K apitola 1
Když Edie Kiglatuková stavěla na kamínka konvici
s kusem ledu na čaj, přemítala o tom, proč je lovecká výprava, kterou vede, tak neúspěšná. Jeden důvod byl, že oba muži, které doprovázela, byli mizerní střelci. A také se nezdálo, že by Felixi Wagnerovi a jeho společníkovi Andymu Taylorovi vadilo, jestli něco trefili nebo ne. V posledních několika dnech strávili polovinu času zíráním do map a psaním do zápisníků. Třeba je zajímala jen romantika arktické divočiny, vidina autentického života v pustině s Eskymáky, jak slibovala turistická brožurka. Ale přesto, pomyslela si, nepřežijí tu dlouho, když nedokážou sehnat nějakou potravu. Vařící ledovcovou vodu nalila do termosky s qungikem, kterému běloši říkají labradorský čaj, a zbytek odložila stranou pro sebe. Člověk musí urazit víc než tři tisíce kilometrů na jih z Umingmak Nuna, Ellesmerova ostrova, kde byli teď, aby v tundře našel rostoucí qungik, ale jižani si z nějakého důvodu myslí, že labradorský čaj je autentičtější, takže svým loveckým klientům ho tak vždycky podávala. Sama dávala přednost anglickému snídaňovému čaji vařenému s ledovcovou vodou, oslazenému spoustou cukru a obohacenému kouskem tuleního tuku. Jeden klient jí jednou řekl, že na jihu prošla voda střevy dinosaurů, než se dostala do trubek, zatímco ledovcová voda ležela zmrzlá a nedotčená zvířaty ani lidmi pěkně dlouho 5
už před počátkem časů. Což byl jeden z důvodů, soudila Edie, proč jsou jižani ochotní platit desítky tisíc dolarů za to, že přijedou sem, tak daleko na sever. V případě Wagnera a Taylora tím důvodem docela určitě nebyl lov. Už brzy tihle dva poznají mnohem víc arktické autenticity, než si domluvili. Ne že by o tom věděli. Zatímco Edie vařila čaj, vítr se změnil; od grónského ledového výběžku teď vanul bouřlivý východní vítr, oznamoval, že za ním se blíží sněhová bouře. Ne hned, ale brzy. Ještě pořád zbývala spousta času na to, aby naplnila lahve čajem a vrátila se na štěrkový břeh, kde oba muži dávali do pořádku tábor. Hodila do konvice další kus ledovce, a zatímco se voda hřála, sáhla do vaku pro kus igunaq a uřízla pár plátků fermentovaných mrožích vnitřností. Jeho žvýkání nějakou dobu trvalo, což bylo součástí procedury, a zatímco Edie zpracovávala hmotu zuby, myšlenky se jí vrátily k záležitosti peněz a odsud k jejímu nevlastnímu synovi, Joemu Inukpukovi, který byl hlavním důvodem, proč byla tady, ve společnosti dvou mužů, kteří neuměli střílet. Za průvodcovství se platilo víc než za učení, kterému věnovala zbytek času, a Joe potřeboval peníze, když chtěl získat kvalifikaci ošetřovatele. Nemohl očekávat pomoc od Sammyho, svého otce a Ediina bývalého, ani od své vlastní matky Minnie. Edie se jen tak něčeho nelekla – to už musí být, aby se vyděsila bývalá lovkyně ledních medvědů – ale poplašilo ji, když si uvědomila, jak moc touží po tom, aby Joe mohl pokračovat ve studiu. Arktida byla plná qalunaatských profesionálů, bílých doktorů, bílých sester, právníků a inženýrů, a na většině z nich nebylo nic špatného, ale byl čas, aby Inuiti také měli své kvalifikované odborníky. Joe byl docela určitě dost chytrý a zdálo se, že je i dost cílevědomý. Když bude Edie šetrná a bude mít štěstí na klienty, počítala, že nejspíš nadcházející léto našetří dost 6
