0035222

Sedmdesátá léta

S

Kapitola 1

„

estřičko, prosím vás...“ Drobná žena s dítětem na ruce zastoupila Sylvii cestu právě ve chvíli, kdy hodlala proběhnout lítačkami na oddělení. „Prosím vás,“ opakovala naléhavě, „volali mi před chvílí od manžela z práce. Měl úraz na stavbě. Prý něco s nohou. Odvezli ho sem k vám. Můžete mi říct, jak se mu daří?“ Můj bože, pomyslela si Sylvie zděšeně. Ona se ptá tak bezelstně, tak obyčejně. Něco s nohou... Jak jí mohli říct něco takového. Ten, kdo jí volal, se asi bál... „Prosím vás,“ znovu naléhala žena. „Jak se mu daří? Má tu nohu zlomenou?“ Zachytila Sylviin nejistý pohled a zne­ pokojeně se zeptala: „Nebo tu snad není, ale řekli mi...“ „Ale ne, je tu,“ ujistila ji Sylvie a připadala si v té chvíli jako zrádce. „Počkejte chvíli. Zavolám pana doktora a ten vám poskytne informace.“ Proklouzla lítačkami a rozběhla se k inspekčnímu pokoji. V zádech ji pálil ženin nechápavý pohled. Nezvládla jsem to, myslela si, když o chvíli později stála opřená zády o studenou žlutou zeď a zpoza skleněných dveří k ní doléhal žalostný nářek. Nezvládla jsem to. A možná asi nikdy nezvládnu. Zpanikařila jsem. Asi jsem měla zůstat na dětském, sem se vůbec nehodím... „Co tady stojíte?“ Doktor Horáček vyšel ze skleněných dveří a prudce je za sebou zabouchl, až tabule zařinčely. „Nemáte co na práci?“ „Mám. Já jdu... já...“ Měla na sebe zlost, protože začala koktat jako vždycky, když ji zaskočila něčí hrubost. „Vy jste ji tam nechal samotnou?“ odvážila se zeptat. „Samozřejmě že jsem ji tam nechal samotnou. Mám s ní 5

snad brečet? Co je vám vůbec do toho? Kdybyste se radši starala o to, o co máte!“ Vyrazila bezhlavě pryč. „Počkejte!“ zařval na ni. „Když už jste tady, vyřídíte aspoň telefon. Tady máte číslo. Zavoláte k ní domů, ať si pro ni někdo přijede. Nemůžeme se starat ještě o ni! A koukejte to vyřídit pořádně, ať zase něco ne­ zvoráte,“ dodal nelaskavě, když jí podával lístek s telefonním číslem. Možná bych měla odejít, dokud je čas, myslela si, když otáčela číselníkem. Jsem tady už týden a každý den z toho týdne byl propadák, utrpení, průšvih. Navíc věděla, že se ne­ bude moci zbavit obrázku plačící ženy s dítětem na rukou. Ani teď, ani až večer přijde domů...

 Jejího muže přivezli hned ráno po vizitě. Dělník, úraz na stavbě. Náklaďák ho při couvání přirazil na zeď domu, promáčkl mu břicho, rozdrtil stehenní kost, kyčel i pánev. Bůhví proč ho přivezli sem, a ne do okresní nemocnice. Zřejmě někdo ­zazmatkoval a sem to bylo blíž. Přinesli ho na improvizovaných nosítkách dva špinaví, vyděšení chlapi, za nimiž na ­bílých dlaždicích zůstávaly krvavé šlápoty. „Čekali jsme dlouho na sanitku, a když nejela, naložili jsme ho do dodávky a přivezli sem,“ vysvětlovali. „Báli jsme se, že nám vykrvácí.“ Vykázali je za dveře ambulance, na chodbu plnou ztichlých pacientů, krčících se na tvrdých bílých lavicích podél stěn. Seshora z oddělení přiběhl na pomoc doktor Fišer, jako vždycky bez pláště, a s ním schopná sálová sestra Soňa, která za všech okolností vypadala chladně a nevzrušeně. Měli plné ruce práce, jen ona tam stála a nevěděla, co má dělat. „Tak ho aspoň zapište do knihy,“ řekl jí Horáček, „stejně tu nejste nic platná.“ Věděla, že není nic platná, ale přesto se jí dotklo, s jakým despektem to vyslovil. Pacient s obličejem bílým jako papír přestal sledovat lékaře a podíval se na ni. Připadalo jí děsivé, že 6

