0035062

KAPITOLA PRVNÍ Květen 1919 V pokoji hospodyně na Morlandu stál velký, prastarý psací stůl s mohutným koženým křeslem, kde celé generace hospodyní zpracovávaly účetnictví, psaly dopisy, podrobovaly zevrubnému zkoumání účty od obchodníků a plísnily nezdárné služebnictvo. Vysoké stěny byly od podlahy až ke stropu lemovány vestavěnými skříněmi, v nichž se uchovávaly zamčené dobroty. Když byla Henrietta malá, občas ji sem poslali se vzkazem pro paní Holicarovou, a někdy jí Holicarová dala za odměnu hrst rozinek nebo kousíček zázvorového kořene. V chladné, zšeřelé místnosti to vonělo stejně jako tehdy čajem, kávou, kořením a koláči. Henrietta byla vždycky drobná a věkem se ještě zmenšila: její ruce na opěrkách křesla působily takřka nepatrně a nohama sotva dosáhla na podlahu. Byla paní domu, který vedla pro svého ovdovělého bratra Teddyho; a dnes dopoledne měla pohovory se služkami. Válka opravdu skončila: ještě před šesti měsíci by bylo najímání nového personálu přepychem, o jakém se nikomu ani nesnilo. TeI však demobilizovaní muži znovu přebírali práci, kterou čtyři roky vykonávaly dívky, a dívky se musely vrátit zpátky do služby v domácnostech. Válka je změnila, stejně jako každého. Exemplář, který teI měla před sebou – prsatá mladá žena s ruměnnou tváří – se kolem sebe rozhlížel smělýma, všímavýma očima a beze stopy zábran. „Kde jste byla předtím, Betty?“ zeptala se Henrietta. Odpovědí jí byl sebejistý příval slov. „No, milospaní, já sem dělala ve zbrojovce, ale nikdá se mi tam nelíbilo. Hnusná, špinavá práce to byla, a byli vopravdu přísný, když ste přišla pozdě nebo na chvilinku přestala, jen co byste nabrala dech. Ty dozorci s váma zacházeli jak s blátem – furt nadávali pro nic za nic! Takže v ten moment, jak se podepsalo příměří, sme na sebe s mou kamarádkou Aggií hodily kabáty a vypadly. Na minutu přesně! To nekecám a nedělám si legraci! Chtěla sem jezdit s tramvajema – to by se mi teda líbilo – ale máma

11

řekla, že se nepatří brát práci, vo kterou stojej kluci, co se vracej z války, tak sem šla dělat k paní Lloydový do Cliftonu, milospaní, jako pokojská.“ „Paní Lloydovou neznám. Máte od ní nějaké reference?“ „To mám, milospaní, a dobrý,“ řekla Betty a podala jí doporučující dopis. Henrietta si ho přečetla. Nestálo tam nic konkrétního, ale zdálo se, že paní Lloydová si opravdu upřímně přeje, aby Betty převzal někdo jiný. „Proč jste odešla od paní Lloydové?“ zeptala se. „Práce byla moc těžká,“ odtušila Betty se zkázonosnou upřímností. „A byly sme tam akorát já a kuchařka, a to byla fakt nuda, jen my dvě. Já mám teda ráda trošku společnost.“ Pochvalně se rozhlédla kolem sebe. „Říkala sem si, že ve velkým domě by to bylo lepčí.“ Pro tebe možná, pomyslela si Henrietta, pro nás ne. Příliš přelétavá, příliš líná, příliš sebejistá. A ve svých – kolika, devatenácti, dvaceti letech? – příliš stará na výcvik. V duchu se otřásla, když si představila, jak by se tvářil majordomus Sawry, kdyby mu tak směle hleděla do očí a odmlouvala. „Je mi líto, Betty. Myslím, že se nám nehodíte. Děkuju vám, že jste přišla. Pošlete mi sem další, prosím.“ Betty okamžik trvalo, než pochopila, že byla odmítnuta, a pak pokrčila rameny, přehnaně vzdychla a odplula. „Stejnak je to vocaI moc daleko do krámů a do kina,“ prohlásila, aby si zachovala tvář, když mířila ke dveřím. Henrietta želela zkázy služek – další věc, kterou měla na svědomí válka. Ale příští dívka působila mnohem přijatelněji: mladší, ostýchavá a plná naděje, vstoupila div ne po špičkách a se zbožnou úctou pokukovala kolem sebe. Představila se jako Sally Gowthorpeová. „Gowthorpeová?“ řekla Henrietta. „Z Waltonu?“ Dívka kývla. „Měla jsem šičku, která se provdala za nějakého Gowthorpea z Waltonu. Není to vaše matka?“ „Babička, milostpaní,“ opravila ji dívka a těmi několika málo slovy Henriettě připomněla, kolik vody uplynulo pod jejím mostem za tu dobu, co řídí Morland. „Samozřejmě,“ řekla. „Jak se jí vede?“ „Bydlí u nás od tý doby, co umřel děda. To ona říkala, že bych měla jít na Morland, milostpaní.“ „Kolik je vám let, Sally?“ „Patnáct, milostpaní.“

