Úvod
J
edno si řekneme rovnou. Jmenuju se Jaycee Lee Dugardová. Když mi bylo jedenáct, unesl mě neznámý muž. Osmnáct let mě drželi zavřenou a nesměla jsem vyslovit své jméno. To, co následuje, je můj příběh, vyprávění o tom, jak jeden osudný den v červnu roku 1991 navždy změnil můj život. Rozhodla jsem se tuto knihu napsat ze dvou důvodů. Jeden důvod je ten, že byl Phillip Garrido přesvědčený, že nikdo nepřijde na to, co provedl jedenáctileté holčičce… mně. Věřil také tomu, že není nijak odpovědný za své činy. Já si myslím něco jiného. Jsem přesvědčená, že by měli všichni vědět úplně přesně, co on a jeho žena Nancy celé ty roky prováděli v přístřešku na zadním dvorku svého domu. Věřím, že bych se neměla stydět za to, co se mi stalo, a chci, aby Phillip Garrido věděl, že už dál nemusím uchovávat jeho tajemství. A že on je s největší jistotou odpovědný za to, že mi ukradl můj život a život, který bych vedla se svou rodinou. 9
J ay c e e D u g a r d o v á Svůj příběh jsem napsala i v naději, že by mohl pomoci někomu, kdo prochází, doufám, že ne stejnými hrůzami, ale někomu, kdo čelí obtížné situaci – ať je to cokoli. Pro lidi je snadné se zhrozit nebo být šokován, když je někdo unesen, ale co všichni ti dospělí a děti žijící ve smutných domech? Mým cílem je pobídnout lidi, aby zasáhli, když vidí, že kolem nich něco není v pořádku. Žijeme ve světě, kdy málokdy o něčem špatném mluvíme, a když už to někdo udělá, často ho nikdo neposlouchá. Doufám, že se společnost v tomto ohledu změní. Vím, že nejsem jediné dítě, kterému ublížil pomatený dospělý. Jsem si jistá, že existuje spousta rodin, které navrch působí úžasně spořádaně, ale kdyby někdo zavrtal trochu hlouběji, objevil by hrůzy, jakým by nechtěl věřit. Pro spoustu lidí je o tolik snadnější žít na svém vlastním „zadním dvorku“, že pro ně může být obtížné a děsivé odvážit se ven, opustit svou bezpečnou zónu. Přesto to ale tolik stojí za to! Můžete zachránit člověka nebo rodinu, když nejsou schopni zachránit se sami. Vezměte si například mě: dva policajti v Berkeley viděli něco podivného a oznámili to. I kdyby se spletli, přesto bylo správné, že o tom mluvili. Budu jim nadosmrti vděčná, že udělali to, co jsem pro sebe nemohla udělat sama. Tehdy jsem jen přežívala den ze dne, teď se ale těším na každý další a pak na ty, které přijdou po nich. Po osmnácti letech života ve strašlivém stresu, krutosti, osamělosti, neustále se opakujících činností a nudy přináší každý den nové výzvy a zkušenosti, na které se těším. Doufám také, že tím, co píšu, dokážu předat přesvědčení, že člověk může vydržet těžké chvíle a přežít. A ne10
Úvod
Já, J-A-Y-C-E-E, dvouletá. jen přežít, ale zůstat ve svém nitru v pořádku. Nejsem si jistá, jak se mi podařilo to všechno vydržet. Postupem času si však tu otázku kladu stále méně často. Myslela jsem si, že až si tohle přečtu, najdu odpověď, ale teď začínám být přesvědčená, že jsem to celou dobu věděla. Zeptejte se sami sebe: „Co všechno bych přežil?“ Moje situace byla jedinečná a nedovedu si představit, čím procházejí ve svém běžném životě jiní lidé. Jediné, co mohu říci, je, že můžete přežít i hodně těžké chvíle. Mně se to podařilo. Historie nás učí, že i když to vypadá, že není žádná naděje, v lidských srdcích žije dál. T. S. Elliot kdysi napsal: „Své duši řekl jsem, buď klidná, čekej bez naděje, protože naděje byla by nadějí v to nepravé.“ Má víra a naděje byly opravdu vloženy v nesprávnou osobu (osoby), ale přesto jsem si je uchovala. 11
J ay c e e D u g a r d o v á Jsem tak šťastná a požehnaná všemi těmi úžasnými věcmi, které mám. Život je příliš krátký, než abyste mysleli na všechno to, co nemáte. I v zajetí jsem měla své holčičky, které mi dodávaly sílu, a kočky, které mě v noci zahřívaly, a možná někde hluboko v sobě naději, že zase někdy uvidím mámu. I kdyby byla jen jedna věc nebo člověk, za které musíte být vděční, je to dost. Ano, opravdu věřím, že jsem šťastná. Nedokázala bych procházet svým utrpením bez víry, že jednoho dne bude mít můj život smysl. Dobrodružství života je tak důležité. Je důležité žít každý den co nejplněji, ať už život přináší cokoli. Já, nazlobená osmiletá holčička.
