I.
Četník Kurt Janisch si dnes zase jednou prohlíží fotografii, na níž jeho otec, plukovník Janisch, před třiceti lety salutuje před králem. Podívejte, tady stojí otec ještě teď, viditelně donucen o kousek ustoupit svému vlastnímu nadšenému pohybu, jímž se staví do pozoru, ale proč tu není nic, co by ho zadrželo? – v ramenou má něco měkkého, nerozhodného, co jako by ho tlačilo trochu dopředu. Možná to byla jen úklona před monarchou, provedená jako jakýsi návdavek k mnohokrát nazkoušenému zasalutování. Syn, jak tu tak stojí u skříně v hadovitě pruhované elastické běžecké soupravě a krotí své tělo tím, že ho před během zvolna rozehřívá, už v sobě vůbec nic služebného nemá. Otec ještě nosil svou služebnost se svěšenými rameny ale s rukama ochotně přikládanýma k dílu po prašných cestách a k rozšmelcovaným vrakům aut. Syn je možná mnohostrannější a také umí poroučet, jsem zvědavá, jak vypadá: trochu hranatý obličej, po němž myšlenky, které se u všech lidí tak rády roztahují, jako by jen plaše přelétaly. Tak. Ale vůle by tu byla, k čemu ji asi použije? Člun přirazil, semafor je zapnut a stále na něm svítí zelená, jemný rozdíl oproti ostatním se zvětšuje. Četníka teď už zcela opanoval určitý druh lačnosti, která přišla nepozorovaně, ale nakonec zůstala, až ji zpozorovali i sousedé (v úžasu nad novými výpěstky na předzahrádce, o nichž se neví, odkud jsou, koupit si je určitě nemohl!). Někdo se občas podívá do pozemkové knihy, co se to četník pokusil zamas15
kovat knihou života. Teď přirazil ke břehu, vysledoval své cíle. Vesla jsou přitažena, udice je napřažena. Sítě: rozhozeny. Možná bylo v četníkovi původně místo pro něco jiného, krásného, chytrého? Dobře vypadající a zdánlivě lehkomyslný muž, četník, takový, jaký se nám ženám tolik líbí. S tím už se dá pracovat. Nejen k zachování světového míru servírují muži ženám lži, aby na nich začaly být závislé, zatímco ženy by přece mohly nabídnout něco mnohem lepšího, celé své myšlení a cítění a také leccos z barevné vlny. Vždyť je to pochopitelné, že my, především ty se staršími pohlavími, která toho malými výstupními škvírkami těla v životě moc neviděla, si přesto musíme zůstat cizí!, my dámy lačnící po lásce, my tohoto četníka (výkvět státní silnice se vyskytuje těsně před jeho zásahovým vozidlem a my u toho nejsme) neznáme osobně. Ale žádný strach, já už se o to postarám: Abych neohrozila vaše malé štěstí v lásce, které tak jako každé jiné spočívá v klamu, raději se sama ujmu vyprávění. Neskákejte mi do řeči a nepadejte mi tam! Chtěla bych zabránit válce mezi těly, ale zatím ještě nevidím ani jejich úlohu. Ani ta rozhodnost v muži, kterou už cítím, zatím ještě přesně nezná svůj cíl, já ale vím, že už ho dlouho hledá a že ho najde v tom, co nejsnáze podléhá zkáze, v lids. tělu. Kdo pozná sám sebe, ten pak ihned chce něco i z někoho jiného, jenže ostatní to pak hned chtějí taky. Mezitím už jsou mimochodem oba mrtví, král, jeho vůdce, i strážce, četníkův otec, který tenkrát pyšně vedl roztančené černé vozy od hlavního nádraží ve Štýrském Hradci (státní návštěva přijela z Vídně dráhou přes Semmering) po předem určeném mostě přes řeku Muru a pak je neformálně vrhl do zbrojnice, kde bohatí lidé, už před staletími, uložili do úschovy své kovové ošacení. Jak jen někdo může nenávidět život, pomyslel si právě syn, který zbyl od otcova stolu a teď nastavuje tvář horskému větru. Vysoko nahoře je okénkem mansardy jeho domu vidět krmelec, do něhož se zarývají měkké čenichy, jejichž nositelé a nositelky budou později zastřeleni, mnoho z nich, je16
