1 Meku ˚v pahorek
[Přechod dokončen] [Tři] [Dva] [Aktivace] [Bylo nebylo...] ...žil jednou jeden chlapec jménem Kód Světlopád, který byl tuze nesmělý. Bez ohledu na to, v jaké situaci se právě nacházel, tenhle Kód zjistil, že to nejbezpečnější, co může udě lat, je nedělat vůbec nic. Místo toho si raději před stavoval všechny možné konce, k nimž by mohlo to, co se zrovna dělo, dospět. Dokud se jeden z nich neproměnil ve skutečnost. Nijak zvlášť mu nepomáhalo ani to, že měl takové – proč to nepřiznat – divné jméno. Když se Kód ptal svých rodičů, odkud se jeho jméno vlastně vzalo, dozvěděl se od nich pouze, že je to jméno výjimečné. 7
Kódovo jméno se dědilo v rodině Světlopádů po celé generace, jenomže jemu samotnému docela jistě ne pomáhalo při hledání kamarádů. Problém spočíval třeba v tom, že jméno Kód se rýmovalo se slovy jako jód, skot, plot či squat. Jelikož byl Kód hubený styd livka a měl ještě ke všemu legrační jméno, pochopil, že nejlepší pro něj bude držet se stranou od ostatních dětí, zejména pak od těch, která jsou větší než on. V průběhu let se stal mistrem světa v umění, jak pře žívat se skloněnou hlavou a zavřenou pusou. Toho dne, o který jde v tomhle vyprávění, seděl Kód sám na svém obvyklém místě na předním seda dle ve školním autobusu. Odhrnul si z očí nepoddaj né černé vlasy a zadíval se ven z okna. Vzduch venku byl vlhký, teplý a těžký. V kupách mračen na obloze se občas zablýsklo z horka, ale zatím ještě nepršelo. Ostatní děti kolem něj se bavily, vtipkovaly a poska kovaly na svých sedadlech. Kdykoli se ozvalo dunivé zarachocení hromu, vyjekly a pak se hned zase roze smály. Kód byl ale zticha jako obvykle. Tohle byl poslední výlet jeho posledního dne v šesté třídě. Vzápětí už autobus zastavil na lehce zaprášeném parkovišti. V okamžiku, kdy se jeho dveře ztěžka otevřely, se Kód vyšoural se skloněnou hlavou po schůdcích ven. V končinách, kde Kód žil, nebylo zrovna moc míst, kam by se dalo jezdit na výlety, a tady už byl předtím mockrát – jmenovalo se to tu Mekův pahorek. Kód zůstal stát na úpatí vyvýšeniny ve tvaru pyramidy, která se majestátně tyčila nad Velkými pláněmi vý chodní Oklahomy. Kdysi četl, že tyhle umělé pahor ky byly vybudovány už tisíce let před egyptskými 8
pyramidami a na jejich vrcholcích původně stávaly chrámy a pevnosti. Dnes už ale po ničem z toho ne bylo ani vidu ani slechu. Teď před sebou Kód viděl jen staré staleté duby a zvlněnou trávu. Mekův pa horek zkrátka vypadal jako smaragdově zelená hora usazená uprostřed placatého ničeho. Až do loňského léta byly tyhle pahorky Kódo vým nejoblíbenějším místem na světě, protože na ně chodíval se svým dědečkem. John Světlopád byl mlčenlivý starý muž, původem z indiánského kme ne Čerokí, na jehož tváři obvykle pohrával potu telný úsměv – jako by znal konec toho úplně nej lepšího vtipu na celém světě. Se svým vnukem se toulal po pahorcích. Moc toho nenamluvili, jen je mlčky zkoumali. Mekův pahorek k sobě nikdy ne přitahoval příliš mnoho návštěvníků, ale Kód tady měl přesto pokaždé pocit, jako by ho někdo pozo roval. Dědeček často říkával, že Kód dokáže vycítit přítomnost duchů svých předků, kteří se na tomto starobylém místě zdržují. Loni se však jednoho dne John Světlopád vydal na Mekův pahorek sám a už se nikdy nevrátil. Poli cie sice jeho zmizení vyšetřovala, ale nic nezjistila. V jednu chvíli byl John Světlopád tady, ale pak se najednou ztratil. Zničehonic zaduněl vzdálený hrom a teplý poryv větru shrnul Kódovi vlasy do očí. Pestrobarevné hejno žáků se vyhrnulo z autobu su za ním, na zádech batůžky a v rukou krabičky se svačinami. „Hora humusu. Fakt zajímavý,“ utrousil Tyler a přimhouřenýma, tak trochu kočičíma očima si Kóda změřil. 9
