Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 5
1/ ZNOVU JSEM SE NARODILA
Hodně lidí se podivuje, jak je možné, že vůbec ještě dokážu nastoupit do letadla. Patřím totiž k těm několika málo lidem, kteří přežili pád letadla z velké výšky. Leteckou katastrofu, která se odehrála 3000 metrů nad peruánským deštným pralesem. A nejen to; poté jsem se jedenáct dní protloukala džunglí, odkázaná jen sama na sebe. Tenkrát, když jsem se zřítila z nebe, mi bylo právě sedmnáct let. Dnes je mi padesát šest. To je příhodný věk na vzpomínání. Vhodná doba k tomu, aby si člověk připomněl staré rány, které se nikdy nezhojily, a o vzpomínky, po všech těch letech stále stejně živé a svěží, se podělil s ostatními lidmi. Letecké neštěstí, jež jsem jako jediná přežila, formovalo můj další život, dalo mu nový směr a zavedlo mě tam, kde dnes jsem. Tehdy byly noviny po celém světě plné mého příběhu. Bylo v nich ale také hodně polopravd a informací, které měly pramálo společného se skutečnými událostmi. Důsledkem toho je, že se mě lidé dodnes na onu katastrofu vyptávají. Vypadá to, jako kdyby můj příběh každý znal, a přitom jen stěží někdo může mít reálnou představu o tom, co se tehdy skutečně stalo. Určitě není úplně snadné pochopit fakt, že i po těch jedenácti dnech, kdy jsem v „zeleném pekle džungle“ bojovala o přežití, pořád miluji deštný prales. Pravdou je, že pro mne to „zelené peklo“ nikdy nebylo. Tehdy, když jsem se zřítila 5
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 6
z té ohromné výšky, mi prales zachránil život. Bez tlumícího účinku listoví stromů a křovin bych dopad na zem nikdy nepřežila. A zatímco jsem ležela v bezvědomí, les mě chránil před tropickým sluncem. Později mi také pomohl opět najít z nedotčené divočiny cestu zpátky do civilizace. Kdybych byla čistě městské dítě, návrat do života by se mi nikdy nemohl podařit. Mým štěstím ale bylo, že jsem už předtím v pralese strávila několik let svého mladého života. Moji rodiče proměnili v roce 1968 svůj sen ve skutečnost a založili uprostřed peruánského deštného pralesa biologickou výzkumnou stanici. Tenkrát mi bylo čtrnáct let a nebyla jsem zrovna nadšená, že mám opustit své kamarádky v Limě, sbalit si saky paky a odstěhovat se s rodiči, psem a andulkou do „pustiny“. Alespoň jsem si to tak tehdy představovala, i když mě rodiče odmalička brali na své expedice s sebou. Přestěhování do pralesa bylo opravdové dobrodružství. A jen jsme tam dorazili, okamžitě jsem si tento styl života zamilovala, i když byl prostý a skromný. Téměř dva roky jsem žila v Panguaně – tak se jmenovala výzkumná stanice, kterou rodiče pojmenovali po jednom místním ptákovi. Sami mě vyučovali a jinak jsem chodila do školy pralesa. V něm jsem se učila znát jeho pravidla, zákony i obyvatele. Seznamovala jsem se s rostlinnou říší a odkrývala tajemství světa zvířat. Ne nadarmo jsem byla dcerou dvou známých zoologů; moje matka, Maria Koepckeová, byla přední peruánskou ornitoložkou. A můj otec, Hans-Wilhelm Koepcke, je autorem významného souborného díla o životních formách živočišné a rostlinné říše. Prales v Panguaně se mi stal domovem. Tady jsem se naučila, jaká nebezpečí v něm hrozí a jaká ne. Znala jsem zásady chování, jimiž se musí člověk řídit, aby v tomto extrémním prostředí přežil. Už když jsem byla malá, měla jsem zostřené smysly a vnímala všechny ty neuvěřitelné zázraky, které v sobě tento životní prostor skrývá; prostředí, které, co se týče biologické rozmanitosti, biodiverzity, zaujímá 6
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 7
