Issuu

Sedím u psacího stolu ve svém pokoji a slova proroctví se mi vybavují, aniž bych je musela číst. Mám je vryta do paměti stejně jasně jako znamení na svém zápěstí. V ruce držím knihu v rozpraskané vazbě, kterou můj otec ukryl před svou smrtí v knihovně. Ještě teď při tom pociťuji určitý řád a jistotu. Otevřu letité desky a očima spočinu na proužku papíru vloženém do knihy. Během osmi měsíců, co se Soniou žijeme v Londýně, se čtení proroctví stalo mým každodenním rituálem před spaním. Dělám to v těch tichých hodinách, kdy je Milthorpe Manor nejklidnější, kdy dům i sluhové mlčí a Sonia klidně spí ve svém pokoji v přízemí. Tehdy nepřestávám luštit slova proroctví, které James pečlivě přeložil, a hledám jakékoli vodítko, které by mě zavedlo k chybějícím stránkám knihy. A k cestě k mému vysvobození.

Oheň v krbu v tento letní večer šepotavě plápolá. Skloním hlavu nad stránku a znovu čtu slova, která mě neodvratně spojují s mou sestrou, mým dvojčetem – a s proroctvím, co nás rozděluje. Skrze oheň a soulad přetrvalo lidstvo, dokud nebyli sesláni Strážci. Ti pojali ženy lidské jako milenky a manželky a vzbudili tak Jeho hněv. Dvě sestry, zrozené z vod jediného oceánu, jedna Strážkyně, druhá Brána, jedna chrání boží mír, druhá spřádá temné čáry. Jedna stojí proti druhé, zatímco Duše jsou vyvrženy z nebes, dokud je Brány nepovolají nazpět anebo Anděl nevhodí Klíče do Propasti. Armáda Duší projde skrze Brány, šelma Samael projde skrze Anděla, neb bude střežen jen tenounkým závojem ochrany. Čtyři znamení, kruh Ohně, čtyři Klíče, zrozené v prvním výdechu Samhainu ve stínu Kamenného hada Auburského. Nechť rozletí se Brána bez čtyř Klíčů, aby sedm ran morových nastalo:

Smrt Hlad Krev Oheň Tma Sucho Zkáza Rozepni paže, Paní Chaosu, a obejmi Šelmu, aby tebou prostoupila jako řeka, neb až sedm ran morových uhodí, vše bude navždy ztraceno. Byla doba, kdy pro mě tato slova téměř nic neznamenala. Nebyla ničím víc než legendou nalezenou v zaprášeném svazku, schovaném před otcovou smrtí v jeho knihovně. To ale bylo předtím, než jsem na svém zápěstí objevila rostoucího hada. Předtím, než jsem poznala Soniu a Luisu, dva ze čtyř klíčů. I ony mají znamení, přestože ne úplně stejné, jako mám já. Jedině já mám uprostřed svého znamení písmeno C. Jedině já jsem Anděl chaosu, neochotná Brána své sestry Strážkyně. Neobviňuji z ničeho přírodu, ale za vším vidím zmatek při našem porodu. Nicméně jsem to jedině já, kdo může navždy zapudit Samaela. Nebo ho pozvat dál a přivodit konec nám známého světa.

Zavřu knihu a snažím se její slova vytlačit z mysli. Je příliš pokročilá hodina na myšlenky o konci světa. Příliš pokročilá hodina na přemýšlení o tom, co musím udělat, abych tomu konci zabránila. Při vědomí tíhy tohoto břemene si najednou přeji rychle usnout, a tak vstanu od stolu a vklouznu pod přikrývku masivní postele s nebesy v Milthorpe Manor. Zhasnu lampičku na nočním stolku a pokoj teď osvětluje jenom oheň v krbu, ale temnota takto ozářené místnosti už mě neděsí jako kdysi. Hrůzu do mého srdce vnáší nyní ďábel skrytý na krásných a známých místech. Už je to dlouho, co jsem své cesty na Pláň zaměňovala s obyčejným snem, ale ani tentokrát si nejsem úplně jistá, oč se jedná. Jsem v lese. Instinktivně vím, že je to les obklopující Birchwood Manor, jediný domov, který jsem kdy poznala, než jsem před osmi měsíci odjela do Londýna. Někdo by mohl říci, že všechny stromy vypadají stejně a že je nemožné rozeznat jeden les od druhého. Je to však krajina mého dětství a jako takovou ji poznávám. Slunce proniká listím rašícím na větvích vysoko nad mou hlavou. Vytváří to nejasný pocit denního světla, takže může být ráno nebo večer nebo cokoliv mezi tím. Začínám se podivovat nad tím, proč jsem tady, protože i moje sny

