Jméno
Zrnko bylo ohlazené a lesklé jako perla. Velké sotva půl milimetru. Jeho původ byl nejasný. Možná zbytek podmořské hory na dně praoceánu, možná částečka saharského písku přenesená jižním subtropickým větrem z kontinentu na kontinent. Možná (a to je nejpravděpodobnější) jen obyčejné smetí bez významu a minulosti. Zrnko bylo spolu s několika dalšími nalepené na nepatrném kousku jablečné dužniny plné hnilobných bakterií. Dužnina se leskla a kvasila. Pocházela z jablka, které ze stromu urvaly děti ze sousedství, a když zjistily, že je kyselé a trpké, pohodily ho v trávě, kde v horkých letních dnech změklo, zesládlo a pokrylo se plísní. Kousek jablečné dužniny se pohybuje mezi stébly a spadanými suchými listy sevřený v kusadlech černého mravence, který po stezce vyznačené kyselinou pospíchá k mraveništi. Před ním a za ním šustí nožky dalších, naprosto identických dělníků. Stezka je vymetená, prošlapaná, dvousměrná. Zrní. Neustálý neurotický pohyb v trávě. Mravenci se míjejí, v rychlosti se osahávají tykadly, chemickou cestou si předávají informace. Je to jedna z hlavních tepen organizmu. Z mraveniště ukrytého v kořenech starého stříbrného smrku hvězdicovitě vybíhá mnoho takových pěšin. Některé jsou tenké jako vlas, málo frekventované, průzkumnické. Jiné tlusté a hustě prokrvené. Mraveniště osahává prostor zahrady. Myslící, neustále se přeskupující bytost tvořená statisíci a miliony mo-
6
lekul jednotlivých mravenců, uprostřed níž žhne a pulzuje obrovská mléčně bílá královna. Na co tohle měňavé zvíře sáhne, to se rozpadne, rozloží, zmizí beze stopy. Te@ sahá na jablko a jablko se s postupujícím odpolednem skutečně pomalu ztrácí. Nad ubývajícím jablkem roste okrasný keř. Rododendron. V tom horku vypadá uboze, listy zežloutlé, spálené sluncem, pokroucené. Větve stočené, jakoby v křeči, jakoby se chtěly stáhnout zpět pod hlínu, odkud kdysi vypučely. Nad nešBastným keřem odbývá svůj mizerný život strom jménem jabloň. Kdosi ji tvaruje k obrazu svému – drátem svazuje a určuje směr růstu větví. Drát zarůstá do kůry, vkrajuje se hlouběji, řeže do živého. Na větvích těžknou jablka. Zrají spolu s tímhle černým hučícím vykloubeným létem. Většina jich v tom žáru nedožije sklizně. Zubožený strom z nich začíná pít, saje z jablek vodu, kterou do nich sám vlil. Začíná jít do tuhého. V celé zahradě. Zpustošené záhonky, popraskaná hlína, šedivé stvoly, mrtvoly tulipánů, mrtvoly růží. Z boudy stlučené z umakartu kouká kus psa. V rohu zahrady kůlna, před ní uhynulý žigul. Ostatky automobilu. Pod odchlíplou kapotou je vidět vnitřnosti. Kolem i uvnitř zbytků auta rostou kopřivy. Na zadním sedadle má hnízdo kočka, přivádí tu na svět koBata, kterými zamořuje okolní zahrady a celou čtvrB. Co nepozabíjí pes, musí se chytat a topit. Léto jako nemoc, jako zánět v zahradě. Žhne štěrk, žhne konev, žhne vyschlý rezavý barel pod žhavým sálajícím okapem. A kde je okap, tam je i dům. Dům zde je a je to dům nehezký, v omítce slída, z okenních rámů se loupe barva, u parapetů zrezlé, dávno nepoužívané kovové držáky vlajek. V domě žije člověk jménem Josef. Te@ právě dřepí pod jabloní a pozoruje věci. Zrnko písku nalepené na kvasící jablečné dužnině odnášené v mravenčích kusadlech. Sleduje dužninu pohledem, dokud nezmizí pozřena organizmem mraveniště žijícím a stále hladovícím v kořenech
7
