1. Jednoho uplakaného podzimního rána vstoupil Bruno Boylan do země svých předků. Zpáteční let, který si zakoupil pouhých pár dní předem z pohodlí svého domova, ho stál čtyři sta dolarů. Pouhých pár kliknutí myší a šestnáctimístné číslo kreditní karty. Žádná letenka, jen vytištěný e-mail a kouzelný kód. Žádné zpoždění, přestupy či nepříznivé letové podmínky. Během podávání nápojů a jídla byl vzhůru, poté si chvíli četl. Pak spolknul pilulku xanaxu, která slila všechny hodiny letu do jedné. Cestoval nalehko. S sebou měl pouze batůžek a v zavazadlovém prostoru jednu plátěnou tašku. Naprosto nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo jednat o dobrodružnou výpravu. Vzbudila ho až znělka palubního hlášení. Otevřel oči a zjistil, že se poněkud komicky tulí ke stěně letadla, obličej namáčknutý ke stažené roletě okénka. Pomalu se narovnal a opřel si hlavu o opěradlo. Seděl bez hnutí s očima zavřenýma a čekal, až se ozve další hlášení. Pocítil nesmírné tělesné nepohodlí. Bolela ho záda, kolena měl ztuhlá a praskalo v nich, když se pokusil protáhnout nohy. 7
Z dlouhého sezení ho bolel zadek. Chtělo se mu čurat. Všude kolem něj se válely pozůstatky dlouhé cesty. Tenkou deku měl hozenou přes kolena, v klíně zamotaná sluchátka. Jeho kniha uvízla zřejmě kdesi hluboko pod ním, ale byl tak otupělý, že ji ani necítil. Boty měl pod sedadlem. Brzy je bude muset najít a opět si je nazout. Ještě bosýma nohama krátce vychutnal dotek koberce. Zazněla další znělka a kabinou se rozlehl pilotův hlas, z kterého Bruno slyšel pouze útržky. Bylo však snadné uhodnout, co pilot říká. Za chvíli se začnou chystat na přistání. Informaci o počasí v Dublinu Bruno nezachytil. Vytáhl roletu a uviděl hustý bílý mrak. Jediné, co spatřil, bylo křídlo letadla. Působilo strnule, jako by se ani nehnulo. Obrátil pozornost k malé modré obrazovce připevněné na sedadle před ním. Na pohyblivé mapce viděl pouze hrubý obrys východního pobřeží Ameriky, ohromnou plochu Atlantiku a pak, v pravém horním rohu, obrys Irska a Anglie. Rozmáchlý oblouk sledoval trajektorii letu; za virtuálním letadlem se táhla tečkovaná čára. Obrázek letadla byl už téměř nad Irskem. Na mapce působil až nepatřičně, jako by měl za chvíli zakrýt celou zemi. Bruno zpozorněl. Na moment se ho zmocnila nečekaná panika, vtíravý pocit, že měl celý svůj přílet lépe promyslet. Vždyť na něj nebyl připraven. Neměl vůbec spát, bylo by lepší, kdyby celou cestu probděl. V tu chvíli si vzpomněl na něco, co kdysi dávno zaslechl: že američtí Indiáni se prý po příletu jednoduše posadí na letišti a počkají, aby jejich duše mohla dohnat tělo. Bruno to najednou chápal. Jeho tělo a duše byly zcela mimo; potřeboval čas, aby se srovnal. Obrazovka před ním se změnila; nyní ukazovala strohé údaje. Čas zbývající do přistání, 0:23 minut. Musel ten čas využít. Musel si v hlavě všechno urovnat. Před pouhými třemi týdny přišel o práci, ale tyto tři týdny mu připadaly jako tři roky. Nebo snad tři dny či tři hodiny. Byl to matoucí pocit, zdálo se to jako dávná minulost a zároveň vše bylo čerstvé, rány ještě otevřené a krvavé. 8
