Květen 1189 ve Freibergu
B
ez pohnutí a se zavřenýma očima Lukas pozoroval, jak jeho manželka vyklouzla z postele, přestože den sotva začal. Ani se na něj nepodívala, oblékla si šaty, zapletla vlasy, pokryla je prostým čepcem, který uvázala pod bradou, a tiše vyšla ven. Věděl, co zamýšlí, a také věděl, že při tom chce být sama. Dnes by měl svátek její bývalý manžel, jeho nejlepší přítel. Christian obětavě zemřel před téměř pěti lety, avšak oba pro něj ještě truchlili, třebaže každý po svém. Marta se teď za něj bude modlit v kapli. Christian byl její životní láska a ode dne, kdy po jeho smrti z nutnosti narychlo uzavřeli sňatek, neuplynul jediný den, kdy by Lukas nepřemítal, zda mezi nimi v posteli neleží neviditelný duch jeho mrtvého kamaráda. Zároveň ho však Christianova smrt stále ještě přiváděla k zuřivosti a zoufalství, jež mu svíraly hrdlo. Někdy míval pocit, že se s kamarádem potká někde u stájí nebo v domě. Nebo na hradě, odkud Christian dohlížel na rychle se rozrůstající hornickou osadu, dokud nepřátelé na rozkaz nejstaršího syna míšeňského markraběte nezosnovali jeho vraždu. Lukas Martu miloval dávno předtím, než se provdala za Christiana. Ale sňatek s ní se odehrál za okolností, jaké by si 15
nikdy nepřál. Ekkehart, starý vlivný nepřítel – kapitán osobní stráže míšeňského markraběte Oty z Wettinu – dal Martu v den Christianova pohřbu unést od jeho hrobu a znásilnil ji. Když ji Lukas konečně našel, v bezmezném vzteku ho zabil. Jedinou možností, jak sebe a své spolubojovníky zachránit před rozsudkem smrti a Martu před odchodem do kláštera bylo okamžité uzavření manželství s ní. Když na schodech dozněly Martiny tiché kroky, Lukas také vstal, oblékl se a sešel do přízemí kamenného domu, v němž teď bydleli. Všichni ostatní zřejmě ještě spali. Jenom mladá děvečka Anna byla vzhůru a rozdělávala oheň. Uctivě ho pozdravila a nabídla mu pivo a studenou kaši. „Až se má žena vrátí, vyřiď jí, že na ni čekám nahoře!“ přikázal a vrátil se do komory. Usedl ke stolu a opřel si čelo do dlaní. Hlavou mu vířily temné myšlenky. Christianova smrt dodnes nebyla pomstěna. Jen Lukas budoucímu markraběti bezprostředně po krvavém činu hodil pod nohy hlavu muže, jenž vystřelil smrtonosný šíp. Ale ten, kdo vydal rozkaz k vraždě, nadále žije v pohodě a záhy převezme vládu nad zemí. Na freiberském hradě navíc nyní vládne náladový, neúprosný fojt. To byl jeden z důvodů, proč s Martou už dávno neodešli z mladého města. Teď by správně měl být na cestě do hradu, aby nastoupil do služby velitele stráží. Tentokrát však přijme trest za pozdní příchod. Jsou věci, které jsou dnes pro něj důležitější než dobrá či špatná nálada hradního fojta. Lukas by nedokázal odhadnout, kolik času uplynulo, než Marta vešla. Obličej jí ještě obklopoval smutek jako lehký vánek a viděl, že se snažila odstranit stopy slz. Dokonce se na něj trochu nuceně usmála. 16