smrku. Činnosti mravenců zůstávají horkem záhadně nepoznamenány, naopak, jejich úsilí jako by se vedrem rozproudilo. Hemží se to Josefovi před očima. Malé černé mžitky na hmyzí pěšině. Jablko mizí, na zem padá ornamentální stín, slunce se cedí skrz slaměný klobouk. Josef cítí tu pumpu v sobě, přesně rozeznává tlak, vláčný pohyb krve v hrudi, tam a zpět, tam a zpět skrz komory a síně jeho dvěma infarkty zjizveného srdečního svalu. Krev uvnitř Josefa je černá, lepkavá a stará. V horkém dni se mění v sirup, teče pomalu, mazlavým medovým pohybem klouže kořenovým labyrintem cév. Do zahrady odněkud vběhne jedno z koBat, cosi loví v tekutém vzduchu, v tom chvění to vypadá jako nějaký plochý červ, černá motolice vlnivě plující nad zemí. Spíš to asi bude motýl, uvažuje Josef. Ale kdo ví. Léto hučí, opíjí, stát se může cokoliv. Kotě za tou pohyblivou věcí vyběhne na vrak žigulíku, ale hned zase z rozžhavené kapoty seskočí, připálilo si tlapky, vydá při tom divně biologický zvuk, mňoukne, ale je to takové duté mňouknutí, nekočičí zakručení. Josef si najednou není jistý, jestli to nebyl jen nervový záškub v jeho hlavě, nebo se snad cosi pohlo někde hluboko v temných dutinách lebky… Radši nemyslet. Mravenčí hemžení už Josef pozoruje všude v zahradě, i na nebi, když se tam podívá, když zavře oči, taky se to tam rojí – usoudí, že by se měl jít schovat do stínu, s námahou se postaví, chvíli sípe, pak překoná těch několik metrů směrem ke stinné terase, kde vyčerpán klesne do jednoho z křesel spletených z plastu imitujícího proutí. Naproti se pohnou ustarané oči jeho dcery Alžbětky. „Dobrý tati?“ Kýve. Sípe. Zahradní stolek – sklenice, v ní voda, v ní cukr a citron, miska, v ní nedobré levné oplatky, vytéká z nich kakaový krém (vůbec je dnes všechno tekuté), krém žere vosa, na ubruse pár rukou – cosi míchají, pohybují krabičkou sirek, postupem času ji umisBují do různých pozic v čtvercové síti vyšité
8
na ubruse. Podivný, náhle ne úplně známý svět věcí. A svět slov. Josefovy děti mluví. Je jich tu víc. Tři. Mluví o něm. O otci. Co s Josefem? Co jen te@ s ním? Josef je slyší, ale nerozumí. Svět slov, náhle ne úplně… „Co myslíš tatínku?“ (Anežka), Josef zvedá hlavu a neví. Neví tak, že se tomu snad i nějak přizpůsobila anatomie jeho tváře, poněvadž děti souhlasně a jednohlasně přikývnou a dál pokračují v hovoru bez jeho přítomnosti. „V Mladý Boleslavi…“ (Adam), Josef poslouchá, ale udržet v celku to nedokáže, svět slov, v poslední době jakoby… „Linda říkala… výborný… její teta… procházky parkem… výborný… pečovatelky… výborný… ochotný… jídlo… výborný, tady neni co řešit,“ zakončuje Adam, hltne si citronády a zafuní do sklenice (jako když byl malý, napadne Josefa), Alžbětka umístí krabičku sirek do nové polohy v síBoví ubrusu, Adam ji po chvíli nevědomky, ale jakoby naschvál sebere, zapálí si, vtáhne, nosem vydechne, zašustí to, v tom suchém horku kouř skoro není vidět, pohodí sirky nedbale na stůl. „A nešlo by přece jen ještě…“ (Anežka), ruka Alžbětky nesměle a zamyšleně znovu umístí sirky. Aha, řekne si náhle pro sebe Josef, potvory. Z misky rozteklých oplatků už to proudí, tam, zpátky, tykadlama osahat, a rychle dál, mezi sklenicemi a popelníkem, dolů po ubruse, na opěradlo křesla, kousek dokonce po Adamově noze a… „Co tam hledáš tati, spadlo ti něco?“ (Alžbětka), Josef zmateně pouští ubrus, zvedá hlavu, „Co?“, Adam Adámek Áda mávne rukou, podívá se na Alžbětu, zavrtí hlavou a trochu zvedne oči v sloup, Josef: „Co jsem to…“ Svět slov najednou jakoby už… „Podívej Anež, ty to platit nebudeš, tak tě prosim, nech už těch…“ (Adam), bude třeba to vytrhat ze základů, uvažuje Josef, co je moc, to je příliš, v kořenech smrku to bují jak nádor, pátrá to po celé zahradě, na co to sáhne, to zmizí beze stopy, vykopat to, vyrvat, co je moc… „Mohli bysme se střídat, po
9
