1) Neferet Neferet probudil znepokojivý pocit podrážděnosti. Než úplně opustila beztvarý prostor mezi snem a realitou, natáhla dlouhé elegantní ruce a zašátrala po Kalonovi. Paže, kterou nahmatala, byla svalnatá. Pokožka, po níž sklouzly špičky jejích prstů, byla hladká, pevná a příjemná. Ten jemný dotek, letmý jako zašimrání pírka, stačil. Muž se pohnul a dychtivě se k ní otočil. „Má bohyně?“ Hlas měl zastřený spánkem a zárodky čerstvé touhy. Rozčílil ji. Všichni ji rozčilovali, protože nebyli on. „Odejdi… Kronosi.“ Musela se zarazit a zapátrat v paměti, než se jí vybavilo jeho směšné, přehnaně ctižádostivé jméno. „Bohyně, udělal jsem snad něco nevhodného?“ Neferet k němu vzhlédla. Mladý Erebův syn ležel na boku a skláněl se nad ní, v pohledné tváři bezelstný výraz, z nějž vyzařovala bezmezná ochota. Jeho akvamarínové oči působily v příšeří svícemi ozářené ložnice stejně úchvatně jako o několik hodin dříve, když ho na nádvoří hradu sledovala při cvičení. Tehdy v ní vzbudil žádost, a stačil je-
9
* ŠKOLA NOCI 8 *
diný její vyzývavý pohled a už k ní úslužně přiběhl, aby se jí s nadšením, ač marně pokusil dokázat, že není bohem jen podle jména. Potíž byla v tom, že Neferet si zvykla na milování s nesmrtelným, a tak až příliš dobře věděla, že tenhle Kronos je pouze ubohá napodobenina. „Dýcháš,“ řekla a znuděně mu pohlédla do modrých očí. „Dýchám, bohyně?“ Zmateně svraštil čelo ozdobené tetováním, které mělo znázorňovat ostnaté řemdihy, ale jí spíš připomínalo nevkusné ohňostrojové kytice, jaké se odpalují na Den nezávislosti. „Ptal ses, jestli jsi udělal něco nevhodného, a já odpovídám: dýcháš. Příliš blízko mě. To mi připadá velmi nevhodné. Je načase, abys opustil mé lože.“ S povzdechem zatřepotala prsty v náznaku, že má odejít. „Jdi. Hned.“ Málem se nahlas rozesmála, když spatřila v jeho očích ublížený, otřesený výraz. Copak ten mládeneček skutečně věřil, že dokáže nahradit jejího božského druha? Ta drzost jen přiživila její hněv. V koutech ložnice se nedočkavě zahemžily stíny stínů. Nedala najevo, že si jich všimla, ale jasně jejich pohyb ucítila. Potěšilo ji to. „Kronosi, poskytl jsi mi rozptýlení a krátký okamžik uspokojivé rozkoše.“ Znovu se ho dotkla, tentokrát zdaleka ne tak jemně, a její nehty zanechaly na jeho silném předloktí dva rovnoběžné škrábance. Mladý bojovník sebou necukl, ani se neodtáhl, místo toho se zachvěl a zhluboka nadechl. Usmála se. Věděla, že v něm vzbudí požitek jedině bolest, jakmile ho poprvé spatřila. „Dám ti té rozkoše víc, pokud mi to dovolíš,“ prohlásil. Znovu se usmála, pomalu si olízla rty a dívala se, jak ji hltá očima. „Možná někdy příště. Možná. TeX si přeju, abys odešel, a samozřejmě abys mě nadále uctíval.“ „Kéž bych ti směl předvést, jak moc tě toužím znovu
10
* PROBUZENÁ *
