Múza, co mě volá V krinolíně, po špičkách, přitančí a zašeptá, Poslouchej, jsem múza, co tě volá, Třepot křídel bělásků, něha mořských oblázků To je múza, která na mě volá…
Přijeli jsme do Prahy, která byla tenkrát taková šedivá a tichá, vůbec jsem se tu necítil dobře. Byl jsem tak prosáklý atmosférou Paříže, že jsem tu normalizační nudu nemohl skousnout. Péťovi byly dva roky a bydleli jsme v jednom pokoji v bytě mých rodičů v Praze na Vino hradech v Záhřebské ulici, kde jsem si za oknem chladil kofolu. New Club ve Vršovicích, který jsme s takovým zápalem vybu dovali začátkem šedesátého osmého, pomalu končil. Ale stala se mi tam taková zajímavá příhoda. Rozhodli jsme se, že si v noci zaja mujeme s Otto Bezlojou, baskytaristou z Matadors. Já vzal kytaru, chtěl jsem si upravit mikrofon, a v ten moment se to stalo. Dostal jsem nefalšovanou elektrickou ránu. Z levé ruky jsem si bral jeden vodič a z mikrofonu druhý. Zoufale jsem se snažil nohama ten kabel vytrhnout, ale nešlo to. Ztratil jsem rovnováhu a po zádech padal na zem. Celé tělo mi vibrovalo. Vtom přiskočila má žena a vytrhla kabel ze zásuvky. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale jedno vím jistě: dlouho bych to nevydržel. Tehdy mi manželka zachránila život. Pak jsem s tím marodil, vzpomínám si, jak mi hořela ruka a léčba takové popáleniny trvá strašně dlouho. Dnes už to celé připomíná jenom 89
Petr Janda – Dávno
malá jizvička na pravé ruce v místě, kde jsem uchopil ten proklatý mikrofon. Od té doby na mikrofon nesahám, pokud držím kytaru v ruce. Po čase jsem byl na vyšetření srdce, jestli to nezanechalo ně jaké následky. Naopak: můj šelest jakoby zázrakem zmizel. Doba byla nejistá, peněz moc nebylo, ve Francii jsme si prakticky skoro nic nevydělali. Celou domácnost držela finančně nad vodou moje žena, která coby baletka tančila za docela slušný prachy. Náš manažer Honza Bunzel se snažil a zápisník se mu začal plnit kšefty. Naše anabáze v Paříži byla fanouškům známá, až na to, že si mysle li, jakou díru do světa jsme tam neudělali. Fáma o slávě Olympiku ve Francii byla poměrně silná a my jsme to nikomu nevyvraceli. Ale ve skutečnosti jsem si kromě pár triček a několika zakázaných knih vlastně nic nepřivezl. Slušelo by se říct, že jsem si přivezl zkušenost? Tak jo. Brzy jsme začali hrát poměrně často, politická situace dosud žád né velké změny nezaznamenala. Psal se rok 1970 a Češi byli jako vždy vyčuraní, dělali všechno pro to, aby normalizace začala co nej později. Krátce nato jsme vydali zásadní skladby Dynamit a Otázky a objížděli republiku jak to šlo. Nová parta docela držela pohromadě, nějak jsme se naučili v té ponorce žít. Já jsem měl Simcu 1301 a Láďa Klein forda a těmi jsme se přemísťovali z místa na místo. Vybavení jsme měli jakž takž sluš ný. Byli jsme mladí, neskutečně hodně jsme vydrželi. Často jsme v noci jeli přes celou republiku, abychom byli ráno doma. Jindy jsme ale večer nakoupili lahvinky a s místními dívkami sla vili, co nás zrovna napadlo. Zjistili jsme, že když pozveme fanynku na oslavu řekněme narozenin, přijme to mnohem lépe, než když se ji snažíme nalákat jen tak. Mívali jsme narozeniny skoro každý den. Občas taky děvče zůstalo přes noc a ráno pak opouštělo hotel s oba vou, co bude doma. Mnohdy přišel i otec – hlava rodiny a řval na 90
Múza, co mě volá
Olympic v roce 1970. Klein, Berka, Pacák, Hauser a já. Foto Alan Pajer
