PROLOG
J
en oči prozrazovaly, že v muži doutná ještě jiskřička života. Byly temné, plné žáru a nenávisti, a patřily do obličeje pomalovaného na tvářích a spáncích křiklavě rudou barvou. Lebku měl hladce vyholenou až na hřeben černých vlasů táhnoucí se od čela k zátylku. Krk, nadloktí a stehna byly pokryty hustým tetováním. Nad temenem mu kolmo trčelo orlí pero. Ten muž byl Algonkín. A byl na válečné stezce. Celé ráno se schovával v hustém křoví, jež směrem na východ a jih odhalovalo pohled na několik rozlehlých tabákových polí. Jen několikrát pohybem ruky navázal kontakt se svými kmenovými bratry, kteří při západním pobřeží ostrova vyčkávavě seděli v kánoích z březové kůry – pevných mořských člunech, na nichž sem dopádlovali z pevniny. Ale čas na útok ještě nenastal, přestože slunce už stálo v zenitu a oblaka bodavých komárů vystoupila z bažin, aby se vrhla na všechno, co je teplé a plné krve. Ostrý pohled zvěda sledoval těžkou práci černých otroků, kteří dřevěnými motykami vykopávali ze země plevel, aby nestínil tabákovým rostlinkám. Mladá žena s bílou pletí a vlasy rudými jako měď, z níž měl zhotovený přívěsek na krku, na práci dohlížela. Seděla na obrovském zvířeti, jež běloši nazývali kůň. Zvěd taková zvířata už několikrát viděl a pokaždé na něj udělala velký dojem. Skrývalo se v nich mocné kouzlo, jež dokázalo, aby splynula s jezdcem, jehož síla a rychlost tak několikanásobně vzrostly. Navíc byli někteří jezdci vyzbrojeni ohnivými hůlkami, které dovedly přivodit smrt i na velkou vzdálenost. Žena takovou hůlku neměla, přesto bylo nutno 9
zachovávat opatrnost. Bude lepší vyčkat, až odjede. Nebo až se kůň a jezdkyně od sebe oddělí. Teď se zasmála, protože jeden z černochů jí ukázal zeleného, jako prst dlouhého červa, který byl vyrušen z požírání a teď se prudce svíjel. Otrok úsměv plaše opětoval, avšak vyhýbal se ženiným očím. Červa vhodil do sběračského košíku a horlivě pokračoval v práci. Zvěd pohrdavě stáhl koutky úst. Černošští zbabělci! Neodvážili se povstat proti bílému muži, jenž je nutil pěstovat uppowoc. Pro algonkínského válečníka něco nemyslitelného! Šaman v jejich vesnici viděl příznivá znamení a slíbil jemu a jeho bratrům vítězství. Velké vítězství. Ale viděl ještě víc. Viděl, že přes moře opět připlují bílí mužové. Někdy, v nepříliš vzdálené budoucnosti. Mnoho bílých mužů se ženami a dětmi. Desetkrát, ba dvacetkrát tolik, kolik je prstů na ruce. Ale statečného válečníka to nesmí vyděsit. Zvěd bezděky sáhl k opasku, na kterém mu visel válečnický kyj. Opasek byl wampum, zhotovený z bílých a fialových mořských mušlí, jež mu sloužily pro výměnný obchod a placení. Ty fialové nazývali cizinci peak, bílé roanoke. Opět se uvedl do stavu absolutní strnulosti, v nitru mu však běsnila zuřivost. Roanoke! pomyslel si vztekle. Tak, jak vetřelci nazývali bílé mušle, pojmenovali i ostrov, který chce dnes spolu se svými bratry dobýt zpátky. Roanoke Island.