Do voleb zbýval ještě celý měsíc. Čekání bylo nesnesitelné. Člověk se musel neustále přesvědčovat, že čas uhání jako vždycky, že vše každým dnem skončí a konečně bude znát výsledek. Ale čekání bylo stále stejné. K nevydržení. A najednou byl Bruno ve vzduchu, mezi dvěma body, 0:21 minut od místa přistání. Představoval si sám sebe jako človíčka na pohyblivé mapě, jako figurku vykrojenou z perníku. Mapoval svou cestu, která se v majestátném oblouku rozpínala přes oceán. Prstem opisoval svou trasu, když vtom obrazovka zhasla. Opět se ozvalo hlášení a v kabině se rozzářila světla. Rozsvítilo se upozornění, aby se připoutal, a personál letadla začal pasažérům roznášet formuláře pro imigrační oddělení. Bruno mhouřil oči, ale nakonec formulář pečlivě vyplnil propiskou, kterou za tímto účelem dostal. Jakmile skončil, zjistil, že vyplněný formulář nemá komu předat. Založil ho do knihy a zavřenou si ji položil na klín. Při pomalém klesání mraky se Bruno choulil u okénka a s nadějí zíral do prázdna. Viděl pouze pramínky deště stékající po skle, šedou plochu křídel letadla, která pronikala hustým bílým vzduchem. Nedalo se poznat, jak blízko jsou k zemi. Náhle se za okny objevila zelená barva, kolem uháněla mokrá tráva, mihnul se červenobíle pruhovaný větrný rukáv a pak i nízká šedá budova, a vtom se ozval děsivý zvuk kol, která se letmo dotkla země a hned se od ní odrazila zpět do vzduchu. Bylo to tvrdé přistání: trup letadla se divoce zhoupnul doleva a pak doprava, ale pak už převzaly kontrolu brzdy a letadlo se konečně ustálilo. Bruno se oběma rukama přidržoval sedadla před sebou, aby udržel rovnováhu. Jak se letadlo blížilo k terminálu, pocítil závratnou radost. Po všech těch letech to konečně dokázal. Třicet let uplynulo od slibu, který dal otci na smrtelné posteli a který mu celou tu dobu nedával spát. A teď se ho chystal splnit. Na chvíli si představil, že by mohl prostě zůstat v letadle a odletět zpátky. Ale pak si uvědomil, že nemá, kam by se vrátil. 9
Když si obouval boty, cítil, jak mu přebíhá mráz po zádech. Sluchátka nacpal do kapsy na sedadle před sebou. Odepnul si bezpečnostní pás. Seděl tam a nenapadlo ho nic jiného, než že by si rád vyčistil zuby. Letadlo sebou před zastavením naposledy škublo a všichni si vydechli, když se dveře konečně otevřely. Cestující ihned vyskočili a začali lovit zavazadla ze skříněk nad hlavou. Chvilka čekání na pokyn, že mohou opustit letadlo, pak se sunuli uličkou s hlavami sklopenými, jako trestanci v okovech. Bruno se přesunul na sedadlo blíže k uličce, postavil se a natáhl se pro příruční zavazadlo. Pak se zařadil do fronty k výstupu z letadla. Kývnutím hlavy pozdravil letušky a vstoupil do tunelu, který spojoval letadlo s budovou letiště. Pomalu stoupal chodbičkou za lidmi, kteří kráčeli před ním jako spořádané procesí. Cítil se klidný, jako by se účastnil svaté pouti. Když vkročil do tunelu, který ústil do letištní budovy, země se zachvěla, jako by se pod ním zhouplo přístavní molo. Sevřel se mu žaludek. Cítil se lehký jako balón. Z ramene sundal tašku a spustil ji k podlaze; svíral ji jako pytel s pískem. Říkal si, že bez ní by se klidně mohl vznést do vzduchu. Přistávající letadla nalétávají nad Howthem. Za jasného dne pod sebou můžete vidět Dublinský záliv. Nalevo přístav Dun Laoghaire, napravo Portmarnock. Mezi nimi se táhne rozsáhlý prázdný pás sandymountské pláže. Z pobřeží můžete sledovat, jak letadla vytrvale proudí oblohou. Objeví se v dálce za mořem a pomalu klesají nad poloostrov Howth Head a sklouznou podél jeho jižních svahů. Pak tiše zmizí dolů do města. Letadla se stala natolik součástí krajiny, že si jich Addie téměř nevšimne. Stejně jako kouře z komínů v Poolbegu nebo trajektů s auty na palubě, které se na obzoru loudají směrem k Dun Laoghaire. Nebo mraků a mořských ptáků či samotného moře. 10