nás cosi o zpustlé mládeži. U snídaně jsme si pak vyprávěli zážitky z noci a léčili si kocovinu. Často nás i někdo udal, v noci přišla po licie a řešila hluk v hotelu. Dneska chápu, že hosté museli být nutně naštvaní, ale tenkrát nám to zase tak nepřišlo. Chtěli jsme se bavit a všechno ostatní šlo stranou. Já se těchto seancí ale většinou nezúčastnil a bral si pokoj na dru hé straně hotelu, občas jsem jel dokonce raději domů, protože to byl opravdu horor. Jednou mě kolem čtvrté ráno vyhmátla recepč ní doma na telefonu a prosila, ať něco s mládenci udělám, že je tam takovej kravál, že se hosté bouří. Celý hotel stál v pyžamu před in kriminovaným pokojem, který byl zamčen, všichni bušili na dveře, ale naprosto bezúspěšně. Za normálních okolností bychom asi žád nej vyrvál nedělali, ale za bolševismu existovalo málo podniků, které by měly v noci otevřeno, a když už některé fungovaly, tak nás tam zase nepustili, protože jsme neměli saka, kravaty a vyleštěné botky. 91
Petr Janda – Dávno
V některých hotelích šikovný vrátný půjčoval za peníze sako nutné ke vstupu, a o chvíli už stál u stolu a vyžadoval je zpátky, neboť dal ší kunčafti čekali. Počátkem roku 1971 přišel Jeňýk Pacák a oznámil mi, že se roz hodl skončit, protože chce malovat a na Olympic už prostě nemá čas. Já to chápal a vlastně jsem jenom čekal, kdy se tak stane. Po hote lech totiž už dlouho pořád něco maloval a jenom trouba by si toho nevšiml. Manažer Honza Bunzel to nesl těžce a byl na Jeňýka zlý. Když Jeňýk přišel do restaurace v hotelu na oběd, vyhnal ho k jiné mu stolu, jako že už u nás nemá co dělat. Tak jsme začali hledat ná hradu, což nebylo vůbec jednoduché. Napadl nás okamžitě Petr Hejduk48. Absolvent konzervatoře, blonďák, pěkný kluk, holky na něj letěly, jo to by šlo. Honza Hau ser alias Papírek se zdál být takovej neplnokrevnej, co ho vyměnit za Jirku Korna?49 Pořád jsem toho Korna viděl s černýma kulatýma brejličkama, s bloňďatou mařenou na hlavě, prostě tak jak hrával s Rebels50. Vůbec jsem si neuvědomil, že je vlastně už pevně rdou šen popíkem a že k nám nezapadne. Chodil s Hankou, starší hol kou než byl sám, neskutečně zmalovanou barmankou z Futura, kte rá ho do značné míry ovládala. Zdálo se, že pokud získáme Hanku, je ruka v rukávě, jinak nemáme šanci. Místo abychom ukecávali Korna, chodili jsme tedy za ní. Holky vůbec hrály v Olympiku, ale i v celé rockové komunitě, významnou roli. Bohužel. Vzpomeňme třeba na neštěstí Beatles jménem Yoko Ono či na Blackmorovu hol
48 Petr Hejduk (1949–1995), bubeník, známý především ze svého působení ve skupi nách Olympic a Balet. V Olympiku působil v letech 1971–1985. 49 Jiří Korn (1949), muzikálový a popový zpěvák, kytarista, baskytarista, tanečník, moderátor a herec. Členem Olympiku byl v letech 1971–1973. 50 The Rebels, legendární skupina, kterou založili v roce 1967 Jiří Korn (zpěv, dopro vodná kytara) a Zdeněk Juračka a Káša Jahn.
92
Múza, co mě volá
Olympic s Petrem Hejdukem (vlevo) a Jiřím Kornem (vpravo)
ku. Byl jsem po revoluci na prvním koncertě Deep Purple51 v Praze a nikdy nezapomenu, jak na ni Ritchie Blackmore dělal cukrbliky a stále odcházel za jeviště ji pohladit či co. Petr Hejduk říkal něco v tom smyslu, že bude hrát s Golden Kids, po zákazu Marty Kubišové prý s Helenou Vondráčkovou, pak zase se svou kapelou Soho a najednou že teda s námi. V ten samý den se rozhodl i Korn, tedy spíše Hanka. Asi to nebyla úplně šťastná vol ba, ale v té době jsem prostě jiné dobré muzikanty neznal. Korn byl opravdu výborný basák. Tenkrát se zúčastnil jakési sou těže Intertalent s písní, kterou jsem upřímně nenáviděl, a to s Yvetou od Karla Svobody. Někde jsem se o tomhle songu hlasitě a negativ ně vyjádřil (nejspíš jsem nahlas řekl, že je to sračka), někdo to Kar lovi Svobodovi donesl a on se mnou pak asi pět let nemluvil! Až tak 51 Deep Purple, anglická rocková skupina, která byla založena v Hertfordu roku 1968. V tvorbě této skupiny docházelo ke spojení klasické hudby, jejímž propagátorem byl zejména Jon Lord, a hardrockových motivů, které prosazoval Ritchie Blackmore.
