1
S
kláněla jsem se nad přepravní klecí a pozorovala dvě nádherná štěňátka, krémově zbarvené křížence zlatého a labradorského retrívra. Pejsci byli schoulení do jednoho klubíčka a tvrdě spali. Měli šest a půl týdne, zrovna je odvezli od mámy, a já si za pár minut jedno z nich vezmu domů. Ještě před třemi měsíci by mě ani nenapadlo, že někdy budu mít psa. Ale stejně tak jsem si před dvěma lety nemyslela, že v květnu potkám Iana, v den jeho narozenin (v srpnu) se s ním v Paříži zasnoubím a v den mých narozenin (v březnu následujícího roku) se za něj na pláži Waikiki provdám. Před dvěma lety jsem byla programově svobodná žena, která nepřemýšlela o léčbě neplodnosti nebo mimotělním oplodnění, i když ve třiačtyřiceti už bych o tom asi uvažovat měla, pokud jsem chtěla mít děti. Jenže se to všechno nějak sešlo, a tak jsem tam stála a chystala se vzít do rukou nový štěněcí život. Byla jsem na to připravená? „Jasně že jsi – přinejmenším budeš muset být,“ mumlala jsem si, když jsem se na sebe dnes ráno podívala do zrcadla, popadla klíčky od auta a s bušícím srdcem vyběhla ze dveří, abych si odjela vyzvednout štěně. Dívala jsem se na štěňata. Vůbec mi v té chvíli nedocházelo, že i když s Ianem nejsme připravení na
h7g