Nikoli nutně v tomhle pořadí si pamatuju: – lesk vnitřního zápěstí; – páru, která stoupá z mokrého dřezu, kam právě bujaře dopadla horká pánev; – chuchvalce spermatu rotující v odtokovém otvoru umyvadla, než je proud vody prožene potrubím až kamsi do hlubin protáhlého rodinného domu; – řeku, která se nesmyslně valí proti proudu a jejíž zpěněné vlny pronásleduje záře půltuctu kuželů baterek; – jinou řeku – širý šedivý tok, jehož směr maskuje ostrý vítr rozrušující hladinu; – vanu s dávno vychladlou vodou za zamčenými dveřmi. Toho posledního výjevu jsem ve skutečnosti svědkem nebyl. Jenže vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči. * Žijeme v čase, který nás unáší a utváří. Nikdy jsem ale neměl pocit, že čas nějak zvlášť dobře chápu – a teď nemám na mysli teorie o tom, jak se zakřivuje a prudce vrací, nebo že kdesi existuje v paralelních podobách. Ne – mluvím o obyčejném, všedním čase, o němž nás hodiny a hodinky ujišťují, že plyne pravidelně: tik-tak, tik-tak. Je snad něco věrohodnějšího než vteřinová ručič9
ka? A přesto stačí zažít sebemenší radost či bolest, abychom se naučili vnímat, jak je čas poddajný. Některé emoce ho zrychlují, jiné zase zpomalují, až se někdy zdá, že se úplně ztrácí – dokud nenastane ta konečná chvíle, kdy se ztratí doopravdy a zcela nenávratně. Školní léta mě příliš nezajímají a necítím vůči nim žádnou nostalgii. Jenže ve škole to celé začalo, a tudíž se musím stručně vrátit k několika událostem, které postupně přerostly ve vtipné historky – k několika přibližným vzpomínkám, jež čas nakonec zdeformoval v jistotu. Nemůžu sice s jistotou tvrdit, že vím, co se opravdu přihodilo, ale přinejmenším můžu zůstat věrný dojmům, které tyto skutečnosti vyvolaly. Víc toho sotva zvládnu. * Původně jsme byli tři a s ním teď dohromady čtyři. Nečekali jsme, že náš úzký kroužek někdy rozšíříme: všelijaké party a párování tou dobou patřily dávné minulosti a my jsme ve svých představách už pomalu začali unikat ze školy přímo do života. Jmenoval se Adrian Finn – vysoký, plachý chlapec, který před námi zpočátku klopil oči, ale nevyklopil jedinou myšlenku. Prvních pár dní jsme si ho skoro nevšímali: u nás ve škole jsme nepěstovali žádné uvítací ceremonie, natož jejich pravý opak v podobě trestných přijímacích rituálů. Zkrátka jsme zaznamenali jeho přítomnost a vyčkávali. O něco větší zájem o něj projevovali učitelé. Museli přece náležitě vypočítat jeho inteligenci a ukázněnost, pečlivě vyhodnotit, jak kvalitní bylo jeho předchozí vzdělání a jestli z něj bude „kvalitní studijní typ“. Třetí den v novém školním roce jsme měli hodinu dějepisu s jízlivě přívětivým Staroušem Joem Huntem v jeho klasickém trojdílném obleku. Byl to učitel, který studenty ovládal metodou šíření dostatečné, ale nikoli nepřiměřené nudy. „Jistě si vzpomenete, že jsem vás žádal, abyste si něco málo přečetli o vládě Jindřicha VIII.“ Colin, Alex a já jsme na sebe poočku mrkli v naději, že otázka, jíž vzápětí švihne jako rybářskou muškou, nepřistane na hlavě jednoho z nás. „Tak kdo by 10
nám byl ochoten nabídnout charakteristiku oné doby?“ Z našich odvrácených pohledů si učinil vlastní úsudek. „No, možná Marshall. Jak byste popsal vládu Jindřicha VIII.?“ Naše úleva byla větší než zvědavost, protože Marshall patřil mezi ty opatrné studenty, kteří sice houby vědí, ale zároveň postrádají vynalézavost skutečných ignorantů. Začal v otázce hledat veškeré možné zapeklitosti, než se konečně dopátral odpovědi. „Byla to doba neklidu, prosím.“ Výron stěží zadržovaných posměšků. Skoro se usmál i samotný Hunt. „Mohl byste to maličko rozvinout?“ Student váhavě kývl na souhlas, přemýšlel ještě o něco déle a nakonec došel k názoru, že na opatrnost nezbývá čas. „Řekl bych, že to byla doba značného neklidu, prosím.