„Neměl bys už být na hradě?“ Neodpověděl na její otázku, ale vztáhl k ní ruku a pohlédl jí do očí. „Pojď sem!“ Vyhnula se pohledem, což nebývalo jejím zvykem, a přistoupila k němu s lehkým údivem nad jeho úmysly a v myšlenkách zřejmě stále ještě u Christiana. Lukas ji k sobě přitáhl a naoko se zatvářil přísně. „Je načase, ženo, abys manželovi opět dokázala svou poslušnost.“ Jindy by se asi zasmála, nebo aspoň usmála, protože Lukas byl šprýmař a často žertoval. Tentokrát však poznala, že za vesele pronesenými slovy se skrývá vážnost. Aby nemohla vzniknout jakákoli pochybnost o druhu poslušnosti, jakou očekával, jí zvedl sukni a žádostivě ji pohladil po štíhlých stehnech. Vycítil, jak na okamžik strnula. Ale nechtěl jí dopřát chvilku na rozmyšlenou. Musí teď hned odtrhnout Martiny myšlenky od Christianova hrobu. Ruce mu zajížděly výš, objal ji kolem boků a pevně k sobě přitiskl, sklonil hlavu a líbal ji na místo, kde krk přechází v rameno – věděl, že takovému laskání jen stěží dokáže odolat. „Musíš jít do hradu, vždyť sem může každým okamžikem někdo přijít,“ namítla chabě proti jeho záměru tak neobvyklému v tuto denní dobu. „Rozkázal jsem, aby nás nikdo nerušil,“ zašeptal, stáhl jí čepec a hladil kaštanově hnědé vlasy. Levou rukou ji držel těsně u sebe, aby cítila jeho vzrušení. Pravou ji objal kolem krku a líbal, avšak nikoli něžně a jemně jako jindy, nýbrž drsně a prudce. Žádostivost ho málem připravila o rozum a viděl, že i Marta se chvěje touhou. Přitáhl ji k posteli a neztrácel čas s tím, aby jí svlékl bliaut 17
a prádlo. Sám si jen rozepnul pásek, který mu držel kalhoty. Viděla jeho ztopořený úd, jak k ní pomalu míří. Lehla si, vykasala sukně a lehce rozevřela nohy. Na okamžik se zarazil, aby si ten pohled uložil do paměti. Pak nad ní poklekl a vklouzl do ní. Přijala ho ochotně, i když trochu užasle. Dost dlouho už spolu sdíleli lože a dobře se znali. Jejich společné noci byly i navzdory strašným okolnostem, za kterých uzavřeli manželství, vždy naplněné něhou a uspokojením. Ale tentokrát to bylo jiné. Lukas si ji bral majetnicky, drsně, a při každém přiražení si přál: Zapomeň na Christiana! Zapomeň na něj aspoň na tu chvíli, kdy jsem v tobě! Teď jsi moje žena! Brzy už nemohl vůbec myslet, už jenom cítil: Jsi… moje… Musí ji přimět, aby se vrátila z minulosti do současnosti, sem, na toto místo, ze smrti do života, od mrtvého k němu. Pohyboval se stále rychleji, s uspokojením slyšel, jak i ona sténá slastí, blíží se k vyvrcholení, a s posledním přiražením dospěl k vrcholu také. Zpocený a vyčerpaný na ni klesl. Letmo mu prolétlo hlavou, že se přece jen měl předtím svléknout. Bruchy a na nich připevněné nohavice má teď někde u kolen, a až vstane, bude na něj směšný pohled. Pohybem nohou si kalhoty stáhl. Ležel mezi Martinými stehny a vychutnával si její blízkost. Byl spokojený a unavený. Nejraději by takhle zůstal celý den. Marta ho vytrhla ze slastné malátnosti. Něžně ho hladila po důvěrné známém obličeji, až se jí podíval do očí. Prozradily mu, že pochopila – a prominula. Jen s velkým přemáháním Marta odolala pokušení oddat se únavě. Věděla, že když teď zavře oči, usne. A přitom na ni čeká tolik práce! Musí obejít půl tuctu nemocných, především však 18