„U zatracených dvanácti apoštolů! Já ti ty tvý zatracený negerský záda zvalchuju důtkama, jestli nebudeš ten měch stlačovat rychlejc! Jako že jsem vrchní dozorce na tomhle zatraceným ostrově!“ „Ano, massa Murphy.“ Černoch jménem Inkpot bázlivě přikyvoval. Stál před plápolajícím ohněm, který zapálil u ústí Doughs Creek. 10
„Stlačovat, stlačovat, stlačovat! Výheň musí být bílá, jinak není dost horká a ty zatracený nový negři nebudou mít pořádnej cejch! Už jsem ti to řek stokrát!“ Murphy vytáhl z úst hliněnou dýmku a ukázal jí na záliv Shalowbag, kde krátce předtím zakotvila otrokářská loď. Inkpot znásobil své úsilí. Byl to hubený starý muž se šedivými kudrnatými vlasy a ohnutými zády, která si zničil dřinou na polích. Výheň pomalu bělala a s ní i cejchovací železo položené uvnitř. Na jednom konci mělo písmena TC – TC jako Thomas Collincourt, pán ostrova a majitel tabákových plantáží. „Že vy, holoto černá, taky rozumíte jenom když promluví bič,“ mumlal si pro sebe Murphy. Opět zastrčil do pusy dýmku a vypustil oblak hustého dýmu. „Když jde o to, abyste stiskli svoje zatracený ženský, to tak choulostiví nejste. Jenom škoda, že z toho tak zatraceně málo vzejde!“ mečivě se zasmál vlastnímu vtipu. „Přitom by byl pan Thomas rád, kdyby vaše ženský častějc vrhly mladý, nemusel by pak tolik kupovat drahej nášup.“ Skutečně Thomas Collincourt už několikrát cestoval do Havany, aby tam na trhu s otroky nakoupil nové pracovní síly. Nejprve to zkoušel s Indiány, ale otroci z Afriky byli povolnější a odolnější. Přesto vzhledem k vedru, horečce a ubohému, jednotvárnému jídlu i oni přežívali jen pár let. Letos byl Collincourt opět na Kubě a koupil tam osm nových otroků. Sedm mužů a jednu mladou ženu. Nejprve ji koupit nechtěl, potom si však prohlédl její pevné, plné prsy, a když zjistil, že je dosud panna, přece jen se rozhodl jinak. Poté se okamžitě vrátil na ostrov Roanoke, jenom ještě uložil otrokáři, aby za ním zboží poslal na jeho ostrov. Plachetnice v zálivu, pinasa s malým ponorem jménem Santissima Trinidad, už spustila na vodu vedlejší člun, aby bylo možné dopravit nové otroky na pevninu. Murphy, jenž dříve plul po mořích, viděl, že námořníci neumějí s vesly moc 11
dobře zacházet. Voda vysoko vystřikovala. Z nedalekého rákosí vylétly s protestujícím křikem kachny. „Ať jsem zatracenej do pekel, jestli nebude eště pěknou chvíli trvat, než to čertovský plemeno dorazí na břeh,“ vrčel si pro sebe a obrátil se na druhého černocha, který přicházel a za sebou vlekl naloženou káru. „Hej Choppere, máš ty zatracený jha?“ „Ano, massa. Chopper mít čtyři jha, jak massa přikázat.“ Chopper stáhl kožený popruh z ramene a začal káru vykládat. „A břevna pro vidlice? Kolik máš těch zatracenejch břeven?“ „Osum, massa. Jak massa přikázat.“ „Hm.“ Murphy byl prozatím spokojený, zvláště když se Inkpot ničím nerozptyloval a pořádně stlačoval měch. Až budou novým vypalovat cejch, bude se to hezky škvířit. Potom najednou dozorce znechuceně pokrčil nos. Vítr, který dosud vanul od pevniny, se obrátil a foukl mu do obličeje pronikavě hnusný puch moče, potu a zvratků. Vycházel ze člunu, jenž se rychle přibližoval. Murphy polkl a rozkašlal se. „Zatracený otrokáři!“ řval. „Hoďte ty negry do vody, ať tolik nesmrděj!“ Kormidelník na člunu se zasmál. Měl olivově zbarvenou pleť a v puse ani jeden zub, přestože mu ještě nebylo ani třicet let. „Ale Murphy, odkdy seš tak outlocitnej?“ „José, to jsi ty! Hned jsem tě nepoznal.