1
Vycházím z pokoje s plnou náručí těžkých šatů. Chybí tu okna, kterými by dovnitř vnikalo světlo, a tak opatrně procházím vytapetovanou chodbou ve chvějícím se světle nástěnných svícnů. Moje rodina vlastní Milthorpe Manor už po několik generací, ale já ho pořád neznám tak dobře jako Birchwood Manor, můj domov v New Yorku, kde jsem se narodila a vyrůstala. V tomto domě se však neskrývá žádný duch minulosti. Tady mi nic nepřipomíná mého mladšího bratra Henryho, ani jeho smrt. Tady se nemusím bát, že zaslechnu šeptání svého dvojčete, své sestry Alice, která v Temném pokoji spřádá děsivé a zakázané čáry. Že ji uvidím, jak se v kteroukoliv denní či noční hodinu plíží chodbami. Přinejmenším ne v její fyzické podobě. Teta Virginie mě vybídla, aby mi Sonia a Luisa pomohly
s výběrem oblečení na dnešní maškarní ples. Vím, že se teta Virginie snaží pomoci, ale jenom se tím potvrzuje, že se můj přátelský vztah k oběma dívkám změnil a že se musím ze všech sil snažit, abych dokázala snášet jejich přítomnost. Nebo, přesněji řečeno, přítomnost Sonii. Přestože se i s Luisou vrátily z Altusu už před několika týdny, napětí, které mezi nás s jejich návratem vstoupilo, dosud nepolevilo. Snažila jsem se Sonie odpustit, že mě v lesích po cestě na Altus zradila. Stále se jí snažím odpustit. Ale při pohledu do chladné modři jejích očí si pokaždé vzpomenu. Vzpomenu si, jak jsem se probudila s jejím obličejem nad sebou a jak mi horkýma rukama tiskla nenáviděný medailon k hedvábné pokožce na vnitřní straně zápěstí. Vzpomenu si, jak mi její hlas, tak známý po mnoha měsících důvěrností, horečnatě šeptá slova Duší, které mě chtěly využít jako Bránu a přivést na svět Samaela. Vzpomenu si na to a srdce se mi ještě víc zatvrzuje. Maškarní ples Společnosti je jednou z nejvýznamnějších událostí roku. Sonia, Luisa i já se na tuto událost těšíme už od návratu z Altusu, ale zatímco Sonia s Luisou neměly s tím, co si oblečou, nejmenší problém, já se nedokážu rozhodnout. Vybrat si masku a nechat si ji vyrobit nebylo těžké. Přestože jsem dosud na žádném maškarním plese nebyla a ani nejsem nijak zběhlá v otázkách módy, okamžitě jsem věděla, jak by moje maska měla vypadat. Napadlo mě to tak snad-
8
no a samozřejmě, jako bych ji spatřila v obchodě za výkladem. Zadala jsem její výrobu švadleně, a pak jsem sledovala, jak ji načrtává na kus tenkého papíru, dokud přesně neodpovídala mým představám. S maskou to bylo docela snadné, ale moje nerozhodnost ohledně šatů mě zbavila možnosti nechat si ušít něco nového. Mám dvoje šaty, které mi už visely ve skříni. Jak navrhla teta Virginie, s výběrem si nechám poradit od Sonii a Luisy. Kdysi by to bývalo radostným projevem přátelství, ale nyní se toho děsím. Nyní se budu muset podívat Sonie do očí. A budu muset lhát a lhát a lhát. Přistoupím ke dveřím Luisina pokoje a chystám se zaklepat. Zaváhám však, protože odtamtud zaslechnu zvýšené hlasy. Jeden z nich určitě patří Sonie. Jakmile uslyším své jméno vyslovené rozrušeným hlasem, nahnu se dopředu a ani se nenamáhám předstírat, že neposlouchám. „Už nemohu nic víc udělat. Pořád dokola se omlouvám. Bez námitek jsem se podrobila rituálům Sester na Altusu. Ať udělám cokoliv, Lia mi neodpustí. Začínám si myslet, že mi neodpustí nikdy,“ stěžuje si Sonia. Zaslechnu šustění látky následované bouchnutím dveří od skříně a pak Luisinu odpověď. „Nesmysl. Možná bys s ní měla trávit víc času o samotě. Požádalas ji o vyjížďku ve Whitney Grove?