Prolog
N
a jaře 1792 ztratil Dominik Edward Guy de Ath Ballister, třetí markýz z Dainu, hrabě z Blackmooru, vikomt Launcells a baron z Ballisteru a Launcellsu při epidemii tyfu manželku a čtyři děti. Lord Dain se sice oženil na otcův příkaz, ale během manželství si k ženě, která mu porodila tři krásné chlapce a jedno děvčátko, vypěstoval jistý stupeň náklonnosti a úcty. Děti miloval natolik, nakolik byl takové lásky schopen. Což ani podle průměrných měřítek nebylo příliš. Jenže láska v povaze lorda Daina prostě scházela. Srdce věnoval svým panstvím, zvlášM tradičnímu dědictví po předcích v devonském Athcourtu. Panství byla jeho milenkou. A šlo o vášeň dost nákladnou. Navíc lord Dain nebyl z nejbohatších. Proto byl nucen v již pokročilém věku dvaačtyřiceti let se oženit znovu – a aby uspokojil nároky své „milenky“, musel se oženit s pořádně těžkou truhlou peněz. Na konci roku 1793 se seznámil se sedmnáctiletou dcerou zámožného florentského šlechtice Luciou Usignuolovou, dvořil se jí a oženil se s ní. Společnost to ohromilo. Ballisterové mohli vysledovat svůj 5
rod až někam do časů dávných Sasů. Před sedmi staletími se jeden z nich oženil s normanskou dámou a jako odměnu získal od Viléma I. baronský titul. Od těch dob se nikdo z Ballisterových neoženil s cizinkou, žádná dcera z jejich rodu se neprovdala za cizince. Společnost usoudila, že rozum lorda Daina zřejmě zastřelo zoufalství zármutku. Netrvalo ani pár měsíců, kdy sám lord musel zachmuřeně připustit, že něco mu mozek rozhodně zastřít muselo. Domníval se, že se oženil s překrásnou dívkou s havraními vlasy, která na něj hledí s obdivem, neustále se usmívá a kývá na všechno, co on pronese. Po svatbě zjistil, že si vzal spící sopku. Na svatební smlouvě stačil sotva zaschnout inkoust, když sopka vybuchla poprvé. Lucia byla rozmazlená, hrdá, vášnivá a náladová. Byla nebezpečně extravagantní, mluvila příliš a také příliš hlasitě a vysmívala se lordovým příkazům. Ale nejvíc ze všeho ho vyděsilo její nespoutané chování v posteli. Vracel se tam jen v hrůze, že by staletý rod Ballisterů jinak vymřel. Proto lord Dain zaMal zuby a konal svou povinnost. Když mladá žena konečně počala, přestal s touto aktivitou a horoucně se modlil, aby se narodil syn a on už to utrpení nemusel znovu podstupovat. V květnu 1795 Prozřetelnost jeho modlitby vyslyšela. Ale když se lord Dain poprvé zadíval na novorozence, měl pocit, že jeho modlitby vyslyšel spíš satan. Jeho dědic měl olivovou pleM, velké černé oči, krátké končetiny a obrovský nos. A příšerně řval. Kdyby lord Dain mohl popřít otcovství téhle příšerky, udělal by to. Jenže nemohl: chlapeček měl pod levou půlkou zadečku stejné mateřské znaménko ve tvaru kuše, jaké krášlilo i anatomii lorda Daina. S tímhle znamením se rodily už celé generace Ballisterů. Když lord nemohl vyvrátit, že ta zrůdička je jeho, usoudil, že její vzhled je nevyhnutelným důsledkem toho obscénního a nepřirozeného manželského spojení. V temnějších okamži6
