První kapitola
Hercule Poirot seděl u stolu a snídal. Po pravé ruce měl šálek čokolády, z níž se ještě kouřilo. Měl odjakživa rád něco sladkého. K čokoládě přikusoval sladkou žemli. Ty dvě věci šly moc dobře dohromady. Poirot si spokojeně pokyvoval hlavou. Pečivo pocházelo už ze čtvrtého krámu, který vyzkoušel. Tohle dánské cukrářství bylo daleko lepší než to vedle. Prý francouzské – takový bohapustý podvod! Jeho labužnický žaludek byl uspokojen a klidně odpočíval. Také jeho mysl klidně odpočívala, snad až příliš klidně. Dokončil své magnum opus, analýzu velkých spisovatelů detektivních románů. Odvážil se mluvit s kousavou ironií o Edgaru Allanu Poeovi, vyjádřil politování nad nedostatkem metody nebo postupu v romantických výlevech Wilkie Collinse, vychválil do nebe dva americké, prakticky neznámé autory a různým jiným způsobem vzdal čest tam, kde byla na místě, a přísně ji odmítl prokazovat tam, kde ji nepokládal za zaslouženou. Pečoval o knihu, když byla v tisku, prohlédl si ji hotovou a prohlásil, že je to až na neuvěřitelné množství tiskových chyb knížka pěkná. Těšilo ho jeho literární dílo, těšily ho ty nesmírné spousty stran, které musil přečíst, těšilo ho, když házel s posměšným odfrknutím nějakou knihu na podlahu (ačkoli nikdy nezapomněl vstát, sebrat ji a pečlivě odložit do koše), a těšilo ho uznale pokývnout hlavou v těch několika řídkých případech, kdy jeho uznání bylo na místě. A teď? Užil příjemnou dobu odpočinku, který po du7
ševní námaze velmi nutně potřeboval. Ale člověk nemůže odpočívat věčně, musí se pustit do nějaké další práce. Naneštěstí neměl ani ponětí, do čeho by se měl dál pustit. Do nějakého dalšího literárního díla? Domníval se, že ne. Jeho zásada byla: V nejlepším přestaň! Po pravdě řečeno, byl už otrávený. Vší té namáhavé duševní činnosti, do níž se tak horlivě ponořil, bylo příliš mnoho. Zabředl do špatných zvyků, začínal být neklidný… Jak nepříjemné! Zavrtěl hlavou a znovu usrkl čokolády. Dveře se otevřely a vstoupil jeho skvěle vycvičený sluha George. Choval se uctivě a tak trochu omluvně. Zakašlal a tiše řekl: „Přišla…,“ udělal pomlku, „přišla nějaká… mladá dáma.“ V Poirotově pohledu se zračilo překvapení a mírný odpor. „V tuto hodinu nikoho nepřijímám,“ řekl káravě. „Ano, pane,“ přisvědčil George. Pán a sluha se na sebe podívali. Dorozumívání mezi nimi se někdy dělo s obtížemi. Tónem hlasu, narážkou nebo určitým výběrem slov George naznačoval, že by mohl něco prozradit, kdyby mu byla položena správná otázka. Poirot uvažoval, jaká správná otázka by to v tomto případě měla být. „Je ta mladá dáma hezká?“ zeptal se opatrně. „Podle mého názoru ne, pane, ale každý má jiný vkus.“ Poirot rozebíral tuto odpověď. Vzpomněl si na Georgeovo lehké odmlčení před slovy „mladá dáma“. George měl schopnost postřehnout jemné společenské nuance. Nebyl si jist společenským postavením návštěvnice, avšak nechal své pochybnosti přiklonit se v její prospěch. „Domníváte se, že je to spíše mladá dáma než, řekněme, mladá osoba?“ „Ano, pane, ačkoli dneska není lehké něco takového říct,“ odpověděl George s upřímným politováním. „Udala nějaký důvod, proč si se mnou přeje mluvit?“ „Řekla…,“ pronesl George poněkud zdráhavě, skoro jako by se omlouval za to, co poví, „že se s vámi chce poradit o vraždě, kterou možná spáchala.“ 8
