Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 7
1 Brigitte
Venku od včerejšího večera hustě sněžilo. Brigitte Nicholsonová seděla u psacího stolu v kanceláři pro přijímací řízení na Bostonské univerzitě a pečlivě procházela přihlášky ke studiu. Pročetli je už ostatní kolegové, ale Brigitte se do spisů ráda dívala jako poslední, aby se přesvědčila, že jsou kompletní. Přijímací řízení bylo v polovině a za šest týdnů začnou rozesílat uchazečům oznámení o přijetí či nepřijetí. Jako vždycky udělají mnoha budoucím studentům radost, ale zlomených srdcí bude mnohem víc. Vědomí, že mají v rukou život a budoucnost upřímných mladých lidí, kteří výsledek přijímacího řízení s napětím očekávají, bylo zavazující. Brigitte měla v celém roce nejvíc napilno právě v době, kdy se prosévaly přihlášky. Ačkoli konečný verdikt vynese přijímací komise, jejím úkolem bylo přihlášky kontrolovat a vést individuální rozhovory se studenty, kteří o to požádali. V takových případech přiložila k přihlášce své poznámky a připomínky. Ke konečnému rozhodnutí však nejvíc přispívaly známky, výsledky testů, doporučení učitelů, mimoškolní a sportovní aktivity. Buď na uchazeči bylo vidět, že bude pro školu přínosem, nebo nikoli. Brigitte tíhu tohoto rozhodování vždycky těžce nesla. Úzkostlivě procházela všechny materiály, které žadatelé o přijetí předkládali. Nakonec musela přemýšlet o tom, co je nejlepší pro školu, ne pro studenty. Byla zvyklá na spousty telefo7
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 8
nátů a mailů od nedočkavých školních poradců a psychologů, kteří dělali všechno pro to, aby svým svěřencům pomohli. Brigitte byla hrdá, že pracuje na Bostonské univerzitě, a ke svému vlastnímu úžasu pracovala v přijímací kanceláři už deset let. Roky běžely jako voda. Na oddělení byla po šéfovi třetí a mnohokrát odmítla možnost povýšení. Byla spokojená s tím, co dělá, a nikdy neměla přílišné ambice. Na Bostonskou univerzitu přišla v osmadvaceti letech jako studentka magisterského programu antropologie. Po bakalářských studiích vystřídala několik nevýznamných zaměstnání, pak dva roky pracovala v azylovém domě pro ženy v Peru a v Guatemale a rok cestovala po Indii a po Evropě. Hlavním oborem jejího bakalářského studia na Kolumbijské univerzitě byla antropologie a vedlejším genderová studia. Brigitte se vždy zajímala o svízelnou situaci žen v rozvojových zemích a práci v kanceláři pro přijímací řízení vzala jen na dobu studií. Pak chtěla jet na rok do Afganistanu, ale jako mnozí další studenti, kteří se při studiích nechali na univerzitě zaměstnat, už u své práce zůstala. Zamilovala si zdejší poklidnou atmosféru, jistotu a bezpečí. Sotva získala magisterský titul, pustila se do doktorského studia. Na akademické prostředí si člověk snadno zvykne, najde v něm zázemí s mnoha intelektuálními podněty a možností získat nové znalosti i tituly. Navíc se v něm snadno ukryje před skutečným světem a jeho nároky. Je to ráj pro badatele a mládež. Brigitte sice nebyla svou prací v kanceláři nadšená, ale vyhovovala jí. Připadala si výkonná, užitečná a zasvětila svůj život tomu, aby na univerzitu pomohla těm nejlepším uchazečům. Měli více než šestnáct tisíc studentů a ke studiu se každoročně hlásilo přes třicet tisíc zájemců. Někteří 8
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 9
