Issuu

Ohnivé znamení La voglia di vino

sem zapomenutá žena. Z osmačtyřiceti let, které žiji na tomto bláznivém světě, jsem p osledních šestnáct roků strávila v přísném osamocení, odloučená od lidí, kteří mi byli blízcí, ochu zená o jejich lásku, dobrotu, jejich věrnost. Odsouzená k mlčení. Šestnáct let, to je půl věčnosti, ve které jsem se jen těžko smiřovala s osudem a učila se sklonit hlavu v pokoře. A přes to si neustále znovu myslím, že bych měla pozvednout hlas a vyprávět příběh svého života. Ne proto, abych učinila za dost své ješitnosti, ale abych odhalila pravdu. Chci proto nazývat věci pravým jménem, chci vylíčit, jaké skutečně byly, podle nejlepšího vědomí a svědomí, bez přikrašlování a aniž bych něco zamlčela. Protože prav da, jak se praví, je nedělitelná, a už poloviční pravda se rovná lži. Až někdo bude číst tyto řádky, stane se tak nejspíš v da leké budoucnosti, až už arkády boloňské univerzity dávno nebudou stát a vítr vyhladí jejich pozůstatky k nepoznání. Nesčetné vody do té doby protečou Renem a Savenou, ale pravda si podrží svou platnost, protože je nezměnitelná až ke dni posledního soudu. Jmenuji se Carla Maria Castagnolo. Narodila jsem se roku 1552 ve znamení Skopce, a proto mám vlastnosti přisouzené mi tímto hvězdným znamením: horkou krev, vznětlivé srdce a chladnou hlavu. Oheň a voda to byly,

teré ve mně bojovaly o nadvládu, pokud si jen vzpo k mínám. Avšak byla jsem občas i nerozhodná, umíněná, a dokonce pomstychtivá, což vedlo k tomu, že jsem sama sobě stála v cestě a nenáviděla se. Mnohokrát bylo mé tělo silnější než hlava, umíněnost větší než rozvaha. Proto jsem se dopustila v životě mnoha chyb. Poučila jsem se z nich, i když si rozhodně nejsem jistá, zda některé z nich ne zopakuji – protože má vůle učinit svět spravedlivější je nezlomná. Před Bohem jsme si všichni rovni, tak se praví v Písmu svatém. Avšak proč je sedlák méně než šlechtic, chudák méně než boháč, žena méně než muž? Proč má být život prosťáčků méně hodnotný než život chytrých, život otroka méně hodnotný než život jeho pána? A proč je pečlivost lékaře o to větší, čím těžší je tobolka nemocného? Všichni přicházíme na svět nazí a bez hříchu. Bůh stej nou měrou miluje každé dítě, ať chlapce nebo děvče, a všich ni mají po dobu svého života stejný nárok na zdraví, bezpečí a rozvoj – bez ohledu na to, do jakého domu se narodili. To je poznání, které odpovídá pravdě. Celé pravdě. Proč to pře desílám? Protože dřív, než začnu vyprávět svůj příběh, chci naznačit, jaké myšlenky mě k tomu vedou, a také ozřejmit, v jakých barvách vidím svět, jenž mě obklopuje. Zatímco hledám vhodná slova, leží má ruka na zlaté masce. Je to Venušina maska, věnovaná bohyni lásky, tou žebné žádosti a krásy. Je chladná a hladká, a když se dotknu jejího povrchu, inspiruje mé smysly. Vyzařuje tolik třpytivé ho jasu, že dokonce může prosvětlit šerou místnost. Proč je tím nejdrahocennějším, co ještě mám, povím později, stejně jako se později zmíním o svém sluhovi Latifovi, který proje vil ochotu zapsat tato má slova. Latif je věrný a mlčenlivý, a nic lidského mu není cizí. Pomůže mi zachytit můj příběh – i potom, když půjde o věci, o kterých jsem vlastně nikdy nechtěla mluvit.