je stále při vědomí. Jeho zranění vypadalo strašlivě, domnívala se, že musí mít nesnesitelné bo­lesti, navíc ztratil spoustu krve. „Řekněte mi, jak se jmenujete.“ Musela se naklonit až k němu, mluvil tak tiše, že mu sotva rozuměla. Napsala jméno a rok narození a pak ji odstrčil Fišer, snažící se pacientovi rozstřihnout krví ztvrdlou nohavici montérek. „Nepřekážejte tady, stíníte mi! Uhněte!“ Prudce couvla s ambulantní knihou v ruce. „Ale doktor Horáček mi řekl, že ho mám zapsat.“ „Proboha, přestaňte blbnout! Všechno, co potřebujete vědět, vám snad řeknou ti dva, co ho přivezli! Potom se jich zeptáte! Teď mi podržte nohavici, musím se nějak dostat k tomu drátu!“ Teprve teď si všimla, že zakrvácená beztvará noha je uprostřed stehna zaškrcená. To se zřejmě ti dva pokusili svému raněnému kamarádovi pomoci, jak nejlépe uměli. Vzhledem k rozsahu a umístění poranění to byl zcela zbytečný zákrok. Navíc ten rezavý drát, nalezený někde na stavbě... Fišer polohlasně klel. Podívala se na raněného. Připadalo jí zvláštní a nelidské, že všichni usilovně pracují na jeho těle, ale s ním nikdo nemluví. Bylo to, jako by ten obličej s očima plnýma strachu ke krvavé věci pod ním ani nepatřil. K věci... Všichni se ze všech sil snažili zachránit mu život a nikdo neměl čas říct mu něco uklidňujícího, laskavého. Určitě to potřeboval. Pohlédl na ni, jako by vycítil, nač myslí. „Přežiju to?“ zeptal se. „Ano,“ řekla bez váhání. „Samozřejmě že ano. Teď, když jste tu, bude všechno v pořádku. Tady se vám už nic nemůže stát.“ Znělo to přesvědčivě, protože tomu sama chtěla věřit. „Asi přijdu o nohu,“ zašeptal. „Myslel jsem na to, když jsem ležel u té zdi. Ale to je jedno. Hlavně když to přežiju. Musím. Mám čtyřměsíčního chlapečka...“ Zapisovala jeho nacionále, věděla, že je mu jednačtyřicet. „Loni jsem se znova oženil,“ dodal. „Já teď nemůžu umřít.“ „Neměl byste se unavovat mluvením,“ napomenul ho Fišer. „A vy, ­sestro, mi to držte pořádně!“ Konečně se mu podařilo odstra­nit drát a rozstřihnout kalhoty až ke kyčli. Pod 7