uctít.“ Poslední slovo připomínalo pohlazení a Kronos k ní – ve své pomýlenosti – vztáhl ruku. Jako by snad měl právo se jí dotýkat. Jako by její přání muselo ustoupit jeho potřebám a tužbám. Ze zasutých vzpomínek se vynořila kratičká ozvěna její vzdálené minulosti – časů, o nichž si myslela, že je pohřbila společně se svou lidskou existencí. Ucítila otcův dotek, dokonce i kyselý pach jeho alkoholem prosáklého dechu. Do přítomnosti proniklo její dětství. Zareagovala okamžitě. S menší námahou, než ji stál jeden nádech a výdech, stáhla ruku z bojovníkovy paže a vztáhla otevřenou dlaň k nejbližším stínům, které se schovávaly v koutech pokoje. Temnota odpověděla na její dotek ještě rychleji než Kronos. Neferet ucítila její mrtvolný chlad a vychutnala si ho zvlášZ intenzivně, protože zaplašil probouzející se vzpomínky. Letmým pohybem ji poštvala na Kronose a řekla: „Pokud tak silně toužíš po bolesti, ochutnej můj studený oheň.“ Temnota, kterou na něj vrhla, se lačně zakousla do jeho mladé, hladké kůže a začala na předloktí, jež Neferet ještě před chvilkou laskala, vyřezávat rudé čáry. Kronos zasténal, avšak tentokrát to bylo spíše hrůzou než touhou. „TeX udělej, co jsem ti rozkázala. Odejdi. A jedno si zapamatuj, mladý bojovníku, bohyně si sama volí, kdy, kde a komu dovolí, aby se jí dotýkal. Příště nepřekračuj meze.“ Kronos se chytil za krvácející paži a hluboce se Neferet uklonil. „Ano, má bohyně.“ „Která bohyně jsem? Upřesni to, bojovníku! Nemám chuZ nechat se oslovovat planými tituly.“ S odpovědí nezaváhal. „Vtělená Nyx. Tak zní tvůj titul, má bohyně.“
11
* ŠKOLA NOCI 8 *
Její přísný pohled změkl a tvář se uvolnila do obvyklé masky krásy a vřelosti. „Velmi dobře, Kronosi. Velmi dobře. Vidíš, jak je snadné mi vyhovět?“ Kronos se nemohl odtrhnout od jejích smaragdových očí. Přikývl, přitiskl si pravou pěst k srdci a odvětil: „Ano, má bohyně, má Nyx.“ Pak uctivě vycouval z místnosti. Neferet se znovu usmála. Nebylo podstatné, že ve skutečnosti není Nyktiným vtělením. Popravdě o roli vtělené bohyně neměla sebemenší zájem. „To by znamenalo, že jsem míň než bohyně,“ pronesla ke stínům, které ji obklopovaly. Důležitá pro ni byla moc – a dokud jí titul vtělené Nykty bude pomáhat k větší moci, zvlášZ nad Erebovými syny, bude si tak zkrátka říkat. „Ale já mám vyšší ambice – mnohem vyšší než jen stát ve stínu bohyně.“ Brzy měla být připravená na další krok a nepochybovala, že někteří Erebovi synové se dají vmanipulovat do toho, aby se přidali na její stranu. Ach ne, zdaleka jich nebude dost, aby jejich fyzická síla dokázala zvrátit bitvu v její prospěch, ale postačí to, aby boj bratra proti bratru zničil morálku Erebových synů. Muži, pomyslela si pohrdavě, nechají se tak snadno oklamat maskou krásy a titulem a dají se tak snadno využít v můj prospěch. Ta myšlenka ji potěšila, ale neuklidnila ji dost na to, aby dokázala zůstat v posteli. Oblékla si tenký hedvábný župan a vyšla na chodbu. Aniž si to zprvu uvědomila, automaticky zamířila ke schodišti, které vedlo do hlubin hradu. Za ní pluly stíny stínů, temné magnety přitahované jejím rostoucím nepokojem. Věděla, že ji následují. Uvědomovala si, že jsou nebezpečné a živí se jejím neklidem, hněvem, duševním zmatkem. Kupodivu však nacházela v jejich přítomnosti jistou útěchu. Cestou dolů se jenom jednou zastavila. Proč za ním znovu jdu? Proč jsem dovolila, aby ovládl mé myšlenky? Zavrtěla hlavou, jako by se těch slov chtěla zbavit, a pro-