nom ne matky zvířat, které jsou v této roční době ještě chráněny svým mateřstvím. Ostatní jsou sami. Dokonce i zvířata často hledají blízkost toho druhého, neprávem, a také četník se často přítelíčkuje po hospodách a dělá malé kšeftíky navíc (s hodinkami a šperky raději v krajském městě! Kde člověka nezná tolik lidí). Leckdo ho proto má za dobrého kamaráda, od kterého dostanete levněji použité stavební nářadí včetně stavebního materiálu. Když by měl ale upřímně procestovat své vlastní nitro, zjistil by, že je tam taková tma, že vůbec nemůžete vědět, kde právě jste. Není tedy divu, že se musí znovu a znovu, asi tak každý měsíc, trochu iluminovat bojovným, ale nepříliš soustředěným popíjením jedné sklenky za druhou. Kolegové ve svém kumpánovi tu temnou stránku nevidí, možná ji někdy trochu tuší, a svým ženám, které na to mají cit a temnota je silně přitahuje, až je z nich jeden jediný rozpálený houf, věřit nechtějí. Kdo všechno poznává jen prostřednictvím četby, ten ať tak laskavě ihned učiní. Pletu se, nebo se tu před lety našlo něco, co se nikdy nevysvětlilo? Co že to vidím, když otevřu tyhle staré noviny? Pod nejspodnějším lemem smrkových větví tu prosvítá světlý obličej jako malý měsíc, obličej o něčem vypráví, nemůže už ale pokračovat, neboť na hrdlo se položila těžká ruka, šaty byly strhány, rysy obličeje roztřeseny; koleje, které by možná byly dobromyslně poskytly volnou cestu, jen kdyby je o to někdo poprosil, se prohnuly, zlomily, zatímco se trhalo a lomcovalo kořeny těla, nohama, až byla míra naplněna, až se z nich začala sypat drolivá zem. Tak, a kde teď máme tu kopu humoru, který jsme ještě měli při oznámení na policii? Kde máme humus do květináčů? Džínsy, do kterých už se asi nevejde vůbec nic, praskají ve švech, kabátek letí vzhůru, padá z nebe zase na zem, proti své vůli, protože na to ušitý nebyl, vytváří pytel, do kterého pak přijde ženin obličej. Tak, a kam teď dáme razítko, aby tato osoba původně všestranných zájmů toužila jen a jen po spánku, protože už do posledního vlákénka v kořenu bytí 17
poznala opak spánku, tedy nejvyšší aktivitu, a naučila se ji odmítat? Četník je někdy nervózní z toho, že ho vesničané takového vůbec neznají, ačkoli původně měly být jeho převlekem dobrota a vlídnost, a pak zase pije příliš dlouho dál, v nejhorším i sám. Ženy, jejichž půda i statky mu jednou padly do oka, už laskaly půdu mezi a pod jeho nohama, až mu začala hořet. Takový energický, velký muž, který může rozpoutat skoro každé dění. Vyvolená, která před tím trochu moc dlouho ležela ve výloze, až ji vidělo příliš mnoho lidí a ani ti ji nechtěli, teď už zná jenom metr čtvereční před telefonem, a ten je taky dávno celý prosáklý soustavným popocházením sem a tam, a pak ještě cestu ode dveří a krásnou postel, která byla včetně nového saténového povlečení koupena v krajském městě speciálně pro dva. K čemu by nám byli ostatní. Nebývá dobré nenávidět, ale když mi řeknete koho, pak vám teprve můžu doopravdy říct, jestli je to dobré nebo špatné. Někomu to dodává potřebnou energii, asi jako tyčinka Mars, která pochází přímo od boha války a vtělí se člověku do