na to, aby ho mohla v prvním ročníku podporovat. Vést lovecké výpravy nebylo nijak náročné, bylo to jako vyjít si do kraje s párem batolat. Znala každičký ledovec, fjord nebo esker na pět set mil kolem. A nikdo neuměl lovit líp než Edie. Kousek ledovce roztál a právě odšroubovávala uzávěr první termosky, když šero proťal ostrý práskavý zvuk a tak ji polekal, že lahev upustila. Horká tekutina se okamžitě vypařila do sloupu ledových krystalků, mírně se chvějících v zčeřeném vzduchu. Lovec v ní hned poznal ten zvuk, to přesné, specifické prásknutí sedmimilimetrového náboje vypáleného z lovecké pušky, něco ne tak úplně nepodobného Remingtonům 700, které měli její klienti. Podívala se přes moře ledu, doufala, že z něčeho pozná, co se děje, ale pohled na břeh jí zastíral ledovec. O kus výš, na východ od pláže, se lhostejně rozkládala tundra, nezměrná a nesmlouvavá. Závan větru přinesl od ledovce zmrzlý dým. Podrážděně se zachvěla. Co to, sakra, qalunaati dělají, když mají stavět tábor? Střílejí na zvěř? Vzhledem k tomu, jak vlažně se dosud k lovu stavěli, se to zdálo dost nepravděpodobné. Třeba se nějaký medvěd přiloudal příliš blízko, takže vystřelili varovnou ránu, i když v tom případě by bylo divné, že by její pes, Bonehead, nezachytil pach a nezačal by štěkat. Pes tak citlivý jako Bonehead ucítí medvěda i na vzdálenost několika kilometrů. Nedá se nic dělat, bude se tam muset podívat. Dokud se nedostanou zase zpátky do osady Autisaq, je za ty dva oficiálně zodpovědná, a Edie Kiglatuková brala svou odpovědnost vážně. Zvedla znovu lahev, mrzutá sama na sebe za to, že ji upustila a rozlila vodu, pak zkontrolovala pušku a vykročila svým obvyklým vyrovnaným tempem hlubokou závějí k sněžnému skútru. Když se blížila, Bonehead, který byl přivázaný k přívěsu, zvedl hlavu a zamával 7
ocasem; kdyby ucítil jen náznak medvěda, už by teď šílel. Poplácala psa a přivázala své kuchyňské náčiní. Zrovna když ukládala termosky pod plachtu, zaslechla ostrý výkřik, odrazil se od ledovce a zazněl ozvěnou. Bonehead se rozštěkal. Edie cítila, jak se jí naježily vlasy v týle a rozbušilo se jí srdce. Do té chvíle ji nenapadlo, že by někdo mohl být zraněn. Nějaký hlas začal volat o pomoc. Ať to byl jakýkoli zatracený blázen, zřejmě zapomněl na radu, že pokud jsou na pevnině, mají být zticha. Tady nahoře může křik strhnout lavinu prachového sněhu nebo ledovou zeď. Může podráždit medvěda, pokud by byl poblíž. Napadlo ji, že by křikla na toho idiota, aby přestal řvát, ale byla od lovců po větru a věděla, že by se její hlas tak daleko nenesl. Sykla na Boneheada, aby zmlknul, a sobě si přikázala: Ikuliaq! Zachovej klid! Jeden z mužů měl asi nehodu. Nebylo to neobvyklé. Za dvanáct let, co doprovázela lovce z jihu, jich viděla víc než dost: nafouklá ega, poprvé v Arktidě, přetékající sebevědomím a prvotřídním technickým vybavením, přesvědčená, že je čeká něco jako lov kachen v Iowě, na který se vypravili vloni o Díkůvzdání, nebo novoroční odstřel vysoké ve Wyomingu. Pak se ocitnou na ledu a věci už nejsou tak snadné. Když je nevyděsí medvědi, pak své dílo odvede spalující mráz, ječící vichr, nelítostné slunce a rachot ledovců. Zahánějí strach ledabylým holedbáním a alkoholem a právě v těch chvílích dochází k nehodám. Nastartovala skútr a vyrazila kolem ledovce a přes hřeben tuniq, deskovitého natlačeného ledu. Vítr zesílil a sekal jí ledovými krystalky do jemné pleti kolem očí. Nasadila si sněhové brýle a krystalky se přesunuly na kůži kolem úst. Pokud nikdo nebyl vážně zraněn, po myslela si, mohou počkat, než se bouře přežene; až se 8