první místo na celém světě. Ano, už tenkrát jsem se naučila milovat prales. Oněch jedenáct dní strávených daleko od lidských obydlí uprostřed tropického deštného pralesa, jedenáct dní, během nichž jsem nezaslechla lidský hlas a vůbec nevěděla, kde jsem, můj pocit sounáležitosti s pralesem ještě více prohloubily. Tehdy se mezi mnou a jím vytvořilo pouto, které rozhodujícím způsobem ovlivnilo můj pozdější život a ovlivňuje jej dodnes. Velmi brzy jsem se poučila, že člověk se bojí pouze toho, co nezná. Máme tendenci zničit všechno, z čeho máme strach, i když zdaleka nedokážeme posoudit, jakou to má hodnotu. Během svého osamělého putování zpět do civilizace jsem často měla strach, ale nikdy ne z pralesa. Nemohl přece za to, že jsem se v něm ocitla. Příroda je stále stejná, ať už v ní jsme nebo ne, je jí to jedno. Ale my – a to jsem také na vlastní kůži zjistila během těch jedenácti dní – bez ní přežít nedokážeme. To vše je pro mne dostatečným důvodem, abych si za svůj hlavní životní úkol stanovila snahu o zachování tohoto jedinečného ekosystému. Moji rodiče mi zanechali Panguanu, dědictví, jež jsem s láskou přijala. A dnes toto jejich dílo vedu do rozhodující fáze; Panguana, větší než kdy předtím, má být prohlášena chráněnou přírodní oblastí. Tím se naplní nejen životní sen mého otce, za který celá léta bojoval, ale bude to též cenný příspěvek k zachování amazonského deštného pralesa, v neposlední řadě i proto, abychom působili proti globální klimatické katastrofě. Deštný prales je plný zázraků, z nichž většinu ještě ani neznáme. Je nesmírně důležité udržet tyto zelené plíce planety Země při životě, a to i pro přežití jednoho z nejmladších živočišných druhů na této planetě – člověka. V roce 2011 uplyne čtyřicet let od leteckého neštěstí v roce 1971. Za všechna ta léta se toho o mé „nehodě“, jak to zří7
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 8
cení nazývám, hodně napsalo. Nesčetné stránky novin se plnily tím, co lidé považovali za „Julianin příběh“. Některé články byly dobré, bohužel ale bylo publikováno i hodně věcí, jež se skutečností měly jen málo společného. Nějakou dobu mě ta obrovská pozornost médií téměř dusila. Abych se ochránila, celá léta jsem mlčela, odmítala všechna interview a zcela se stáhla do ústraní. Nyní však již je na čase mlčení prolomit a vylíčit světu, jak to bylo doopravdy. Proto teď sedím na mnichovském letišti na sbalených kufrech, abych nastoupila cestu, která je pro mne důležitá ze dvou důvodů; jednak abych dosáhla svého cíle, totiž zřízení přírodní rezervace v Panguaně, ale také proto, abych se vypořádala se svou minulostí. Minulost, přítomnost a budoucnost tak smysluplně splynou dohromady. To, co se mi tenkrát přihodilo, i otázka, proč právě já jsem jako jediná směla katastrofu letadla LANSA přežít – to vše nyní konečně dostane hlubší smysl. Takže opět sedím v letadle. Ano, lidé se opravdu diví tomu, že dokážu stále znovu a znovu nasedat do letadla. Dokážu to díky síle vůle a kázni. Zvládnu to, protože pokud se chci vrátit do džungle, tak to zvládnout musím. Ale není to lehké. Letadlo začíná rolovat, odlepujeme se od země, stoupáme, noříme se stále hlouběji do husté peřiny oblaků na obloze nad Mnichovem. Dívám se z okna a najednou vidím...
8
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 10
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 11
2/ DùTSTVÍ MEZI ZVͤATY
... ony černé, neproniknutelné mraky a křižující se blesky. Octli jsme se v prudké bouři a pilot letí přímo do toho ďábelského kotle. Letadlo se stává hříčkou uragánu. Z přihrádek nad našimi hlavami padají zavazadla a vánočně zabalené dárky, květiny a hračky. Letadlo se zničehonic propadne do hluboké vzdušné díry a vzápětí opět prudce stoupá. Lidé ječí strachy. A najednou se nad pravým křídlem letadla mihne oslnivě jasný blesk... Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nade mnou zhasl světelný signál, takže si mohu rozepnout bezpečnostní pás. Jsme kousek za Mnichovem a naše letadlo vystoupalo na svou pravidelnou letovou hladinu. Po mezipřistání v Madridu pak spolu se svým mužem nastoupím do letadla do Limy. Před sebou budu mít dvanáct hodin letu, dvanáct hodin nejvyššího napětí ve výšce rovných deseti kilometrů nad zemí. Přeletíme Portugalsko, zanecháme za sebou evropskou pevninu a poletíme nad Atlantikem. Pokud chci zpátky do země, v níž jsem se narodila, nic jiného mi nezbývá. Ani v éře levných letů není cesta přes půl zeměkoule žádná hračka. Nepřelétám jen na jiný kontinent, mířím i do jiné časové zóny, jiného klimatu a ročního období. Zatímco u nás je jaro, v Peru začíná podzim. A dokonce i v Peru samotném existují dvě rozdílná klimatická pásma; 11