“ „A co vy, Finne? Vy se v tomto období orientujete?“ Nový spolužák seděl po mé levici v řadě přede mnou. Marshallovy připitomělé postřehy u něj nevyvolaly sebemenší zjevnou reakci. „Obávám se, že moc ne. Existuje ale jeden myšlenkový proud, podle něhož jediné, co skutečně můžeme prohlásit o jakémkoli historickém období – dokonce i o vypuknutí první světové války –, je to, že se něco stalo.“ „Opravdu? To bych ale přišel o práci, že?“ Po chvilce podlézavého smíchu nám Starouš Joe Hunt odpustil prázdninovou zahálčivost a o polygamním královském řezníkovi nám podal zevrubné informace. O příští přestávce jsem Finna vyhledal. „Já jsem Tony Webster.“ Ostražitě na mě pohlédl. „Pěkně jsi to Huntovi vpálil.“ Tvářil se, že nemá tušení, o čem mluvím. „Přece to, že se jako něco stalo.“ „Aha. Docela mě zklamalo, že se toho nechytil.“ Takovou odpověď bych nečekal. Vzpomínám si na další drobnost: jako symbol vzájemného pouta jsme my tři nosili hodinky otočené ciferníkem na vnitřní 11
stranu zápěstí. Jistě, působilo to poněkud strojeně, ale možná v tom spiklenectví bylo něco víc. Vyvolávalo pocit, že čas je cosi velmi soukromého, dokonce důvěrného. Očekávali jsme, že Adrian si toho gesta všimne a napodobí nás. Nikdy to ale neudělal. * Ještě téhož dne – nebo to bylo nazítří? – jsme měli dvouhodinovku angličtiny s Philem Dixonem, což byl mladý učitel, který právě vyšel z Cambridge. Rád rozebíral současné texty a často nám předhazoval nenadálé provokativní úkoly. „‚Narození, kopulace, smrt‘ – T. S. Eliot tvrdí, že nic jiného v tom vlastně nevězí. Chce k tomu někdo z vás něco poznamenat?“ Jednoho shakespearovského hrdinu dokonce přirovnal ke Kirku Douglasovi ve Spartakovi. A když jsme probírali poezii Teda Hughese, vzpomínám si, jak intelektuálsky naklonil hlavu ke straně a zamumlal: „Samozřejmě jsme všichni zvědaví, na co se zaměří, až vyčerpá všechna zvířata.“ Někdy nás oslovoval „pánové“. Pochopitelně jsme ho milovali. To odpoledne nám rozdal báseň bez názvu, data i jména autora, dal nám deset minut na to, abychom ji prostudovali, a pak se dožadoval našeho názoru. „Co kdybychom začali od vás, Finne? Prostě nám řekněte, o čem si myslíte, že ta báseň je.“ Adrian vzhlédl od své lavice. „O Erótovi a Thánatovi, pane profesore.“ „Hmm. Rozveďte to.“ „O sexu a smrti,“ pokračoval Finn, jako by to možná nebyli jen ti nejnatvrdlejší žáci v zadní lavici, kdo v téhle třídě neumí řecky. „Nebo jestli chcete, o lásce a smrti. V každém případě tam jde o erotický princip, který se dostává do konfliktu s principem smrti. A o to, co z toho konfliktu vyplývá, pane profesore.“ Podle všeho se zdálo, že to na mě zapůsobilo víc, než by Dixonovi připadalo zdravé. „Webstere, pomůžete nám to trochu víc osvětlit?“ „Já si prostě myslel, že ta básnička je o sově pálené.“ 12
V tomhle byl jeden z rozdílů mezi naší trojicí a novým kamarádem. V zásadě jsme si ze všeho dělali prču, až na chvíle, kdy jsme mluvili vážně. On v zásadě mluvil vážně, až na chvíle, kdy si dělal prču. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme to odhalili. * Adrian nám dovolil, abychom ho vstřebali do své party, aniž dal najevo, že by o to vůbec usiloval. A možná o to opravdu ani nestál. Navíc vůbec nepřizpůsobil své názory tak, aby byly v souladu s těmi našimi. Při ranních modlitbách jsme ho slyšeli zpívat odpovědi spolu s ostatními, zatímco Alex a já jsme jenom otvírali pusu a Colin dával přednost satirické provokaci, při níž ze sebe se zdánlivým nadšením fanatika vydával hluboké bučení. Školní sportovní aktivity jsme považovali za kryptofašistický plán na potlačení našich sexuálních pudů, ale