“ „Několikrát, ale pokaždé se vymluvila. Od chvíle, cos přijela z New Yorku, jsme tam nebyly. Od cesty na Altus. Od… toho všeho.“
9
Nedokážu určit, zda je Sonia rozzlobená nebo smutná. Při pomyšlení na to, kolikrát mě žádala o vyjížďku ve Whitney Grove, mě zaplaví chvilkový pocit viny. Odmítla jsem ji dokonce i tehdy, kdy jsem sama jela cvičit lukostřelbu. „Musíš jí dát čas, to je všechno.“ Luisa se nenechá vyvést z míry. „Snaží se rozluštit poslední stranu proroctví – a navíc teď nese veškerou tíhu medailonu.“ Pohlédnu na své zápěstí vykukující z metrů hedvábí a krajek. Proužek černého sametu se mi vysmívá zpod rukávu šatů. Díky Sonie teď musím nést medailon sama. Díky Sonie si teď musím dělat starosti, že si najde cestu ke znamení Jorgumandu, hada požírajícího si vlastní ocas s písmenem „C“ uprostřed, na mém druhém zápěstí. To bude vždycky pravda bez ohledu na to, kolik omluv Luisa pro Soniu najde. Moje neschopnost odpustit s sebou přináší výraznou směs rozhořčení a zoufalství. „No, přestává mě bavit neustále se jí podbízet. V proroctví jsme partnerky. Všechny. Není jediná, kdo cítí jeho tíhu.“ Trpkost v Soniině hlase podněcuje můj vztek. Jako by snad ona měla nějaké právo cítit trpkost. Jako by odpustit bylo tak snadné. Luisa si povzdechne tak hlasitě, že to slyším až na chodbu. „Užijme si maškarní ples, ano? Během dvou dní se tu objeví Helene. Toto je poslední večer, kdy můžeme být přítelkyněmi, jakými jsme dřív bývaly.“ „Já nedělám problémy,“ mumlá Sonia uvnitř místnosti. Nával
10
krve mi rozpaluje spánky doruda. Než zvednu ruku a zaklepu na velké dřevěné dveře, pokouším se svůj vztek ovládnout. „To jsem já,“ volám a snažím se potlačit chvění v hlase. Dveře se rozlétnou a za nimi stojí Luisa. Světlo z lampy a oheň v krbu jí zbarvují tmavé vlasy do vínově rudého odstínu. „Tady jsi!“ Její veselí zní nepřirozeně a já si představuji, jak se v mysli snaží odsunout rozhovor se Soniou. Na jeden iracionální okamžik mám pocit, jako by byla v Soniině zradě spoluviníkem. Pak si ale vzpomenu na její oddanost a na bolest, kterou musí cítit, jestliže stojí mezi Soniou a mnou. Moje nevrlost se rozplývá a ke svému překvapení najednou zjišťuji, že není těžké se usmát. „Tady jsem. Přinesla jsem vám ukázat dvoje šaty.“ Luisa sklouzne očima k hromadě látky v mé náruči. „Chápu, proč se nedokážeš rozhodnout. Oboje jsou nádherné! Pojď.“ Ustoupí dozadu, abych mohla vejít dovnitř. Vstoupím do místnosti a setkám se Soniiným pohledem. „Dobré ráno, Lio.“ „Dobré ráno.“ Usměji se na ni přes vyřezávanou mahagonovou postel, která stojí uprostřed místnosti, a snažím se svůj úsměv skutečně prožívat. Tato plachost vůči mé nejdražší přítelkyni je pro mě nová, vždyť kdysi jsme spolu dokázaly mluvit o všem a o ničem. Kdysi, v době, kdy jsme spolu pobývaly v Londýně, zatímco Luisa zůstala v New Yorku s tetou Virginií a Edmundem, naším kočím a důvěryhodným přítelem. Vzpomínky na spousty dní, které jsme se Soniou trávily