Kód koutkem oka zahlédl, že z autobusu vystou pila i Hazel. Byla vysoká a štíhlá, kousala si nehty a ve vlasech jako by jí stále zářilo sluníčko. Jednou o přestávce Kód viděl, jak chytila do dlaní včelu a pak ji zase nechala odletět. Pamatoval si, jaký dojem na něj udělalo, že nedala najevo ani špetku strachu ze včelího žihadla. Ačkoli spolu ti dva chodili už do školky, nikdy se na sebe nedokázali podívat. Vždycky se zdálo, jako by jejich pohledy po sobě jen navzájem sklouzly, jako máslo po horké pánvičce. Ani dnes tomu nebylo jinak. Nakonec vyskočil z autobusu i učitel, pan Mef ford. S obavami se zadíval na kupící se mračna a vzá pětí promluvil ke své třídě. „Stavitelé těchto mohyl,“ začal, „byli předky dneš ních indiánů. Po celé Severní Americe jsou roztrou šeny tisíce podobných pahorků, od New Yorku až po Oklahomu. Nikdo neví, jaký měly účel, ale Mekova mohyla je jedním z největších. Teď chci, abyste si všichni prošli celý pahorek, přečetli tabulky s texty pro návštěvníky a vyplnili pracovní listy. Tady se se jdeme zase na oběd, po kterém bude následovat kvíz.“ Žáci jen otráveně zasténali. Kód letmo pohlédl na svůj pracovní list. Dokonce ho už stačil počmárat. Většinu stránky teď pokrývala kresba mohutného robota s dlouhými pažemi po dobnými ramenům jeřábu, místo prstů měl kanóny a ve tváři mu zářil úsměv. Pod kresbu Kód napsal: „Atomový vrahobot“. „Roboti? Tak to je fakt něco!“ zachechtal se Tyler a zkusil Kódovi papír s kresbou vyškubnout. Kód si nacpal list do kapsy, pak se otočil a zamířil směrem k pahorku. 10
„Přesně jak jsem si myslel,“ prohodil Tyler. „Ten náš Kódík, to je blbík!“ zaveršoval si. „A vždycky zdrhne... Počkej, já ti pomůžu!“ Kód ucítil, jak do něj zezadu Tyler strčil, a vzápětí upadl na kolena do hlíny. Zvedl oči, aby zjistil, jestli to Hazel viděla. Povída la si právě s jednou z kamarádek a teď se zahleděla rovnou na něj. Mírně se zakabonila. Kód nevěděl, co by měl udělat jiného, a tak prostě vstal a spěšně vykročil do strmého svahu. Upřeně hleděl do země a už se neohlížel. Proč se unavovat bojem? Snadnější je přece ne udělat nic. Kdyby dokázal splynout s okolím a zmi zet, možná by všichni ti surovci zapomněli, že vůbec kdy nějaký Kód žil. Nepříjemné myšlenky se Kódovi ale začaly vytrácet z mysli, jakmile se pustil do zkoumání pahorku. Pod zvířenou, nyní jakoby nazelenalou oblohou teď půso bily všechny barvy ještě svěžeji než jindy. Mekův pa horek jakoby ožil. Kód věděl, že kdesi hluboko v jeho nitru spočívají, propletené rozvětvenými kořeny, kosti dnes už bezejmenných králů z dávné minulosti – kdysi mocných vládců dávno zaniklé civilizace. Od dob, kdy prehistoričtí stavitelé, kteří Mekův pahorek vybudova li, zmizeli, čekalo toto posvátné místo tisíce let, vydáno na milost a nemilost živlům a samotě, zatímco se ho příroda snažila znovu uchvátit do své moci. Až dosud však příroda neuspěla. Mekův pahorek tady celou dobu zůstal stát. Tyhle pahorky vybudovali mí předkové, pomyslel si Kód. Proč ale? Kódův dědeček se ze všech sil snažil nalézt odpověď. John Světlopád býval antropologem a strávil celý 11