“ José, míšenec, který uměl stejně dobře španělsky, anglicky a několik afrických dialektů, námořníkům pokynul, a ti zkrátka černochy, kteří se dosud choulili na dně člunu, hodili přes palubu. Murphy odhadoval, že vzdálenost od břehu je tak asi ještě třicet nebo čtyřicet yardů, protože vysoký černoch už mohl stát. Byl to muž herkulovské postavy, s pravidelnými rysy v tváři a pružnými pohyby. Stejně jako jeho druhové nepůsobil podvyživeně. Otrokář v Havaně musel svoje zboží pečlivě piplat, když přežilo převoz z Afriky. Murphy si je spokojeně prohlížel. Někteří černoši spolykali spoustu vody, slzeli, lapali po 12
dechu, naříkali, že by se kámen ustrnul. Brodit se mořem se spoutanýma rukama bylo obtížné, ale postupovali kupředu. Když jim vlny sahaly jenom po pás, Murphy sáhl po důtkách. „Stůj, černá verbeži! Než uděláte třeba jenom jeden zatracenej krok na ostrov Roanoke, chci si bejt jistej, že ani jeden z vás už nesmrdí. Tak pořádně jeden druhýho umejte!“ Černoši se semkli do hloučku a nechápavě na něj zírali. Jenom ten největší stál vzpřímeně. „Máte se umejt, pakáži pekelná!“ Murphy jim zapráskal důtkami nad hlavou. Nováčci nesměle odpovídali nějakou hatmatilkou, ale neposlechli. „Vám se nechce? Tak já vás naučím tancovat, jak pískám! Možná se tím vypucujete. A teď hezky poskakujte, vy zatracený pohani!“ Murphy to vzal vážně. Kožené pásky s tvrdými uzly na koncích pleskavě dopadly na nosy, ústa a tváře. Černoši křičeli a hrbili se pod ranami. Jenom ten urostlý stál pořád vzpřímeně. „Nenamáhej se!“ José vyskočil na břeh, ještě když se kýl pomocného člunu se skřípěním bořil do písku. „Nerozumějí ti. Oni si nerozumějí ani sami mezi sebou. Rozhodně většina z nich. Jsou z různých kmenů: Temne, Kru, Ibo, Coramantier a Nupe. Portugalský kapitán je v Guinejském zálivu skupoval na pobřeží po délce tisíc mil. Tady je to napsané.“ Murphy se svraštěným čelem zíral na doklad, který mu José strkal pod nos. Všichni černí na něm byli zaznamenaní jménem a místem původu.. „Hmm, no jo, když je to tak.“ „Spolehni se. Chceš příjem zboží potvrdit tady dole podpisem? Mám s sebou pero a inkoust.“ José se smál, až odhalil celý vnitřek bezzubé pusy. Položil otázku žertem, protože dobře věděl, že Murphy neumí napsat ani svoje jméno. „Dnešní datum jsem už předepsal,“ pokračoval a ukázal na řádku: 21. den měsíce června Anno Domini 1577
13
„Hm, hm. Jak to, že ses s těma zatracenýma negrama tak opozdil? Master se z Havany vrátil už před měsícem,“ pokoušel se dozorce změnit téma. José listinu sroloval. „Jako bys to moc dobře nevěděl! Thomas Collincourt není jediný, kdo nerad cestuje se smradlavými otroky. A už vůbec se s nimi nevydá na tak dlouhou plavbu, jako je tahle. Přece jenom je to sem nahoru víc než pět set mil a na Floridě jsou taky plantážníci, kterým dovážím zboží. Tam jsem byl samozřejmě nejdřív.“ Vtiskl Murphymu svitek do ruky. „Ukaž to panu Collincourtovi, ať vidí, že všechno mělo svůj pořádek.“
„Odchod! A žádný voloviny!“ řval Murphy. Seděl na káře, do níž se už zapřáhl Chopper, a v ruce držel mušketu, kterou neustále mířil na černochy. I když tenhle ksindl nerozumí jeho slovům, věděl, že výhrůžka je dostatečně jednoznačná. Prve, když se jim do ramene zahryzlo rozžhavené cejchovací železo, propukl ještě jednou hlasitý, hromadný nářek. Inkpot železo držel a syčelo to, jako když chrstneš kbelík vody do ohně. Murphy s požitkem vdechoval pach spálené kůže, a když ti barbaři řvali, pociťoval v zádech příjemné mrazení. Skoro litoval, že Inkpot byl tak brzy hotový. Teď se však nálada zase uklidnila. Černoši stáli jako ochromení – v řadě jeden za druhým. Poslední byl obr. Chopper a Inkpot spojili vždycky dva vedle sebe do jha. Tvořily ho těžké větve, které se na koncích rozbíhaly do vidlice. Vidlice obepnula krk a byla na otevřené straně uzavřena břevnem. Okumba, jak se volalo na obra, nesl jho společně se ženou. Byla skoro o dvě hlavy menší než on, což při uzavírání vidlic způsobilo trochu obtíží. Murphy viděl, že má prsa jako melouny, plná a těžká, a rád by viděl trochu víc z její ženskosti, ale bohužel na sobě měla koženou zástěru stejně jako muži. „Odchod!