Hercule Poirot zůstal koukat. Zdvihl obočí. „Že ji možná spáchala? Ona to neví?“ „Takhle to řekla, pane.“ „Neuspokojivé, ale možná zajímavé,“ konstatoval Poirot. „Mohl to být žert, pane,“ podotkl George pochybovačně. „Možné je všechno,“ připustil Poirot, „ale člověk by se mohl těžko domnívat –“ Zvedl šálek. „Za pět minut ji uveďte.“ Poirot dopil poslední doušek čokolády. Odstrčil šálek a vstal. Přešel ke krbu a pečlivě si upravil kníry před zrcadlem nad římsou. Pak uspokojen svým vzhledem zase usedl a očekával svou návštěvnici. Nevěděl vlastně, co má očekávat… Čekal možná stvoření, které by bylo bližší jeho představě o ženském půvabu. Napadla ho otřelá fráze „kráska v nesnázích“, ovšem když se George vrátil s návštěvnicí, byl zklamán. V duchu potřásl hlavou a vzdychl. Tady žádná krása nebyla – a taky žádné patrné nesnáze. Lehký zmatek – to by tak nejspíš vystihovalo dojem, jaký dělala. „Pcha!“ pomyslel si Poirot znechuceně. „Tahle děvčata! Copak si ani nedají práci, aby ze sebe něco udělala? Kdyby byla pěkně nalíčená, přitažlivě oblečená a učesaná dobrým kadeřníkem, pak by možná ušla. Ale takhle!“ Jeho návštěvnice byla dívka asi tak něco přes dvacet. Dlouhé rozcuchané vlasy neurčité barvy jí visely přes ramena. Velké oči byly modrozelené a měly prázdný výraz. Na sobě měla patrně oblíbený ústroj své generace – černé kožené holínky, bílé vlněné dírkované punčochy pochybné čistoty, příliš krátkou sukni a dlouhý beztvarý pulovr ze silné vlny. Člověk Poirotova věku a generace mohl mít jen jedno přání – co nejdřív vstrčit to děvče do vany. Cítíval často podobnou chuť, když se procházel londýnskými ulicemi. Stovky děvčat vypadaly přesně tak. Vypadaly všechny špinavé. A přece – znělo to jako paradox – tahle působila, jako by se byla topila a právě ji vytáhli z řeky. Takováhle děvčata, uvažoval, snad ani doopravdy špinavá nejsou. Vynakládají jenom nesmírnou námahu na to, aby tak vypadala. 9
Se svou obvyklou zdvořilostí vstal, podal jí ruku a nabídl židli. „Vy jste si přála se mnou mluvit, mademoiselle? Prosím, posaďte se.“ „No…,“ špitla dívka a trochu se zajíkla. Zůstala na něho koukat. „Eh bien?“ řekl Poirot. Zaváhala. „Radši bych, myslím, zůstala stát.“ Její velké oči se na něj upíraly plné pochybností. „Jak je libo.“ Poirot si zase sedl a díval se na ni. Čekal. Dívka přešlápla z nohy na nohu. Pohlédla na zem a pak zase nahoru na Poirota. „Vy – jste Hercule Poirot?“ „Zajisté. V čem bych vám mohl být nápomocen?“ „Víte, ono je to dost těžké. Myslím –“ Poirot měl pocit, že by možná potřebovala trochu postrčit. „Můj sloužící mi podal sdělení, že máte úmysl se se mnou poradit, protože si myslíte, že jste možná spáchala vraždu. Je to tak?“ zeptal se ve snaze jí pomoci. Dívka přikývla. „Ano, je to tak.“ „Tohle přece není věc, která připouští nějaké pochybnosti. Musíte vědět sama, zda jste vraždu spáchala, nebo ne.“ „Já dobře nevím, jak bych to vyjádřila. Myslím –“ „No tak,“ řekl Poirot laskavě. „Posaďte se, uvolněte svaly a povězte mi, co o tom víte.“ „Nemyslím si… ach bože, já nevím, jak bych… Je to všechno tak těžké, víte. Já – já jsem si to rozmyslela. Nerada bych vás urazila, ale myslím, že bych měla radši jít.“ „Ale no tak, jen odvahu.“ „Ne, já nemohu. Myslela jsem si, že bych mohla přijít a – a zeptat se vás, zeptat se, co bych měla dělat – ale, jak vidíte, nemůžu. Je to všechno tak jiné než –“ „Než co?“ „Je mi strašně líto a já vás opravdu nechci urazit, ale –“ Nesmírně zhluboka si povzdychla, podívala se na Poirota, odvrátila oči a najednou vyhrkla: „Jste moc starý. Neřekli 10
mi, že jste tak starý. Já vás opravdu nechci urazit, ale – tak to je. Jste moc starý. Promiňte.“ Rychle se obrátila a vyklopýtala z pokoje jako můra zoufale se třepotající kolem elektrické lampy. Poirot s ústy otevřenými uslyšel bouchnutí domovních dveří. Vztekle ze sebe vyrazil: „Nom d’un nom d’un nom…“
11
Druhá kapitola