cích téměř věřil, že jeho žena je satanovou nocležnicí a hoch je Táblův spratek. Lord Dain se do postele své ženy už nikdy nevrátil. Chlapec byl pokřtěn jako Sebastian Leslie Guy de Ath Ballister a podle zvyku zdědil též otcův druhý titul hrabě z Blackmooru. Ten byl díky jeho maurskému vzhledu, o němž se šeptalo za lordovými zády, dost přiléhavý – hoch zdědil olivovou pleM, obsidiánové oči a černé vlasy po matčině rodině. Měl také typický usignuolovský nos, který byl u dospělých mužů rodu nejvýraznější částí zevnějšku. U malého chlapce působil jeho zahnutý zoban málem monstrózně. Kromě nosu zdědil hoch bohužel i vnímavou citlivost Usignuolů. Takže ve svých sedmi letech si už palčivě uvědomoval, že s ním není něco v pořádku. Matka mu nakoupila spoustu krásných obrázkových knih. Ale nikdo z lidí na obrázcích nevypadal jako on – snad až na Hrbatého Tomáška z říkanek, jenž měl také velký nos a navíc hrb, který mu našeptával, aby prováděl různé nezbednosti. Sebastian si sice přes rameno žádný hrb nezahlédl a neslyšel žádné našeptávání, ale věděl, že musí být určitě stejný darebák, protože ho neustále někdo huboval nebo bil. Ale chlapec dával přednost bití od svého domácího učitele před otcovým plísněním. Lordovy výtky způsobovaly, že malého Sebastiana polévalo horko i lepkavý chlad a v břiše jako by mu poletovalo hejno ptáků, všichni třepotali křídly, aby se dostali ven… Pak se mu vždy roztřásly nohy. Ale plakat se neodvažoval, protože už nebyl žádné batole, a navíc pláč otce rozčiloval ještě víc. A pohled, který na něj upíral, byl horší než jízlivá slova. V obrázkových knížkách se rodiče na děti usmívali, objímali je a líbali. Sebastianova maminka to někdy dělávala, když měla dobrou náladu, ale otec nikdy. Otec s ním nikdy nemluvil a nehrál si. Nevysadil si chlapce na ramena ani ho nikdy nevzal před sebe do sedla na projížTku. Jezdit ho učil jeden z čeledínů, Phelps. 7
Hoch věděl, že se nemůže vyptávat matky na to, co s ním není v pořádku a jak by si s tím měl poradit. Brzy se naučil, že je lepší jí nic nevykládat – kromě toho, že ji má rád a že je ta nejlepší maminka na světě. Luciu totiž skoro všechno rozčilovalo. Když jednou jela do Dartmouthu, zeptala se ho, co by mu měla přivézt. Sebastian ji poprosil o bratříčka, aby si měl s kým hrát. Maminka se nejdřív rozplakala, pak rozzuřila a začala vykřikovat ošklivé italské nadávky. Sebastian nevěděl přesně, co ta slova znamenají, ale pochopil, že jsou ošklivá, protože když je slyšel tatínek, maminku kvůli nim káral. A pak se rodiče začali hádat. To bylo horší než maminčin pláč a tatínkova zuřivost dohromady. Sebastian nechtěl být příčinou těch hrozných hádek. Nechtěl, aby maminka kvůli němu vykřikovala ta ošklivá italská slova, protože tím by mohla rozzlobit Boha, pak by umřela a přišla do pekla. A potom už by ho nikdo neobjímal a nelíbal. Vůbec nikdy. Takže Sebastian neměl, koho by se zeptal, co je s ním v nepořádku, leda snad Otce nebeského. A ten mu nikdy neodpověděl. A pak, když bylo Sebastianovi osm let, jeho matka odešla jednoho dne se svou komornou z domu a už se nikdy nevrátila. Otec byl tehdy v Londýně a sloužící tvrdili Sebastianovi, že se maminka rozhodla jet za ním. Jenže pak se tatínek vrátil, ale maminka s ním nebyla. Lord Dain si zavolal syna do temné pracovny. Tatínek seděl za obrovským stolem a tvářil se velice zachmuřeně. Před sebou měl otevřenou Bibli. Nařídil Sebastianovi, aby se posadil. Rozechvělý chlapec poslechl. Nic víc dělat nemohl. Nemohl mluvit. Křídla v břiše mu třepotala tak divoce, že se dokázal jedině přemáhat, aby se nepozvracel. „Přestaneš obtěžovat služebnictvo dotazy na svou matku,“ rozkázal mu otec. „Už o ní nikdy nepromluvíš. Je zlá, bezbož8