musí přimět manžela, aby se co nejrychleji vydal do hradu za svými povinnostmi. Hradní fojt, jenž využil každou příležitost, aby ho z něčeho obvinil, je určitě už vzteky bez sebe. Ale právě prožité chvíle mezi nimi stály jako neviditelná stěna a Marta váhala. Má pravdu, pomyslela si a teskně se na Lukase zadívala. Nesmím dál setrvávat v minulosti. Christian je nenávratně mrtvý, přestože ho pořád tak bolestně postrádám. Ale Lukas žije a zaslouží si mou lásku. Zvedla ruku, která jí připadala olověně těžká, a hladila manžela po tváři. Několik pramenů plavých vlasů mu sklouzlo do obličeje a pod rukou cítila hebký, pečlivě zastřižený plnovous, který si v poslední době nechával růst. Hleděla na něj a výraz jeho modrých očí ji konečně přivedl zpátky do přítomnosti, do náručí muže, jenž ji miloval a poskytoval jí ochranu a bezpečí. Teď už v úsměvu neměla po tesknění ani stopu. Zvenku sem doléhal zpěv ptáků, povídání děveček a kvokání slepic, v dálce řehtali koně. Když se jí člověk zahledí do očí, je to jako kdyby se v nich utápěl, pomyslel si Lukas nikoli poprvé. Její šedozelené oči a kaštanově hnědé vlasy ho okouzlovaly od samého začátku, kdy ji poznal. A čím častěji se jí upřeně díval do očí, tím jasněji v nich viděl prastaré, skryté vědění, jež se předává po generace moudrých stařen. Patřil k několika málo lidem, kteří věděli, že jeho žena je nejen zkušená léčitelka a porodní bába, ale také občas mívá jasnovidné předtuchy, které je lépe brát vážně. Teď však se v jejích rysech žádná strašná vize neodráží. To tedy znamená, že to snad u hradního fojta nebude tak zlé, pomyslel si s obvyklým humorem. Ale déle by ho neměl nechat čekat. 19
Marta si zřejmě myslela totéž, protože sklouzla pohledem ke gambesonu visícím na tyči v komoře. „Dovol, pomůžu ti,“ nabídla se a vstala. „Dneska se přece máte sejít s radními, ne?“ „U všech svatých!“ polekal se Lukas. „Na to bych málem zapomněl.“ Velel lukostřelcům, městským strážným a všem ostatním ozbrojencům, kteří nepatřili k rytířskému stavu. Jako jeden z prvních obyvatel Christiansdorfu a důvěrný přítel zakladatele vsi se vyznal ve vztazích mezi měšťany, proto ho hradní fojt často zval, když potřeboval některé záležitosti projednat s městskou radou. Vyskočil z postele, vyklonil se z okna a pronikavě hvízdl na prsty. „Ať mi Petr osedlá koně!“ vykřikl, někdo dole potvrdil rozkaz a Lukas se s úsměvem obrátil k Martě. „Máš nějaké špatné vidění? Utrhne mi Heinrich hlavu? Nebo na mě cestou na hrad číhá nějaký démon?“ zeptal se s předstíranou lehkostí. Se smíchem zavrtěla hlavou a pomáhala mu obléknout gambeson. „Jsem si jistá, že dnešní den prožiješ ve zdraví,“ odpověděla stejně lehkým tónem, když se opásal zbraní. Lukas rychle seběhl ze schodů a Marta ještě usedla na kraj postele. Unaveně si přejela rukou přes oči a pohlédla k oknu. Měla pocit, jako by se jí šedivá mračna snášela na ramena. Christian by pochopil zasmušilost, jež ji naplňuje, protože také prožil zlé časy. Váhala však promluvit si o ní s Lukasem. Bral všechno na lehkou váhu, někdy byl až příliš lehkomyslný. Možná by odpověděl jen nějakou posměšnou poznámkou. Člověk nemusí být ani obdařen jasnovidným nadáním či naslouchat slovům potulných kazatelů, aby se právem obával 20
zlého, špatných časů, jaké nadejdou všem, kdo kdysi věrně stáli po Christianově boku. Nastane pro ně obtížná doba, až zemře starý markrabě, jemuž je skoro sedmdesát let. Marty se zmocňoval neodbytný pocit, že se ten čas blíží, že je každým dnem víc nadosah.