dnech, no… vždyB táta tady celej život… tam bude všechno nový, cizí… nemůžeme ho takhle…“ (Anežka), nesmělý pohyb krabičky sirek po ubruse (Alžběta), „ty si se snad zbláznila!“ (Adam). Pak všichni mlčí, svět slov najednou není. Josef si oddechl, vidí své tři děti, krásné, mlčící, ponořené v neznámých myšlenkách, vypadají unaveně, Adam je podrážděný, potí se pod svojí sněhobílou košilí, povolená kravata mu nakřivo visí na hrudi, Alžbětka se sklopenýma očima splétá střapce na lemu ubrusu, Anežka s hlavou odvrácenou, snad uražená, hledí kamsi do zahrady. Ticho a klid. Tři děti, které se kdysi dávno batolily právě touhle zahradou, mléčné zuby se jim prokrajovaly dásní, v hlavě a v hlasivkách začínal klíčit svět slov, kolem nich začínal klíčit – začínal znamenat svět věcí, a ještě dříve, v prastaré souřadnici času, tyhle tři dospělé, dokonalé, celistvé bytosti byly každá pouze jednou buňkou v Josefově těle a druhou buňkou v těle… Jejím… Josef se s hrůzou zarazil… Jejím… Vybavil si tvář, stovky způsobů a variant úsměvu, stovky odstínů gest, drobnou, něžnou vadu ve výslovnosti, ale jméno, jméno tam nebylo… To ne… Kolem opět tečou slova, ve sklenicích lepkavá cukrová voda, sirky na ubruse, z misky utíkají drobky a malé chuchvalce teplé kakaové kaše, tykadlama osahat, a dál „…i se zahradou za to bude takovejch… dejme tomu… děleno třema, to máme…“ (Adam), Josef vstává, s námahou opouští oblast řeči, která už… Jde, slunce skrz slaměné ornamenty klobouku, ale přece jen ne už tak silně, jde, stovky variant úsměvů, stovky a tisíce záchvěvů v počasí jediného obličeje, ale jméno, jméno – to slovo, které bylo její, těch pár písmen, které jí kdysi někdo dal, které jako raneček svazovaly celé její žití, to slovo najednou zmizelo, vrátilo se zpět do světa slov, který už Josefovi unikal, který se přeléval a vřel nad zahradním stolkem za jeho zády. To sladké jméno se ztratilo, zmizelo beze stopy, zapomněl jej
10
v trávě a ono kousek po kousku odešlo v zapomnění… Kus psa vystrčený z boudy zavrtěl ocasem, Josef jej minul, z kůlny vzal motyku, jde, nyní už odhodlaně, z jablka v trávě už zbývá jen jadřinec – černě se hemží, mizí – jde od něj po kyselé stezce, co je moc, to je příliš, Bětka, Anežka a Adámek v zahradě, ještě je pokoušou, opuchliny, zánět, děti moje, a ona, ona, z které zbývá už jen stovka variant úsměvu… Je třeba to přetnout, vyrvat, zabít, ztěžka se napřáhne, motyka sykne vzduchem a vjede do hlíny, rojení, další nápřah, úder, mžitky všude, panika, černé šílené mžitky běží po dřevěné násadě k dlaním, vyrvat to, vymýtit, tady v kořenech – její jméno, vzali mi ho, rozebrali, po kouscích odnesli, nápřah, úder, kyselá žhnoucí bolest, hřbety rukou, paže, ramena, krk, pulsuje to a pálí, rojí se to všude, všude… Josef popadá dech, znovu se nápřáhne, to už k němu z dálky utíká Anežka, i Adam s Alžbětkou znepokojeně vstávají od stolu, jazyk motyky ztěžka dopadne do rozvalin hnízda, něco slabě lupne, něco přesekl, Josef se vysíleně sehne, po tvářích se mu řine pot, celé tělo brní, mravenčí jed pichlavě tepe pod kůží, stojí a zírá na bílé tělo královny rozpůlené motykou – trochu se svíjí, přestane… Jana – pukne to v hlavě jako přezrálý pupen. Jana, vydechne sýpavě Josef a hledí jako uhranutý do rojů malých černých bodů zmateně kroužících kolem mrtvého těla královny – někteří dělníci pohybují zmrzačeným tělem, přikládají poloviny své královny k sobě, pokoušejí se jí křísit, ale je to marné, mraveniště chladne, umírá, pohyb ztrácí řád, přestává být organizovaný, rojení jako by najednou obsahovalo jakousi esenci žalu, hořkosti, zrnění kolem mrtvého, vyhasínajícího smyslu bytí… Ten smutek obsažený v hemžení tisíců nyní už zbytečných tvorů, ten nešBastný zoufalý chaos se nějak opíše i uvnitř Josefa a on najednou na tváři ucítí slzy, vlastní slzy, které se mu řinou z očí, stékají po lících a kapou do toho zmaru.