Adrian se přihlásil do šermířského oddílu a skákal do výšky. Bojovně jsme vystavovali na odiv svůj hudební hluch, zatímco on přišel do školy s klarinetem. Když Colin odsoudil instituci rodiny, já se vysmíval politickému systému a Alex vznášel filosofické námitky vůči obecně vnímané povaze reality, Adrian si své názory nechával pro sebe – tedy aspoň zpočátku. Působil dojmem člověka, který věří ve skutečnost. My v ni věřili taky – jen jsme zkrátka chtěli věřit spíš ve svou vlastní skutečnost než tomu, co pro nás rozhodli jiní. Odtud pramenil náš postoj, který jsme považovali za očistný skepticismus. Naše škola se nacházela v centrálním Londýně, a tak jsme při každodenním dojíždění z různých samosprávných obvodů přecházeli mezi dvěma systémy dohledu a neustálé kontroly. Tehdy bylo všechno jednodušší: méně peněz, žádná elektronika, téměř žádná tyranie módy, žádný holky. Nic nás nerozptylovalo od naší lidské a synovské povinnosti spočívající v tom, že budeme svědomitě studovat, složíme zkoušky, díky získané kvalifikaci si najdeme zaměstnání a potom si vytvoříme způsob bezpečnějšího, ale plnějšího života, než jaký vedli naši rodiče, kteří nám ho schválí a zároveň potajmu porovnají s tím, jak se žilo dřív, kdy bývalo všechno prostší, a tudíž lepší. Nic z toho pochopitelně nikdo 13
nevyslovil nahlas: jemný a kultivovaný sociální darwinismus anglických středních vrstev působil vždycky jaksi skrytě. „Rodiče jsou hrozný hajzlové,“ stěžoval si jednou v pondělí u oběda Colin. „Když seš malej, máš dojem, že jsou celkem v pohodě, ale pak ti dojde, že jsou přesně jako…“ „Jako Jindřich VIII., Cole?“ navrhl Adrian. Začínali jsme si zvykat na jeho smysl pro ironii i na to, že se klidně může obrátit proti nám. Kdykoli si z nás utahoval nebo v nás chtěl naopak probudit vážnost, oslovoval mě jako Anthonyho, z Alexe se stával Alexander a neprodloužitelný Colin se zkracoval na pouhé „Col“. „Nevadilo by mi, kdyby můj táta měl půltuctu manželek.“ „A byl by neskutečně zazobanej.“ „A maloval by ho Holbein.“ „A papežovi by vzkázal, aby vysmahnul.“ „Nějakej konkrétní důvod, proč je označuješ těmi slovy na ‚h‘?“ zeptal se Alex Colina. „Chtěl jsem s nima jít do lunaparku, a oni že prej musí celej víkend makat na zahradě.“ Jasně: hrozný hajzlové. Ale rozhodně ne v očích Adriana, který našemu spílání sice naslouchal, ale jen zřídkakdy se k němu přidal. Přitom se nám zdálo, že k tomu má víc než dostatečný důvod. Matka od nich před mnoha lety odešla a Adriana se sestrou nechala na krku jeho tátovi. To bylo dlouho předtím, než se ujalo spojení „neúplná rodina“ – tehdy se tomu říkalo „rozbitý domov“ a kromě Adriana jsme neznali nikoho, kdo by z takového rozbitého domova pocházel. Tahle skutečnost mu měla poskytnout přímo celou zásobárnu existenciálního hněvu, ale z nějakého důvodu tomu tak nebylo. Tvrdil, že matku miluje a otce uznává. Naše trojka jeho případ v ústraní přezkoumala a vyrukovala s určitou teorií: klíčem ke šťastnému rodinnému životu je to, když žádná rodina neexistuje nebo přinejmenším nežije pohromadě. Po provedení této analýzy jsme Adrianovi záviděli ještě víc. * 14
Tou dobou jsme si představovali, že nás drží v jakési ohradě a my jen čekáme na to, až nás vypustí do života. A když ta chvíle nastane, naše životy – a samotný čas – najednou naberou patřičný spád. Jak jsme mohli tušit, že život pro nás tak jako tak už dávno začal: že už získal jisté výhody a že už ho zároveň poznamenala určitá újma? A že to místo, kam nás jednou vypustí, bude jen trochu rozlehlejší ohrada, jejíž hranice se zpočátku nedají rozpoznat? Mezitím jsme prahli po knihách, lačnili po sexu a vzývali meritokracii a anarchii. Přestože nám veškeré politické a společenské systémy připadaly zkažené, odmítli jsme brát v úvahu jinou možnost než hédonistický chaos. Adrian nás však nutil k víře, že myšlení je třeba aplikovat na život, přiměl nás věřit v představu, že vodítkem našich činů by měly být principy. Až dosud jsme za svého filosofa považovali Alexe. Četl knihy, které ostatní dva členové party nečetli, a mohl například zčistajasna prohlásit: „O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.