12
* PROBUZENÁ *
mluvila do prázdnoty úzkého schodiště k Temnotě, která se kolem ní vznášela a pozorně naslouchala. „Jdu tam, protože si to přeju. Kalona je můj druh. Byl raněn v mých službách. Je přirozené, že na něj myslím.“ S úsměvem plným sebeuspokojení znovu vykročila po točitém schodišti. Bylo jednoduché nepřipustit si pravdu: že Kalonovo zranění zavinila sama, když ho uvěznila, a že jí sloužil jen z donucení. Došla ke kobkám pod hradem, vytesaným už před staletími do skalnatého podloží ostrova Capri, a tiše se vydala chodbou osvětlenou pochodněmi. Erebův syn, který stál na stráži před zamřížovanou celou, nedokázal skrýt své překvapení a trhl sebou. Neferetin úsměv se rozšířil. Ten zaskočený pohled, v němž byl i záblesk strachu, jí prozradil, že stále lépe zvládá svou schopnost zjevit se jako kouzlem ze stínů a tmy. Zvedlo jí to náladu, ale ne zas dost na to, aby nechala do rozkazovačného tónu svého hlasu proniknout půvab úsměvu. „Běž pryč. Chci být se svým druhem sama.“ Erebův syn sice zaváhal jen na okamžik, ale i ta kratičká prodleva jí stačila, aby si zapsala do paměti, že za pár dní musí právě tohoto bojovníka nechat odvolat zpátky do Benátek. Třeba kvůli nehodě, která se přihodí někomu z jeho blízkých… „Kněžko, poskytnu ti soukromí. UjišZuji tě však, že budu v doslechu a můžeš mě zavolat, kdybys cokoli potřebovala.“ Aniž se jí podíval do očí, přitiskl si pěst k srdci a uklonil se – ačkoli na její vkus ne dost hluboce. Sledovala, jak odchází úzkou chodbou. „Ano,“ zašeptala stínům, „tuším, že jeho choti se stane nějaké neštěstí.“ Uhladila průsvitné hedvábí svého županu a otočila se k zavřeným dřevěným dveřím. Zhluboka se nadechla vlhkého sklepního vzduchu, odhrnula si těžké kaštanové vlasy
13
* ŠKOLA NOCI 8 *
z tváře a odhalila tak svou krásu, jako by si před bitvou oblékala brnění. Máchla rukou a dveře se před ní otevřely. Vstoupila do místnosti. Kalona ležel na holé hliněné podlaze. Původně pro něj chtěla připravit lůžko, ale nakonec dala přednost opatrnosti. Nedržela ho přece v zajetí, jen jednala prozíravě. Bylo třeba, aby dokončil poslání, kterým ho pověřila – to pro něj představovalo nejlepší řešení. Kdyby jeho tělo znovu nabylo příliš své nesmrtelné moci, jen by to odvedlo jeho pozornost a to by bylo velice nemilé. ZvlášZ když přísahal, že bude na onom světě jejím mečem a že je oba zbaví všech nepříjemností, které jim v této době a v této rovině reality způsobila Zoey Redbirdová. Neferet přistoupila k jeho tělu. Její druh ležel na zádech, nahý, zakrývala ho jen jeho onyxová křídla. Ladně poklekla na hustou kožešinu, kterou pro své pohodlí nařídila umístit vedle něj, a natáhla se na ni. Vzdychla. Dotkla se Kalonovy tváře. Jeho kůže byla chladná jako vždy, ale netepal pod ní život. Vůbec na její přítomnost nezareagoval. „Proč ti to trvá tak dlouho, miláčku? Copak se nedokážeš zbavit jedné jediné otravné holky?