už nyní mívají určitý smysl. Najednou zaslechnu odněkud zezadu volat své jméno. „Li-o… Pojď, Lio…“ Otočím se. Chvíli mi trvá, než si všimnu postavy přímo za mnou mezi stromy. Je to malé děvče. Stojí nehybně jako socha. Dokonce i v kropenatém světle lesa se jí lesknou zlatavé kadeře. Už je to víc než rok, kdy jsem ji viděla v New Yorku, ale poznala bych ji kdekoliv. „Chci ti něco ukázat, Lio. Pojď rychle.“ Dívčin hlas je stejně svěží a zpěvavý jako tehdy, když mi věnovala medailon se stejným znamením, jaké mám na zápěstí, a který je od té doby mým nerozlučným společníkem. Na okamžik se zastavím, ale ona natahuje ruku a s úsměvem, který je až příliš vědoucí, než aby byl příjemný, mi naznačuje, abych si pospíšila. „Pospěš si, Lio. Určitě ji nechceš propásnout.“ Děvče se otočí a s vlajícími kudrnami se rozeběhne vpřed a zmizí mezi stromy. Pustím se za ní a obíhám stromy i mechem porostlé kameny. Jsem bosá, ale i když jsem stále hlouběji v lese, nevnímám žádnou bolest. Děvčátko se pohybuje ladně a rychle jako motýl. Poletuje mezi stromy a bílá zástěrka za ní vlaje jako duch. Spěchám, abych s ní udržela krok. Noční košile se mi zachytává o proutky a větve, které při běhu rozhrnuji. Snažím se děvče v lese neztratit. Je ale příliš pozdě. V okamžení je pryč.

Zůstanu stát, točím se dokola a očima prohledávám les. Jsem zmatená a motá se mi hlava. Najednou pocítím záchvat paniky, protože mi dochází, že jsem úplně sama mezi listovím a kmeny stromů, které jsou jeden jako druhý. Dokonce i slunce se ztratilo z dohledu. Za chviličku se znovu ozve dívčin hlas. Stojím zcela nehybně a naslouchám. Je to nepochybně stejná melodie, kterou si pobrukovala, když hopsala pryč ode mě tenkrát v New Yorku. Pustím se za broukáním. Dokonce i pod rukávy noční košile cítím na pažích husí kůži. Hrůzou mi vstávají chloupky na krku, ale nejsem schopna se vrátit. Obcházím velké i malé kmeny, jdu za hlasem, dokud neuslyším řeku. Tamhle je. Jsem si tím jistá. Projdu posledním shlukem stromů, před sebou uvidím řeku a nakonec znovu spatřím i děvčátko. Naklání se nad vodu na druhém břehu řeky, přestože vůbec nechápu, jak mohla takový proud překonat. Její broukání je melodické, ale jeho tajuplný podtón mi nahání hrůzu. Přibližuji se ke břehu na mé straně řeky. Zdá se, že mě nevidí. Jednoduše si dál prozpěvuje svou podivnou písničku a máchá rukama ve vodě. Netuším, co na hladině vidí, ale hledí na ni se zvláštním zaujetím. Pak vzhlédne a její pohled se setká s mým. Jako by vůbec nebyla překvapená, že mě vidí stát přímo proti sobě na druhém břehu. Už v okamžiku, kdy se na mě usměje, vím, že mě její úsměv bude navždy strašit. „No konečně. Jsem ráda, že jsi tady.“

Zavrtím hlavou. „Proč jsi za mnou zase přišla?“ Můj hlas se ozvěnou odráží v tichu lesa. „Co bys pro mě mohla ještě mít?“ Sklopí pohled a dál máchá rukama vodě, jako by mě neslyšela. „Slyšíš?“ Snažím se, aby můj hlas zněl naléhavěji. „Ráda bych věděla, proč jsi mě zavolala do toho lesa.“ „Už brzy se to dozvíš,“ řekne potichu. „Počkej.“ Vzhlédne a zabodne se svýma modrýma očima do mých. Její tvář se podivně zavlní a dívenka znovu začíná mluvit. „Myslíš, že jsi za hranicemi svého spánku v bezpečí, Lio?“ Kůže, jež se jí napíná přes malé kosti, se leskne. Vysoko posazený hlas se prohlubuje. „Myslíš si, že máš takovou moc, že se tě nemůže nikdo dotknout?“ Jako by to ani nebyl její hlas, a když se její tvář znovu zavlní, konečně pochopím, co se děje. Usměje se, ale už to není děvčátko z lesa. Už ne. Teď je to moje sestra. Alice. Nedokážu si pomoci, ale mám strach. Moc dobře vím, co se za jejím úsměvem skrývá. „Proč se tváříš tak překvapeně, Lio? Víš přece, že si tě vždycky najdu.“ Pokouším se zklidnit svůj hlas, nechci, aby poznala, že mám strach. „Co chceš, Alice? Copak už jsme si neřekly všechno?“ Nakloní hlavu a já mám jako vždy dojem, že mi vidí až