“ Chvilku jsme s Colinem nad tou myšlenkou podumali, pak jsme se zakřenili a pokračovali v hovoru. Jenže Alexe zbavil jeho postavení Adrian, nebo nám spíš dal na výběr další podobu filosofa. Pokud Alex četl Russella a Wittgensteina, Adrian znal Camuse a Nietzscheho. Já přelouskal George Orwella a Aldouse Huxleyho, Colin zase Baudelaira a Dostojevského. A to přeháním opravdu jen velmi lehce. Ano, jasně že jsme se chovali nabubřele – k čemu by jinak bylo mládí? Používali jsme takové pojmy jako Weltanschauung a Sturm und Drang, s gustem jsme prohlašovali: „To je z filosofického hlediska zcela zjevné,“ a jeden druhého ujišťovali, že základní povinností představivosti je překračovat pravidla. Naši rodiče to všechno vnímali poněkud odlišně a své ratolesti si představovali jako neviňátka náhle vystavená škodlivým vlivům. Colinova matka mě tudíž nenazvala jinak než „černým andělem“, můj otec dával vinu Alexovi, když mě přistihl s Komunistickým manifestem v ruce, Alexovi rodiče namířili prst na Colina, když svého syna načapali s detektivkou americké drsné školy a tak 15
dále a tak podobně. Totéž platilo i v otázkách sexu. Naši rodiče žili ve strachu, že nás ti druzí můžou zavést na scestí a učinit z nás to, čeho se obávali nejvíc: nenapravitelné onanisty, roztomiloučké homosexuály či lehkomyslně oplodňující prostopášníky. Naším jménem se děsili obvyklé důvěrnosti adolescentních vztahů, dravčího chování cizích dospělých lidí ve vlaku, vábení nevhodných dívek. Jak dalece jejich úzkost přesahovala naše zkušenosti! * Jednou odpoledne, jako kdyby chtěl se zpožděním zvednout Adrianovu hozenou rukavici, nás Starouš Joe Hunt vyzval, ať podiskutujeme o důvodech vzniku první světové války, především o odpovědnosti vraha arcivévody Františka Ferdinanda za to, co následovalo. Tehdy většina z nás vyznávala absolutní soudy. Líbily se nám protiklady Ano – Ne, Chvála – Výčitky, Vina – Nevina, anebo v případě našeho spolužáka Marshalla, Neklid – Značný neklid. Měli jsme rádi hru, která končí vítězstvím a porážkou, a ne nějakou plichtou. V očích některých z nás byl za celou záležitost stoprocentně zodpovědný ten srbský bandita, jehož jméno se mi dávno vykouřilo z hlavy – pokud ho z té rovnice vyškrtneme, žádná válka by bývala ani nevypukla. Jiní upřednostňovali stoprocentní odpovědnost dějinných sil, které zavedly znepřátelené národy na scestí vrcholící nevyhnutelným střetem: „Evropa byla sudem střelného prachu, který musel každou chvíli vybouchnout“ a podobně. Přesvědčenější anarchisté, mezi které patřil třeba Colin, oponovali tím, že všechno určuje náhoda, že svět se nachází ve stavu trvalého chaosu a že pouze jakýsi primitivní vypravěčský pud, jenž je sám o sobě pochybným pozůstatkem náboženství, zpětně vnucuje význam čemusi, co se tehdy stát mohlo, ale taky nemuselo. Po Colinově pokusu všechno podkopat Hunt krátce pokýval hlavou, jako kdyby tahle morbidní nevíra byla přirozeným vedlejším produktem puberty a stavem, z něhož dotyčný časem vyroste. Učitelé a rodiče nám tehdy otravným způsobem ustavičně připomínali, že i oni kdysi bývali mladí, a proto z nich nyní pro16