Protože já sama už nemůžu psát. Před několika lety mě postihla zmítavá obrna, která se kromě jiných zrádných symptomů projevuje třesem rukou. Avšak já si nechci stěžo vat, finche c´e vita, c´e speranza, jak se říká. Takže začínám. Mou první vzpomínkou, to mi byly tři nebo čtyři roky, je hádka. Prudká hádka mezi dvěma ženami, z nichž jsem zna la jen jednu – svou matku. Druhá žena se jmenovala signora Donace. Byla zákaznicí mé matky, která pracovala pro vzne šené dámy Boloně jako švadlena. Avšak signora Donace rozhodně nepůsobila onoho rána vznešeně, křičela jako žena potulného dráteníka, když zvedla do výšky šaty a prudce škubala jejich rukávy. Ty šaty mi připadaly obrovské, velké jako mraky na nebi, jenom nebyly bílé, ale křiklavě rudé. Byly celé zhotovené z tkaného hedvábí, měly zvýšený pás a hluboký dekolt. Živůtek a rukávy zdobilo filigránní zlaté mřížkování a na bocích byly uzavřeny šněrováním, které ba revně odpovídalo mřížkování. Ale to všechno jsem tehdy ještě nevěděla. Viděla jsem jen obrovský rudý mrak, zatímco slova cizí ženy padala na mou matku jako hotová průtrž mračen. Signora Donace hořekovala, že nechtěla pevně přišité rukávy, ale takové, co se dají odepnout, aby je mohla sundávat a vyměňovat, rukávy žluté v barvě rezedy nebo ty jemně červené z routy, které se dolů víc rozšiřují, jsou nabírané, velkorysejší, rukávy, které kromě toho mají rozparky, hluboké rozparky, jak to předepi suje móda, copak tolik vychvalovaná švadlena jako signora Castagnolo ještě nikdy neslyšela o nejnovější módě, vždyť s tímto hadrem se ona jako manželka patricije nikdy nemů že ukázat na Piazza Maggiore, smrtelně by se znemožnila před svými přítelkyněmi a tak dále a tak dál. Čím hlasitější byla signora Donace, tím tišeji mluvila má matka. Neustále namítala, že zhotovila jen to, co si u ní

milostivá paní objednala. Přesně to udělala, víc přece udě lat nemohla. Signora nadávala dál a vyjela na matku, co si to dovo luje, zda snad dámu první společnosti Boloně chce obvinit ze lži, to že už zachází skutečně příliš daleko, to si ona nemusí nechat líbit. A škubla rudým mrakem a zuřivě ho odhodila. Já si v té době hrála s panenkami za rolemi látek vedle krejčovského stolu, ale při tom stále hlasitějším křiku jsem dostala strach a chtěla utéct. Nedostala jsem se daleko, pro tože přiletěl rudý mrak a rázem mě celou zahalil. Už jsem nic neviděla. Kopala jsem, zamotávala se čím dál víc a ne mohla jsem dopředu ani dozadu. Zmocnila se mě panika, rozkřičela jsem se ze všech sil. „Kdo to tady tak křičí?“ chtěla vědět signora Donace. „Je to nějaké dítě?“ „Ano, signoro,“ odpověděla má matka, „má dcera.“ „Měla byste ji odnaučit takhle řvát. Svědčí to o špatném vychování!“ „Ano,“ hlesla matka nezvučně. Signora Donace se rychle vzdálila. Už se nikdy neobjevila. O několik let později, vzpomínám si na to ještě přesně, jsem požádala matku, abych ji směla doprovodit k zákaznici do města. Bydlely jsme tehdy v prostém domě na konci ulice svatého Felixe, úplně na západě, kde k městskému obrazu ještě patřily pole a louky. Lidé, kteří tam žili, často neměli co do úst a i má matka si někdy ráno nebyla jistá, jestli bude mít večer co uvařit. Ale to jsem přirozeně nevěděla, mé starosti byly zcela jiného druhu. Mě lákalo velké město, jehož stře chy a věže mě denně z dálky zdravily a jehož zvuky mi v uších zněly jako bzukot tisíce včel. „Můžu jít s tebou, mami?“ zeptala jsem se.