12

„A máte nějakou zkušenost s prací v domácnosti?“ „Ne, milostpaní,“ přiznala šeptem, oči sklopené. „Jen jsem pomáhala mámě v domě a s maličkejma, už co jsem vyšla ze školy. Ale teIka se táta vrátil domů z války a říká, že si musím najít práci. Říká…“ Zarazila se, celá uzardělá, že tolik mluví. „No, Sally, jestli přijdete sem na Morland, vyškolíme si vás podle svého, takže váš nedostatek zkušeností nebude vadit ani za mák.“ Po pravdě řečeno, zbavovat děvčata návyků získaných v jiných domech bylo mnohem těžší. „Myslím, že nám budete velmi dobře vyhovovat. Prvního můžete nastoupit.“ Než probrala všechny kandidátky, nalezla další vhodnou novicku a jednu starší dívku, která by podle jejího názoru stála za pokus jako šička: za služku by se nehodila, protože měla dítě a chtěla jen docházet, ale byla způsobná a zdálo se, že je za tu práci vděčná. Henrietta by si byla ráda poslechla její příběh, tušila nějakou těžkou nepřízeň osudu, ale teI nebyla vhodná chvíle na vyptávání. Za ženskými tvářemi se v těchto dnech skrývalo tuze mnoho osobních tragédií. Nakonec vstoupil majordomus Sawry. Pustil se do pohovorů s lokaji, kteří byli ještě nepředstavitelnější luxus. Mužského personálu ubývalo s každým kolem odvodů do armády a Sawry měl čím dál víc práce, navzdory svému čím dál pokročilejšímu věku. „Dařilo se vám?“ otázala se Henrietta. Zatvářil se zasmušile. „Nijak slibné dopoledne, madam. Nejspíš to dělá ta válka, ale ani jeden z nich neměl to, co bych nazval u služebnictva správným vystupováním.“ „To se nejspíš dalo čekat,“ řekla Henrietta. Muž, který byl ve Francii a bojoval v zákopech, nebude stejný jako muži před válkou, kteří se nikdy nedostali ze své vesnice dál než do Leedsu na trh. Zkušenosti a širší obzory, ani nemluvě o každodenním setkávání se smrtí, přirozeně obrousí veškerou úctu, kterou Sawry nadarmo hledá. „Nikdo se tedy nenašel?“ „No, madam, je tam jeden, se kterým by to možná šlo. Prý byl před válkou lokajem a od roku 1916 dělal důstojnického sluhu. Má pěkné držení těla, je čistý a chytrý.“ Henrietta naklonila hlavu ke straně. „Čím budí vaše pochybnosti?“ Sawry potřásl hlavou, těžce nalézal slova. Daniel odpovídal jeho popisu a kromě toho byl inteligentní, ale cosi v jeho přímém pohledu

13

a v sebejistotě jeho vojenského držení těla se pro sluhu nehodilo. „Pochybuju, že vydrží, madam,“ bylo nakonec vše, co dokázal vyslovit. „No, snad bychom ho každopádně mohli vyzkoušet,“ řekla Henrietta. „Ledaže byste raději počkal?“ Sawryho ustavičně bolely nohy a loupalo mu v zádech od toho, jak se pořád ohýbal nad stolem v lampárně – musel plnit všechny lampy, protože nebyl nikdo jiný, kdo by to dělal za něj. Toužil být opět majordomem a ničím jiným. „Myslím, že bychom ho mohli vyzkoušet, madam, pokud souhlasíte. Chtěla byste ho vidět? Čeká venku.“ Henrietta se v duchu usmála. Sawry by toho muže nenechal čekat, kdyby ho nechtěl přijmout. „Pošlete ho dovnitř,“ řekla.