“ Zařval Murphy ještě jednou. Chopper zabral 14
a kára se drkotavě rozjela. Cesta vedla severozápadním směrem, travnatou nížinou. Půda byla prašná a Murphy toužil po pořádném doušku brandy. Černoši se sklopenými hlavami se ztěžka vlekli vedle vozíku. Jen obr Okumba šel vzpřímeně a rozhlížel se kolem sebe. Ty negře jeden, ty si chceš obhlídnout krajinu, projelo Murphymu hlavou. Už kuješ plány na útěk, co? No počkej, tuhle myšlenku ti zasolím! Sáhl po důtkách, rozmáchl se a pleskavá rána dopadla na Okumbova záda. Jako na vztek obr skoro nezareagoval. Něco zamumlal, narovnal se a prostě šel dál. „Zatracenej zkurvysynu!“ Murphy udeřil znovu, tentokrát silněji, ale černoch dělal, jako by byl vzduch. „Massa Murphy!“ Inkpot jdoucí vedle otroků se podlézavě ozval. „Půjdeme cestou podle pahorků, že jo?“ „Co, jak?“ Dozorce se podíval vpravo, kde se už zvedala pahorkatina. „Jasně, ty černá mršino. Na Collincourtovu tabákovou plantáž jiná cesta nevede, tak co se tak blbě ptáš?“ „Já to jenom chtěl vědět.“ „Chm, ty se svým negerským mozečkem nemusíš vědět vůbec nic!“ vyjel na něj Murphy, jehož bystrost nestačila ani na to, aby pochopil, že to byl jen rozptylovací manévr. „Choppere, pohni tou svou línou prdelí, ať už jsme konečně tam. Nebo se tady nahoře upeču!“ „Ano, massa.“ Chopper na chvilku zrychlil do klusu, potom zase zpomaloval. Kolona otroků, která se trochu opozdila, se k nim opět připojila. Ušli jeden a půl míle, minuli kopce po pravici a dospěli na horní část ostrova. Tady byla půda pevnější než na jihu, kde ráz krajiny určovaly velké bažiny. Před nimi teď stála hlavní budova plantáže, Collincourtův dům. Byl postaven do tvaru L, přičemž delší strana měřila snad dvacet kroků. Původně byl ze silných fošen, avšak zub času do dřeva vyryl hluboké trhliny. Dveře byly nízké a kousek nad nimi začínala střecha – tvarem tupoúhlá, aby skýtala co nejmenší plochu, do níž by se mohly 15
opřít hurikány vanoucí od moře. Okna byla úzká a zabedněná okenicemi. Dříve mohl být dům označován jako „solidní“, dnes však už byl jenom starý, zpuchřelý a vypadal zanedbaně. Za delší stranou písmene L stál kvůli nebezpečí požáru samostatný dřevěný domek kuchyně. Vedle něj byty dozorců a pár větších kůlen. Na zimu sloužily k sušení tabákových listů. Z jedné kůlny teď najednou vyrazil černošský výrostek pronásledovaný zrzavým, svalnatým mužem. Ten si málem zakopával o vlastní nohy a bylo zřejmé, že už v tuto denní dobu měl něco upito. Nebyl už mladý, ale pořád ještě statný. Na silném těle měl obepnutý vlněný kabátec hnědé barvy, k tomu tříčtvrteční kalhoty a jemné kožené holínky. Takové obutí mohlo sloužit jeho ješitnosti, nikoli však rychlému běhu. „Jen počkej, ty ničemo! Já tě naučím móresy!“ křičel ztěžklým jazykem. „Všechno dřevo na sušení jsi nařezal špatně, já tě…“ Thomas Collincourt zmlkl uprostřed věty, protože mu pohled sklouzl na přicházející černochy. „Áááá, noví negři. Už jsem si myslel, že snad ani nedorazí!