byli hromadně vyřazeni pro nedostatečné výsledky přijímacích zkoušek nebo kvůli špatnému prospěchu na střední škole. Čím více se snižoval počet potenciálních přijatých, tím zodpovědněji Brigitte k přijímacímu procesu přistupovala. Koneckonců ve všem, co dělala, si počínala s nejvyšší pečlivostí. Doktorát ještě neměla, ale pracovala na něm a každý rok absolvovala jeden či dva přednáškové kurzy. V osmatřiceti letech byla se svým životem spokojená. V posledních sedmi letech se věnovala psaní knihy. Chtěla, aby to bylo stěžejní dílo o problematice volebního práva žen na celém světě. Bezpočet studií na toto téma napsala už za magisterského studia. Její práce obhajovala názor, že podle postoje jednotlivých zemí k volebnímu právu žen lze usuzovat, jací jsou jejich obyvatelé jakožto národ. Brigitte měla pocit, že možnost hlasovat je zásadním ukazatelem stavu ženských práv. Na kolegy, kteří rukopis doposud četli, udělal dojem její květnatý styl, nepřekvapila je ovšem Brigittina píle a důkladnost. Vytkli jí pouze občasné ulpění na detailu, pro který jako by ztrácela ze zřetele celkový rámec. Stávalo se jí, že se utápěla v podrobnostech. Brigitte byla milá a laskavá, spolehlivá a zodpovědná. Dokázala tvrdě pracovat, na svěřených úkolech jí velice záleželo a plnila je velmi svědomitě. Jediné, co jí nejlepší kamarádka Amy Lewisová pravidelně vyčítala, byl nedostatek vášnivého zanícení. Brigitte všechno viděla v intelektuální rovině a řídila se rozumem, ne srdcem – měla totiž za to, že vášeň, jak tomu Amy říkala, je vada, nikoli přednost. Je to nebezpečná věc. Může člověka svést z cesty a změnit jeho úhel pohledu. Brigitte vyhovovalo, když všechno šlo podle plánu a směřovalo k jasnému cíli. 9
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 10
Nerada riskovala a nic neponechávala náhodě. Riskování nebyl její styl. Ostatní se na ni mohli spolehnout, nejednala impulzivně, aniž by věci důkladně promyslela. Sama přiznávala, že je v rozhodování pomalá, protože musí zvážit všechna pro a proti. Brigitte odhadovala, že s knihou je zhruba v polovině. Měla v plánu v psaní přidat a do pěti let ji dokončit, zhruba v době, kdy získá titul Ph.D. Dvanáct let strávených na díle pojednávajícím o tak důležitém tématu jí připadalo rozumných, jelikož také na plný úvazek pracovala a studovala v doktorském programu. Neměla naspěch. Usoudila, že pokud dokončí doktorská studia i knihu do svých třiačtyřiceti, bude spokojená. Její ustálené, vytrvalé a nevzrušené tempo, s nímž problémy řešila, občas přivádělo její kamarádku Amy k šílenství. Brigitte nebyla žádný rychlík a neměla ráda změny. Amy si myslela, že by měla začít žít naplno a spontánně se vrhnout do víru událostí. Amy vystudovala rodinné a manželské poradenství a sociální práci. Vedla univerzitní poradenskou kancelář a velkoryse poskytovala své rady a názory i Brigitte. Byly každá naprosto jiná, a přesto nejlepší kamarádky. Amy zvládala všechno – záležitosti citové, rozumové i pracovní – ve vysokém tempu. Brigitte byla vysoká, štíhlá, téměř kostnatá, měla vlasy černé jako smola, tmavé oči, vystouplé lícní kosti a snědou pleť. Vypadala jako odněkud ze Středního východu nebo z Itálie, ačkoli předky měla irské a francouzské. Amy byla malá blondýnka se sklonem k přibírání na váze, pokud necvičila, a životem procházela s rázností, jejíž nedostatek Brigitte vytýkala. Brigitte ráda obviňovala svou kamarádku z toho, že je hyperaktivní a u ničeho dlouho nevydrží, což nebyla pravda, jak obě dobře věděly. Ale Amy se neustále vrhala 10
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 11
do něčeho nového a snadno zvládala několik rozpracovaných projektů najednou. Zatímco Brigitte zápasila s jedním ohromným tlustospisem, Amy vydala tři populárně naučné knihy o výchově dětí. Sama měla dva syny, přestože nebyla vdaná. O svých čtyřicátých narozeninách, po letech nevydařených vztahů se studenty mladšími, než byla sama, případně se ženatými profesory, zašla do spermabanky. A ve čtyřiačtyřiceti měla dva chlapečky, ročního a tříletého. Naplňovali ji nevýslovným štěstím. Pravidelně rýpala do Brigitte, že by si také měla pořídit nějaké děti. V osmatřiceti už nemá moc času, její „vajíčka jsou minutu od minuty starší“. Brigitte si s tím nelámala hlavu a nepřipouštěla si žádné starosti. Moderní věda umožňovala početí mnohem starším ženám, než tomu bylo za časů její matky, a Brigitte na to spoléhala i přes Amyino varování, že mateřství