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 12
mírné v Limě a tropické v deštném pralese. Především to ale pro mne pokaždé znamená cestu do minulosti, neboť v Peru jsem přišla na svět, v Peru jsem vyrostla a v Peru se odehrála i ona událost, jež měla od základu změnit můj život. Zřítila jsem se s letadlem, přežila jakoby zázrakem mnoho dní, kdy jsem byla uprostřed džungle odkázána jen sama na sebe, a našla cestu zpátky k lidem. Tehdy mi byl opětovně darován život, bylo to, jako kdybych se podruhé narodila. Jen s tím rozdílem, že tentokrát přišla o život moje matka. Maminka mi často vyprávěla, jak šťastná byla, když otěhotněla. Moji rodiče prováděli své intenzivní výzkumy společně a svou práci nade vše milovali. Poznali se v Kielu během studií, a protože v poválečném Německu nebylo snadné najít pro čerstvě promované zanícené biology přiměřené pracovní místo, rozhodl se otec vycestovat do nějaké země s vysokou a dosud neprozkoumanou biodiverzitou. Jeho tehdy ještě jen snoubenka, Marie von Mikulicz-Radecki, byla jeho plánem nadšena a po své promoci odjela za ním, což byl na neprovdanou mladou dámu tehdy neslýchaně odvážný počin. Mému dědečkovi se vůbec nelíbilo, že se moje matka na tak dalekou cestu vydává úplně sama. Ale když si jednou něco vzala do hlavy, už jí to nikdo vymluvit nedokázal. Můj muž mimochodem tvrdí, že tohle jsem po ní zdědila. Brzy po jejím příjezdu do Nového světa se moji rodiče v Limě, v katedrále ve čtvrti Miraflores, vzali. Maminka byla zklamaná, že ji jako katoličku s mým otcem, evangelíkem, neoddali u hlavního oltáře, nýbrž v malé postranní kapli. Ekumenické sňatky byly tehdy vzácné a katolický farář proto mé matce opětovně kladl na srdce, aby mého otce „přivedla na víru pravou“. To naléhání matku natolik rozčilovalo, že katolické bohoslužby přestala navštěvovat a po mém narození se dokonce rozhodla, že mě nenechá pokřtít jako katoličku, nýbrž jako evangeličku. Když mé rodiče oddávali, matka ještě neuměla španělsky, 12
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 13
a proto nedokázala ceremonii sledovat. Náhle v kostele nastalo zvláštní ticho a pak kněz řekl: „Señora, teď vy musíte říct „sí“.“ A ono „sí“ – tedy „ano“ – vyslovili oba z celého srdce. Řekli ho nejen sobě navzájem, ale také způsobu života, který se rozhodli společně vést. Ze svého malého bytu se brzy přestěhovali do většího domu, který náležel jejich přátelům, a tady jsem se já narodila. Později o několik ulic dál zřídili „Humboldtův dům“, tehdy docela známý ve vědeckých kruzích, v němž pronajímali pokoje projíždějícím vědcům a výzkumníkům z celého světa. Soukromou část domu, kterou obývali, prostě oddělili závěsy. „Humboldtův dům“ v Miraflores měl vejít do dějin jako místo setkávání a základna významných vědců. Přestože oba tělem i duší viseli na své práci, byla jsem jejich vytouženým dítětem. Můj otec se těšil na holčičku, a když jsem jednoho nedělního večera v roce 1954 někdy kolem sedmé na klinice Delgado ve čtvrti Miraflores v Limě spatřila světlo světa, jeho přání se vyplnilo. Narodila jsem se v osmém měsíci, na svět jsem přišla předčasně a musela jsem napřed do inkubátoru. Možná bylo dobré znamení, že se rodiče rozhodli dát mi jméno Juliana. Znamená to totiž „veselá“ – a já si myslím, že to jméno se ke mně dobře hodí. V té době u nás v Peru bydlela i matka mého otce s jeho sestrou Cordulou. Babička si přála strávit několik let v zemi, do níž se odstěhovali dva její synové. Když se zde totiž můj otec usadil, rozhodl se v roce 1951 i jeho mladší bratr Joachim, že si tu vybuduje existenci. Pracoval jako správce na různých velkých haciendách na severu země; jedna z nich dokonce zaujímala rozlohu jako celá Belgie. Tady, v Taulís, moji rodiče strýčka Joachima několikrát navštívili, protože to pro ně jako zoology byla nesmírně zajímavá oblast. Andy zde totiž dosahují výšky 2000 metrů, takže jsou relativně nízké, a mezi východní a západní stranou tohoto pohoří dochází 13