I Zvonil telefon. Zdálo se, že Hercule Poirot si toho vůbec není vědom. Telefon zvonil s pronikavou a naléhavou vytrvalostí. George vešel do pokoje, vykročil k telefonu a vrhl přitom tázavý pohled na Poirota. Poirot mávl rukou. „Nezvedejte to,“ řekl. George poslechl a vyšel z pokoje. Telefon zvonil dál. Pronikavé, protivné řinčení neustávalo. Náhle přestalo. Za minutu nebo za dvě začal však telefon zvonit zas. „Sapristi! To musí být jistě žena – takhle může zvonit jen žena.“ Vzdychl si, vstal a přešel k přístroji. Zvedl sluchátko. „Allô,“ řekl. „Je tam – jste to vy, monsieur Poirote?“ „Ano, já sám.“ „Tady Oliverová – máte nějaký jiný hlas. Nemohla jsem vás hned poznat.“ „Bonjour, madame – jak se vám daří?“ „Ach, děkuji, dobře.“ Hlas Ariadny Oliverové k němu doléhal obvyklým srdečným tónem. Známá spisovatelka detektivních románů a Hercule Poirot byli dobří přátelé. „Volám vám dost brzo, ale ráda bych vás o něco požádala.“ 12
„Prosím.“ „Náš klub detektivních autorů pořádá jako každý rok slavnostní večeři. Myslela jsem, jestli byste letos nepronesl zahajovací proslov. Bylo by to od vás moc a moc milé, kdybyste přišel.“ „Kdy tomu má být?“ „Třiadvacátého příští měsíc.“ Do telefonu zazněl hluboký vzdech. „Žel bohu! Jsem příliš starý.“ „Příliš starý? Co si proboha myslíte? Vy nejste vůbec starý.“ „Myslíte, že nejsem?“ „Samozřejmě, že ne. Budete báječný. Můžete nám povědět spoustu rozkošných historek o opravdových zločinech.“ „A kdo to bude chtít poslouchat?“ „Všichni. Oni – monsieur Poirote, je vám něco? Stalo se něco? Slyším vám na hlase, že jste nějaký rozrušený.“ „Ano, jsem rozrušen. Byl jsem ve svých citech – ale na tom nezáleží.“ „No tak, povězte mi to přece.“ „Proč bych s tím měl dělat povyk?“ „A proč byste neměl? Jen pěkně přijďte a všecko mi to povězte. Kdy přijdete? Dnes odpoledne. Přijďte ke mně na čaj.“ „Čaj odpoledne, to nepiji.“ „Můžete tedy dostat kávu.“ „V tuto dobu nejsem na kávu zvyklý.“ „Tak čokoládu? Se šlehanou smetanou? Nebo nějaké bylinky? Vy přece rád popíjíte bylinkový čaj. Nebo citronovou limonádu. Nebo pomerančovou. Nebo byste rád kávu bez kofeinu, jestli se mi ji podaří sehnat –“ „Ah ça, par exemple! Taková ohavnost.“ „Tak nějaký ten sirup, co máte tak rád. Mám tady v kredenci půl láhve Ribeny.“ „Co jest to Ribena?“ „Šťáva z černého rybízu.“ 13
„Tedy opravdu, to se vám musí nechat! Vy se opravdu snažíte, madame. Vaše péče mě dojímá. Přijímám, s radostí s vámi dnes odpoledne vypiji šálek čokolády.“ „Dobrá. A pak mi povíte všechno, co vás tak rozrušilo.“ Položila telefon.
II Poirot chviličku uvažoval. Pak vytočil číslo. Za okamžik řekl: „Pan Goby? Tady Hercule Poirot. Jste nyní velmi zaměstnán?“ „Tak prostředně,“ řekl hlas pana Gobyho. „Víc než prostředně. Ale abych vám vyšel vstříc, monsieur Poirote, jestli spěcháte, jako že obvykle spěcháte – no, řekl bych, že moji hoši z velké části zvládnou, co máme teď na práci. Samozřejmě šikovné chlapíky není tak lehké sehnat jako dřív. Dneska si o sobě moc myslí. Myslí si, že to všechno znají, dřív než se začali učit. Ale co! Nemůžete čekat, že najdete starou hlavu na mladých ramenou. Bude mi potěšením být vám k službám, monsieur Poirote. Možná, že budu moci uvolnit na tu práci jednoho nebo dva z těch lepších mládenců. Domnívám se správně, že jde jako obvykle o shromáždění materiálu?“ Pokýval hlavou a poslouchal Poirota, jak přesně dopodrobna vykládá, co chce, aby se udělalo. Když byl s panem Gobym hotov, zavolal Poirot Scotland Yard a za chvíli byl přepojen na svého přítele. „Nemyslíte, že toho chcete trochu moc? Někde se stala nějaká vražda. Čas, místo a doba neznámé. Smím‑li říci své skromné mínění, vypadá to jako hra na slepou bábu, kamaráde,“ řekl na to přítel, když vyslechl Poirotovy požadavky. Pak ještě nespokojeně dodal: „Zdá se, že o tom vlastně nevíte vůbec nic.“