příliš odkládá. Brigitte věděla, že jednoho dne děti mít bude a s největší pravděpodobností si vezme Teda, i když o tom spolu ještě nikdy nemluvili. Na životě v ochranné atmosféře akademického světa bylo cosi, co člověku nebo alespoň Brigitte dávalo pocit, že je mladý jednou provždy. Amy ji pokaždé vrátila zpět do reality konstatováním, že jsou ženami středního věku. Podle zevnějšku by to do nich nikdo neřekl. Ani jedna z nich na svůj věk nevypadala, ani si ho nepřipouštěla. A Ted Weiss, s nímž Brigitte už šest let chodila, byl navíc o tři roky mladší. V pětatřiceti vypadal, cítil se a jednal jako mladý kluk. Na Harvardu studoval archeologii, na Bostonské univerzitě udělal doktorát a posledních šest let učil na zdejší katedře archeologie. Jeho snem bylo dostat své vlastní archeologické naleziště. Bostonská univerzita jich měla po světě spoustu, v Egyptě, Turecku, Pákistánu, Číně, Řecku, Španělsku a Guatemale. Ted všechna během své kariéry na 11
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 12
univerzitě nejméně jednou navštívil. Brigitte tam s ním nikdy nejela. Času, kdy byl pryč, využívala ke shromažďování podkladů ke své knize. O cestování už neměla tak velký zájem jako v době po bakalářských studiích. Teď byla nejraději doma. Brigitte byla se vztahem k Tedovi spokojená. Každý bydlel ve svém vlastním bytě, neměli to k sobě daleko a víkendy trávili spolu obyčejně u Teda, protože jeho byt byl větší. Ted uměl vařit, Brigitte ne. Často se scházeli s jeho studenty, zvláště s těmi, kteří studovali doktorandský program jako Brigitte. Také navštěvovali spoustu dalších profesorů ze svých fakult. Oba milovali univerzitní atmosféru, ačkoli Brigittina práce na přijímacím ústředí nebyla prací vědeckou, nicméně život, jaký vedli a sdíleli, jim naprosto vyhovoval. Byl naplněn náruživou oddaností badatelské práci a oba přiznávali, že jim většinou nepřipadá, že by se od svých studentů nějak odlišovali. Žíznili po všem, co mohli nastudovat, a intelektuální svět milovali. Jako na každé univerzitě i zde se odehrávaly menší skandály a drobné půtky, ale vcelku si oba zdejšího života užívali a měli hodně společného. Brigitte si manželství s Tedem dovedla představit, přestože nedokázala říct, kdy k svatbě dojde. Předpokládala, že Ted ji jednoho dne požádá o ruku. Zatím neměli důvod manželství uzavřít, protože ani jeden z nich netoužil po dětech. Jednou snad, ale zatím ne. Oba se cítili příliš mladí na cokoli jiného než to, čím právě žili. Brigittina matka častokrát vyjadřovala stejné znepokojení jako Amy a připomínala dceři, že mladší už nebude. Brigitte se jim oběma jen smála a říkala, že si nepotřebuje Teda uvázat za nohu, protože jí nikam neuteče. Na to Amy pokaždé cynicky odpověděla: „To nikdy nevíš.“ Ovšem její pohled na věc ovlivňovala 12
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 13
vlastní špatná zkušenost s muži. Vždycky byla svým způsobem přesvědčená, že jakmile mají sebemenší příležitost, většina z nich ženy oklame. Ale i ona musela připustit, že Ted je opravdu milý kluk a taková podlost v něm není. Brigitte otevřeně říkala, že ho miluje, ale spolu o tom moc nemluvili, stejně jako se nebavili o budoucnosti. Žili přítomností. Každý z nich si k naprosté spokojenosti žil přes pracovní týden sám a společné víkendy věnovali zábavě a rekreaci. Nikdy se nehádali a bylo jen několik málo věcí, v nichž se jejich názory lišily. Takhle jim to úplně vyhovovalo. Brigittin život ubíhal ve vyjetých kolejích mezi zaměstnáním, vztahem s Tedem a pomalou, ale vytrvalou prací na knize, kterou v univerzitním nakladatelství jednou vydá. Podle Amy nebyl takový život nijak zábavný, ale Brigitte s ním byla spokojená a vyhovoval jí. Nepotřebovala ani nechtěla žádné vzrušení, a když se zahleděla do daleké budoucnosti, bylo jí jasné, kam se ubírá. Její život měl svůj směr a posouval se kupředu, byť ne právě velkou rychlostí. Stejně jako její doktorské studium a její kniha. Jí to stačilo. Byla to cesta. Brigitte nespěchala s tím, aby dorazila do cíle nebo si pomohla nějakým ukvapeným rozhodnutím. Přes matčiny a Amyiny cynické poznámky, obavy i důtklivá varování si s tím nelámala hlavu. „Tak komu zničíš život dneska?