První sněhulák.
12
Únos
B
ylo to obyčejné pondělní ráno, školní den. To ráno desátého června 1991 jsem se probudila časně. Čekala jsem, až máma přijde ke mně do pokoje, aby mi dala pusu, než půjde do práce. Předešlého večera jsem jí důt klivě připomínala, aby mi nezapomněla pusu na rozloučenou dát. Ležela jsem v posteli a čekala, když jsem uslyšela bouchnutí domovních dveří. Odešla. Zapomněla. Pomyslela jsem si, že ji obejmu a dám jí pusu, až přijde večer z práce. Ale stejně jí připomenu, že ráno zapomněla. Chvilku jsem ještě zůstala ležet, dokud nezazvonil budík. Počkala jsem ještě pět minut a pak jsem se přinutila vstát. Prstýnek, který jsem si koupila den předtím na trhu, jsem nikde neviděla. Sakra! Hrozně jsem si ho ten den chtěla vzít do školy. Prohledala jsem postel, ale nenašla jsem ho. Když se budu ještě chvíli zdržovat, nestihnu autobus a Carl, můj nevlastní otec, se na mě bude zlobit a budu ho muset požádat, aby mě odvezl do školy. Už tak si myslí, že jenom dělám zmatky; nechtěla jsem mu poskytovat 13
J ay c e e D u g a r d o v á další důvod, proč mě nemít rád. Někdy mám pocit, že jenom čeká na příležitost mě zase poslat pryč. Přestala jsem hledat a rozhodla se, že si vezmu prstýnek, který mi dala máma před čtyřmi lety k sedmým narozeninám, ještě než se seznámila s Carlem. Moje jedenáctileté prsty už na něj začínají být velké, takže ho moc často nenosím. Je stříbrný, drobný a jemný, ve tvaru motýla, připomíná mateřské znamínko, které mám na pravém předloktí. Uprostřed motýlka je maličký diamant. Zkusila jsem si ho navléct na prsteníček, ale byl moc malý, tak jsem ho zkusila na malíček a to bylo lepší. Oblékla jsem se. Vybrala jsem si růžové strečové kalhoty a mé oblíbené tričko s koťaty. Zdálo se, že je venku chladno, takže jsem si vzala ještě růžovou větrovku. Pak jsem přešla chodbu a nakoukla do pokoje své malé sestřičky. Včera večer v dětském pokoji máma skládala prádlo a já jsem jí trochu pomáhala, převlékla jsem postel. Využila jsem ty chvíle k tomu, abych mámu přesvědčovala, jak moc potřebuju psa; nejspíš jsem byla trochu otravná, protože máma pořad jenom opakovala „Ne“ znovu a znovu. Jenže já prostě vážně, vážně moc chci psa. Kousek od nás v ulici mají štěňata, a kdykoli mám možnost, zajdu tam a hladím je skrz plot. Nevím, proč ho nemůžu mít. Nedávno jsme ve škole psali sloh na téma „Kdybych měl jedno přání“. Přála jsem si svého psa. Pojmenovala bych ho Buddy, chodil by se mnou všude a prováděl veselé kousky a miloval mě. Opravdu doufám, že mi máma jednoho dne dovolí mít psa. Včera večer jsem ukázala své osmnáctiměsíční sestře nový kousek. Naučila jsem ji, jak může v postýlce vyskočit hodně vysoko. Rozesmálo ji to. Ráda ji rozesmá14
Únos vám. Myslím si, že za chvíli se naučí vylézt z postýlky. Nakoukla jsem dovnitř a pořád ještě spala, tak jsem tiše odešla. Ráno jsem měla trochu žaludek na vodě, napadlo mě, jestli nemám povědět Carlovi, svému nevlastnímu otci, že je mi špatně a nemůžu jít do školy, ale rychle jsem si to rozmyslela, abych se vyhnula hádce. Pravda je, že bych stejně nechtěla zůstat celý den s ním. Většinou se do školy těším, protože se tak dostanu z dosahu jeho věčného kritizování. Třeba mi bude líp, až se nasnídám. Šla jsem do kuchyně, abych si připravila oběd a snídani. Rozhodla jsem se, že si udělám instantní ovesnou kaši s příchutí broskví a smetany. Na hodinách na mikrovlnce stálo 6.30. Věděla jsem, že za chvilku už musím utíkat na kopec, abych chytila autobus. Rychle jsem kaši snědla. Byla jsem ráda, že tam není Carl a nevidí, jak do sebe jídlo házím. Už tak si myslí, že moje způsoby u stolu jsou otřesné a nevynechá jedinou příležitost, aby mi dal najevo, co si myslí. Jednou se mu nelíbilo, jak večeřím, tak mě přinutil, abych šla do koupelny, posadila se před zrcadlo a dívala se, jak jím. To bych svému dítěti nikdy nemohla udělat. Jenom prostě nechápu, proč mě nemá rád. Udělala jsem si k obědu sendvič s burákovou pomazánkou a marmeládou, přihodila k němu jablko a krabičku s džusem, ještě jednou se podívala, kolik je hodin, mrkla k Shayně, jestli už je vzhůru, ale pořád ještě spala, takže jsem musela odejít, aniž jsem se s ní rozloučila. Carla jsem celou tu dobu nikde neviděla. Pomyslela jsem si, že je nejspíš venku, protože v domě nikde nebyl, i když obvykle seděl v obýváku a díval se na televizi. Venku na verandě se protahovala moje kočka Monkey. Dostala jsem ji od 15