ž ivot studiem pahorků. Čiperný stařík měl zvláštní dar odhalovat skryté možnosti. Často jen tak sedá val, hlasitě přemítal a každou větu začínal slovy „co by se stalo, kdyby“. Kód se usmál při vzpomínce, jak se dědečkova moudrá tvář nakrabatila hlubokým zamyšlením, zatímco v dlani donekonečna převracel starý hrot šípu. Když dědeček náhle zmizel, snažil se Kód neztrá cet naději. Policisté našli dědečkovo auto zaparkova né u pahorku a na nedalekém starém dubu objevili jeho brašnu. Jak ale plynuly týdny a vyšetřovatelé nenacházeli žádné další stopy, začal Kódův optimis mus uvadat. A tak se rozhodl raději být co nejčastěji u sebe v pokoji a číst si. Tatínek tehdy jen zavrtěl hlavou a pronesl: „Zvedni už nos od té knížky.“ Na čež maminka opřela ruce v bok a zeptala se: „Proč nevyrazíš ven a nezkusíš si najít nějaké kamarády?“ Jenže Kód za celý život narazil jen na jednoho jedi ného člověka, v jehož případě se zdálo, že by mohl Kódovi rozumět, a právě ten zmizel, když zkoumal tohle místo. Děda znal Mekův pahorek stejně dobře jako mou tvář, pomyslel si Kód, když se rozhlížel po větrem zvlněné trávě. Nehrozilo, že by se tady ztratil. Kódův dědeček často říkal, že civilizace stavitelů těchto pahorků byla mnohem pokročilejší než moderní lidé. Co když... pomyslel si Kód, ...co když dědečka neunesli a ani ho nepotkala žádná nehoda nebo něco podobně normálního? Co když jeho zmizení nějak souvisí s těmihle pahorky? Kód začal horečně přemítat. Mohou být všechny pahorky nějak propojené dohromady? Co když se dědeček třeba postavil právě na tohle místo a byl teleportován na druhou stranu světa? Nebo co když 12
to je prostředek umožňující vydat se na cesty vesmí rem? Mohlo by to být cosi jako odpalovací rampa. Kód se zadíval na oblohu a představoval si, jak se tam vznáší raketa. Anebo je celý tenhle pahorek přece jenom jen obrovská hromada hlíny, pomyslel si potom. Uběhlo sotva několik vteřin, když se začaly z ob lohy na zem snášet objemné dešťové kapky. Mraky se konečně rozhodly zbavit se svého nákladu a nad pahorkem se přehnal závan teplého větru. Kód slyšel, jak ostatní děti povykují a výskají a jak se rozesmály v lijáku, který se tak zničehonic spustil. Kód ale stále bez pohnutí stál. Něco tady je špatně... Vdechoval vůni vlhkého chodníčku a trávy a nespouštěl pohled z oblohy. Jistě, bylo to divné, ale jemu se zdálo, jako by dešťové kapky kolem něj stoupaly vzhůru, místo aby padaly k zemi. Kód jim nastavil dlaně. Zůstaly suché. To přece není možné, pomyslel si. Pak déšť ustal stejně rychle, jako začal. Kód se užasle zadíval na suchou trávu. Tetelící se mračna nad ním světélkovala výboji blesků. Byly červené, žluté, zelené i modré. Z dálky zaslechl, jak učitel Mefford svolává třídu k autobusu. Pak se ale nad pahorkem rozlehlo naprosto nečekané ohlušující zarachocení hromu. Kód sebou trhl a zacpal si uši. V následující chvíli jej cosi upoutalo. Vypadalo to jako tmavá skvrna. Přibližovala se po obloze, opsala široký nejistý oblouk, načež se za čala střemhlavě snášet k pahorku. Blížila se rychleji a rychleji, prosvištěla kolem Kódova obličeje, snad jen několik centimetrů od něj. Kód zamrkal – a všech no bylo pryč. 13
To je šílené, pomyslel si. Co se mi to vlastně zdá? Právě v té chvíli uslyšel tichý zvuk: Písk. Cosi přistálo na nedaleké větvi stromu. Vypadalo to jako kolibřík. Jenže tohle žádný pták nebyl... Bylo to menší a kovové. Kromě toho to zářilo. Kód se roz hlédl, jestli je nablízku někdo ze třídy, aby mu mohl tu divnou věc ukázat. Pár spolužáků se šouralo mezi stromy z kopce dolů k autobusu. Než na ně ale stačil zavolat, věcička znovu ožila. Kód přelétl pohledem po svahu a zastavil se u Ha zel. Četla si jednu z tabulek a nezdálo se, že by si čehokoli všimla. Nezaznamenala dokonce ani krátký záblesk zeleného světla, který jí právě dopadl na tvář. Tohle docela jistě žádný pták nebyl. Ptáci nebývají vyrobeni z kovu a nevystřelují z nich světelné paprs ky. Tahle věc se navíc ani trochu nepodobala žádné mu tvorovi, kterého Kód dosud viděl nebo o kterém někdy četl. U Hazel to ale neskončilo. Kovový tvor teď pole toval od jednoho studenta ke druhému a po všech střílel svými paprsky. Písk, udělalo to. Nezdálo se, že by světlo samo o sobě někomu něco udělalo. A stejně jako Hazel si ani nikdo další ničeho nevšiml. Písk. Zachariáš. Písk. Tyler. Písk. Addison. Teď se létající mrňous blížil k němu. Kód si uvědo mil, že je další na řadě, zakryl si batůžkem obličej a... A... nic. Spustil ruce s batůžkem o kousek níž, aby mohl maličko vykouknout. 14