“ zeptala se Amy s uličnickým úsměvem, když vpadla do dveří Brigittiny kanceláře. „Jak můžeš něco takového říct!“ ozvala se Brigitte a snažila se dívat přísně. „Naopak, já se ujišťuju, že nám uchazeči poslali všechno, co je potřeba.“ „Jo, abyste je mohli odmítnout. Chudáci malí, dodnes si pamatuju, jak jsem tyhle hrozný dopisy dostávala. ‚Ač13
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 14
koli na nás velice zapůsobily vaše aktivity v posledním ročníku střední školy, co jste to k čertu vyváděla v roce předchozím? Byly v tom drogy, chlast nebo jen lenost? Přejeme vám mnoho úspěchů v dalším studijním úsilí, ale bohužel ne na naší škole…‘ Sakra! Brečela jsem pokaždý, když jsem tenhle dopis dostala, a máma zrovna tak. Už mě viděla, jak pracuju u McDonalda. Ne že by to byla špatná práce, ale ona ze mě chtěla mít doktorku. Trvalo léta, než mi odpustila, že jsem ‚jenom‘ sociální pracovnice.“ Amyiny známky v předposledním roce střední školy nemohly být tak špatné, to Brigitte věděla, jelikož šla na Brownovu univerzitu a nakonec získala magisterský titul ve Stanfordu, načež šla studovat sociální práci na Kolumbijskou školu sociální práce v New Yorku. Na Bostonské univerzitě byli samí snobové. V akademickém světě velice záleželo na tom, kde člověk vystudoval a jak často potom publikoval. Kdyby Brigitte na Bostonské univerzitě učila, nemohla by se jednou knihou zaobírat sedm let, aniž by ji vydala. Byla by pod mnohem větším tlakem, a proto raději pracovala v kanceláři přijímacího řízení. Neměla v sobě dost soutěživosti potřebné k tomu, aby člověk v roli vyučujícího obstál. Amy přednášela studentům psychologii, vedla psychologickou poradnu a obojí se jí dařilo. Když pracovala, nechávala děti v univerzitním pečovatelském centru. Měla velké pochopení pro všechny mladé lidi a zvlášť pro své studenty. Když v prvních letech její poradenské kariéry příliš mnoho studentů spáchalo sebevraždu, zřídila na Bostonské univerzitě první poradenskou linku pro sebevrahy. Tohle byl problém všech univerzit, epidemie, která všem dělala starosti. Brigitte se nelíbila poznámka o tom, že odmítnutím zničí uchazečům život. Nerada by to viděla takhle. Amy jako obvykle šla rovnou k jádru věci a nebrala si servítky. Pro slovo nešla daleko, kdež14
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 15
to Brigitte pečlivě volila slova a ve svém projevu byla diplomatičtější. Amy mluvila s kolegy a přáteli na rovinu a více konfrontačně. „Tak co děláš dneska večer?“ zeptala se Amy bez obalu a uvelebila se v křesle proti Brigittinu stolu. „Dneska večer? Proč? Děje se něco zvláštního?“ Brigitte vypadala nechápavě a Amy otočila oči v sloup. „Mělo by, když s nějakým mužským chodíš už šest let. Jsi beznadějnej případ. Je přece Valentýna, prokristapána! Znáš to, srdíčka, květiny, čokoláda, zásnubní prstýnky, nabídky k sňatku, skvělej sex, náladová hudba, svíčky. Vy s Tedem nikam nejdete?“ Dívala se na Brigitte zklamaně. Ačkoli se jí všechny vztahy zhroutily, Amy se stále opájela romantickými představami. Brigitte a Tedovi to spolu sice náramně slušelo, ale Amy měla vždycky pocit, že jim to nějak nefunguje. Byli spíš jako dva randící středoškoláci, ne třicátníci, kteří plánují společnou budoucnost. A Amy si dělala o svou kamarádku starosti, že jí uniká v životě cosi podstatného. Něco jako svatba, manželství, děti. „Asi jsme na to oba zapomněli,“ přiznala Brigitte plaše. „Ted připravuje nějakou přednášku a já mám těch přihlášek až nad hlavu. Na jejich zpracování zbývá už jen šest týdnů. Sama mám napsat dvě seminární práce. Navíc sněží a je moc ošklivo, než aby člověk někam chodil.“ „Tak zůstaňte doma a oslavte to v posteli. Třeba tě dneska večer požádá o ruku,“ pronesla s nadějí v hlase Amy a Brigitte se nahlas rozesmála. „Jo, to určitě, když má tu přednášku mít v pátek. Nejspíš mi zavolá a něco vymyslíme. Koupíme si nějakou čínu nebo suši. Vždyť o nic nejde.“ „Mělo by,“ zpražila ji Amy. „Nechci, abys zůstala sama jako já.“ 15