Addie si ničeho z toho nevšímá. Je natolik ponořená do vlastních myšlenek, že ji nic jiného nezajímá. Na pláži se v podstatě narodila. Bylo jí pouhých pět dní, když ji přivezli domů. Matka ji v náručí vynesla z auta; malý uzlíček zabalený v nachové vlněné dece. Přes hlavu a uši měla nataženou vlněnou čepičku. Matka vystoupala ke dveřím domu, nahoře se zastavila a ještě jednou pohlédla na moře. Otec mezitím otevřel dveře, vstoupil do haly a pobízel matku, aby šla dál. Pojď dovnitř, ženská, prokristapána, řekl. Vždyť tam venku zmrznete. Ale matka ještě chvíli zůstala na schodech s malou Addie v náručí a hltala studený mořský vzduch. Po všem tom ulepeném nemocničním vedru cítila takovou rozkoš, že se ho nemohla nabažit. Neuvědomila si, že i její novorozená dcera polyká stejný slaný vzduch, že ho natahuje do svých drobných plic. Trochu z něj jí určitě proniklo rovnou do duše. Stejně se Addie cítí i dnes. Jako by pláž byla její součástí. Je to výjimečné místo; díky němu se nejspíš ještě nezbláznila. V tuto ranní hodinu je pláž opuštěná, je tu jen ona a její psík. Je odliv a mraky visí nízko nad písčitým horizontem; jako by vás šimraly v týle. Podle předpovědi má pršet, ale po dešti zatím ani stopy. Addie se vydá směrem k vodě. Ušla už skoro kilometr, ale moře je stále daleko; je veliký odliv. Louže jsou stále četnější a náhle jich je tolik, že se musí zastavit. Nechce si namočit nohy. Začíná být chladno; teď by se jí pořádné boty hodily. Ale ona nejraději nosí tenisky, aby pod nohama lépe cítila zvrásněný písek. Připadá si pak pevnější. Celý život má Addie pocit, že ji pronásleduje černý mrak. Poslední dobou jako by ji opravdu doháněl. A pláž představuje jediné místo, kde mu může uniknout. Venku na pláži si může mluvit sama pro sebe. Může si zpívat s iPodem a nikdo ji neuslyší. Může i řvát, kdykoli se jí zachce, 11
a také to někdy dělá. Křičí a potom se sama sobě směje. Tady může přemýšlet o všem, co se stalo, a přemílat to v hlavě sem a tam. Může tu prolévat horké slzy sebelítosti. Trochu se před pejskem stydí za to, že pláče, ale je jí pokaždé o tolik lépe; cítí se pak skoro spokojeně. Fenka loví v písku, hledá něco, co tam není. Odhrabává mokrý písek předními packami, až jí za zadníma nohama roste kupička. Bříško má celé špinavé, ale nevšímá si toho. Addie stojí a pozoruje ji, jak se soustředí na svůj bezvýznamný úkol. Jen ať si hrabe, pomyslí si. Vždyť ji to těší. Addie zakloní hlavu a podívá se na oblohu. Zkoumavě, jako by tam něco hledala. Napadne ji, že by ráda vyletěla do vesmíru, tak ráda by odtamtud viděla svět. Kdyby tak mohla vidět svět z vnějšku, třeba by svou situaci pak viděla trochu s odstupem. Otočí se a opět pohlédne na pobřeží. I odsud je schopná ten dům rozeznat. Je to ten šedý, s terasou nejasné pastelové barvy. Tři veliká okna s vyhlídkou na moře, dvě nahoře a jedno dole. Určitě teď sedí u okna v přízemí. Odsud ho nevidí, ale ví, že tam je. Je si jistá, že ji vyhlíží. Právě proto se jí nechce zpátky. Vyndá z kapsy iPod a projede jeho menu. Chvilku jí trvá, než najde to, co hledá. Vybere skladbu a zamkne displej, aby se jí iPod v kapse nepřepnul. Pak se narovná, nastaví tvář větru a čeká, až se spustí hudba. Je to skladba pro soprán, a k tomu má Addie hodně daleko. Přesto se přidá. Zpívá od srdce s pocitem, že je v dokonalé harmonii. „I know that my redeemer liveth…“ 1 Nezná celý text, ale to nevadí; je tak příjemné si zazpívat. Navíc útržky, které si pamatuje, se ve skladbě často opakují.