postavy člověka, až se jí rozplynou tvary. Pilot už se nespasí katapultováním. S nenávistí se ale dá moc hezky zestárnout. Ubíhá s ní čas, který ovšem uhání tak jako tak, jen co nás zahlédne. Každý si přece hned myslí, že je mezi přáteli, když narazí na někoho, kdo se navenek jeví jako mírumilovný, zastává úřad a dostane každou ženskou, ty jsou pak z toho celé pryč. Proč tedy nenávidět, kromě za války, která se právě zase znovu odehrává a která způsobí, že všechno v nás, a toho je mnoho, vždy podle vzteku protistrany vystřelí ven a dá se utlumit jen nejkrajnější životní láskou a ručně šitou železnou oponou. Něco takového na skladě nemáme, tam najdete jen dvě mimořádně měkké péřové deky, kdyby náhodou někdo přišel. Zato ale máme v nabídce vzájemná válečná tažení, až se pole mezi námi rozdupá na maděru. Vlivem deště a našich přání po majetku sousedů je navíc 18
ještě rozmočené. Nehodí se už ani na bitvu. Ale soused musí tak jako tak ustoupit, pohrozili jsme mu policií, jestli nezbourá zeď s tím ošklivým plotem nahoře, protože tím ruší naše vyhlídky. Otevřenost, píle a veselí, které četník tak rád v sobě zrcadlí a nastavuje druhým, mají v ostatních vyvolat životní lásku vůči němu, tohoto zboží je ovšem na skladě jen málo. Z gameboye, v němž se simuluje náš vlastní život, už šlehají plameny, ale jaký to strašlivý obličej tu na nás vykukuje z nás samých? Žádný obličej z nás nevykukuje na četníka, který sladce spí a sní o moci a velikosti, neboť tento muž nás, neprávem, ještě nezajímá. Až si obstará stavební plán našich spádů a našeho domečku a našich bytů v osobním vlastnictví, mohlo by se to rychle změnit. Doufám, že to stihnu, abyste nějaký jeho šťastný okamžik zažili i vy! Ale pochybuji o tom, už teď ho nemám moc ráda. To se mi často předhazuje, že jen stojím jako hloupá a nechávám své postavy padnout, ještě než je vůbec mám, protože mě otevřeně řečeno brzy začnou nudit. Možná právě teď, když se státní služebník sklání nad cizím stavebním plánem, který ukradl, že by teď byl šťastnější než my? A to nás má zajímat? Bojím se ale, že naše společenství ještě žijících by se tím mělo zabývat, teprve až se k němu bude promlouvat jménem republiky, a to by mohlo trvat dlouho. Mezidobí tedy zaplním svým nevydatným zpěvem. Každému, co jeho jest, ale někomu prostě není dáno umět ihned přepnout do vesela, i když sněženky, no ano, teď máme jaro a velice nás to těší, vztahují své maličké hrabavé pařátky vstříc půdě, jako by ji chtěly vstřebat, místo aby se jim totéž dřív nebo později přihodilo pod nějakou podrážkou. Však se také Kurt Janisch někdy ptá sám sebe, odkud se bere onen temný rys (na který má na základě svého povolání do jisté míry patent, a který vždycky, když se zdá, že teď už žárovka ale opravdu praskla, ještě víc potemní. Kdo by nechával přes noc stažené rolety? Jenom ten, kdo se ráno bude bát denního svitu!). Nemůže na to přijít. Rodiče ho nijak nepodceňovali a také ho k ničemu nepobízeli, ani k tomu, aby se 19