látkou se ­objevila beztvará změť masa, pokrytá krví a blátem ze stavby. Ostře z ní trčely bílé úlomky kostí. „Zbytek v narkóze,“ řekl Fišer a Soňa, která odstrčila Sylvii stranou, pokryla celou ránu bílou záplavou sterilních čtverců. „Podej mi tam z toho bubnu roušky! A prostěradlo!“ Zřízenec Karlíček rozrazil dveře ambulance a bravurně ­zaparkoval těžký dvoumetrový vozík těsně vedle raněného. „Přeložíme ho i s nosítky,“ řekl Horáček. „Vy ne, sestro,“ otočil se na Sylvii. „Vy držte ruku s kapačkou. Pozor na stojan!“ Vyjeli ze dveří ambulance, provázeni pohledy čekajících pacientů. Stojící jim ustupovali z cesty, sedící natahovali krky, aby zahlédli alespoň něco z vozíku zakrytého prostěradlem a obklopeného bílými plášti. Sylvie tlačila rachotící stojan s infuzí a očima sledovala rozhoupanou hladinu v lahvi. Dveře výtahu za rohem byly dokořán a Karlíček navyklým pohybem zvedl přední kola vozíku, aby mohl najet na vyvýšenou podlahu. Vozík poskočil a pacient tiše zasténal. „Dávejte přece pozor,“ houkl na Karlíčka Horáček. „Dělám, co můžu,“ odsekl zřízenec. „Vidíte přece, že ten výtah je zase o deset čísel výš. To musíte říct údržbářům, ať s tím něco udělají. Já lítat neumím!“ Horáčkovu odpověď už Sylvie neslyšela. Pacient otevřel oči a podíval se na ni. Jeho ruka pod prostěradlem se pohnula, ale pohyb nedokončila. Bylo to pro ni příliš namáhavé. „Děkuju,“ hlesl a Sylvie si všimla, že jeho obličej už není bílý jako papír, ale že začíná šednout. Lícní kosti mu ostře vystoupily, oči zapadly. „Nemáte zač,“ usmála se. Ráda by něco dodala, ale neodvážila se, protože v tu chvíli se všichni ve výtahu otočili a podívali se na ni. „Vy s námi nemusíte,“ řekl Horáček. „Vraťte se na ambulanci a vysvětlete těm lidem, že budou muset ještě nějakou chvíli počkat. To, co nespěchá, zkuste přeobjednat.“ Než se vzmohla na odpověď, dveře se zabouchly. Ještě ­chvíli stála před výtahem a sbírala odvahu. Chodba k ambulanci byla dlouhá a lemovaly ji desítky zvědavých očí. Projít mezi nimi vyžadovalo jistou odvahu. A té se jí zatím nedo­ 8

stávalo. Přála si být tak suverénní jako ostatní sestry, které tím špalírem procházely zcela nenuceně a ještě přitom stačily oslovovat jednotlivé pacienty jménem. Nadechla se, udělala několik kroků, které jí zbývaly k ohybu chodby, a odhodlaně vykročila ke vzdáleným ambulantním dveřím. Svazek klíčů svírala připravený v ruce, aby pak nemusela ztrácet čas. „Sestřičko, prosím vás, sestřičko...“ Natahovali k ní ruce a strkali jí papírky, mokré rentgenové snímky a obálky s nálezy. „Já jsem tu byl první, sestřičko! Už čekám víc než hodinu.“ „Mně ujede autobus...“ „Potvrďte mi aspoň propustku, že jsem tu byl...“ Snažila se zapamatovat si, komu ty hlasy patřily, ale bylo to marné. Lidí bylo příliš mnoho. „Budete si muset ještě nějakou chvíli počkat,“ řekla, jak nejrozhodněji uměla, ale její hlas neměl správný zvuk. Ne­ vzbuzoval autoritu. „Pochopte to, prosím vás. Vždyť jste to sami viděli...“ „Tady je furt něco,“ ozval se nespokojeně ošuntělý děda s holí. „Eště sem nezažil, aby tu jedna ordinace proběhla normálně!“ Toho si pamatovala, vídala ho tu sedět každý den. Vždycky si na něco stěžoval. Dnes, v napjaté atmosféře, působila jeho slova jako rozbuška. Pár lidí začalo reptat hlasitěji. Podařilo se jí uniknout za dveře ambulance. Na skleněné desce psacího stolu se pokusila roztřídit přinesenou hrst papírů, ale některá jména se jí vůbec nepodařilo přečíst, Horáček měl strašný rukopis. Dva rentgenové snímky se sle­ pily k sobě, několik lístků zapadlo pod stůl. Když se ozvalo suverénní zabouchání na dveře, vyděsila se, ale byl to naštěstí jen zřízenec Karlíček. Přinesl umolousanou občanku raněného, aby mohla doplnit zápis do knihy. Jedním pohledem přehlédl zmatek na psacím stole, zakrvácenou podlahu s odhozeným rezavým drátem i převazový stolek s použitými nástroji a kupkou krvavého mulu. Vklouzl dovnitř a přirazil za sebou dveře. 9