93
Petr Janda – Dávno
Já se saxofonem Foto J. Vášová
byl ješitný. Korna jsme na tu soutěž vozili, aby to od nás bylo jako že kamarádské. Tu soutěž nakonec vyhrál, byl slavný a z Olympiku tak vznikla jakási doprovodná skupina Jiřího Korna. Já jsem v té době hrál dokonce i na soprán saxofon. Náš posun k popu byl poměrně strmý. První zkouška tohoto seskupení byla 2. 4. 1971 v Rokoku. Pak už to jelo jako po másle. Bunzel se činil a my jsme hráli dost často. Koncerty měly úspěch, ale publikum bylo úplně jiné. Převažova ly v něm holčičky a naši tradiční fandové přestali chodit. Ani jsem se jim moc nedivil. To, co jsme předváděli, se jako rock dalo nazvat jen stěží. 94
Múza, co mě volá
Měli jsme povinný scénář, kde každý blábolil jakési legrácky. Korn se pitvořil při recitování jakýchsi básniček – a ten zoufalý repertoár! Převzali jsme některé skladby, které jsme dělali ještě s Frantou Če chem, pracovali jsme docela nešťastně s textaři Fischerem či Kříst kem, do oblékání nám kecala Kornova Hanka, zúčastňovala se prak ticky všech vystoupení, a doba už byla plná strachu a normalizace. Hráli jsme čtyřikrát měsíčně v divadle Rokoko a jako zaměstnan ci divadla jsme museli povinně na pohovor na téma tanky v Praze. Všichni jsme tu okupaci nenáviděli, ale komisi jsme to říct nedo kázali. Já jsem cosi blábolil o tom, že jsem byl v té době ve Francii a že jsem muzikant a o takové věci se nestarám. Abych řekl, že sou hlasím s tím, že tanky přijely, to by mě museli zabít. Přesto jsem ten pohovor jakýmsi pudem sebezáchovy přežil, asi si mysleli, že jsem opravdu takovej blb, že jenom bezmyšlenkovitě hraju na ky taru, takže jsem mohl ve své činnosti pokračovat. Byla to strašná doba. Ostatní se zachovali podobně, a tak Olympic mohl hrát dál. Abych se přiznal, to co říkali ostatní, jsem neslyšel, ale byli jsme domluveni, tak doufám, že to proběhlo tak, jak jsme si řekli. Cvičili jsme přímo v divadle na jevišti, některé songy jsem slo žil já, jiné Petr Hejduk a něco málo Korn. Abych pravdu řekl, mně se písničky od Hejduka a Korna ani tro chu nelíbily a ani mně se skládání moc nedařilo. Hráli jsme pop a byl to naprostý odklon od toho, co jsem chtěl dělat. Už ta Yveta mi šla na nervy, a to jsme měli v programu další podobné kousky, například polskou lidovou Dziewcina. Občas jsme vyjeli s Jirkou do NDR, dělali jsme mu tam v pod statě křoví. Vzpomínám na jednu šílenou příhodu, kdy jsem se ze zoufalství dohodl s jedním Němcem, kamarádem Joem Schmidtem, který nám kdysi zařídil v Německu pár koncertů, že v Západním Berlíně koupí dva boxy Marshalla a převeze je přes hranice do Vý 95
Petr Janda – Dávno
chodního Berlína do hotelu Stadt Berlin, kde jsme bydleli. Joe přijel a oznámil nám, že ty boxy musel vyndat, že mu je přes čáru nepusti li. Tak jsme se dohodli, že druhý den budu v určitou hodinu v mo torestu na dálnici, která vedla ze Západního Berlína do západního Německa, a kterou používali občané obou německých států. Myšlenka to byla naprosto šílená. Za něco takového, pokud by mě chytli, bych seděl snad doteď. Nasedl jsem do našeho Forda Transita a vydal se na cestu. Náš bedňák Číča šel kolem a bezelst ně se mě zeptal, kam jedu. Řekl jsem mu, že pro nějaké Marshally, a ať jede se mnou. Byl pro. V průběhu cesty jsem mu vysvětlil, jak bude naše akce probíhat, a myslím, že jeho nadšení pozvolna opa dalo. S Joem jsme se dohodli, že se v tom motorestu zkontaktujeme očima, on se zvedne, sedne do auta a já pojedu za ním. V příhodné chvíli zajede ke kraji dálnice a tam ty dvě bedny přeložíme. A tak se i stalo. Po pár kilometrech Joe odbočil na cestu, já s Čí čou jsme vyběhli z auta, já otevřel vzadu dveře a Číča s