% Když později přecházela vstupní halou, setkala se s Teddym, který právě vešel do domu, stál ve víru psů u odkládacího stolu a svlékal si rukavice. „Našla jsi někoho?“ zeptal se jí. „Dvě služky, dost mladé, aby se daly vyškolit,“ odvětila. „A lokaje.“ „Díky Bohu! Chudák starý Sawry už padá únavou.“ A můj komorník Brown, který vypomáhá, taky nemládne, dodal v duchu. „Ale Sawry si myslí, že u nás nevydrží,“ dodala Henrietta. „Proč ne?“ „Moc nezávislý. Ale já si nejsem jistá. Něco se mi na něm líbí – vyzařuje z něj takový klid. Myslím, že to možná půjde.“ „Byl ve válce?“ „Dělal někomu důstojnického sluhu. Zapsala jsem si jeho jméno – říkala jsem si, že bys ho mohl znát,“ řekla. „A před válkou byl lokajem v Garrowby Hall.“ „No, aspoň to si každopádně můžeme prověřit,“ řekl Teddy. „Ale jak je starý? Jestli pracoval už před válkou…“ „Šestadvacet,“ řekla Henrietta. Teddy potřásl pochybovačně hlavou. „Myslím, že má co vyprávět,“ zamyslela se, „ale pochybuju, že se to někdy dozvíme.“ Teddy se usmál. „Ty si vždycky myslíš, že každý má co vyprávět. Bude něco k čaji?“ „PojI do salonu a já zazvoním,“ řekla Henrietta a přívětivě se do něj zavěsila. S léty si byli čím dál bližší. Od té doby, co u sebe poskytl

14

jí a její rodině domov, vedla mu dům: jeho manželka Alice, milá, pasivní osoba, o tu práci nikdy nestála. Jenže od té doby, co Alice vloni na podzim zemřela na španělskou chřipku, hledal Teddy u své sestry útěchu a společnost ještě častěji. Měli se rádi už od dětství, kdy vyrůstali ve stínu staršího bratra. „Nehlásilo se tolik kandidátů na lokaje, jak jsem očekávala,“ řekla Henrietta, když přecházeli vstupní halou. Psi věděli, kolik je hodin, stejně dobře jako všichni ostatní, a plni naděje je následovali. „Myslela jsem, že chlapci, co se vracejí z války, budou hledat práci.“ „Do demobilizace je ještě daleko,“ řekl Teddy. Otevřel Henriettě dveře salonu. Slunce vstupující dovnitř jižními okny vrhalo odlesky na medově zlatý starý nábytek a hodiny na krbové římse klidně, tiše tikaly na uvítanou. „A ženy odcházejí z míst, kde pracovaly za války, takže pro muže je zaměstnání habaděj,“ pokračoval a vstoupil dovnitř za sestrou. „Dneska tu byla jedna dívka, a ta říkala, že odešla z muniční továrny v tu chvíli, kdy bylo vyhlášeno příměří.“ „Na ženy se hodně tlačí, aby odcházely z práce, i když nechtějí,“ řekl Teddy a zaujal svůj obvyklý postoj před krbem, ačkoliv na roštu nebylo nic víc než letní papírový vějíř. „Chceš říct, že jejich manželé nechtějí, aby pracovaly?“ zeptala se. „Jednak to. A samozřejmě, ty neprovdané se nemohou dočkat, až se provdají. Letos bude spousta svateb.“ „Což znamená napřesrok spoustu dětí,“ řekla Henrietta. Po léta přicházely jen zprávy o úmrtích. „A kromě toho,“ uzavíral Teddy, „je jejich vlasteneckou povinností vzdát se svých míst ve prospěch vysloužilých vojáků. Je to ve všech novinách.“ „Původně bylo jejich vlasteneckou povinností na ta místa nastoupit,“ řekla Henrietta. „Propáníčka, dneska se toho na ženy tolik nakládá!“ „Chtěly jste volební právo?“ řekl Teddy. „Já ne,“ namítla. „Jde o to, že vzato kolem a kolem podle mého žádná velká nezaměstnanost nebude. Vláda dává všem vysloužilým vojákům na tři měsíce podporu v nezaměstnanosti, aby měli možnost se porozhlédnout. Určitě nastane poválečný rozvoj průmyslu, takže se všichni dost rychle zařadí.“