„Pomůžu ti uklidit ten bordel,“ nabídl se. „Papíry počkají. Když to nezapíšeš hned, nic se nestane, ale ten binec by ti neprošel. Až se vrátí Horáček, začne hned ordinovat. Pacienti už prolamujou dveře. Umej si nástroje a já ti setřu podlahu. Jak se jmenuješ? Sylva?“ „Ne, Sylvie.“ „To je skoro stejný. Chceš cigaretu?“ „Ne, radši ne. Ale děkuju vám.“ „Co mi vykáš, to ti připadám tak starej?“ „Ne, to ne,“ řekla rychle. Připadal jí tak, protože mu bylo přinejmenším pětatřicet, měl řídké světlé vlasy a ohromné břicho. Přesto se pohyboval rychle a účelně. Hořící cigareta v koutku úst mu nijak nepřekážela. „A netvař se tak vyděšeně,“ dodal, když odnesl smeták a kbelík a usadil se na Horáčkově židli. „Čím víc se tak budeš tvářit, tím víc si budou na tebe dovolovat. Hlavně naše dámy. Jedna jako druhá se chovaj, jako by zapomněly, že když sem nastoupily, byly úplně stejný kopyta.“ Přes všechnu úzkost se musela usmát. „Já vím, úplně jako já,“ řekla. „Jo, jako ty. Žádnej učenej z nebe nespad! Až tady budeš rok, budeš umět taky všechno.“ „Rok? Teď se mi zdá, že tady rok v žádném případě nevydržím. Mám chuť utéct hned po záruční lhůtě.“ „Po čem?“ „Po zkušební měsíční praxi.“ „Kam bys chtěla utíkat? Všude je to stejný. Nebo skoro stejný. Nemysli si, že na tebe budou někde laskavější. Ani v okresní nemocnici ne. Copak tys nikdy nedělala na ­chi­rurgii?“ „Nikdy – kromě pár dnů praxe ve škole. A to nás k ničemu radši nepustili. Pak jsem byla už pořád jenom na interně. Na dětské.“ „No těbůh.“ Karlíček uhasil nepatrný zbytek cigarety v Horáčkově popelníku a vstal. „To si teda ještě dost užiješ. Voni páni chirurgové jsou něco docela jinýho než internisti a děckaři. Rozhodně se o nich nedá říct, že by byli útlocitný. 10

Ale zase na druhou stranu ti na rovinu řeknou, co si skutečně myslí. Nepřetvařujou se. Nestojí jim to za to. Ale neboj se, zvykneš si na ně. A oni na tebe taky. Ještě jsem nezažil, aby si na mladou pěknou holku nezvykli. To se poddá. Kolik je ti?“ „Dvacet.“ „Tím líp, to se jim bude líbit. Tak já jdu. Měj se. A kdyby hořelo, brnkni mi na sádrovnu, přijdu ti píchnout.“ „Děkuju, Karlíčku.“ „Nemáš zač. Mimochodem...,“ otočil se s rukou na klice, „jmenuju se Václav. Karlíček je příjmení. Ale můžeš mi říkat, jak chceš.“ Než stačila odpovědět, bez pozdravu zmizel za dveřmi. Seděla na rohu psacího stolu a rozebírala to, co jí řekl. Uvědomovala si, že bez ohledu na formu to byla nejlaskavější slova, jichž se jí za týden působení na novém místě dostalo. Když se konečně vrátil Horáček – stejně nabručený a po­ pudlivý jako vždycky – a začal zase ordinovat, snažila se chovat „profesionálněji“ a nedělat tolik zmatků. Moc se jí to nedařilo, protože pacienti, otrávení dlouhým čekáním, byli netrpěliví. Někteří ze „stálých zákazníků“ jí dali nevybíravě najevo, že za sestry Marcelky to tady „odsejpá“ úplně jinak. Překvapilo ji, že se jí Horáček zastal. „Není tu ještě ani týden,“ řekl svým nabručeným hlasem. „Ještě ani neví, kde co leží. Zaučuje se. Až tu bude tak dlouho jako Marcelka, bude si pamatovat i vás, pane Hošek!“ Uvědomila si, že pan Hošek je dědek s holemi, který si na chodbě stěžoval, že tu ještě ani jedna ambulance neproběhla normálně. Vděčně pohlédla na Horáčka, ale ten si jí nevšímal. Až po chvíli ji napadlo, že možná nechtěl ani tak pomoci jí jako spíš usadit toho nepříjemného pána. Před jedenáctou, když příliv pacientů poněkud opadl a nervozita přede dveřmi i za dveřmi ambulance polevila, ­vydal se doktor nahoru na oddělení. „Vy zůstaňte tady,“ zarazil Sylvii. „Až přinesou z rentgenu snímky, tak mi zavolejte na sál. Jdu se podívat, jak jsou s tím daleko.“ Vrátil se ještě dřív, než stačila zvednout telefon. Přivedl 11