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 14
k nezvyklému přemisťování flóry a fauny. Moji rodiče tady dokonce objevili několik nových živočišných druhů. Stalo se však něco naprosto nečekaného. Zatímco babička a teta se v Německu připravovaly k odjezdu, strýc Joachim utrpěl v Taulís smrtelnou nehodu. I když byl jinak zdravý jako řípa, během necelých dvou hodin zemřel v křečích, a dodnes není jasné, jestli onemocněl tetanem nebo jestli snad padl za oběť pěstitelům opia, jež vypátral a kteří ho otrávili. Matka a sestra však už měly doma všechno zařízeno, a proto se rozhodly přesto do Peru přijet. Měla jsem tedy to štěstí, že jsem rané dětství trávila nejen s matkou a otcem, nýbrž i s babičkou a tetou. Obě zůstaly v Peru šest let, teta dočasně pracovala jako šéfredaktorka „Peruánské pošty“, německých novin, které vycházely v Limě. Pak se ale obě vrátily zpět do své vlasti, teta kvůli lepším profesním možnostem a babička ze zdravotních důvodů a asi také proto, že se jí stýskalo po Německu. Já vyrůstala obklopena dvěma jazyky, španělštinou a němčinou. Německy jsme mluvili doma a rodiče kladli velký důraz na to, abych se jejich mateřštinu naučila dokonale. To nebylo vůbec tak samozřejmé, některé z mých kamarádek ze školy, které pocházely z Německa, řeč svých předků ovládaly jen nedokonale. Španělsky jsem mluvila se svými peruánskými kamarádkami, s našimi služebnými a později také ve škole. Moji rodiče se tento jazyk pořádně naučili až v Peru, a i když se jím domluvili docela dobře, přesto se jim tu a tam do řeči vloudila chyba. Peruánci jsou ale velmi zdvořilí lidé. Když maminka jednou vyprávěla, jak auto „mit Karacho“ (pěkně rychle, šupem – pozn. překl.) zahnulo za roh, a překládala to víceméně doslovně, byla jemně upozorněna: „Samozřejmě to tak můžete říct, seňora, ale možná byste neměla.“ Ve španělštině je totiž „carajo“ dost vulgární výraz, který dáma v podstatě nesmí vyslovit. Jednoho dne, to už jsem byla skoro dospělá, jsem si uvědomila, že mi tatínek ve špa14
Zázraky se dûjí - zlom
20.2.2013
21.12
Stránka 15
nělštině vyká. Řekla jsem mu proto, že „to přece nejde, vždyť jsem tvoje dcera,“ a on velice zrozpačitěl. Nakonec se mi přiznal, že se nikdy pořádně nenaučil španělskou formu „ty“. Byl velice korektní a formální člověk, měl málo přátel, s nimiž by si mohl tykat, a proto používal výhradně zdvořilostní formu oslovení. V Limě jsem navštěvovala německo-peruánskou školu Alexandra von Humboldta. Vyučování probíhalo vlastně většinou v němčině, ale tehdejší vojenská vláda kladla důraz na to, aby předměty jako dějepis a zeměpis byly vyučovány španělsky. Má školní léta mi zůstala v paměti jako velmi příjemné období, i když mí peruánští spolužáci pocházeli z mnohem vyšších kruhů. Není se čemu divit, školné totiž nebylo malé a chudší rodiny si je nemohly dovolit. Na konci školního období se pořádala povinná cesta, které se v Peru říkalo „Viaje de promoción“. Té jsem se ještě zúčastnila, ale maturitu už jsem nesložila. Přitom speciálně kvůli tomu přicestovala německá delegace, aby nás přezkoušela. Ale let přes Andy tehdy všechno změnil. Jakmile jsem přišla ze školy domů, byla jsem obklopena zvířaty. Moje maminka jakožto ornitoložka neustále přinášela do domu nějaké ptáky, kteří utrpěli zranění nebo je někdo postřelil a ona je opět uzdravovala a vracela do života. Jednu dobu byly hlavním předmětem jejího studia tinamy. To je čeleď ptáků podobajících se navenek koroptvím, s nimiž však nejsou příbuzní. Vyskytují se pouze v Jižní a Střední Americe. Jsou docela komické, když člověk srovná jejich chování s jihoamerickým machismem. U tinam mají totiž hlavní slovo samičky; každá má několik samečků a ti jsou nuceni se pořádně ohánět. Staví hnízdo a musí i vysedět vejce a vychovávat mladé, zatímco samice brání revír. To s sebou při chovu neslo určité potíže. Pokud chtěl sameček opustit hnízdo, aby se nakrmil, samička ho okamžitě hnala zpát15