J ay c e e D u g a r d o v á své babičky Ninny, než jsme se odstěhovali do Tahoe. Monkey je manský kocour, což znamená, že nemá ocas. Když jsem ho dostala, chtěla jsem ho pojmenovat Safír, protože měl ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla, ale Carlovi se to zdálo hloupé, takže mu prostě začal říkat Monkey. Nejdřív mě to vážně štvalo a volala jsem na kocoura Safíre, kdykoli jsem k tomu měla příležitost, ale jak Monkey rostl, jméno Safír se k němu opravdu přestávalo hodit, a teď už mu také říkám Monkey. Je to zvláštní, jak si člověk na věci zvyká. Většinou je kocourek venku, ale v noci ho pouštím dovnitř a spí se mnou v posteli. Nerada bych ho nechávala v noci venku, protože máminu kočku Bridget sežralo nějaké divoké zvíře, když jsme se přestěhovali sem nahoru do Tahoe. Bylo to hrozné; hledali jsme ji celé dny a já jsem pak našla to, co z ní zbylo – což bylo sotva něco víc než hromádka chlupů. Bylo to vážně moc smutné. Monkeyho museli vzít od jeho mámy hodně
Já, Monkey a Bugsy. 16
Únos brzy, protože se rád povaloval na chlupatém přehozu přes postel. Myslím, že si myslel, že jsem jeho máma. Vyšla jsem na verandu a podrbala jsem ho, zamňoukal, že by chtěl snídani, tak jsem mu nasypala hrst kočičích granulí. Přinesla jsem i mrkev pro Bugsyho, černobílého zakrslého králíka, který ale není tak úplně malý. Carl měl Bugsyho, už když jsem ho před pár lety poznala. Myslím, že na Bugsym je nejroztomilejší to, jak rád má hroznové nanuky. Mám za úkol čistit mu klec, což ale nedělám moc ráda. Dělá docela hodně bobků. Jednou jsem četla, že králíci sežerou každou noc jeden bobek. Je to legrační, jak zvířata někdy dělají věci, které lidem nedávají smysl, ale myslím, že musejí mít dobrý důvod, proč to dělají; jenom nedokážu přijít na to, jaký může být. Vyšla jsem předními dveřmi ven a pak po dlouhém chodníčku ke schodům. Náš dům v Tahoe mi připomíná horskou chatu. Stojí na úpatí kopce. Žijeme tady od loň-
Dům v Tahoe v zimě. 17
J ay c e e D u g a r d o v á ského září. Předtím jsme bydleli v okrese Orange County. Do našeho bytu se někdo vloupal a máma s Carlem si mysleli, že bude bezpečnější, když se přestěhujeme do Tahoe. Teď žijeme v mnohem menším městě. Vyrůstala jsem v Anaheimu v Kalifornii. Vždycky jsem si myslela, že až se sestěhujeme s Carlem, přesvědčí moji mámu, že je čas, abych začala do školy chodit sama, protože dřív mě vždycky doprovázela. Myslím, že mámě se ten nápad moc nelíbil, ale nemohla mě každé ráno vozit, protože musela chodit hodně časně do práce, takže mě musel vodit Carl, a ten to někdy udělal, a někdy tam nebyl, takže jsem musela jít sama. Dali mi klíč od bytu, kde jsme tehdy bydleli, a tak jsem poprvé začala chodit ze školy sama. Jednou jsem šla domů z Lampsonovy základní školy, kde jsem chodila do čtvrté třídy, a nějací kluci z auta na mě začali pokřikovat a mávali, abych k nim šla blíž. Utíkala jsem a schovala se v křoví, dokud neodjeli, a pak jsem co nejrychleji běžela domů a zamkla za sebou dveře. Strašně jsem se potom bála chodit sama a vždycky jsem se to snažila zvládnout co nejrychleji. Někdy mě máma s Carlem vyzvedli ve škole. Ty dny se mi líbily. Tahoe se s Anaheimem nedá srovnávat. Tady můžu jezdit na kole kdekoli a nebojím se. Sousedi mají psa, který se jmenuje Ninja a někdy ráno přiběhne a vyjde se mnou schody na kopec. Strašně bych chtěla vlastního psa, takového, který by se mnou každé ráno chodil na kopec a pak by tam čekal, aby mě pozdravil, až se vrátím ze školy. Ninja ale dává přednost Carlovi, obvykle čeká jen na něj a o víkendech s ním chodí na procházky. 18