15

„Proč nastane rozvoj průmyslu?“ zeptala se Henrietta, usedla a nepřítomně hladila hlavu kokršpaněla, která se jí okamžitě ocitla pod rukou. „Celý svět bude vyhládlý po našem zboží, a když se muži vracejí, továrny budou moci zase spustit výrobu naplno,“ řekl Teddy sebejistě. Kromě textilních továren mu patřily tři obchodní domy Makepeace, jeden v Yorku, jeden v Leedsu a jeden v Manchesteru. „Vojáci budou moci utratit odstupné – až čtyřicet liber na hlavu. Budou potřebovat civilní šatstvo. A ženy zatouží po nových šatech, po čtyřech letech uskromňování. A co všechny ty svatby a zařizování nových domácností – ložní prádlo, ubrusy, záclony – a dětské šatičky – nemůžeme neuspět!“ „Ale nepřijdeš o armádní zakázky?“ „Ještě je tu přes milion mužů v uniformě. Na úroveň mírových časů se armáda letos ještě nevrátí.“ „Ale potom?“ „No, potom budou moje továrny muset dělat něco jiného. Ale o tom jsem už uvažoval.“ Henriettě připadalo báječné, jaký obchodník se z jejího bratra stal. Jako mladík býval sotva průměrně bystrý, ale zřejmě byl nadán jakýmsi podnikatelským instinktem. „Lodě, má milá – dopravní zámořské parníky! Lidé byli tak dlouho omezení v pohybu, že budou cestovat jak zběsilí. Zámořské lodi opustí vojenskou službu a všechny budou potřebovat nové vybavení. Prostěradla místo vojenských košil.“ Zamnul si ruce. „Už se těším, až se zaoceánské parníky vrátí do hry. White Star mě určitě osloví, po naší dlouhé spolupráci, ale nechápu, proč bych se nemohl ucházet i o Cunard.“ Henrietta se zasmála. „Copak tvá ctižádost nemá žádné hranice? Než se naděješ, bude z tebe král sedmi moří.“ „Musím se postarat o syna a dceru,“ řekl Teddy. Jeho devítiletý dědic James měl také chřipku, což vneslo do Teddyho srdce paniku, ale uzdravil se a nemoc u něj dokonce způsobila zrychlený růst: chlapec se od Vánoc vytáhl o pět centimetrů. Polly, jeho milovaná, krásná dcera, chřipce unikla, ačkoliv o Vánocích prodělala ošklivé nachlazení. Fyzicky byla zdráva, ale změnila se, byla tichá a zádumčivá. Vždycky bývala veselá a energická, u ničeho nesměla chybět: pokud se o někom dalo říct, že ho válka bavila, pak to byla ona. Ale teI…

16

„Hen, co se s tou Polly děje?“ zeptal se žalostně. „I propána, já nevím,“ řekla Henrietta. Také si všimla změny, která u Polly nastala. „Možná je to jen věkem. Devatenáct let, to je pro dívku těžký věk. Lennie je ještě ve Francii, a pokud vím, kapitán Holford se jí už nějakou dobu neozval…“ „Lennie je jen bratranec a podle mého o Holforda nikdy nestála,“ opáčil Teddy ostře. „To je možná právě ta chyba,“ nadhodila Henrietta. „Ne, ne,“ namítal Teddy. „Dívky teskní, když jsou zamilované. Nepropadají chmurám proto, že nejsou.“ „No, třeba se jen trochu nudí, když teI není tolik rozruchu. Snad potřebuje změnu.“ „Za poslední čtyři roky bylo změn až moc,“ namítl Teddy. „Válka nás ovlivnila všechny, tak či onak,“ řekla Henrietta. „Nic už nemůže být, jak bývalo. Musíme se to snažit brát co nejlépe.“ Chvilku byli zticha a pak se Teddyho tvář rozjasnila, když se otevřely dveře a vstoupili Sawry a služka s čajovým podnosem. „Á, bochánky!“ řekl. „To je tedy jediná věc, která se nikdy nemění – a díky Bohu za to! Já ti něco řeknu, Hen – musíme uspořádat večírek. Velký ples na oslavu vítězství. Pozvat kdekoho. To nás všechny rozveselí.“ Henrietta zachytila Sawryho pohled a mezi sluhou a paní proběhlo tiché dorozumění. Práce s velkým plesem… „Potřebovali bychom ještě nejméně jednoho lokaje. A cukrářku. A ficky.“ „Přijmi je,“ řekl Teddy velkoryse, slepý ke všem těžkostem.