“ Znovu ho pohladila, tentokrát její ruka sjela přes oblouk jeho šíje a hruX, až spočinula v úžlabinách, které ohraničovaly vystouplé svaly na jeho břiše a v pase. „Měj na paměti, cos mi přísahal, a splň to, abych ti mohla znovu otevřít svou náruč a nechat tě vstoupit do svého lože. Při krvi a Temnotě jsi mi slíbil, že zabráníš Zoey Redbirdové v návratu do jejího těla a tím ji zničíš, takže se budu moct stát vládkyní tohoto světa moderní magie.“ Znovu polaskala jeho štíhlý pas a důvěrně se pro sebe pousmála. „Ach, a pochopitelně mi při tom budeš smět stát po boku.“
14
* PROBUZENÁ *
Černá pavoukovitá vlákna, která držela Kalonu připoutaného k zemi, ale pro hloupé Erebovy syny, kteří na ni jistě donášeli nejvyšší radě, byla neviditelná, se zachvěla, zavlnila a otřela se mrazivými chapadly o Neferetinu ruku. Neferet jejich lákavý chlad na okamžik plně zaujal, a tak nabídla Temnotě otevřenou dlaň a dovolila jí, aby se jí ovinula kolem zápěstí a maličko se zařízla do kůže – ne tak hluboko, aby způsobila nesnesitelnou bolest, pouze aby dočasně ukojila svou nenasytnou touhu po krvi. Pamatuj, cos nám odpřisáhla… Ta slova ji ovanula jako zimní vítr lomcující holými větvemi. Zamračila se. Nepotřebovala, aby jí to někdo připomínal. Samozřejmě si byla svého slibu vědoma. Výměnou za to, že Temnota splnila její přání – uvěznila Kalonovo tělo a násilím vypudila jeho duši na onen svět –, přislíbila obětovat život nevinného, kterého Temnota nedokázala poskvrnit. Přísaha stále platí. Smlouvu je nutné dodržet, i kdyby Kalona selhal, Tsi Sgili… donesla se k ní další tlumená slova. „Kalona neselže!“ vykřikla, navýsost rozhořčená, že se ji Temnota opovažuje poučovat. „A i kdyby selhal, zavázala jsem si jeho duši a získám nad ní vládu po celou dobu jeho nesmrtelnosti, takže i v případě neúspěchu z toho vyjdu se ziskem. On ale nezklame,“ pronesla pomalu a zřetelně. Už svůj náladový temperament opět dostala pod kontrolu. Temnota jí olízla dlaň. Bolest, ačkoli jen mírná, ji potěšila. Láskyplně se na vlákna zadívala, jako by to byla rozdováděná koZata soupeřící o její pozornost. „Mějte strpení, drahouškové. On ještě nesplnil své poslání. Můj Kalona je pořád jen pouhá skořápka. Soudím, že Zoey se na onom světě nějak zdržela, ne zcela živá a bohužel ne zcela mrtvá.“
15
* ŠKOLA NOCI 8 *
Vlákna, která jí svírala zápěstí, se zacukala a Neferet se na okamžik zdálo, že slyší v dáli ozvěnu výsměšného chechotu. Neměla však čas se nad původem toho zvuku zamyslet a ptát se, jestli to byl skutečně smích nebo zda to patřilo do rozšiřujícího se světa Temnoty a moci, který pohlcoval stále více toho, co dosud představovalo její realitu. V tu chvíli sebou totiž Kalonovo spoutané tělo křečovitě škublo a on se zhluboka, zajíkavě nadechl. Hned zapátrala pohledem v jeho tváři, a tak se jí naskytla příšerná podívaná na prázdné krvavé oční důlky, které se objevily pod jeho víčky. „Kalono! Miláčku můj!