„Ne, Carlo.“ Matka zavrtěla hlavou. „Bude lepší, když zůstaneš tady.“ „Prosím, mami! Ještě nikdy jsem s tebou nebyla, vždycky mě tu necháš samotnou.“ „Věř mi, je to tak lepší.“ „Jen tentokrát, prosím!“ Rozplakala jsem se. Vyhlídka, že zase na ni budu muset spoustu hodin čekat, mě tísnila. Nebyl tu nikdo, kdo by mi během její nepřítomnosti dělal společnost, protože jsem neměla sourozence ani příbuzné. „Prosím, prosím!“ Matce připadalo zatěžko odmítnout mé přání, to jsem viděla, proto jsem plakala ještě hlasitěji, ale okamžik jejího zaváhání už pominul. „Buď rozumná,“ napomínala mě, „brzy se vrátím, a jestli mi signora Vascellini dnes zaplatí, koupím na trhu kuře a uvařím nám polívku.“ „Ne!“ Dupla jsem nohou. „Ne, ne, ne!“ Ale ani tento protest nepomohl. Matka si jen po vzdechla a odvrátila se. Viděla jsem, jak bere velký koš z vrbového proutí, v němž nosívala své výrobky, a zamířila k domovním dveřím. „Nemůžeš jít se mnou, Carlo. Až bu deš starší, tak pochopíš, proč to nejde. Teď už neplač. Arrivederci, má maličká.“ Dveře zapadly do zámku, matka je zamkla zvenčí a já zůstala sama. Ještě jsem trochu vzlykala, pak jsem ztichla. Už nemělo smysl plakat. Sedla jsem si do tureckého sedu na zem a vzala do náruče Bellu, svou oblíbenou panenku. Kolébala jsem ji a ptala se: „Bello, proč mě maminka nikdy nevezme s sebou?“ Ale Bella, která uměla mluvit jako všechny mé panenky, ten tokrát mlčela. To mě rozmrzelo. Položila jsem ji zpátky do postýlky a vstala. Pohlédla jsem ke dveřím, kterými matka před něko lika okamžiky zmizela. „Já chci ke včelám,“ mumlala jsem, „ano, ke včelám.“ Krátce jsem se rozhodla a proklouzla ote vřeným oknem, které vedlo na zadní straně domu do zahrady.

Když jsem byla venku, musela jsem mžourat v ostrém slunci, ale cestu do města jsem v myšlenkách už tolikrát pro šla, že bych ji našla dokonce poslepu. Matka, která toho dne měla na sobě světlezelené šaty uzavřené ke krku a síťku ve vlasech zdobenou skleněnými perlami, byla už hodný kus vepředu. Už přešla most, který vedl přes Canale di Castigli oni, a nechala za sebou malý kostelík Panny Marie. Roze běhla jsem se a brzy ji dohonila. Aby mě neobjevila, šla jsem po druhé straně ulice a sledovala ji ve stínu domů. Čím víc jsme se blížily ke středu města, tím bylo na ulici svatého Felixe víc lidí. Užasle jsem pozorovala, jak se přede mnou vynořují z nejrůznějších směrů. Spěchali, byli pestře oblečení, povídali si, smáli se, pískali nebo kleli, mezi nimi projížděly káry, kočáry a často se objevil i jezdec na koni. Neustále jsem se zastavovala a rozhlížela. Nemohla jsem se nasytit toho rušného dění kolem sebe. Nechybělo mnoho a byla bych matku ztratila z očí, protože se najednou vydala doleva a zamířila k Piazza Maggiore. Toto rušné náměstí v centru Boloně odjakživa slouží mnohým účelům. Je to místo pro slavnostní shro máždění, pro trhy a mše, a dokonce pro popravy, které se konají před Palazzo del Podesta. Především tam ale je velká Neptunova kašna, nazývaná Fontana del Nettuno, místo do staveníček všech obyvatel města. Zdálo se však, že matka míří jinam. Kráčela rázně dál přes rozlehlé náměstí a brzy nato zabočila do Via de Fosca rari, kde zmizela v nádherném patricijském paláci. Opatrně jsem ji sledovala a o chvíli později jsem stála před vysokým dvoukřídlým vchodem. Zase jedny dveře, kte ré mi stojí v cestě, pomyslela jsem si zklamaně. Ale zatímco jsem ještě nerozhodně přešlapovala z nohy na nohu, všimla jsem si, že jedno křídlo dveří není zcela zavřené. Mám se toho odvážit? Bez dlouhého váhání jsem se rozhodla, sebrala jsem veš kerou odvahu a vešla do velkého domu. Uvnitř mě přijal