ve svém už v raném věku velice fešném vzezření ubíral dál, však on někdo přijde a třeba ho i autostopne, například nějaká milá dívenka. Jistě ho někdo rád upotřebí, to nadpřirozené, světlé, kudrnaté a přesto i robustní zjevení, za něž člověk nemůže, četník ale ano, protože ho soustavně trénuje. Bůh mu ho dal i s přikázáními, aby člověk nad svým zjevem opět zapomněl na poslušnost. Obzvláště ženy dělají mnoho pro své vzezření a poslouchají tak jeden ke všemu ochotný průmysl, jehož produkty si soustavně protiřečí, protože proč by jich jinak bylo tolik? O svých činech, jimiž se budeme mět zabývat, přemýšlí četník jen zřídka, raději zůstává na povrchu, kde po sobě projíždí hřebenem, přičemž ve svém bujném tmavě plavém vlasovém porostu zanechává brázdy jako sbíječky ve skále. Hřeben byl předem navlhčen, na hlavě to pak vypadá jako déšť, před nímž by bývalo třeba se chránit. Teď už se četník vyšplhal na dost vysokou pozici, a dokonce i jeho dospělý syn už má dobré postavení, jakkoli ne u strážníků, kde by kolidoval s otcovým postem. Ano, a co jsem to ještě chtěla říct: Domek už má syn taky, to je super, i když mu ještě tak úplně nepatří, získal ho na základě smlouvy o dožití. Osoba, která v něm měla dožít a teď ještě je majitelem domu, se hned poté bohužel a nečekaně, se střídavým úspěchem, ale když se to tak vezme přece jen zdatně jala žít dál, ačkoli se původně jevila jako naprostá ruina: stará paní, která se už jen málokdy dostane ven na vzduch, i když by ji vlastně měla denně venčit četníkova snacha, ta to má za úkol, člověk přece nemůže dělat všechno sám. Není možné ji ani zabít např. listy konvalinky, to by bylo moc brzy, v tomto těsně ohraničeném společenství by začaly řeči a davy lidí by srostly v těžko prostupný špalír (ovšem výnosně ověšený dobrým ovocem!), v neprůchodné křovisko, které jako záchranná síť nejprve chrání pachatele před sebou samým a pak, když si neublížil, ho vydá spravedlnosti. Četníkův syn má ženu, která patří Bohu a svaté Panně a každou neděli ráno a každý den večer se nekrvavě obětuje před svatostánkem v kostele. Byla tak vychovaná a dohodla si se svou vůlí, že tak bude dobrovolně činit i nadále, 20
i když ji k tomu nebudou nutit jeptišky, které ji jemně obrousily, aby jednou prolezla do brány nebeské. Před deseti lety porodila dítě, syna, což je jediný smysl a účel manželství. Mohla to klidně být i dcera, mohlo toho klidně být i trochu víc. Že se musí staré ženě vyměňovat plenky, o tom Bůh nic neříkal. Proto má mladá žena tak tvrdou lebku, názory církve jsou přece vůbec to nejpevnější, co existuje, to si může stařena klidně ležet ve vlastních sračkách až do večera, nebo zrovna do úplného zrezavění, my teď půjdeme na večerní mši, musí holt vydržet, než se půjde na kutě, stařena, ne církev, ta už drží mnohem déle a taky nepotřebuje žádné plíny. Neboť bere a bere, a co jednou má, to už nikdy nevydá. Možná jsme se to naučili od ní, ale ne, to už jsme uměli dřív. A syn, řekněme si pro jednou, jak se jmenuje, jmenuje se Ernst Janisch, a sám má syna Patrika, ale žena patří z poloviny a stará žena ze sedmi osmin Bohu. Bez problémů spolyká dva litry denně, ty se jí dát musí, jinak zuří a řádí; z toho pak vyplyne spousta výměšků, když se nesmí na záchod, protože ten je o patro níž, zabudovaný do nynějšího bytu četníkových dětí, kde se používá mnohem častěji. Tak si to stará paní nepředstavovala, když svůj osud nepřímo vkládala do rukou úřední osoby. Ale to, co tady píšu, nemá být žádné vyšetřování. Diagnóza „počínající cirhóza jater“ je tak jako tak jistá, řekla bych. Až Bůh dorazí i poslední stařeninu osminku, bude sám tak dokonale na hadry, že mu bude všechno jedno a přehlédne spoustu zločinců. To je fuk. Tento