počasí uklidní, dorazí pomoc. Postaví iglú, aby měli pohodlí, má vybavení pro první pomoc a dost vědomostí na to, aby ji uměla poskytnout. Krátce ji napadlo, co by starší říkali na to, co se děje. Až na Sammyho nikdo neschvaloval, aby žena vedla muže. Pořád hledali důvod, aby ji mohli zbavit její práce. Zatím žádný nenašli. Věděli, že je nejlepší průvodkyní v celé Arktidě. Ještě nikdy neztratila klienta. Skútr začal poskakovat po ploše hrbolatého ledu, probrala se ze zamyšlení. Jak říkával dědeček Eliah: spekulace, to je smrtelná nemoc. Ale co, vždyť je napůl bílá, tak za to možná ani nemůže. Teď to ale každopádně k ničemu není. Klíčem k tomu, jak se dostat z každé situace, ať se vyvine jakkoli, je zaměřit se na současnou chvíli. Arktida víc prostoru neposkytuje. Na druhé straně hřebenu se ze šera vynořila postava, ten hubený chlapík, Wagnerův asistent. Edie si chvíli nemohla vybavit jeho jméno. Pro sebe si ho překřtila na Stana Laurela, ovšem bez komikova kouzla. Andy, tak je to, Andy Taylor. Zběsile mával. Když se blížila k břehu, otočil se a rozběhl se zpátky. To už uviděla tělo jeho šéfa, ležící na zádech. Zastavila pod ledovcem a rozběhla se po zasněžené břidlici. Taylor na ni gestikuloval, pobízel ji, aby si pospíšila. Pitomec. Pokračovala stejným tempem. Běh znamenal pot a to znamenalo podchlazení. Z větší blízkosti viděla, že je všechno vážnější, než si dovolila představovat, náhle pochopila Taylorovu paniku. Zraněný muž se nehýbal. Pod pravou paží se mu rozlévala krvavá kaluž, rozehřívala sníh kolem a mrzla do rudého sorbetu. Na tělem se vznášel obláček páry. „Co se stalo?“ „Byl jsem na druhé straně,“ zamumlal Taylor. „Uslyšel jsem tu ránu, tak jsem se sem rozběhl.“ Ukázal na stopy, rychle je vymazával vítr. „Podívejte, podívejte, vidíte to?“ 9
Uvažuj, holka. I přes to, že tu měla společnost – nebo možná právě proto, jakou společnost měla – se cítila sama. První, co musí udělat, je zavolat ze satelitního telefonu a promluvit si s Robertem Patmou nebo s Joem. Drahoušek Joe, který pracoval jako dobrovolník na Patmově klinice teď už celý rok a zdálo se, že získal tolik zkušeností jako opravdová ošetřovatelka. Podívala se na zraněného muže. Ne, usoudila, první, co musí udělat, je zastavit krvácení. Vrátila se ke skútru, vytáhla balíček s vybavením první pomoci a chvátala zase zpátky. Taylor klečel ved le Felixe Wagnera, na tváři zděšený výraz, štrachal kolem zraněného, uvolňoval mu bundu. Klekla si vedle něj a netrpělivě na něj mávla, aby jí nepřekážel. „Ta rána přišla jako odnikud, přísahám.“ Taylor měl vysoký, hašteřivý hlas. Cosi se mu mihlo výrazem, nějaký závan zoufalství, a jako by si uvědomoval nevěrohodnost své poznámky, opakoval: „Odnikud.“ Edie ještě nikdy neviděla tak vážně zraněného muže; na rty mu stoupala zkrvavená pěna, lapal po dechu, oči mu slepě rejdily. Tvář měl bledou jako vápenec. Do vzduchu se zvedal pach moči, ale Edie ještě neznala oba muže dost dobře na to, aby poznala, který z nich se pomočil. Odhrnula Wagnerovi bundu z hrudi a prohlédla si ránu přes teplou mikinu. Vypadalo to, jako by kulka proletěla hrudní kostí těsně nad srdcem. Krev vytékala, nevystřikovala, což brala jako znamení toho, že kulka minula hlavní tepnu; největším okamžitým ohrožením Wagnerova života by bylo, kdyby zkolabovaly plíce. Krátce se otočila k Taylorovi. „Neviděl jste nic, nikoho?“ „Já jsem to, sakra, neudělal, jestli to je to, co si myslíte.“ Hlas mu zakolísal, zvedl ruce, jako by se vzdával. „Už jsem vám říkal, byl jsem tamhle, šel jsem se vymočit.“ Podívala se mu do očí, vzpomněla si, že se jí ten 10