11
na vyjížďkách ve Whitney Grove, mluvily o nadějích a plánech do budoucna a smály se přeslušným dívkám londýnské společnosti, mi pomáhají vzpomenout si na svou lásku k ní. „Přinesla jsem šaty!“ Přistoupí k posteli, na jejíž přikrývku rozkládám oboje šaty. „Jsou překrásné!“ Kousek odstoupím a kriticky si šaty prohlížím. Jedny jsou karmínové, což je odvážná volba pro každou mladou dívku, a druhé jsou temně zelené a pěkně by ladily s barvou mých očí. Když si v těch šatech představím sebe samu, nedokážu nemyslet na Dimitriho. Jako by mi četla myšlenky, Luisa prohlásí: „Dimitri z tebe nespustí oči, Lio, ať už se rozhodneš pro kterékoliv z nich.“ Při pomyšlení na Dimitriho oči, temné touhou, se okamžitě rozzářím. „Ano, myslím, že právě to mám v plánu.“ Sonia se natáhne a promne látku v prstech. Dokud se konečně nerozhodnu pro šarlatové hedvábí, nemluvíme následující půlhodinu o ničem jiném než o šatech a maskách. Následující půlhodinu předstíráme, že je všechno jako dřív a že mezi námi nestojí žádné proroctví. Předstíráme, protože nahlas vyslovit to, co všechny víme – že už to nikdy nebude stejné – by ničemu neprospělo. Sedím u toaletního stolku ve svém pokoji, oděná jen v košili a punčochách, a chystám se na maškarní ples.
12
Co jsem se před téměř třemi měsíci vrátila z Altusu, vyhýbám se nošení korzetu a pomoci služebných, což u personálu vyvolává jisté pohoršení. Nemyslela jsem, že přestanu využívat výdobytky současné módy. Po určitý čas mi komorná pomáhala s oblékáním na společenské události, jak se u mladé dámy mého postavení sluší a patří. Tiše a odevzdaně jsem stála a nechala se svazovat a šněrovat do korzetu a navlékat si nohy do šněrovacích bot, které mě tak tlačily, že jsem musela překonávat touhu odkopnout je na druhý konec místnosti. Snažila jsem se, ale nemělo to smysl. Stále jsem myslela jenom na hedvábí na Altusu, jeho šustění o mou nahou kůži a přepychovou svobodu bosých nohou nebo sandálů. Nakonec, po jednom obzvlášť dlouhém večírku se spiritualisty, druidy a jasnovidci jsem se vrátila domů do Milthorpe Manor a oznámila své rozhodnutí oblékat se od nynějška sama. Protesty byly jenom symbolické. Každý si již u mě povšiml určité změny. Nic, co jsem udělala, už je nemohlo překvapit. Zdá se, že personál rezignoval a smířil se se svou excentrickou paní. Natáhnu se po kelímku s pudrem a s pohledem upřeným do zrcadla si na čelo, tváře a bradu nanáším jemné částečky. Mladá žena, která na mě zírá ze zrcadla, se vůbec nepodobá dívce, která kdysi dávno přijela do Londýna. Dívce, která opustila svůj domov, svou sestru i muže, kterého milovala.