11
Klesne na kolena, dlaní přikryje tvář, něčí ruce z něj sklepávají hmyzí tělíčka, někdo položí ruku na jeho rameno, někdo jej pohladí, něčí slova se rozlejou kolem, jsou bez významu, Josef jim nerozumí, vidí to všechno jakoby z výšky, jakoby z dálky, kolem muže klečícího nad vyhasínajícím mraveništěm rozlitá slova, průsvitná jako mlha, vylekané děti objímají tatínka, nevědí co si počít, jsou tak malé, tak bezradné, ale jsou spolu, po takové době jsou zase všichni spolu, v kořenech stříbrného smrku klečí muž, našel tam jméno, její jméno, ještě to není tak zlé, jsou spolu, ještě chvíli tak zůstanou. Začíná večer.
Luk
„Nechtěl bys mi k tomu něco říct?“ zkusil to Petr. Trochu se od té marné věty zamlžilo čelní sklo. Jinak nic. Vlhkost se zmenšuje a ztrácí. Ztrácí se i význam, důvod těch slov. Ticho. Jemné konstantní otáčky motoru, dutý pohyb řadící páky, vzdychnutí projíždějícího vozu. Vedle něj v periferním vidění syn. Opřený o sklo, hlavu zakloněnou, zvrácenou, rty bledé, sevřené, nepřístupný, cizí. Petr se pohledem vrátil na silnici. Jedou lesem. Prší. Stěrače se v pravidelném intervalu pohnou. Opíšou oblouk, skřípne guma, čistá plocha se okamžitě začne plnit deštěm. „Ze školy tě vyhoděj, to je myslím jasný,“ říká Petr te@ už úplně zbytečně. Z vedlejšího sedadla jako by zavanul chlad. Skřípne guma, plocha se začne plnit deštěm. Petrovi z toho po zádech přejede mráz. S razancí, která ho samotného překvapila, podřadil. Jako by něco vykloubil, jako by lámal něco živého. Odbočil na lesní cestu. Do podvozku zacvakaly kamínky. Podíval se na kluka. Seděl bez hnutí, beze změny, bledý, cizí. Na co myslí? Dívá se nahoru, do korun stromů. Ubíhá to nad ním. Větví se to jak nějaké obrovské nervy. Všechno klouže, ujíždí pryč. Trochu závraB. A na okně voda. Kapka předá váhu kapce, ztěžkne, sklouzne, nechá mokrou stopu, ta se po chvíli samovolně rozpadne zpět do jednotlivých kapek. Kdyby tak věděl, kde začít, kudy se přiblížit. Aspoň mluv, Jakube! Neschovávej se mi! Jenže Jakub mlčí, cesta stoupá, o sklo se rozbíjí déšB. A nad vším
14
neuróza. Oblouk, vrznutí gumy. Kluk jménem Jakub. Syn v periferním vidění. Pohyb větví, pohyb stromů. A nad vším najednou oblouk. „Hele, Kubo, duha!“ říká Petr, ukazuje, ale je to marné, zbytečné. „O tomhle ty už nerozhoduješ! Je ti to doufám jasný, ty už ne!“ rozčiluje se ta drobná, křehká žena. Bývalá žena. Bývalá Petrova žena. A Petra napadají zlá slova, ale nahlas radši říká: „Jano, prosimtě, já ti rozumim, mělas pravdu, tenkrát… Měli jsme s tím něco dělat. Ale takhle… To nejde. Přece Jakuba nechceš úplně ztratit!“ Jenže Jana trvá na svém: „O tomhle ty už ne–roz–ho–du–ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra. Poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce, v kterém vzniká potrava. „Jakub není blázen,“ vypraví ze sebe Petr nejistě, „ani násilník, ani nic jinýho. Je citlivej, je mu čtrnáct, to je blbej věk. Období… Narazil na nějaký idioty, já nevim…“ Slyší sám sebe v sykotu páry, v kuchyni, která kdysi byla i jeho kuchyní. Zářivka nad linkou s malým mastným vypínačem na straně, dvířka na magnet, levý zadní hořák sporáku nefunguje, okno se špatně zavírá – člověk ho musí dole trochu přitlačit. Tapeta s květinovým vzorem, kvůli kterému se pohádali. Flek na tapetě kousek nad stolem, čokoládový otisk prstu tříletého Jakuba. „Vyprovokovali ho,“ řekne nakonec Petr a zní to rozhodně. „Zajdu za ředitelem, ještě se to dá řešit…“ „Co bys na tom sakra chtěl řešit?!“ sekne po něm Jana pohledem. Odřízne z mrkve naB. Pod nervózním pohybem škrab-