ná stvůra. Její jméno je Jezábel. Jezábelu sežerou psi na dílu pole v Jizreelu.“ V Sebastianově hlavě se někdo hlasitě rozkřičel. Tak nahlas, že otcova slova bylo jen stěží slyšet. Ale lord Dain ten křik zřejmě neslyšel. Hleděl do své Bible. „Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej,“ četl, „nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jako dvousečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí.“ Vzhlédl. „Zříkám se jí a v srdci se raduji, že dům mých otců opustila zkaženost. Víc už o tom mluvit nebudeme.“ Vstal a zatáhl za zvonec, takže přišel jeden z komorníků a Sebastiana odvedl. Ale i když se dveře pracovny zavřely, i když sluha odváděl chlapce po schodech, křik v jeho hlavě neustával. Sebastian se pokoušel ucpávat si uši, ale vřískot neutichal, a tak nakonec jen otevřel pusu a nechal ho uniknout ven dlouhým, zoufalým zaúpěním. Když se ho komorník pokusil uklidnit, Sebastian ho kopl a kousl, vytrhl se mu a z pusy se mu vyvalila všechna ta ohavná slova, která znal. Nedokázal jim zabránit. Byla v něm zrůda a on ji nemohl zarazit. To zrůda popadla vázu ze stolku a hodila ji na zrcadlo. To zrůda chytila plastovou sošku a mrštila ji na podlahu. To zrůda se hnala halou, vřískala a rozbíjela všechno, co jí přišlo pod ruku. Všichni vyšší sloužící se vrhli za zdrojem hluku, ale zdráhali se vztáhnout ruku na dítě: bylo zcela zřejmé, že hoch je posedlý démony. Stáli v hrůze a pozorovali dědice lorda Daina, jak mění vstupní halu rodového sídla v trosky. Shora nezaznělo ani slovo výtky, nezaznělo vůbec nic: dveře Jeho Lordstva zůstávaly zavřené. Konečně se zezadu vynořila obrovská kuchařka, přitáhla si vřískajícího chlapce k sobě, neohlížela se na jeho kopání a zmítání a pevně ho objala. „No tak, dítě. No tak,“ mumlala konejšivě. Nebála se ani lorda Daina, ani démonů. Vzala Sebastiana 9
do kuchyně, vyhodila odtamtud všechny pomocníky, posadila hocha do svého houpacího křesla u krbu a pohupovala jím tak dlouho, až byl příliš vyčerpaný, než aby dokázal dál plakat. Kuchařka stejně jako ostatní z domácnosti věděla, že lady Dainová utekla se synem zámožného rejdaře. Nejela do Londýna, ale do Dartmouthu, tam se nalodila na palubu jednoho z milencových plavidel a odplula s ním na Antily. Chlapcovy hysterické vzlyky o tom, že jeho matku sežerou psi, probudily v kuchařce silnou chuM zajít za Jeho Lordstvem se sekáčkem na maso. Mladý hrabě z Blackmooru je to nejošklivější dítě, jaké kdy kdo v Devonu viděl; a možná i v Cornwallu a Dorsetu. Je také náladový, popudlivý a nepříliš příjemný, uvažovala kuchařka. Na druhou stranu to je jen malý hoch, který si zaslouží něco lepšího než to, co na něj osud naložil. Vysvětlila Sebastianovi, že jeho maminka a tatínek spolu nevycházeli a jeho maminka z toho byla tak nešMastná, že utekla z domu. Ale utéct z domova je mnohem větší hanba pro dospělou dámu, objasňovala kuchařka, než pro malého chlapce. Je to tak veliká chyba, že ji už nic nemůže napravit, takže lady Dainová se už nikdy nevrátí. „P-přijde do p-pekla?“ vykoktal hoch. „P-papá říkal…“ Hlas se mu roztřásl. „Bůh jí odpustí,“ odpověděla pevně kuchařka. „Jestli je Pán opravdu milosrdný, pak jí odpustí.“ Potom odvedla chlapce nahoru, zahnala chůvu a sama ho uložila do postele. Když odešla, Sebastian se posadil a vzal si z nočního stolku malý obrázek Panny Marie s Ježíškem, který mu dala maminka. Přitiskl si ho na hruT a začal se modlit. Znal dlouhé modlitby od svého otce, který vyznával anglikánskou víru, ale teT spustil jednu, kterou ho naučila jeho matka. Ta se modlila vždycky s dlouhou šňůrou korálků v ruce. Sebastian ji tak slýchal tolikrát, že znal slova zpaměti, i když jim nerozuměl, protože se latinsky nikdy neučil. 10
„Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum, benedicta tu in mulieribus,“ začal. Netušil, že otec stojí za dveřmi a poslouchá. A netušil, že tahle papeženská modlitba je pro lorda Daina posledním stéblem. O čtrnáct dní později naložili Sebastiana do kočáru a odvezli do Etonu. Po krátkém rozhovoru s ředitelem ho zavedli do rozlehlé ložnice a zanechali v něžné péči jeho spolužáků. Lord Wardell, který byl v jeho bezprostředním sousedství nejstarší a největší, zíral na Sebastiana velmi dlouho. Pak vybuchl smíchy. Ostatní hoši jeho příkladu rychle následovali. Sebastian strnule stál a poslouchal zvuky, které připomínaly vytí tisíců hyen. „Není divu, že jeho máma utekla,“ prohodil Wardell k ostatním, když znovu popadl dech. „Ta asi křičela, když ses narodil, co, Blekoto-Maure?“ „Jmenuju se Blackmoor,“ odsekl Sebastian a zaMal pěsti. „Tady platí, co řeknu já, hmyze,“ poučil ho Wardell. „A já říkám, že tvoje máma zdrhla, protože už se na tebe nemohla dívat ani minutu. Protože vypadáš jako odporný malý škvor.“ Spojil ruce za zády a pomalu obešel zmateného hocha. „Co ty na to, Maure?“ Sebastian hleděl na tváře, které ho obklopovaly. Čeledín Phelps mu tvrdil, že si ve škole najde kamarády. Chlapec, který si nikdy neměl s kým hrát, se té naděje přidržoval celou tu dlouhou, velmi dlouhou cestu. TeT žádné přátele neviděl, jen tváře posměváčků – a všichni ho o hlavu převyšovali. Každý z chlapců v rozlehlé Dlouhé komnatě byl starší a větší než on. „Na něco jsem se tě ptal, škvore,“ ozval se Wardell. „Když se tě někdo výše postavený ptá, měl bys koukat odpovědět. Sebastian se tvrdě zadíval do mučitelových očí. „Stronzo,“ pronesl. 11
Wardell mu vyMal lehký políček. „Žádné makaronské blábolení, Maure.“ „Stronzo,“ opakoval odvážně Sebastian. „Poser se, blbečku.“ Wardell se nevěřícně rozhlédl po svých kumpánech. „Slyšeli jste to?“ zeptal se nevěřícně. „Jako by nestačilo, že je šeredný jako belzebub, ještě má nevymáchanou hubu. Co s ním uděláme, mládenci?“ „Dáme mu nakládačku,“ navrhl někdo. „Hodíme ho do vody,“ ozval se další. „Nacpeme ho do záchodu,“ namítl další. „Když mluví o sraní!“ Ten návrh se setkal se všeobecným nadšením. V okamžení se na něj vrhli. Cestou ke zkáze dali Sebastianovi několikrát příležitost, aby se kál. Stačilo by, aby olízal Wardellovi boty a žadonil o odpuštění – a ušetří ho. Ale zrůda se ujala vlády a Sebastian se na ně obořil všemi ohavnými anglickými a italskými nadávkami, které kdy slyšel. Vzdor mu v tu chvíli moc nepomohl. Zato pomohly mu jisté elementární fyzické zákony. Byl sice malý, ale zvláštně stavěný. Jeho kostnatá ramena byla například moc široká, než aby se vešla do mísy. Wardell mohl udělat jen jediné: nacpat tam Sebastianovi hlavu a přidržet ho v záchodě tak dlouho, až se hoch pozvracel. Ale k podráždění Wardella a jeho kamarádů ani tahle lekce nenaučila „škvora“ úctě. Etonští hoši sice věnovali většinu volného času jeho další výuce, avšak Sebastian se respektu učit odmítal. Posmívali se jeho vzhledu, jeho smíšené krvi, vymýšleli vulgární básničky o jeho matce. Věšeli ho za nohy z oken, dusili ho pokrývkami, házeli mu do postele mrtvé hlodavce. V soukromí – jehož bylo na Etonu zoufale málo – Sebastian plakal zoufalstvím, hněvem a osamělostí. Ale veřejně klel a pral se, i když vždycky prohrával. S neustálou šikanou mimo vyučování a neustálým bitím při něm netrvalo Etonu ani rok, aby ze Sebastiana dostal veškeré 12