“ Vzdychl, zavrtěl hlavou, jako kdyby z ní tak mohl vytřást vztek a alkohol, a přistoupil blíž. Kousek před Murphyho károu se vzpřímil a zjevně se snažil vypadat důstojně. „Tak co, Murphy, jsou ti negři v dobrým stavu? Žádný nemoci nebo zranění nebo něco takovýho?“ Rád by se taky zeptal, jestli je ta dívka stále ještě panna, to však nebylo možné. „Pokud jsem mohl vidět, tak jo, sire.“ Murphy seskočil z káry. „Všichni ty černý barbaři jsou už ocejchovaný, jak jste přikázal, sire.“ „Dobře, dobře.“ Plantážník odvrátil oči od skupiny. „Co to máte za lejstro, Murphy? To je seznam jmen a záznamy o jejich původu?“ Murphy si už přesně nevzpomínal. „To lejstro je od Josého, sire, aby… nó… aby všechno mělo svůj pořádek.“ Collincourt nahlédl do listiny. „Zdá se, že je všechno v po16
řádku.“ Potlačil říhnutí a vrátil svitek Murphymu. Opět jeho pohled padl na skupinu. Mladá černoška s nádhernými prsy byla z kmene Coramantierů a byla to sestra obra Okumby, vzpomněl si, že při nákupu na to extra dbal. Protože to věc zjednodušovalo… „Chlapi už dneska na pole nepůjdou, nevyplatilo by se to,“ promluvil hlasitě. „Než dostanou pokyny, bude večer. Inkpote, Choppere, sejměte jim jha a odveďte je do chatrčí.“ Collincourt mávl směrem k severu, kde o kus dál stálo pár ubohých chýší. „Ano, massa.“ Oba černoši spěchali, aby vyplnili pánův rozkaz, a Collincourt se lehce kymácel a upravoval si pásek na kalhotách. Zarudlé oči se mu blýskaly. Konečně je to tady. Všichni černoši se můžou svobodně pohybovat. „Ta černoška zůstane tady. Od zítřka bude pomáhat staré Mary v kuchyni.“ Popošel k dívce a chytil ji za paži. „Pojď, moje černá holubičko, massa ti něco ukáže.“ Jakmile však Collincourt na Okumbovu sestru sáhl, obr skočil a plantážníka udeřil pěstí do tváře. Collincourt se zapotácel. Obr uhodil ještě jednou a Collincourt klesl na kolena, jako by se chtěl pomodlit. Vyrazil ze sebe neartikulovaný zvuk a v obranném gestu si pažemi chránil obličej. Ke třetímu úderu však nedošlo. Murphy vystřelil z muškety. Střela s ohlušujícím třeskem proletěla těsně kolem Okumbovy hlavy a zavrtala se do dveří obytného domu. Obr strnul jako solný sloup. Oči mu nevěřícně vystoupily z důlků. Zřejmě nikdy nic podobného nezažil. „Zatracenej negře, já ti vymlátím mozek z hlavy, jestli vůbec nějakej máš!“ Murphy skočil na černocha a vlastnoručně ho spoutal, potom pomohl Collincourtovi na nohy. „Sire, nejste zraněný?“ „Hmmm… no,“ Collincourt promluvil zastřeným hlasem. Začal si oprašovat kalhoty a pohledem plným nenávisti si pro17
hlížel Okumba. „Murphy, postaráte se, aby ten černý satan zítra ráno dostal tři tucty ran karabáčem. Trest bude proveden před očima ostatních černochů ještě dříve, než odejdou na pole. Chci aby litoval, že se kdy narodil. Ale dbejte na to, abyste ho nezmrzačili. Stál mě dost peněz a musí makat, až se z něj bude kouřit!“ Znovu, tentokrát nerušeně, chytil Collincourt ženu za paži a táhl ji k obytnému domu. Okumbova sestra se chvěla na celém těle. „Ho, tobacco, ho! Go, go, go! Goin’ to, goin’ fro, through a furrow with a bow. Ho, tobacco, ho! Go, go, go! Ho, tobacco, ho! Go, go, go! Goin’ zig, goin’ zag, whip make crack on my back. Ho, tobacco, ho! Go, go, go!“ Zádumčivý popěvek otroků zaléhal k rudovlasé jezdkyni, jež sesedla z koně a blížila se s ním k silnému kůlu. Na kůlu ve výši dospělého muže visel žaludek bizoní krávy. Sloužil černochům jako nádrž na vodu. „Mohu dát svojí hnědce trochu napít z vaší vody?“ zavolala vlídně žena. Několik otroků zvedlo hlavy. Stáli jeden za druhým, hluboko ohnutí v polní brázdě, kde pracovali ve skupinkách po třech. 18