Písk. Světlo zasáhlo Kóda přesně mezi oči. Bleskově se plácl rukou do čela. Nijak to nebolelo. Vlastně ucítil jen slabé zašimrání. Věcička vzápětí znovu vypískla a vyrazila prudce vpřed. Poletovala zmateně ze strany na stranu a pak usedla Kódovi rovnou na ruku. Uzlí kovité nožky ho zastudily a udělaly mu důlky v kůži. Maličký tvor byl těžší, než vypadal. Dvakrát to písklo, načež věc protáhla křídla, vzlét la a začala se vznášet Kódovi rovnou před obličejem. Kód zašilhal a pokusil se zaostřit pohled na ma ličké složité zařízení ve vzduchu před sebou. Bylo to kovové, s dvěma míhajícími se křidélky a otáčejícími se kamerami místo očí. Vyzařovalo z toho zvláštní ze lené světlo. Když se po tom ale Kód natáhl, tvoreček bez problémů podlétl o kousek dál. Bylo to cosi jako mechanický čmelák. Kdykoli Kód zamrkal, musel létající šmouhu zno vu hledat. Pak se ale stalo ještě něco jiného. Jako by se mu rozostřil zrak a najednou viděl všechno poplete ně. Na vteřinu zavřel oči a doufal, že se všechno zase spraví. Místo toho ale spatřil na vnitřní straně víček jen fialové a červené skvrny. Dusný vzduch, cvrliká ní lučních koníků a vzdálený zvuk hlubokého hlasu učitele Mefforda, který svolával děti, Kóda uspával. Připadalo mu, že mu najednou ztěžkla hlava. Jako by padal do prostoru vyplněného fialovou a červenou barvou, které se střídavě mísily a zase oddělovaly. „Co se to děje?!“ zašeptal Kód a donutil se ote vřít oči. Ta věc podobná včele se stále vznášela před ním. Pak mu se zabzučením prolétla kolem hlavy, červeně zazářila a prudce ho škubla za ušní lalůček. 15
„Ale no tak!“ vyjekl Kód a začal si třít ucho. Věc zacvrlikala a zamířila do kopce. Kód si pořád připadal jako omámený, ale přesto tvora následoval. Nespouštěl oči z bzučící šmouhy, aby mu nezmizela. Věc letěla nahoru na pahorek a Kód tam doběhl prá vě včas, aby zahlédl, jak se zelené světlo střemhlav vrhlo do temné dutiny u paty rozložitého dubu. Kód strnul. Naskočila mu husí kůže. Tohle bylo přesně to místo, kde vyšetřovatelé našli dědečkovu brašnu. Kód shodil batůžek na zem, spustil se na všechny čtyři a opatrně strčil hlavu do dutého stromu. Tma. Kód se nadechl studeného vlhkého vzdu chu. V dálce slyšel tlumené svištění větru, jako by se ocitl uvnitř mořské lastury. Když si jeho oči zvykly na tmu, překvapilo jej zjištění, že se úzká dutina rozšiřu je do prázdného prostoru, který zabírá víc místa než jen vnitřek samotného stromu. Právě v té chvíli začala temná dutina uvnitř stro mu pulzovat zeleným světlem. Věc se posadila na opačné straně dutého kmene a její ostré cvrlikání se tupě odráželo od vnitřku stromu. Kód zaváhal. Trochu se bál. Pak soustředil po hled na zářící bod a vlezl dovnitř. Přitáhl si kolena k hrudi a opřel se o vnitřní stranu dutého kmene. Venku už zase padaly velikánské kapky a narážely do stébel trávy. „Co se mi to snažíš říct?“ zeptal se Kód tvorečka. Světýlko odskočilo od stěny a přistálo na Kódo vých překřížených rukou. Kód ucítil, jak mu z něj sálá teplo do tváře. Usmál se na podivného malého tvorečka a zmateně zavrtěl hlavou. Kovová věc jako by v odpověď melodicky zapípala a zazářila modrým 16