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 16
„Nejsem sama a ty taky ne. Jsme neprovdané ženy. To je dneska vysoce respektované postavení. Je to považováno za volbu, ne žádné neštěstí. A vdávají se ženy ještě starší než my a mají děti.“ „Jo, třeba biblická Sára. Kolik jí bylo? Devadesát sedm, tuším, když porodila. To dneska tak trochu vybočuje z běžných statistik a myslím, že tehdy tomu nebylo jinak. A byla vdaná.“ Amy vrhla na přítelkyni významný pohled a Brigitte se zasmála. „To už je posedlost, teda aspoň já to tak vidím. Ty taky neběháš po městě v zoufalé snaze najít manžela. Proč bych měla já? Nám to s Tedem naprosto vyhovuje tak, jak to je. Dneska už se do manželství nikdo nehrne. Proč kolem toho tropíš tolik povyku?“ Brigitte vypadala znepokojeně. „Po šesti letech je vidět, že se do toho nehrnete. Ale bylo by načase. Za chvíli ti bude pětačtyřicet či padesát a ujede ti vlak. Tvoje vajíčka budou předpotopní a Ted o nich bude moct napsat archeologické pojednání.“ Mluvila v žertu, ale myslela to vážně. „Možná bys měla nabídnout sňatek ty jemu.“ „Neblázni. Na to všechno máme ještě spoustu času. Krom toho chci napřed dopsat tu svou knihu a dodělat doktorát. Chci se vdávat jako doktorka.“ „Tak si s tím pospěš. Vy dva jste nejpomalejší lidi na celý planetě. Myslíte si, že budete mladý napořád. Ne, ne, mám pro vás špatnou zprávu. Tělo ví svoje. Měli byste aspoň uvažovat o sňatku a dětech.“ „Vždyť budu, za pár let. A takhle náhodou, co děláš dneska večer ty?“ Brigitte věděla, že Amy neměla žádnou známost už čtyři roky, od té doby, co poprvé otěhotněla. Trávila s dětmi všechen čas a nevedla téměř žádný společenský život. Práce kolem kluků a hraní s nimi ji zcela zaměstnávaly. Chtěla, aby Brigitte zaku16
Dûdictví krve - zlom
8.3.2012
13.44
Stránka 17
sila stejné štěstí a naplnění. A z Teda by byl báječný táta, na tom se shodly obě. Jeho studenti ho zbožňovali. Byl srdečný, laskavý, chytrý, zkrátka sen každé ženy, proto ho Brigitte milovala a všichni ostatní taky. Zkrátka dokonalý mužský. „Já mám dneska vášnivý rande se svými syny,“ přiznala Amy. „K večeři si dáme pizzu, a než bude sedm, budou spát jako zabití, abych se mohla dívat na televizi a před desátou u toho usnout. Není to sice ideální Valentýn, ale mně to vyhovuje.“ Amy se šťastně usmála a postavila se. Čekala ve své pracovně na chlapce, kterého za ní poslal poradce pro studenty prvních ročníků. Šlo o zahraničního studenta, který byl poprvé daleko od domova a měl vážné deprese. Z toho, co jí poradce řekl, Amy usoudila, že ho bude muset poslat na studentské zdravotní středisko pro léky. Ale napřed s ním chtěla mluvit. Kluky jako on viděla každý den a byla ve své práci velice svědomitá, stejně jako Brigitte. „To vypadá na skvělý plán,“ podotkla Brigitte. „S Tedem ještě budu něco řešit a připomenu mu to, kdyby zapomněl. Možná považuje za samozřejmé, že spolu zajdeme na večeři.“ To občas Ted dělal, oba to dělali. Jejich vztah fungoval, aniž by bylo nutné ho nějak blíž definovat. Po šesti letech Brigitte předpokládala, že tomu tak bude navždycky. Neviděla důvod, aby nebylo. Netoužila to mít černé na bílém. Oba byli spokojení s tím, jak se věci mají, nehledě na námitky Amy a Brigittiny matky. Klapalo jim to. Uspokojivý, tak by se dal jejich vztah nazvat, i když Amy se domnívala, že by to chtělo víc romantiky a vášně. Brigitte si to nemyslela a Ted taky ne. Nelpěli na formalitách a nepotřebovali své plány nijak formulovat a stvrzovat nějakým aktem. 17