do žaludku. „Domnívala jsem se, že přijdeš k rozumu, Lio. Že si uvědomíš nebezpečí, do kterého jsi uvrhla nejen sebe, ale i své přátele. A zbytek své rodiny.“ Při zmínce o mé rodině, naší rodině, jsem vzteky bez sebe. Copak to nebyla ona, kdo strčil Henryho do řeky? Nebyla to ona, kdo ho odsoudil k smrti na jejím dně? Přesto se její hlas podivně ztišil a mě napadlo, zda i ona necítí nad naším bratrem žal. Odpovím jí ocelově tvrdým hlasem. „Současné nebezpečí je cenou, kterou platíme za svobodu, jíž se budeme těšit později.“ „Později?“ opáčí. „A kdy to bude, Lio? Ještě jsi ani nenašla zbývající dva klíče, a s tím přestárlým otcovým detektivem je ani nikdy nenajdeš.“ Při narážce na Philipa rudnu vzteky. Otec věřil, že je schopen nalézt klíče, a on mi doteď neúnavně pomáhá. Vím, že zbývající dva klíče mi budou k ničemu bez chybějících stránek Knihy chaosu, ale už dávno jsem zjistila, že je zbytečné myslet příliš daleko dopředu. Existuje jen přítomnost. Jenom teď. Znovu promluví, jako by mi četla myšlenky. „A co ty stránky? Obě víme, že jsi je zatím nenašla.“ Klidně se dívá do vody a rukou se cachtá ve vodě jako malá holčička. „Když vezmu v úvahu, jak na tom jsi, doporučovala bych ti začít věřit Samaelovi. Přinejmenším může zajistit bezpečí tobě i těm, které miluješ.

A nejenom bezpečí, může ti zajistit i místo v novém světovém řádu. V řádu, který povede společně s Dušemi. Ve světovém řádu, který každopádně nastane, ať už nám ochotně pomůžeš, nebo ne.“ Netušila jsem, že se v srdci dokážu proti své sestře ještě víc zatvrdit, ale teď vím, že je to možné. „Spíš zajistí v novém světovém řádu tvoje místo, Alice. O to přece ve skutečnosti jde, že? Proč jsi už odmalička pracovala v souladu s Dušemi?“ Pokrčí rameny a setká se s mým pohledem. „Nikdy jsem nepředstírala, že nejsem sobecká, Lio. Jednoduše toužím po roli, která měla být moje, a nikoliv po té, která mi byla podsunuta pomýlenými řádky proroctví.“ „Jestliže je to pořád tvoje přání, pak už nemáme o čem mluvit.“ Znovu pohlédne na hladinu. „No, asi nejsem ta nejvhodnější osoba, která by tě mohla přesvědčit.“ Měla jsem dojem, že už mě nic dalšího nemůže překvapit. Že už mě nic dalšího nemůže vyděsit. Aspoň ne teď. Pak ovšem Alice vzhlédne a svaly v jejím obličeji se znovu zavlní. Než se znovu stane Alicí, na okamžik zahlédnu rysy malého děvčátka. Netrvá to ale dlouho. Obličej se jí zkrabatí, hlava nabírá podivný tvar a spolu s tváří se zcela mění. Stojím jako přikovaná, strachy neschopná pohybu. „Vy mě stále odmítáte, slečno?“ Hlas, který vycházel ze Sonii, když se pokoušela spojit s mým mrtvým otcem, je

nezaměnitelný. Strašlivý. Nepřirozený. Nepatří do žádného světa. „Nemáte se kam schovat. Nenajdete žádný úkryt. Nikde nebudete mít klid,“ prorokuje Samael. Zvedne se ze sedu a na břehu řeky se rozvine do dvojnásobných rozměrů obyčejného smrtelníka. Jeho velikost je ohromující. Mám dojem, že kdyby chtěl, natáhne se přes řeku a během mžiku mě zaškrtí. Moji pozornost náhle upoutá pohyb za jeho zády. Zachytím odlesk ebenově černých křídel, jež má složené na zádech. Zároveň s hrůzou pocítím i neodolatelnou touhu. Touhu překročit řeku a schovat se v těch měkkých, opeřených křídlech. Uvědomuji si, jak mi stále silněji buší srdce. Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsem se setkala se Samaelem na Pláni. Objímá mě hrůza, protože stejně jako tenkrát slyším naše srdce hlasitě bít ve společném rytmu. Ukročím dozadu. Všechno ve mně mě burcuje k útěku, ale nedokážu se otočit. Couvám a očima visím na neustále se měnící masce jeho obličeje. Chvílemi je krásný jako ten nejpůvabnější smrtelník a pak se změní a stane se tím, čím je. Samaelem. Šelmou. „Otevřete Bránu, slečno. Je to vaše povinnost a úkol. Pokud odmítnete, budete jenom trpět.“ Jeho hrdelní hlas ke mně přichází nejenom přes řeku, ale zní mi i v hlavě, jako by jeho slova byla mými vlastními.