chlad, pološero a nepříjemný pach starých jídel. Otřásla jsem se. Srdce, které jsem už předtím cítila až v krku, se mi prud ce rozbušilo. Zmocnil se mě strach. Ne, tady jsem rozhodně nechtěla zůstat! Najednou jsem slyšela hlasy z horního po schodí. Naslouchala jsem. Jeden z nich jsem důvěrně znala, patřil matce. Jaká úleva! Kde byla matka, tam byla jistota. Rychle jsem vyběhla po schodech velkého schodiště a vřítila se do pokoje, odkud přicházely hlasy. Byla jsem ráda, že hra na pronásledování končí, dokonce velmi ráda. A protože jsem měla tak velkou radost, byla jsem si jistá, že i matka bude mít radost z nečekaného shledání. Dopadlo to naprosto jinak. Když mě spatřila, otevřela ústa, jako by do ní vjel čert, a přidušeně vykřikla. Vznešené dámy, které seděly u oválného stolu, na němž bylo víno, peči vo, kandované ovoce a další sladkosti, vypadaly stejně zděše né. Jedna z nich, žena s bujným poprsím, zvolala: „Sant´lddio!“ a ukázala prstem na mě. „Co je to za zrůdu?“ Matka se snažila vzchopit a namáhavě ze sebe vypravila odpověď: „Promiňte, signoro Vascellini, to je... moje dcera.“ Signora Vascellini se pokřižovala. „Kéž nás ochrání Vše mohoucí bůh. Ona má voglia di peccato!“ „Věřte mi, signoro, to nic neznamená, skutečně ne.“ „Jak to můžete vědět? Co na to říká pan farář vaší obce? Ví o tom vůbec církev svatá?“ Matka se napřímila. „To dítě je pokřtěno před Bohem a světem ve svatém Petru.“ „Opusťte okamžitě můj dům.“ „Ale signoro, gentilissima signoro! Prosím, mějte slito vání. Hned půjdeme, jen, ehm, je tu ještě otevřený účet za ty brokátové šaty v holubí modři. Přinesla jsem vám je už před dvěma týdny. Nemohla byste alespoň část...?“ „O tom si promluvíme jindy. Ta zrůda mě tak vyděsila, že nejsem schopna jasné myšlenky.“ Signora Vascellini se rozhlédla kolem sebe. „Nebo jste na tom jinak, mé drahé?“ Dámy u stolu to jednohlasně odmítly.

„Pak tedy jděte.“ Matka se schoulila. „Ano, jistě, signoro,“ zamumlala, „ale to dítě za to nemůže, to ubohé dítě za to nemůže...“ Vzala proutěný koš, v němž byly šaty na ukázku, z nichž by tak ráda některé prodala, a vzala mě za ruku. Při odchodu se ješ tě jednou otočila a zeptala se tiše: „Smím v příštích dnech opět přijít, signoro?“ „Ano, ano, pro mě za mě.“ Pro signoru Vascellini rozho vor skončil. Ale když jsme odešly několik kroků, zavolala za matkou: „Ale přijďte bez toho hrozného dítěte!“ Celou cestu zpátky jsme mlčely. Matka se nedívala nalevo ani napravo, šla stále rychleji a já měla co dělat, abych jí sta čila. Cítila jsem, jak velice byla pokořena, a taky jsem cítila, že to pokoření má něco společného se mnou. „Mami, co je zrůda?“ zeptala jsem se. Matka stiskla rty a pospíchala dál. Opakovala jsem otázku. „To nemusíš vědět, na to jsi ještě příliš malá.“ „Pořád jsem na všechno příliš malá.“ „Tak to prostě je, když je člověk dítě.“ Čím příkřejší byly její odpovědi, tím hůř jsem se cítila. Jistě, neposlechla jsem a tajně ji sledovala do paláce k té prsaté signoře Vascellini, což bylo jistě nesprávné. Ale že signora a její přítelkyně reagovaly tak prudce, muselo mít jiný důvod. Takový, který jsem neznala. Tehdy jsem ještě nevěděla nic o nesmyslu, který strašil v mnohých hlavách, protože jsem lidi neznala. Nevěděla jsem nic o jejich úzko prsosti, jejich ješitnosti, zlobě, nevěděla jsem, že mohou mít srdce tvrdší než kámen a duši černější než smrt. Mnoh dy si myslím, že by bylo lepší, kdybych to všechno nikdy nepoznala, ale tahle úvaha je směšná a slabošská. Tak sla bošská, jak jsem se cítila onoho dne, když jsem se s matkou vracela domů.