chlap nelíbil, už když před dvěma dny vystoupil z letadla. Nic z toho, co udělal v uplynulých několika minutách, její názor nezměnilo. „Kristepane, tohle se mnou nemá nic společného.“ „Omyl,“ poznamenala a obrátila se zase ke zraněnému muži. „Tohle má hodně společného s námi oběma.“ Wagner měl rychlý a slabý pulz, hodně se potil. Edie už tak viděla zvířata. Šok. I kdyby jeho plíce vydržely, bude se z toho dostávat těžko. Okamžitou prioritou bylo zastavit krvácení a držet ho v teple. Vzhledem k místu rány se zdálo velmi nepravděpodobné, že by se Wagner náhodně postřelil sám, ale její instinkty jí říkaly, že ani Taylor nelže. Podívala se na něj: na rukavicích neměl usvědčující skvrny po střelném prachu. Pokud se moc neplete, tenhle hubeňour nebyl střelcem. Sklonila se blíž k ráně, posbírala ze svalů pár úlomků kostí a pokynula Taylorovi, aby šel blíž. Wagner zalapal po dechu a pak se zklidnil. „Stiskněte ránu a udržujte tlak. Půjdu zavolat pro pomoc.“ Chvilku se zdálo, že Taylor omdlí. „Stisknout? Čím?“ „Dlaní, co na tom?“ Třeba svým pérem, když budeš muset. Stáhla si z krku šálu, aby měl co tisknout na ránu. Taylor po ní sáhl levačkou a udělal, co mu přikázala. „Co když se ten střelec vrátí?“ Věnovala mu dlouhý, tvrdý pohled. „Vy jste přece lovec, ne?“ Satelitní telefon si hověl v izolovaném pouzdru vzadu v brašně, kam ho zabalila. To bylo důsledkem rozhodnutí rady, že všichni místní průvodci vedoucí cizince měli s sebou satelitní telefony; jinak by se s tím netahala. V mrazu byly baterie nespolehlivé a linka byla často přetížená. V každém případě až doteď neměla nikdy důvod telefon použít. 11
Na lince se ozval Sammyho hlas. Edie se zhluboka nadechla. Zrovna dneska musí mít službu její bývalý manžel. Podívala se na hodinky. Další jižní zvyk, ušklíbl by se Sammy. Byly dvě hodiny odpoledne. „Došlo k nehodě při lovu.“ Prozatím to podá co nejjednodušeji. „Je to dost zlé. Zranění na hrudníku. Když budeme mít štěstí, nevykrvácí, ale vypadá, že by mohl upadnout do šoku. Potřebujeme Roberta Patmu a letadlo.“ „Kde jste?“ „Na Craigově ostrově, Uimmatisatsaqu. Patma to tu zná. Joe ho sem jednou vzal na ryby.“ Sammy si sál zuby. Podle toho, jak se zvuk jeho dechu pohyboval, soudila, že potřásá hlavou. „Počkej chvíli, podívám se na rozpis letů a předpověď počasí.“ Zatímco Edie čekala, štrachala v brašně, vytáhla polyuretanovou plachtu a nůž a uřízla přibližný čtverec. V telefonu zapraskalo, na chvilku zaslechla slabý náznak dalšího hovoru, dva hlasy, hovořící nějakou řečí, které nerozuměla, pak se ve sluchátku ozval zase Sam myho hlas. „Edie, blíží se bouře.“ „Jo.“ Svatý mroži, ten chlap ji ale vždycky dokáže naštvat. „Vypadá to na jednu z těch jarních přeháněk.“ „Nemůžeme vám poslat letadlo, dokud se to nepřežene.“ „Tak leteckou ambulanci z Iqaluitu?“ „To už jsem zkusil. Také čekají, až přejde bouře.“ Edie zvažovala možnosti. „Kdybysme sem dostali doktora, mohlo by to být v pořádku. Robert Patma by to mohl zvládnout na sněžném skútru.“ Telefon chvíli mlčel, pak se ozval jiný hlas. „Kiggo.“ To byl Joe. Edie cítila, jak jí napětí v těle trochu polevilo. 12