Joem už se řítili s první bednou. Já popadl tu druhou, už ani nevím, kdo mi po mohl, hodil jsem ji k té první, vlítnul zpátky do auta, zařadil jsem a šlápl na plyn. Neuvěřitelné! Až pak jsem se celý rozklepal a třásl se ještě několikrát, když mi znalci řekli, že to, co jsme provedli, bylo naprosto neskutečné, protože v tom koridoru je tolik hlídek, že to byla fakt klika, že nás nechytli. Jedna bedna byla pro mě a druhá pro Jirku Korna. Jirka už ji asi dávno nemá, já ano. Na PKS, kde jsme byli vedeni, jsme dělali každý rok přehrávky a náš program musel mít koncepci. To znamená, že jsme měli jakýsi scé nář, podle kterého se jelo. Většinou to bylo jenom takové blábole ní, ale občas se nám to vymklo z rukou, neboť jsme si na to obvykle najali nějakého režiséra, ten se chtěl samozřejmě taky realizovat, dá val do toho jakési divadelní prvky – a malér byl na světě. Měli jsme scénku, ve které jsem hrál na housle příšernou Hejdukovu písničku 96
Múza, co mě volá
Tak teto, tady je to, v jiné jsem hrál zase na klarinet, taky jsme měli scénku, kde jsme si jako vyměnili nástroje… No prostě pakárna. Divadelním prvkem byla čtyři bílá saka na věšáku, která jsme si oblékli. Náš technik Zdeněk Ledvina alias Eman tu scénku tak ne náviděl, že dokonce jednou prohlásil, že saka někdo ukradl. Ale byla v bedně. Naši staří fandové si museli myslet, že jsme se zbláznili. Celou tu hrůzu uváděl Mirek Berka, naučil se scénář zodpovědně slovo od slova, a dokonce zahajoval koncert slovy „Dobrý večer“, i když jsme hráli třeba v deset dopoledne. Některé nové skladby, tře ba Agáta, se sice hodně líbily, ale stěžejní song v programu byl podle mého Únos. Byla to jasně hardrocková skladba a poslední zbytek pů vodních fanoušků chodil jenom na ni. S repertoárem jsem si nevěděl rady. V plné nahotě ta zoufalost vy šla najevo na turné s maďarskou skupinou Omega52 v roce 1972, kde jsme v Teplicích absolutně propadli. Tam se jasně ukázalo, že takhle to dál nejde. K razantnímu kroku jsem se však neodhodlal, a tak jsem nechal pracovat čas. Tady hodně předběhnu. Hráli jsme s Omegou znovu v roce 2009 v Polsku ve Štětíně. Seděli jsme s v am fiteátru a dívali se na tu naprostou zoufalost. Jejich zpěvák, to je ka pitola sama pro sebe. Vůbec nechápu, jak může zpívat. A nejen on. Byl jsem z toho hodně rozčarovaný. Chovali se jako mistři světa. Moc jsem se na ně těšil a nakonec jsme se ani pořádně nepozdravili. V Rokoku jsme mohli zdarma zkoušet a měli tam takové domá cí prostředí. V té době to byla naše záchrana. Pod jevištěm byl malý kumbál, kam si jevištní technik zval holky, a jako důkaz, že s nimi něco měl, vytvořil galerii z chlupů dívčích klínů. Dneska, když se
52 Omega je známá maďarská rocková skupina. Založili ji v září 1962 hráč na klávesové nástroje László Benkő a zpěvák a kytarista János Kóbor jako skupinu hrající cover verze britských a amerických rockových skladeb.
97
Petr Janda – Dávno
První československý profesionální bedňák Zdeněk (Eman) Ledvina
všechny vyholují, by měl asi problém. Nicméně to byla zajímavá sbírka nejen svým nápadem, ale i různobarevností exponátů. Divadlo si nás považovalo, principál Darek Vostřel53 se k nám choval dobře a brali jsme poměrně slušný plat. Jezdili za námi fan dové z celé republiky a chodili se dívat i na zkoušky. Vzpomínám si, jak na plakátech koncertů byl velkým písmem uveden Jiří Korn a pod tím malinkými písmenky Olympic. Nesl jsem to velice těžce, ale nevěděl jsem si rady co s tím. Konečně jsme totiž pravidelně hráli, bohužel i tu Yvetu. 53 Darek Vostřel (1929–1992), herec, zpěvák, scenárista, divadelní organizátor a ma nažer, bývalý ředitel Divadla Rokoko, kde také režíroval.
98