dům pak bude celičký patřit četníkovu synu, konečně, ten už se potom nikdy o nic dělit nebude, o nic, dokonce ani s Bohem ne, kasírovat můžeme sami. Bůh dostane naše hříchy, a to mu musí stačit. Nic z těch velice slibných majetků, s nimiž lze do budoucna počítat, je jich mnohem více, než jsem tu mohla vyjmenovat, v tuto chvíli ještě není úplně splaceno nebo se vyplatilo nebo se neví, zda se s nimi opravdu dá počítat, s výjimkou výminku té staré paní, která, když se nestane nich velikého a když Pán neučiní zázrak, zřejmě odejde na věčnost a vůbec. Tuto věčnou 21
blaženost si četníkova snacha tak jako tak pojistila výbornou první splátkou, a sice v podobě jednoho kusu syna, který je ještě dítětem, Bohu obzvláště milým. Bůh mu drhne duši při zpovědi, kněz ji pečlivě prohlíží a pátrá po špinavých myšlenkách a říká mu, poté co si sám v temnotě duše, svém nejmilejším místě, vyhonil ptáka, aby se syn prosím postavil na konec řady maličkých, kde k němu líp může; fronta se vine jako had, syčí a boxuje a farář ji jednou týdně přijímá při dětské mši a za použití ploché dlaně je zase posílá domů, když někdo vyrušuje nebo rozkecává nemilé pravdy. Nejsou snad tyhle majetečky přece jen spíš hypotékami na cestě stále ještě mladého muže, který by sám naléhavě potřeboval spoustu hypoték, aby se mu finančně trochu ulevilo? Dokonce už i závěsy jsou pro něj revolučním rozhodnutím, potřebuje prý jen to nejnutnější, jak vždycky říká, to znamená vlastnit dům a pozemek. Jinak je lakomý, montér, inženýr, a jeho otec je ještě lakomější. Jeho žena musí zdobit předzahrádku výpěstky, které tajně vyškubala z květináčů v lesní školce, jako by se něco takového na světě nedělo soustavně a ve velkém stylu a nemělo by nám být varováním. Chce si snad tento syn člověka ponechat domeček, ale zbavit se ženy a dítěte? Má snad být tak brzy po vší jeho věrnosti? Vždyť tu svou rodinu ještě vůbec nemá dlouho! Možná přijdou ještě další děti! My se to dozvíme, a nebo taky ne, to podle toho, jestli se dokážu vyjadřovat srozumitelně a nebudu si soustavně plést jednající osoby, ale zatím se zdá, že nebudu. Proč jen jsem si začala s třemi generacemi, vlastně jsou to dokonce čtyři? No, ony se ale nevyskytují všechny současně, a kromě toho jsou všechny jedno a totéž. Jestlipak nenasedáme všichni do jednoho člunu, co myslíte? Kdo by nechtěl mít jen sám pro sebe alespoň malý domek? Mohl by pak podjíždět pod mosty a jezdit po dálnicích, dům by ale zůstával trpělivě doma a čekal na něj. Syn nynějšího četníka je zaměstnaný na poště jako telefonní montér a likvidátor poruch, chodil na technickou střední ško22
lu, jejíž absolventi se nazývají inženýři a jsou všude velice vyhledáváni průmyslem, především telefonními koncerny, stačí zavolat, a už rostou jako houby po dešti, brzy to bude jen jeden jediný. Aby si vybudoval a zajistil životní postavení, chodí syn každý týden znovu, s rozhodností, jako by mu to mělo přinést víc, než na co stačí jeho jistoty, do své domácí banky na hlavním náměstí, s rohy skloněnými v očekávání odporu, nehybný, neodvratitelný, ruce však prosebně, téměř nerozhodně pozdviženy, tak jde do banky, která mu poskytuje úvěry, a bude je poskytovat tak dlouho, dokud syn nepřijde o veškeré své jistoty a bude moci jenom, jako to úplně poslední, němě a prosebně spínat ruce, které zůstanou, kde jsou. Být