s sebou muže v umazaném bílém plášti a s obrovským obvazem na hlavě. „Připravte mi stolek na šití,“ houkl přes rameno, když si ­sundal plášť a hodil ho na věšák. „Do knihy ho zapíšu sám,“ dodal netrpělivě, když viděl, že se chystá sednout ke stolu. „Je to náš řidič sanitky. Měl bouračku, když jel z okresní nemocnice s krví. Někdo mu chtěl dokázat, že je rychlejší než on, a závodil s ním.“ „Dělají to často,“ odpověděl řidič na Sylviinu nevyslo­ venou otázku. „Když zapneme sirénu, tak s námi závodí, většinou když vidí, že jedeme sami, bez doktora. Myslí si, že je chceme předhonit jen tak z plezíru. A vždycky nám to samozřejmě natřou. Předhonit dvanáctsettrojku s plnou kyslíkovou bombou a kompletním vybavením dokáže skoro každý. Do kopce i náklaďák s uhlím.“ „Tak co je s tím stolkem?“ přerušil vyprávění Horáček. „Na chodbě čekají další lidi, nemůžeme se tady vybavovat.“ Řidič se za jeho zády přátelsky ušklíbl a zamrkal, ale Sylvie se neodvážila gesto zopakovat, protože Horáček se otočil od stolu a studeně se na ni podíval. Zmizela v přilehlém sálku, jako když ji sfoukne. Teď nesmím nic zkazit, říkala si v duchu, když pokrývala pojízdný stolek na šití velkou sterilní plenou. Už to dělám počtvrté, teď už opravdu nesmím nic zapomenout, jinak si sama začnu připadat jako idiot, za kterého mě tady všichni mají. Tak nejdřív malou roušku s otvorem na ránu. Jehelec, pinzetu, nůžky. A jehlu. Tu jsem minule zapomněla. To byl řev. Radši mu dám dvě. Malou kulatou a větší rovnější. Ať si vybere. Teď silon na stehy. Radši delší. Minule tvrdil, že mu dávám tak krátké šití, že se na tom nedá udělat uzel. Neříkal, kolik toho chce. Dáme mu pět kusů. Kdyby to bylo málo, řekne si o další. Stříkačku, píst, jehlu. Složí si to sám. Poprvé jsem to automaticky složila a znesterilnila tak celý stolek. Teď z malého bubnu sušení. Nejspíš menší čtverce, když je to na hlavě. A tampon s ajatinem. Teď je to snad všechno... Se sterilním peánem v ruce přehlížela hotové dílo, když se ve dveřích objevil Horáček s řidičem. „Máte to?“ 12