Na freiberském hradě
T
o je nestydatost!“ řval vztekle hradní fojt. „Měl bych vás „ všechny dát psy vyštvat ze dvora!“ Fojt Heinrich – holohlavý muž s býčí šíjí, kterého se pro jeho neúprosnost bálo celé město – vyskočil ze židle a zuřivě upřel zrak na tři radní. Požádali ho o přijetí s odůvodněním, že chtějí přednést závažnou prosbu. Nyní se ukázalo, že chtějí jednoho z rytířů obvinit ze znásilnění. Neprovdaná dcera rubače stříbrné rudy tvrdila, že se rytíř na ní dopustil násilí, když mezi haldami u šachet hledala zaběhlou kozu. „Dívka se neodvážila s někým o tom promluvit do chvíle, dokud na ní těhotenství nebylo znát,“ vysvětloval klidně nejdotěrnější z radních, kovář jménem Jonas. „Samozřejmě je pozdě na to, aby vznesla žalobu. Ale možná byste se mohl postarat, aby její otec dostal odškodnění. A taky domluvit svým rytířům. Hromadí se stížnosti na několik nepěkných případů u pekařských krámů a dva vaši muži surově zbili lazebnici.“ Fojt by za ta slova nejraději drzému kováři skočil po krku. 21
Ale ještě raději by mu čistým sekem oddělil hlavu od trupu. Doslova cítil, jak v něm kypí žluč. S obtížemi lapal po dechu a krev mu tepala v žilách. Jestli se rychle neuklidní, ještě ho trefí šlak. V duchu slyšel hlas své manželky, k jejímž ctnostem jistě nepatřila mlčenlivost, jak ho jako obvykle zasypává výčitkami, aby se zbytečně nerozčiloval a víc dbal na své zdraví a vyrovnanost tělních šťáv. V nejhorším případě by povolala lázeňského, aby mu pustil žilou, nebo – což by bylo ještě horší – ženu jeho předchůdce, aby ho kurýrovala. A tuhle divnou Martu už vůbec nemůže vystát. Heinrich si přejel dlaní po zpocené holé lebce a rukou spočinul na mohutném zátylku. Potom se klouby prstů opřel o stůl a naklonil se, aby mohl kováři výhrůžně pohlédnout do očí. „Lazebnice jsou děvky, které si za všelijaké služby dají dobře zaplatit!“ vyjel na něj. „A dcera toho horníka – vyhledala hned po údajném znásilnění soudce a vznesla žalobu, ještě rozcuchaná a v roztrhaných šatech, jak předpisuje zákon? Zřejmě ne, jinak bych o tom věděl. Bůhvíkde a s kým si parchanta uhnala a teď se opovažuje dělat kolem toho povyk, aby se nemusela přiznat, že se někde s kdovíkým válela.“ Pořád ještě se v něm všechno zlostí vařilo, ale už si sedl na židli. Cožpak se celý svět zbláznil? Před necelými dvaceti lety byli tihle chlapi ještě námezdní pacholci, přistěhovalá pakáž, která sem přilezla přes lesy, aby někde nechcípla hlady. Museli mýtit les, osévat pole a držet hubu, nanejvýš z dálky uctivě pohlédnout na pána urozeného stavu a klesnout před ním na kolena. Ale protože se tu náhodou našla stříbrná ruda, zapadlá vesnice v Temném lese se velmi rychle, skoro neuvěřitelně, rozrostla. Starý míšeňský markrabě je obvykle rázný a prozíravý muž, jenž těžbu stříbra přesnými rozkazy poháněl, ale v jednom se podle Heinrichova názoru nechal jindy zatvrzelý 22