% Ve svém domě na Manchester Square vzhlédla Venetia od okuláru mikroskopu, když se ve dveřích laboratoře objevil její syn. „Nejmilejší hochu! Nevěděla jsem, že jsi tady.“ „Nebyl jsem tady,“ řekl Oliver. „Byl jsem v Sidcupu. Celou noc jsem na nohou.“ Vypadal na to. Kolem očí měl temné stíny, vlasy rozcuchané, oblek pomačkaný. „Jsi trochu mal soigné,“ souhlasila mírně. „Mal všechno.“ Opřel se o zárubeň dveří a zasmušile kopal do koberce. „Přišli jsme o Flightyho.“ „I propána! To mě moc mrzí. Co se stalo?“ „Bezprostřední příčina – selhání srdce. Ale síly mu vysála infekce.“ Oliver zhluboka vzdychl. „Patrně to bylo milosrdné, že odešel

17

rychle, protože sepse z něj stahovala kůži zaživa. Ale po tak dlouhé době a po tolika operacích… Patřil k našim mazlíčkům.“ „Já vím, můj milý.“ Venetia chápala hloubku zklamání, které Oliver poci_oval. Poté co sloužil u Královského armádního zdravotního sboru ve Francii, nastoupil na specializované pracoviště plastické chirurgie v sidcupské Královnině nemocnici, kde vojáci se strašlivými zraněními obličeje a rukou dostávali pomocí průkopnických technik Harolda Gilliese příležitost k novému životu. Oliver se vždycky zajímal o plastickou chirurgii a jeho zkušenosti na frontě daly tomuto zájmu nový směr. Sidcupské pracoviště bylo malé a pospolité. Venetia je několikrát navštívila a stejně jako na Olivera, i na ni zapůsobila stoická odvaha mužů, snášejících nejen ohromné bolesti a vyhlídku na mnohačetné operace, ale i vlastní znetvoření. Jen zřídkakdy opouštěli ústav, protože před jejich vzezřením se obyčejní lidé s hrůzou odvraceli; ale uvnitř „zoo“, jak to nazývali, nalézali přijetí, společnost i naději. Harold „Flighty“ Bird býval pozorovatelem u Královského leteckého sboru, dokud ho nesestřelili poblíž Plug Street. Vrak letadla začal hořet, přičemž Herold přišel o většinu prstů a půlku obličeje. Byl jedním ze služebně nejstarších příslušníků zoo a přestál četné operace, aby vypadal aspoň trochu lidsky a aby měl ruce, s nimiž by se mohl sám alespoň obléct a najíst. Byl vždycky veselý. Říkal, že vypadá jako nejhorší noční můra, co kdy kdo měl, ale sebelítost člověka nikam nedovede. Flighty byl obvykle prvním člověkem, kterého pacient uviděl, když se probíral z narkózy – přičemž snad každý mumlavě pronášel souvislou řadu sprostých slov. „Ale no tak, tohle ne,“ říkal Flighty, skláněje se nad lůžkem. „Jsou tu dámy.“ A když pacient sténal, říkal: „Hele, podívej se na mě. Tak vidíš, frajere, jestli vydržíš tohle, tak vydržíš všechno. V porovnání se mnou vypadáš jako obrázek, kámo. Dej si čvaňháka.“ Oliver se poslední dobou věnoval tomu, že vyráběl Flightymu nový nos: nejprve mu přenesl lalok kůže z břicha na předloktí, pak z předloktí na čelo. Flighty několik týdnů chodil s paží podepřenou v této pozici, než se vytvořilo zásobování krví; vtipkoval, že to je nejdelší salutování v dějinách armády. Když mu kožní lalok oddělili od paže, měl se přesunout nad díru v obličeji, kde byl původně nos. „Nebude to vypadat špatně, ačkoliv bych to neměl sám říkat,“