“ Znovu si klekla, sklonila se nad ním a rozechvěle natáhla ruce k jeho obličeji. Temnota laskající její zápěstí náhle zatepala přívalem síly, až sebou Neferet trhla, a vlákna se vzápětí odmotala a vystřelila ke kamennému stropu kobky, kde se svíjelo bezpočet lepkavých šlahounů a tvořilo pulzující pavučinu. Než Neferet stačila přivolat vlákno zpět a vyžádat si vysvětlení takového podivného chování, ze stropu vyrazil oslepující zášleh světla, tak jasný a zářivý, že si před ním musela zastínit oči. Pavučina Temnoty ho zachytila, s nelidskou přesností se do něj zařízla a uvěznila ho. Kalona otevřel ústa v němém výkřiku. „Co je to? Žádám, abyste mi hned řekli, co se to děje!“ zaječela Neferet. Tvůj druh se vrátil, Tsi Sgili. Neferet vytřeštěně sledovala, jak Temnota s hrůzostrašným sykotem strhla kouli uvězněného světla dolů a skrze oční důlky zatlačila Kalonovu duši zpátky do jeho těla. Okřídlený nesmrtelný se zazmítal v bolestech, rukama si zakryl tvář a přerývaně, zalykavě se nadechl. „Kalono! Manželi můj!“ Tak jak to dělávala, když byla
16
* PROBUZENÁ *
ještě mladou léčitelkou, začala automaticky vykonávat naučené pohyby. Přitiskla dlaně na Kalonovy ruce, rychle, efektivně se soustředila a řekla: „Upokoj ho… odstraň jeho bolest… aZ jeho utrpení zmizí jako rudé slunce za západním obzorem – nedočkavé noční nebe protne vteřina záře a pak už nic.“ Křeče, které cloumaly Kalonovým tělem, téměř bezprostředně ustaly. Okřídlený nesmrtelný zhluboka nabral vzduch do plic. Přestože se mu třásly ruce, pevně uchopil Neferet za paže a odtáhl je od svého obličeje. Potom otevřel oči. Měly sytou jantarovou barvu whisky, čistou a jednolitou. Byl zase úplně jako dřív. „Ty ses mi vrátil!“ Neferet se nejprve tolik ulevilo, že se probral a je při vědomí, že se málem rozplakala. „Tvá mise je splněna.“ Odstrčila chapadla, která se zavile držela Kalonova těla, a zamračila se na ně, protože to vypadalo, jako by jejího milence neměla chuZ pustit. „Nenechávej mě na zemi.“ Hlas měl ochraptělý od dlouhého mlčení, ale jeho slova měla jasný význam. „K nebi, potřebuji vidět nebe.“ „Ale ovšem, lásko moje.“ Mávla ke dveřím a ty se otevřely. „Bojovníku! Můj druh se probudil. Pomoz mu na střechu hradu!“ Erebův syn, jenž ji před nedávnem rozzlobil, bez ptaní uposlechl, ale jí neuniklo, že ho Kalonovo nenadálé vzkříšení ohromilo. Jen počkej, až pochopíš všechno. Neferet po něm střelila povýšeným úšklebkem. Velice brzy už budete ty i ostatní bojovníci poslouchat jen moje rozkazy – nebo zemřete. To pomyšlení ji rozjařilo. Následovala oba muže z útrob prastaré pevnosti Capri a stoupala za nimi výš a výš, až konečně vyšli po dlouhém kamenném schodišti na střechu. Bylo po půlnoci. Měsíc visel nízko nad obzorem, žlutý a téměř plný, i když úplněk ještě nenastal.
17
* ŠKOLA NOCI 8 *
„Pomoz mu na lavičku a nech nás o samotě,“ rozkázala a ukázala na zdobně rytou mramorovou lavici, která stála u kraje hradní střechy a nabízel se z ní vskutku nádherný výhled na třpytivé Středozemní moře. Neferet však nezajímala krása, která ji obklopovala. Gestem propustila bojovníka a okamžitě na něj zapomněla, přestože věděla, že o návratu duše jejího druha ihned zpraví nejvyšší radu. Na tom teX nezáleželo. To mohla nechat na později. Nyní záleželo jenom na dvou věcech: Kalona se k ní vrátil a Zoey Redbirdová je mrtvá.
18