Oto z Wettinu umluvit: když před čtyřmi lety poskytl Christiansdorfským městské právo. S následky se teď musí na freiberském hradě potýkat fojt. Místní se před ním neplazí, jak by se slušelo, ale zvolili si radní, kteří si myslí, že mu můžou mluvit do jeho záležitostí. Zásadně odmítl jít na radnici a setkat se tam s městskou radou. To by ještě scházelo! Tak aspoň ti tři stáli před jeho dveřmi a prosili o slyšení, jak se na prosebníky sluší a patří. Soukeník a krejčí zase stáhli ocasy jako zpráskaní psi. Ale je s nimi ještě ten kovář, ten je nejhorší ze všech! Odkdy vlastně můžou být kováři radními, možná s výjimkou zlatotepců a samozřejmě zbrojířů. Ale v téhle městské radě se vůbec shromáždili divní lidé: bednář, kolář… dokonce i forman! A ten kovář už zase začíná odmlouvat. Heinrich si dokáže domyslet, co teď přijde. „Otec té dívky je chudý. Nemůže si dovolit zabít kozu, která byla přítomna tomu zločinu, jak předepisuje zákon.“ Ano, k tomu je zákon tady, pomyslel si Heinrich. Aby se každý pacholek neodvážil obvinit svého pána před soudem. „Tak chudý? Nevypráví se po celé zemi nejneuvěřitelnější zvěsti o bohatství mladého stříbrného horního města Freiberg a jeho obyvatel?“ zvolal posměšně fojt. „Zákon je zákon. Pokud se jí opravdu stalo něco tak strašného, jak se teď opovažuje tvrdit, měla jít za soudcem, jak se patří. Za fojtem. Za mnou. Může být ráda a vděčná, že jí teď pro pomluvy nedám vytrhnout prolhaný jazyk a nevyženu ji z města!“ Jonas očima hledal pomoc u Lukase, jenž stejně jako vyfintěný, pyšný rytíř vedle něj dosud nepromluvil ani slovo. Ale Lukas, známý svou upovídaností a smělostí, tentokrát jen s politováním pokrčil rameny. Protože děvče nevzneslo žalobu hned, nemůže už to učinit teď. Zřejmě jí bylo jasné, že by se sotva domohla uznání 23
pravdy ve sporu s bohatým rytířem, kterému by stačilo jen přísežné svědectví několika kamarádů, kteří by tvrdili, že by nebyl schopen něco takového udělat. A aby falešnou přísahou neohrozili svou duši, pověřili a zaplatili by někoho, kdo by místo nich vykonal pouť do Svaté země. Prostě – a bohužel marně – doufala, že neotěhotněla. „Připomeneme rytířům, aby se k ženám chovali, jak se na rytíře sluší,“ poznamenal jen Lukas a vysloužil si za to fojtův vzteklý pohled. To mu ale nevadilo. Musí si o tom promluvit s Martou. Jestli otec té dívky dceru zapudí, vezmou ji do svých služeb jako děvečku. Víc pro ni udělat nemůže. Přesto se ho ta věc velmi osobně dotkla. Jeho rytířské cti se příčilo, když se muži jeho stavu chovali tak ostudně. Hlavně však věděl, že Marta se také kdysi stala obětí takového přepadení. Tenkrát byla mladinká dívka v otrhaných šatech, která v průvodu kolonistů musela prchnout ze své rodné vesnice před krutým hradním pánem. Ani ona nemohla po znásilnění podat žalobu na ty, kteří se na ní násilí dopustili. Lukas dodnes nechal Martu v dobré víře, že o tom neví. Také to úplně přesně nevěděl, ale na základě různých postřehů si dal věci do souvislostí. A později, těsně po Christianově smrti, viděl její ztýrané tělo, když ji vysvobodil z Ekkehartových spárů. Pohled na ni se mu vryl hluboko do duše a ještě teď ho naplňoval bezmocným vztekem, přestože pachatele na místě zabil. Varovně pohlédl na kováře, kterého znal déle než dvacet let, z doby, kdy spolu s Christianem provázel první osídlence z Frank do Míšeňské marky. Radní sem nebo tam, Jonas by teď měl být raději zticha. Každé další slovo jen vyvolá fojtovu ještě větší zuřivost. Již teď vypadá, že v příštím okamžiku vzteky praskne. 24