18

sděloval mu Oliver ještě před týdnem. „I když se obávám, že jste neměl bříško holé jako holčička, starouši. Budete si muset každé ráno holit nos.“ „To beru, doktore,“ řekl tehdy Flighty. „Jen když budu mít čím smrkat, až nastydnu. Zdaleka to nenadělá takovou spouš_, jako když máte jen zatracenou díru do ksichtu.“ Jenže navzdory všem opatřením došlo k sepsi, a teI byl Flighty mrtev. „Dáváme si tolik záležet,“ říkal Oliver trpce. „Děláme všechno, všechno, abychom zachovali sterilitu.“ „Já vím,“ opakovala Venetia. Patřila k průkopníkům dezinfekce; sváděla takřka osamělou bitvu v dobách, kdy chirurgové operovali v zakrvácených kabátech, o které si otírali ruce, a čistili si skalpely o podrážky bot. „Ale tyhle věci se stávají, přes všechno naše úsilí.“ „To, co potřebujeme,“ řekl Oliver, „je spolehlivý baktericid, který bude fungovat uvnitř krevního řečiště a zabíjet stafylokoky.“ „Očividně,“ odtušila Venetia suše. „To nám chybí už od té doby, co nám Lister sdělil, že infekce není Boží trest za špatné chování.“ „No, jeden by řekl, že už to někdo měl dávno objevit,“ vykřikl Oliver zoufale. „Někde to musí existovat. Příroda problém vytvoří, v přírodě se musí najít protilék. Proč ho někdo nenajde?“ „Proč ho nenajdeš ty? Jsi víc než schopný provádět výzkum.“ „Kde bych vzal čas?“ řekl dopáleně. „Totéž se dá říct o každém z nás,“ namítla Venetia. Viděla, že ho černá nálada už opouští. „A přestaň okopávat ten nátěr, drahý.“ „Promiň.“ Obdařil ji unaveným úsměvem. „Upadám do sebelítosti.“ Ukázal na mikroskop. „Copak to je? Milé staré Kochovy bacily?“ „Naštěstí ne. Ty tam nejsou. Jeden z mých subjektů se zřejmě uzdravuje sám od sebe. Nemůžu uvěřit, že bych to dokázala já. Hledám lék na tuberkulózu skoro celý svůj profesní život, a nikdy jsem se k němu ani nepřiblížila na dohled.“ „Možná je to to samé,“ řekl Oliver. „Možná by něco, co by dokázalo zabít stafylokoka, zabíjelo i bacily tuberkulózy.“ „Možná. Jen mi to zjisti, ano, miláčku?“ „Dobrá, drahá máti. Podívám se na to později.“ Zívl. „Mezitím si dám koupel a na pár hodin zalehnu. Mám dva dny volno.“ „To nejspíš znamená, že budeš tančit do čtyř do rána?“ „Jestli seženu někoho, kdo bude tančit se mnou.“

19

„Nemůžeš jít tančit s Verenou?“ Venetiu v posledních měsících těšilo, že její syn Oliver, chronický starý mládenec, věnuje pozornost lady Vereně Felbriggové, dceři hraběte z Roughtonu, která byla sestrou ve VAD. Venetii se ta dívka nesmírně zamlouvala a toužila po tom, aby se její syn usadil a byl š_astný. „Má noční službu. Musíš ji obdivovat,“ pokračoval. „Jiné dívky už by ošetřovatelství nechaly, ale jí končí smlouva až v červenci a nechce ji porušit.“ „Je to moc dobré děvče,“ řekla Venetia. „A taky je hezká.“ Oliver na ni úkosem pohlédl. „Jestli mi zaděláváš na nějaký románek, drahá máti, měla bys mít na paměti, že jsem takřka bez práce a nemůžu si dovolit požádat nikoho o ruku.“ Venetia se potají zaradovala: sama skutečnost, že pronesl slova „požádat o ruku“, byla dobrým znamením. „Nebude nijak těžké opatřit si práci,“ řekla. „Když mi konkurují všichni demobilizovaní vojenští doktoři? Pár guinejí tuhle nebo támhle za asistenci u operace, z toho nedá chlap dohromady takové živobytí, aby je mohl sdílet s nějakým děvčetem – zvláš_ když jde o hraběcí dceru.“ „Přijmi asistenturu na fakultě,“ řekla Venetia klidně, „a pak uvidíme.“ „Uvidíme, bodej_,“ řekl zasmušile a znovu kopl do rámu dveří. „Olivere!“ „Promiň.“ Protáhl si ramena. „TeI o tom každopádně nechci mluvit. Jdu do postele. Ty jsi ranní ptáče, starucho, jinak bych navrhl, že se sejdeme u snídaně, až kolem půl dvanácté vstanu. Ale ty už jsi nejspíš snídala?“ „Tušíš správně. Kromě toho v půl dvanácté budu odcházet.“ „Ach propánaboha, ano, on je ten pohřeb, viI? Podívej, řeknu Ashovi, aby mě vzbudil v jedenáct, a doprovodím tě až ke dveřím opatství a pak se půjdu nasnídat do klubu.“ „Vážně, miláčku? To bude od tebe hezké.“

% Když Oliver odešel, nevrátila se Venetia hned ke svým sklíčkům. Jeho příchod v ní probudil příliš mnoho myšlenek. Chudák Flighty – infekce – Kochův bacil – baktericid. Na Morlandu, jak si vybavovala, štolbové přikládali koním na oděrky plesnivý chléb, aby se čistě ho-

20