bohatý je založeno na přesné znalosti toho, co máme, a toho, co bychom ještě mohli dostat. Proč vlastně církev nedělá nic pro ty své lidi, kteří tak pilně plní její budovy masem? Kostelu je jedno, jestli chodí lidi, stejně je skoro vždycky zavřený, s výjimkou mše, kdy sv. Eucharistie bez radosti vykonává svou službu v černé kuchyni. Přece by muselo být možné, aby si zbožné farní služebnice jako třeba mladá četníkova snacha při obětavé činnosti ve službě obci vysloužily uvolněné domečky rychleji než ostatní, proč ne, proč potom nedědí? Proč potom dědí nějaký synovec z Lince, který ještě nikdy neviděl kostel zevnitř a tetin domeček v posledních letech taky ne? A proč nejsme všichni majetné filmové herečky, nejdeme domů a neodlíčíme si přání z tváře, abychom další den mohli mít větší a krásnější a museli být zvlášť dobře vyspaní, aby na nás nebyl náš život vidět a my se mohli nám všem svobodně ukazovat v časopise? Naštěstí u nás k násilným trestným činům dochází jen zřídka. Ani byste nevěřili, jak málo je lidí, kteří už nemají vůbec žádné příbuzné! To se pak zase další převlečou za natrvalené vdovy a přitom mají někde v dáli syna, který včas vypadnul z domova, teď ale v rozhodujícím okamžiku změnil chod věcí, který se většinu času jenom tak sám vlekl. To je fakt hloupé! To si přijde takový syn, právě z Lince nebo pro mě za mě třeba z Recklinghausenu, Německa nebo z Kanady, kde se myslelo, že zmizel v tavenině ocelárny 23
nebo pod gigantickou haldou dřeva, vrátí se, a pečené tele i s domem už na něj čekají, aniž by se o to jakkoli přičinil. Na závěť se teď podnikne útok těžkou šavlí, moment, pích!, a už vypustila vzduch. Možná církev existuje jen proto, aby starým lidem, kteří musí tak jako tak brzy zemřít, vtloukla do hlavy trochu rozumu, takže pak včas vstoupí do jejího svatostánku a pěkně vymalují temnou propast pekla. Nebe jsou vždycky ti ostatní, když nám dobrotivě odebírají náš majetek. Peklo je v nás. Církev raději dědí hned, než aby to připadlo jejím blbým zaměstnancům. Četníkův syn sedí bez hnutí na židli pro návštěvy u vedoucího filiálky, ze strachu, že řečí svého těla, i jemu samotnému nepříliš srozumitelnou, bezděky prozradí o svých skutečných a presumptivních majetcích něco, co banka nemusí nutně vědět, i kdyby to měla být jen nepatrná maličkost. Na co máte tady ten šmírák? Mě vůbec nezajímá, co je napsáno na tom hadru. Platí jen podpis a to, co je nad ním. Jedině pak má pravda i právní platnost. Banka se dnes má dozvědět o očekávaném zvýšení platu, které bylo oznámeno neformálním dopisem. To všechno je ovšem jen provizorní stav tohoto úředníka, neboť brzy budou jeho statky početnější než zrnka písku na zelenině čerstvě sklizené ze zahrady, čímž se ušetří při nákupech. Žena si ji vytáhla rovnou ze srdce, které už nikdo neobývá, neboť muž se odtamtud odstěhoval již před lety. Ano, tento dům je léno, praví Bůh a myslí tím lidské tělo, víc domů by ze mě taky neudělalo rytíře, myslí si četník, který takovou oplechovanou bytost zná z knihy pohádek a pověstí týkajících se této oblasti. Jeho syn už teď hrabe se stejnou vervou jako otec a šel by přes mrtvoly, kdyby lidi dobrovolně neumírali předem, ačkoli někdy dost pozdě. Kdyby to tak věděl pánbíček, pro nějž vystavěli domy, místo aby je On musel krást, jako to dělají děti boží, které jsou na to na všechno samy.
24