„Ano.“ Odložila peán, napilovala a odlomila ampulku s mesocainem na umrtvení rány. Řidič se chystal položit na lehátko, ale doktor ho zadržel. „Počkejte, sestra vám nejdřív sundá ten strašný obvaz.“ Obrovská kupa všelijak zavinutých obvazů se dala sejmout snadno jako čepice. „To mi vázali policajti,“ podotkl řidič omluvně. „Řekli, že se budou snažit zastavit krvácení, na vzhledu že snad ani tak nesejde.“ Sylvie se usmála, ale ­doktor se zamračil. Stál vedle stolku a nasupeně se díval na rozložené nástroje. Rychle se tam podívala také. Byly zaru­ čeně všechny. „Můžeme začít, pane doktore,“ odvážila se říct, když se pacient konečně uvelebil na lehátku. „Nemůžeme!“ Horáček se znechuceně odvrátil od stolku a podíval se na ni. „Zapomněla jste mi dát rukavice.“

 Fišer rozrazil dveře ambulance pár minut po poledni. Mimořádně měl na sobě plášť. Sylvii překvapilo, že ho vidí; byl jedním z těch, kdo operovali zraněného stavbaře. Od Horáčka věděla, že na sále je práce nejméně na dvě hodiny. „Už jste skončili?“ odvážila se zeptat. „Jak mu je?“ „Umřel.“ Když viděl, jak zděšeně se zatvářila, dodal mírnějším hlasem. „A co jste čekala? Ten člověk měl pramalou šanci. Byl zázrak, že ho sem dovezli živého. Na staveništi už skoro vykrvácel. Navíc ta zranění... Nepomohlo by mu, ani kdybychom měli místo sanitek helikoptéry jako na Západě.“ „Ale byl přece při vědomí,“ namítla Sylvie tiše. „Mluvila jsem s ním, odpovídal mi... věřil, že to přežije...“ Nevšimla si, jak si doktoři nad její hlavou vyměnili rychlý pohled. „Budete si muset zvyknout i na takové věci!“ Fišer mluvil odměřeně a studeně jako vždycky. „Dělali jsme, co jsme mohli. Ale zázraky nedokážeme. Ten člověk od pasu dolů neexistoval. Všechny orgány plus pánev, kyčel – všechno bylo rozdrcené.“ Sylvie by se ráda ještě na něco zeptala, ale neodvážila se. Odmítavé pohledy obou doktorů ji varovaly. Když odešli, 13

z­ ůstala sedět u psacího stolu a pokoušela se vyrovnat s pocitem, že člověk, s nímž před několika hodinami mluvila, člověk, který jí říkal, že musí za každou cenu žít, už neexistuje. „Budete si muset zvyknout,“ řekl jí Fišer a ona mu měla za zlé jeho chladný, odmítavý tón a to, co pokládala za lhostejnost. Teprve daleko později měla pochopit, že přes všechna tvrdá slova ani on, ani ostatní doktoři nejsou chladní a bez­ citní. Že čím bezmocněji se cítí tváří v tvář smrti, tím jsou protivnější na své okolí. Že za hromosvod jim slouží nejen personál na oddělení, ale i rodina. Na smrt si nelze zvyknout.

 Zůstala na ambulanci ještě dlouho potom, co minula hodina oběda. Mechanicky myla použité nástroje a rukavice, dala vařit stříkačky a jehly, vyměnila prostěradla na lehátkách na ­oš­etřovně i na malém sálku. Vyleštila kovová víka dóz a velkých kulatých bubnů s obvazovým materiálem i stříbřité ­desky nových převazových stolků. Nakonec všechno zakryla bílými rouškami. Ambulance i přilehlý malý sálek teď vypa­ daly čistě, úpravně a chladně. Zapnula sterilizátor s nástroji a ­vydala se po schodech nahoru na oddělení. Věděla, že ji tam nikdo nepostrádá, ale nechtělo se jí zůstávat na ztichlé ošetřovně, kde na ni neodbytně útočily tísnivé myšlenky na mrtvého. Třeba bude odměřená sestra Věra ráda, když jí nabídne pomoc... Brala schody po dvou, přímo hmatatelně cítila, jak je báječné, že může utíkat, že je mladá, zdravá, živá... Tu ženu s dítětem na ruce zahlédla až ve chvíli, kdy se ­chystala proběhnout prosklenými lítačkami na oddělení. „Sestřičko, prosím vás...“

14