12
„I know that my redeemer liveth…“ Zakloní hlavu, zavře oči a zpívá. Nikdo ji tu neslyší, ale i kdyby, stejně by jí to bylo jedno. Fenka už je zvyklá a písničky si nevšímá. Addie si teď vykračuje zpátky na pobřeží, psík se jí při chůzi plete pod nohama. Nebe za zády je černé a rozzlobené, za chvilku bude pršet. Linii horizontu narušuje neforemná nákladní loď. Jenom tam sedí a překáží ve výhledu. Z komínů se valí světlý kouř, který kontrastuje s temnou oblohou. Výstražná světla na jejich špicích přerušovaně blikají. Nad poloostrovem Howth Head se z mraků vynoří další letadlo a pomalu se snáší k dublinskému letišti. Bruno projde pasovou kontrolou a náhle si uvědomí, že je na tohle všechno už moc starý. Je to už dlouho, co naposledy cestoval; zapomněl, jak náročné to je. Ztuhlé nohy, vyschlé hrdlo. Svírání v útrobách. „Důvod vaší návštěvy?“ „Politický uprchlík,“ řekl Bruno ve chvilkovém pomatení smyslů. Chlapík povytáhl obočí. Na policistu byl nějak moc mladý, vypadal tak na dvanáct. Měl zářivě oranžové vlasy, vlasy barvy mrkve. Takže se to neříká jen tak nadarmo. Bruno se vzpamatoval. „To byl jen vtip,“ řekl a snažil se zapojit svůj šarm. Spiklenecky se opřel o přepážku. V tu chvíli si všiml, že se za ním utvořila fronta. „Trochu jsem to přehnal,“ řekl. „Vlastně jsem tu na dovolené. Než skončí volby. Podívejte, tady, pátého listopadu.“ Pozvedl vytištěnou letenku, ale chlapík se na ni ani nepodíval. Zkoumal Brunův obličej. „Tak fajn,“ prohlásil. 13
Zvedl razítko a s lehkým bouchnutím označil stránku pasu. Poté ho zavřel a podal Brunovi. Vše dělal pomalu, jako by na to měl celý den. „Něco vám povim,“ řekl. „Jestli ta banda po volbách nezmizí, přijďte za mnou a hned vám obstaráme politickej azyl.“ Bruno si nebyl jistý, zda slyší správně. „Bez urážky, teda,“ dodal mladý policista. Došlo mu, že možná přestřelil. „To je v pořádku.“ Bruno byl v pokušení ještě něco dodat, ale neudělal to. Pas založil do kapsy saka, sebral svou příruční tašku a vyrazil pryč. Usmíval se, ještě když čekal na své zavazadlo u pohyblivého pásu. To je neuvěřitelné, pomyslel si. Doma bych si zavtipkoval s imigračním úředníkem a už by si nasazovali gumové rukavice. Nicméně ho to přimělo k zamyšlení. Ještě než spatřil, jak se k němu po pásu sune jeho taška, uzavřel sám se sebou dohodu. Pokud zvítězí republikáni, zpátky se nevrátím. Déšť přišel přesně ve chvíli, kdy zastrkovala klíč do zámku svého sklepního bytu. Rozpršelo se prudce a znenadání. Vběhla dovnitř a rychle za sebou zabouchla dveře. Pes se jen tak tak stačil protáhnout za ní. „Vyšlo nám to akorát, Lolo, jinak bychom promokly na kost!“ Poslední dobou s fenkou mluvila stále častěji. Někdy se přistihla, že s ní vede celé rozhovory. To nevěstilo nic dobrého. Lola přešlapovala u prázdné misky a dychtivě vrtěla ocasem. Addie misku naplnila vodou z kohoutku a Lola hlasitě chlemtala. Za pár vteřin byla miska prázdná. Pak Addie napustila konvici, zapnula ji a opřená o linku čekala, až se voda uvaří. Pohlédla na hodiny a viděla, že ještě není ani deset. Měla před sebou celý den, celé dopoledne a pak i celé odpoledne a večer. 14