Kiggavituinnaaq, sokol, jeho přezdívka pro ni. Vždycky jí říkal, že žije ve svém vlastním světě někde vysoko ve vzduchu. Přísně vzato už nebyla jeho nevlastní matka, aspoň oficiálně už ne. Ale přesto ještě byla Kigga. „Robert Patma odjel včera na jih. Jeho matka zemřela při bouračce, otec je v nemocnici. Oni říkali, že pošlou prozatím nějakou sestru, ale zatím se nikdo neukázal.“ Edie zasténala. „Oni“, to byla obecně vláda, odpovědná za všechno a za nic, jako když říkávali: „Duchové se rozhněvali na mou sestru, takže se postarali o to, aby nebyla včas léčená na tuberkulózu.“ „Jestli se tohle rozkřikne, může Autisaq zapomenout na průvodcovské podnikání.“ Měla zlost, ne na Roberta, ale na systém, který je nechal na holičkách. „Jasně,“ vzdychl Joe. Zdálo se, že ztrácí trpělivost nad tím, jak se Edie zaměřuje na jednu věc, i když jen na chvíli. „Ale ten chlápek dýchá, ne?“ „Tak tak. Jestli ho dokážeme stabilizovat a zastavit krvácení…“ „Máš nějaký plast?“ „Už jsem ho kus uřízla.“ Jako by mezi nimi proběhla nějaká energie. Láska, obdiv, možná směs obou. „Nabalím skútr z kliniky a přijedu,“ rozhodl se Joe. „Jestli se zatím přežene bouře, pošlou tam letadlo. Dělej to, co děláš, a nepodávej mu nic do úst.“ Jeho hlas zněžněl. „Kiggo, nic z toho, co děláš, to nemůže zhoršit.“ „Joe…“ Chystala se svého nevlastního syna nabádat, aby byl opatrný, když si uvědomila, že už zavěsil. Vrátila se k oběma mužům, vytáhla z Taylorova vleku bivakový stan a během několika minut ho postavila nad zraněným mužem. Začalo sněžit. Za pár hodin bude bouře nad nimi. Odstrčila Taylora a naklonila se nad Wagnerův obličej, přitiskla mu prsty na krk, aby zkontrolovala tep a teplotu, z kapsy vytáhla čtverec po13
lyuretanu, rozřízla muži mikinu a přimáčkla mu plast na ránu. Hlavou jí proletěla myšlenka. Ani ne před třemi dny si tenhle podsaditý mužík myslel, že se vypravuje na velkolepé dobrodružství, na něco, čím se bude po návratu vychloubat v klubovém baru ve Wichitě. Pravděpodobnost, že Felix Wagner ještě někdy uvidí svůj klub, se podstatně snížila. Obrátila se k Taylorovi. „Dělejte všechno, co bude ve vašich silách, aby se do rány nedostal vzduch, jinak mu zkolabují plíce. Já postavím iglú. Blíží se silná bouře, tenhle stan nebude stačit. Kdyby se něco změnilo, zavolejte na mě, ano?“ „Vy se nepokusíte zjistit, kdo to provedl?“ zeptal se Taylor. Edie spolkla svoje podráždění. Jedna z věcí, které nedokázala snášet, bylo fňukání. „Koukněte, chcete si tu hrát na detektiva, nebo chcete, aby váš přítel žil?“ Taylor vzdychl. Dívala se, jak mizí v bivaku, potom odjela na skútru ke starým návějím vzadu na břehu vedle útesu, a pak po štěrku pokračovala nahoru po svahu, dívala se po stopách a zbytcích munice. Nehodlala Taylorovi poskytnout uspokojení z vědomí, že dělá právě to, co chtěl. Zároveň si ale chtěla být aspoň trochu jistá, že střelec není někde poblíž. Nahoře na svahu už jí vítr tvrdě hnal sníh do tváře. Obrátila skútr a právě projížděla kolem skalnatého výběžku, když na zemi něco zahlédla. Zabrzdila, seskočila a vrátila se, aby si to prohlédla. A vida, zbytek stopy, chráněné před větrem velkým kamenem. Prohlédla si ji pozorně, vybavovala si Taylorovy stopy, jak je viděla dřív. Tahle byla jiná. Zanechal ji tu muž, a nedávno. Možná Wagner. A jestli ne, pak to byl ten střelec. Chvilku jen stála a vrývala si stopu do paměti, zapamatovávala si cik cak vzor, uprostřed něj vyvstával obrys ledního medvěda. Stopu ale kousek po kousku zanášel vítr sněhem. Když se narovnala, už sot14