mlouvá zkušenost a autorita. Je to jen přechodné období, tvrdili člověku neústupně. Nakonec z toho vyrosteš a život tě naučí, co je to realita a realismus. Tehdy jsme však odmítali uznat, že by se nám kdy mohli byť jen náznakem v něčem podobat, a věděli jsme, že naše chápání života – pravdy, morálky, umění – je mnohem pronikavější než v případě našich zkompromitovaných starších současníků. „Finne, vy jste zatím nic neřekl. Sám jste přece tenhle míč vykopl. Jste takříkajíc ztělesněním našeho srbského bandity.“ Učitel se odmlčel, aby ta narážka nabyla patřičného účinku. „Mohl byste nás tedy oblažit svými myšlenkami?“ „Já nevím, pane profesore.“ „Co nevíte?“ „V určitém smyslu přece nemůžu vědět, co že to vlastně nevím. To je z filosofického hlediska zcela zjevné.“ Učinil jednu z těch drobných odmlk, během níž jsme opět hloubali nad tím, jestli to má být jemný výsměch, nebo něco natolik vážného, že to svým významem přesahuje meze nás ostatních. „Není snad celá ta snaha připsat někomu zodpovědnost tak trochu vykrucování? Chceme obvinit jednotlivce, aby všichni ostatní byli očištěni. Nebo to klademe za vinu historickému procesu, a tím ospravedlňujeme jednotlivce. Případně je to celé jen anarchie a chaos, což má úplně stejné důsledky. Připadá mi, že jde – tedy že šlo – o řetězec odpovědnosti jednotlivců, který byl zcela nutný, ale zároveň už nejde o řetězec, v němž může každý jednoduše obviňovat všechny ostatní. Jenže moje touha připisovat někomu zodpovědnost může být pochopitelně spíše odrazem mého vlastního smýšlení než nestranným rozborem toho, co se stalo. A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémů historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnost, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“ Nastalo ticho. Ne, on si nedělal prču. Ani v nejmenším. Starouš Joe Hunt mrknul na hodinky a usmál se. „Finne, za pět let odcházím do důchodu. A s velkou radostí vám poskytnu 17
doporučení, jestli to tady po mně budete chtít převzít.“ A ani on si žádnou prču nedělal. * Na jednom ranním shromáždění nám pochmurným hlasem, který si šetřil pro případy vyloučení ze školy či katastrofální sportovní porážky, ředitel školy oznámil, že má pro nás tragickou zprávu: Robson ze šesté přírodovědné třídy prý o víkendu skonal. Přes šum naplněný posvátnou bázní nám sdělil, že Robson odešel v rozpuku mládí, že jeho skon je bolestnou ztrátou pro celou školu a že všichni budeme symbolicky přítomni na jeho pohřbu. Řekl vlastně všechno, až na to, co jsme toužili vědět nejvíc: jak a proč, a pokud by se ukázalo, že to byla vražda, i jméno jejího pachatele. „Éros a Thánatos,“ prohlásil Adrian před první hodinou. „Thánatos opět vítězí.“ „Robson nebyl úplně tím nejpříhodnějším materiálem pro Érota a Thánata,“ oponoval mu Alex a já s Colinem jsme přikývli. Věděli jsme, o čem mluvíme, protože ten kluk strávil pár let v naší třídě: klidný chlapec bez špetky fantazie, který projevoval závažný nezájem o umění a který se ztěžka provlekl kolem nás, aniž se svou přítomností kohokoli dotkl. Teď se nás ale rozhodně dotkl tím, že si svou předčasnou smrtí udělal jméno. Jistě, v rozpuku mládí: Robson, aspoň jak jsme ho znali, byl pouhou rostlinou ve vegetativním stadiu. Nepadla jediná zmínka o nemoci, nehodě na bicyklu či výbuchu plynu, a tak nám fámy (čili Brown ze šesté matematické třídy) za pár dní poskytly to, co nám příslušné orgány poskytnout nemohly nebo nechtěly. Robson přivedl svou holku do jiného stavu, oběsil se v podkroví a našli ho až za dva dny. „Nikdy bych neřek, že ví, jak se oběsit.“ „Chodil přece do šestý přírodovědecký.“ „Jenže k tomu potřebuješ zvláštní druh klouzavýho uzlu.“ „Ten uvidíš jenom ve filmech. A na opravdový popravě. Zvládneš to ale i s obyčejným uzlem. Akorát trvá dýl, než se udusíš.“ „Co je ta jeho holka asi zač?“ 18