Najednou tu představu nemohla unést, zaboha si nedovedla představit, jak ten den přežije. Jak tam stála, opřená o kuchyňskou linku, pocítila nepatrný závan optimismu. Upnula se k představě, že by mohla navštívit Dellu, mohla by jí poslat zprávu a vyrazit s ní někam do kavárny. Ale text musí znít vesele; nechtěla v Delle vyvolávat soucit. Jenže pak si vzpomněla, že Della bude nejspíš v práci, přihlásila se jako výpomoc do školní knihovny. To znamená, že na kávu mít čas nebude. Addie cítila, jak se jí stahuje hrdlo pláčem. Opět ji přemohl pocit hlubokého zoufalství. Máte někdy chuť si ublížit? To bylo jediné, co chtěla terapeutka vědět. Pouze se kryla, děsila se toho, že se Addie zabije a ona za to ponese zodpovědnost. Takže se dokola ptala, jestli si Addie chce ublížit, a Addie odpovídala, že ne, i když to byla obyčejná lež. Kolikrát za den to Addie napadne? Určitě více než dvakrát, ale méně než kolik by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Myslí na to a pak zase na důvody, proč by to dělat neměla. Lola. Její otec. Della a holky. Možnost, že se vše jednou zlepší. Tato myšlenka jí prolétne hlavou, ale hned je zase pryč. Ví, že to není řešení. Jen mačká kliku dveří, o kterých už dávno ví, že jsou zamčené. Lola seděla na zemi před ní s hlavou ladně zvednutou a upírala na ni své kokří oči. „Nech toho,“ prosila ji Addie nalomeným hlasem. „Takhle mě rozpláčeš. Prosím tě, nedělej to.“ Dřepla si k ní, objala její mokré tělíčko a hlavu jí zabořila do kožichu. Zavřela oči a užívala si útěchu, kterou jí pejsek poskytoval. Lola nejprve lehce zavrávorala, ale pak se narovnala, aby Addie mohla být oporou. Pach mokrého písku, slaných mušlí a tvorů žijících v nich byl nesnesitelně intenzivní, až se Addie musela od psa odtáhnout. Vstala zrovna ve chvíli, kdy voda v konvici začala vřít. Bylo to malé vítězství, zvládla nalézt ztracenou rovnováhu. Udělala si kávu a v mikrovlnce ohřála trochu mléka. Ještě jí zbylo 15
na jeden šálek, nic jiného si dopředu plánovat nedovolila. Vzala si hrnek ke stolu a posadila se. Pomalu upíjela horkou bílou kávu a prosklenými dveřmi pozorovala déšť. Soustředila se pouze na kávu a déšť, rozhodla se, že na nic jiného teď myslet nebude. Zrovna se chystala dolít si další šálek, když z pokoje nad sebou uslyšela bouchání. Jedno, dvě, tři krátká zabouchání, signál, že něco potřebuje. Než se za ním vypravila, zůstala ještě chvíli sedět, aby si nemyslel, že je jeho služebná. Před budovou letiště byla dlouhá fronta na taxíky. Skupinky lidí v letních šatech a se spálenou kůží tlačily vozíky přeplněné velkými kufry. Zdálo se, že téměř všichni kouří. Bruno se cítil nepatřičně a velmi osaměle. Když přišel na řadu, zřízenec mu pokynul, aby ho následoval. „Kolik vás jede?“ „Jen já sám,“ řekl Bruno omluvně. Otevřel dveře taxíku, vhodil dovnitř zavazadla a nastoupil. Uvelebil se na sedadle s úlevným pocitem, že cestu už má téměř za sebou. Až po chvíli si uvědomil, že se na něj řidič otočil a s očekáváním si ho prohlíží. Něco říkal, ale Bruno mu kvůli silnému přízvuku nerozuměl. „Prosím?“ „Povídám, že vám nevidím do hlavy. Musíte mi říct, kam jedete.“ „Ach ano,“ řekl Bruno vesele. „Jedu do Sandymountu, můžete mě vzít do Sandymountu, prosím?“ Než stihnul dokončit větu, taxikář už vyrazil. Bruno se naklonil mezi přední sedadla. „Neznáte tam náhodou nějaký hotel nebo penzión?“ zeptal se. „Sháním ubytování.“ Řidič na Bruna pohlédl ve zpětném zrcátku. „Máte na mysli nějakou konkrétní část Sandymountu?“ 16