sklony k srdečnosti, laskavosti a důvěře. U některých chlapců dostávaly etonské metody na povrch to nejlepší. U Sebastiana vytáhly to nejhorší. Když mu bylo deset let, ředitel si ho zavolal k sobě a oznámil mu, že jeho matka zemřela na Antilách na horečku. Sebastian to vyslechl s kamenným obličejem. Pak se vydal ven a vyvolal rvačku s Wardellem. Ten byl o dva roky starší, jednou tak velký i těžký a kromě toho hodně rychlý. Ale zrůdu v Sebastianovi teT poháněla ledová, hořká zuřivost. Bojoval chladnokrevně, mlčky a houževnatě, dokud nesrazil svého nepřítele na kolena a nespatřil krev kapající z jeho nosu. Pak se, sám zkrvavený a potlučený, otočil a rozhlédl se po kroužku přihlížejících. „Ještě někdo?“ zeptal se, i když se stěží dokázal nadechnout. Nikdo ani nepípl. A když se Sebastian vydal pryč, chlapci se mlčky rozestoupili, aby mu udělali cestu. Když byl asi v polovině nádvoří, podivné ticho přerušil Wardellův hlas. „To se ti povedlo, Blackmoore!“ Sebastian se zastavil a ohlédl se přes rameno. „Táhni k čertu!“ Wardellova čapka vyletěla do vzduchu, doprovázená jásotem. V příštím okamžiku už svoje čapky vyhazovali všichni a nadšeně přitom povykovali. „Pitomci,“ zamumlal si Sebastian. Zvedl pomyslný klobouk – jeho čapka utrpěla při rvačce natolik, že si ten název už ani nezasloužila – a předvedl groteskní hlubokou poklonu. V příštím okamžiku ho obklopili rozesmátí chlapci, v dalším ho vysadili na Wardellova ramena, a čím víc je urážel, tím víc mu ti hlupáci dávali najevo svůj obdiv. Brzy se stal Wardellovou pravou rukou. A pak už pro něj samozřejmě nebylo cesty zpět. Mezi všemi uličníky, které Eton na cestě k dospělosti nemilosrdně zpracovával a zastrašoval, patřila Wardellova parta 13
k těm nejhorším. Kromě obvyklých etonských šprýmů a trápení místních nebožáků tihle hoši také hráli hazardní hry, kouřili a opíjeli se do němoty ještě dřív, než dosáhli puberty. A potom už zdivočeli úplně. Do záhad erotiky byl Sebastian zasvěcen o svých třináctých narozeninách. Wardell a Mallory – ten hoch, který kdysi navrhl, aby Sebastiana nacpali do záchodu – napojili oslavence ginem, zavázali mu oči páskou a pak ho vodili asi hodinu sem a tam, až ho nakonec dovlekli do schodiště do místnosti, v níž to páchlo pižmem. Tam ho svlékli donaha, rozvázali mu oči a utekli pryč. Dveře za sebou zamkli. V komůrce byla jen páchnoucí petrolejka, špinavý slamník a velice boubelatá dívka se zlatými loknami, červenými tvářemi, velkýma modrýma očima a nosíkem jako knoflíček. Zírala na Sebastiana, jako by byl mrtvá krysa. Hoch si nemusel dlouho lámat hlavu s důvodem. I když se od posledních narozenin vytáhl o pět centimetrů, pořád ještě připomínal skřeta. „Todle neudělám,“ zamumlala dívka a tvrdohlavě sevřela rty. „Ani za sto liber né.“ Sebastian zjistil, že v něm přece jen ještě nějaké city zbyly. Kdyby ne, nemohlo by mu to ublížit. V krku ucítil palčivou bolest. Chtělo se mu plakat. Nenáviděl ji za to, že to v něm probudila. Byla to jen neurozená, hloupá nána, a kdyby byla kluk, vymlátil by z ní za to duši. Ale teT bylo nejdůležitější svoje city dobře skrýt. „To je ovšem zlé,“ pronesl posměšně. „Mám narozeniny a byl jsem v tak dobré náladě, že jsem uvažoval dokonce o tom, že bych ti zaplatil deset šilinků.“ Věděl moc dobře, že Wardell nikdy nedal žádné děvce víc než šest pencí. Baculka se na něj zamračeně podívala, ale pohled jí sklouzl k jeho mužné chloubě. A zůstal tam. A to stačilo, aby si blondýnka získala patřičnou pozornost jeho anatomie. Sebastian se rychle vzrušil. 14