Rozplakala jsem se: „A co je voglia di... voglia di...?“ Matka se zastavila a podívala se na mne. „Přestaň plakat, Carlo, prosím.“ „Ale ta paní byla k nám tak ošklivá.“ „Prostě se nestarej o to, co signora Vascellini řekla.“ „Ano, mami. Co je voglia di...?“ „Co je voglia di peccato, se brzy dozvíš. Příliš brzy, jak se obávám. Zapamatuj si raději jiné slovo – abiuro!“ „Abiuro,“ opakovala jsem poslušně. „Co to znamená?“ Výraz v maminčině tváři dostal něco slavnostního. „To znamená – přísežně popírám.“ „To zní divně.“ „Význam toho slova ti vysvětlím jindy. Abiuro je možná pro tebe hodně důležité slovo.“ „Ano, mami.“ Zbytek cesty jsme ušly mlčky. Ale krátce předtím, než jsme došly na konec ulice svatého Felixe, bylo naše mlčení prudce přerušeno. Pár drzých dětí ze sousedství se schovalo v křoví. „Strega!“ řvaly hlasitě, a „Maliarda!“ Ten pokřik patřil mně. Už se stalo častěji, že na mě děti křičely, že jsem čarodějnice. Byly hlasité, špinavé a útočné. Vždycky jsem se vyhýbala setkání s nimi a pokaždé jsem co nejrychleji utekla. Avšak dnes to nebylo nutné. Doprovázela mě matka, která tu bandu zahnala. „Neposlouchej ty usmrkance,“ táhla mě pryč. „Tamhle vpředu je už náš dům.“ Odemkla dveře a šla ke kamnům, kde rozdělala oheň a dala vařit rýži, proto že kvůli skrblivosti signory Vascellini nemohla koupit kuře na polévku. „Rýže je taky dobrá,“ prohlásila a nakonec dala trochu gorgonzoly na kouřící zrna. „Ano,“ špitla jsem. Společně jsme se pomodlily a jedly. Když jsme skončily, odložila matka lžíci. „A teď chci vědět, proč jsi šla za mnou do města. Důrazně jsem ti to za kázala, a tys to přesto udělala. Tak proč tedy?“

Této otázky jsem se celou dobu bála, protože jsem nevě děla, co bych na to měla odpovědět. Nakrabatila jsem čelo a rozhodla se zkusit to s pravdou. „Ach, jen tak, chtěla jsem se ve městě podívat na ty včely.“ „Jaké včely?“ „No ty včely, co pořád bzučí.“ „Co to povídáš?“ „Dobře jsem je slyšela, mami! Tady jsem je slyšela, celou dobu, ale ve městě nejsou žádné včely.“ Matka se na mě dlouho dívala. V očích jsem jí viděla po chybnost a strach. Pak řekla jako sama k sobě: „Možná ti jen bzučí v hlavě.“ Později jsem slyšela, jak se vroucně modlí u malého domácího oltáříčku. „Ó Pane, velký, dobrotivý Bože, buď milostivý a slitovný. Dej, ať není pravda, co stojí v Druhé knize Mojžíšově, zabraň tomu, zabraň tomu vší svou mocí... a ponech čarodějky naživu!“ Odmlčila se a pokračovala pak tak tiše, že jsem tomu téměř nerozuměla: „Protože mnohdy, ó Pane, jsou jimi jen zdánlivě.“ Od onoho dne matka přísně dbala na to, abych ji nemohla sledovat do města. Jsem si jistá, že to myslela dobře, ale já se cítila ublížená a odvržená. Hodně jsem plakávala. Jediné, co mě utěšilo, bylo to, že Bella a ostatní panenky sdílely můj osud. Byly nemocné a potřebovaly mou pomoc. Celé dny jsem je ošetřovala. Dělala jsem jim obklady proti horečce, chladila jim čela a starala se o to, aby se po řádně vypotily. Balila jsem je do tlustých přikrývek, a když se patřičně vypotily, svlékla jsem je, usušila a oblékla jim čisté prádlo. Pečlivě jsem opatrovala kalhotky, jupky, šatičky, všechno, co matka v těch několika málo volných hodinách pro ně ušila. Všechny věci musely být neustále čisté, a když to bylo