13
Přesto mi tato nová osoba připadá známější. Její smaragdové oči září stejně jako matčiny, nápadné, hranaté lícní kosti vypovídají o obětech, které si vyžádalo proroctví. Není divu, že děvče s oblými tvářemi, které přijelo do Londýna, je už pouhou vzpomínkou. Můj pohled přitáhne tlumený lesk hadího kamene tety Abigail. Natáhnu k němu ruku, vezmu ho do dlaně a přemýšlím, zda už je opravdu pouze vlažný nebo se mi to jenom zdá. Zkoumat teplotu mocného kamene, který mi teta Abigail věnovala, se stalo mým každodenním rituálem. Přestože moje vlastní síla vzrostla, věřím, že mezi Dušemi a mnou stojí ještě něco dalšího. Teta Abigail položila svůj život za mou ochranu a naplnila kámen veškerou zbývající silou Paní Altusu. Jakmile kámen vychladne, ztratí všechnu svoji ochrannou moc. A každým dnem je studenější. Odvrátím se od zrcadla. Nemá smysl zabývat se tím, co nemohu ovlivnit. Raději rázuji po místnosti a uvažuji nad tajemstvím poslední stránky proroctví. Samotná stránka, nalezená v posvátné jeskyni v Chartres, je navždy pryč. Pro jistotu, aby se nedostala do rukou Samaela nebo jeho Ztracených Duší, jsem ji spálila. Slova, která na ní byla napsaná, jsou pro mě mantrou, kterou nikdy nezapomenu. Připomínají mi, že budoucnost, v níž nebude proroctví překážet mým snům a nadějím, je stále možná.
14
Ty verše mám uloženy snad až v podvědomí, recituji si ta slova v duchu a uvažuji nad jejich významem. Z chaosu a šílenství povstane Jeden, povede Odvěké a osvobodí Kámen, ukrytý v nedotknutelnosti Sesterstva, v bezpečí před Šelmou a osvobozující ty, svázané minulostí a blížící se zkázou Proroctví. Posvátný kámen, vysvobozený z chrámu. Sliabh na Cailli’, vstup do Jinosvětů. Sestry Chaosu se vrací do břicha Hada na závěr Nos Galon-Mai. Tam, v Kruhu ohně zapáleného Kamenem, svede dohromady čtyři klíče se znamením Draka, Anděla Chaosu, znamení a medailon. Šelmu, zapuzenou jedině díky Sesterstvu u dveří Strážkyně v rituálu Padlých. Rozepni paže, Paní Chaosu, propusť zmatek věků nebo je zavři a zabraň jeho žízni po věčnosti.
15
Některé věci jsou zřejmé. Že právě já jsem povolána nalézt Kámen ukrytý sestrami Altusu. Mými předky. Že osvobozením pout proroctví osvobodím sebe i klíče – Soniu, Luisu a nyní i Helene. Že to znamená osvobodit budoucí generace Sester a lidstva od temného chaosu, který by nastal s příchodem Samaela na tento svět. A že Alice i teď bojuje proti tomuto osvobození. S Dimitrim ale nedokážeme určit, kde hledat Kámen, který potřebuji k dokončení rituálu v Avebury. Dosud jsme předpokládali, že „skrytý ve svatyni Sesterstva“ znamená, že je ukrytý na místě považovaném za duchovně významné. Je možné, že se mýlíme, ale vzhledem k tomu, že poslední stránka proroctví byla uložena v jeskyni v Chartres – na místě, kde se dříve nacházel podzemní chrám uctívaný Sestrami – se to nabízelo jako nejlepší ze všech předpokladů. Hodiny na krbové římse odbíjejí sedm. Přejdu ke skříni, vytáhnu z jejích útrob šarlatové šaty a nepřestávám přitom přemýšlet o místech, která jsme vyloučili, a o dalších devíti, která zbývají. Přetáhnu si šaty přes hlavu a snažím se nezničit si účes. Rozčiluje mě, že nedokážeme zcela ignorovat ani místa, která už jsme ze seznamu vyškrtli. Hledáme místo, které naši předkové považovali za významné – místo, které se pojí s historií našich lidí nebo s proroctvím. Naše závěry se zakládají pouze na našich výzkumech. Jediný malý kousek zapomenuté historie může všechno změnit.
16