14
III Ve čtvrt na pět toho odpoledne seděl Poirot v saloně paní Oliverové a s chutí upíjel z velkého šálku čokoládu s šošolkou pěnivé šlehačky, kterou jeho hostitelka právě postavila vedle něho na malý stolek. K tomu přidala vrchovatou misku piškotových kočičích jazýčků. „Jak jste laskavá, chère madame.“ S lehkým překvapením se zahleděl přes šálek na účes paní Oliverové a rovněž na její nové tapety. Když viděl paní Oliverovou posledně, měla prostý, přísný účes. Teď hýřil spoustou ruliček a kudrlinek složitě naskládaných po celé hlavě. Měl podezření, že ta nadměrná hojnost kudrn je z velké části umělá. V duchu uvažoval, kolik těch kadeří by mohlo nečekaně vypadnout, kdyby se paní Oliverová dostala náhle do varu, jak bylo jejím zvykem. A co se tapet týkalo… „Tyhle třešničky – ty jsou nové?“ ukázal lžičkou. Připadal si spíš jako v třešňovém sadě. „Myslíte, že jich je moc?“ zeptala se paní Oliverová. „S tapetami je to tak těžké říct předem. Myslíte, že ty staré byly lepší?“ Poirot zalétl myslí zpátky k něčemu, co si mlhavě pamatoval jako nesmírnou spoustu křiklavě zbarvených tropických ptáků v pralese. Měl chuť poznamenat: „Plus ça change, plus c‘est la même chose,“ ale přemohl se. „A teď,“ řekla paní Oliverová, když host konečně postavil šálek zpátky na talířek, pohodlně se opřel dozadu a se spokojeným povzdechem otřel pozůstatky šlehačky z knírů, „tak oč vlastně jde?“ „To vám mohu říci bez dlouhých řečí. Dnes dopoledne se mnou chtěla hovořit nějaká dívka. Navrhl jsem, aby si tedy domluvila schůzku. Člověk má přece svůj denní program, račte chápat. Vzkázala mi, že se mnou chce mluvit hned, protože se domnívá, že možná spáchala vraždu.“ „To jsou podivná slova. Copak to nevěděla?“ „Ba právě! C‘est inoui! Nařídil jsem tedy Georgeovi, 15
aby ji uvedl. Celou tu dobu tam stála a bez ustání se na mne dívala. Vypadala docela jako pomatená. Snažil jsem se jí dodat odvahu. Pak najednou řekla, že si to rozmyslela. Řekla, že nechce být nezdvořilá, ale že – co byste řekla? – ale že jsem moc starý…“ Paní Oliverová ho honem začala utěšovat. „Ale to víte, to jsou ta mladá děvčata. U nich každý přes pětatřicet je už nad hrobem. Musíte si uvědomit, že ještě nemají rozum.“ „Ranilo mě to,“ řekl Hercule Poirot. „Tedy tím bych se na vašem místě netrápila. Samozřejmě to bylo od ní velice hrubé.“ „Na tom nezáleží. A nejde jen o mé city. Mám starosti. Ano, dělám si starosti.“ „Nu, já bych to na vašem místě všechno pustila z hlavy,“ radila paní Oliverová. „Vy mi nerozumíte. Dělám si starosti o tu dívku. Hledala u mě pomoc. Pak se rozhodla, že jsem moc starý. Moc starý, abych jí mohl pomoci. Samozřejmě se mýlila, o tom není pochyb, a pak prostě utekla. Ale já vám říkám, že to děvče potřebuje pomoc.“ „Nemyslím si, že by ji opravdu potřebovala,“ řekla paní Oliverová konejšivě. „Děvčata se vším moc nadělají.“ „Ne. Vy se mýlíte. Potřebuje pomoc.“ „Snad si nemyslíte, že opravdu spáchala vraždu?“ „Proč ne? Řekla přece, že to udělala.“ „Ano, ale –“ paní Oliverová se zarazila. „Řekla, že ji možná spáchala,“ pravila pomalu. „Co tím jen mohla mys let?“ „Právě. Nedává to smysl.“ „Koho zabila, nebo koho si myslí, že zabila?“ Poirot pokrčil rameny. „A proč někoho zabila?“ Poirot znovu pokrčil rameny. „Samozřejmě, může to být všechno možné.“ Tvář paní Oliverové se rozjasnila, když popustila uzdu své stále plodné fantazii. „Mohla někoho přejet svým vozem a nezastavit. Mohl ji také na útesu přepadnout nějaký muž, ona s ním 16