KDO
BYL SILNĚJŠÍ: C Í S A Ř , N E B O PA P E Ž ? Téměř celý život trval boj o nadřazené postavení mezi Ludvíkem Bavorským a papežem Janem XXII. Poté, co byla rukavice hozena, nebyl žádný z nich ochoten ustoupit.
Ludvík, který později v historii dostal přízvisko Bavorský, se narodil do spletitých časů, středověké struktury se rozpadaly a první Habsburk na královském trůnu, Rudolf, nebyl přes intenzivní snahy schopen učinit rozhodující opatření, především co se nástupnictví týče. V posledních desetiletích byly mocenské pozice zemských knížat příliš silné, takže se zdálo, že jen muž se silnou domácí oporou v zádech může strhnout kormidlo. Ludvík IV. spatřil světlo světa v Mnichově na přelomu roků 1281/2 jako druhorozený syn vévody Ludvíka Přísného a rozhodně se nezdálo, že by byl čekatelem na německou královskou korunu. Když otec překvapivě brzy zemřel, dala matka Matylda dvanáctiletého chlapce na několik let k habsburským příbuzným do Vídně. Tam se v kruhu bratranců a sestřenic nejen učil cizí jazyky, ale mohl se připravovat i na politický úřad, neboť matka a král Albrecht I. měli v úmyslu učinit Ludvíka spoluregentem bratra Rudolfa ve vévodství Horní Bavorsko, plán, jehož uskutečnění vedlo k dlouhotrvajícím sporům mezi bratry. A i když měl Ludvík s habsburskou rodinou zpočátku dobré vztahy, velmi brzy došlo k těžkostem, když stejně jako jeho bratranec Friedrich natahoval ruku po říšské koruně. Protože se němečtí kurfiřtové nemohli rozhodnout, kdo má v budoucnu v říši vládnout, došlo v roce 1314 k dvojí volbě a ke korunovaci jak Ludvíka tak i Friedricha, přičemž jeden 9
TU FELIX AUSTRIA
byl na nesprávném místě a druhý přijal korunu od nesprávné osoby. Následkem byly dlouholeté spory, které v bitvě u Mühlendorfu roku 1322 skončily nešťastně pro Friedricha. Protože ale Ludvík chtěl mír alespoň uvnitř rodiny, nabídl po letech poraženému Friedrichovi spoluregentství. Ludvík se ale přes toto vyrovnání rozhodně nemohl klidně dívat do budoucnosti, byl po celý život obklopen nepřáteli. Přirozeně si jako muž vědomý si své moci stanovil velké cíle a přitom jasně poznal, že pro něho je nezbytně nutné rozšířit svou moc doma. Když převzal od bratra bavorská území a připadlo mu i Dolní Bavorsko, vládl nejen nad Bavorskem, ale i nad Falcí. Jeho první manželství s Beatricí, dcerou vévody Slezska-Hlohovska, slibovalo úspěch, co se věna týče, avšak jeho manželka brzy zemřela. Teprve s druhou manželkou, princeznou Markétou Holandskou, dcerou hraběte Viléma III. z Holandska, Hennegau a Zelandu, získal pro své potomky jistý nárok na tato území. Obratně využíval všechny možnosti, aby posílil svou mocenskou pozici. Když v roce 1320 v marce brandenburské vymřeli Askaniové, dal toto území v léno svému teprve osmiletému synovi Ludvíkovi. Že se tento syn jednou ožení s dosavadní manželkou Jana Lucemburského Markétou Pyskatou, dědičkou Tyrol, bylo tehdy ještě ve hvězdách. Wittelsbachové se domnívali, že tímto chytrým šachovým tahem v roce 1342 mají Tyroly zajištěny. Co nemohl Ludvík Bavorský tušit, byla skutečnost, že smrt udělá Wittelsbachům tlustou čáru přes rozpočet, když osudem poznamenaná vdova Markéta odkáže svou zemi, Tyrolsko, roku 1363 Habsburkům. Velké problémy, které musel Ludvík po celý život zvládat, nebyly jen v říši. Neprozřetelně se pustil do sporu s papežem, přičemž se už brzy ukázalo, že se dá očekávat obrovský boj o moc mezi císařem a papežem v Evropě. Nekompromisní, vládychtivý Jan XXII. odmítl uznat jednoho ze dvou zvolených německých králů. Viděl sebe samého jako říšského vikáře, především v Itálii. Více než sedmdesátiletý papež sídlil v Avignonu a byl zcela pod vlivem francouzského krále, když spor začal. Francouzi měli velký zájem o Itálii. Jan XXII. hodil Ludvíkovi rukavici, když nechal na dveře dómu v Avignonu 10
KDO
B Y L S I L N Ě J Š Í : C Í S A Ř , N E B O PA P E Ž ?
přibít žalobu proti němu pro upřednostňování kacířů. Ludvík totiž proti vůli církve zaujal jiné stanovisko v jednom řádovém sporu. Kdo však nebyl vyrozuměn o papežově akci, byl německý král! Starý muž na Petrově stolci netušil, že Ludvík se nebojí smrti ani ďábla, natož papeže, a že se cítí ve své pozici pevný, zvlášť když mu různé italské městské státy signalizovaly, že ho podpoří. 8. října 1323 zahájil Jan XXII. kanonický proces s Ludvíkem Bavorským. Král byl obžalován, že nosí svůj titul bez papežské aprobace a byl vyzván, aby se dostavil k papežskému soudu do Avignonu. Kromě toho měl okamžitě odložit korunu! Ludvík se odvolal proti postupu papeže takzvanou Norimberskou apelací, což Jan XXII. přirozeně vehementně odmítl, stejně jako další Ludvíkovy kroky. A nejen to: 23. března 1324 dal Ludvíka do klatby. Tento církevní trest v dřívějších dobách působil katastrofálně, protože s ním byla spojena exkomunikace. Nejen jemu byly odepřeny svátosti, ale také všem těm, kdo stáli na jeho straně. Jenomže ve 14. století už to tak strašný trest nebyl, působení klatby bylo oslabené, pokud ne překonané. A právě to papež ve své nenávisti k německému králi nevzal na vědomí. Zato Ludvík si byl jistý, že teď už platí jedině osobní moc, a proto učinil další vzpurný krok: obžaloval papeže z kacířství! Načež papež znovu odpověděl klatbou a interdiktem, čímž byl německý král prohlášen za psance, každý by ho mohl beztrestně zabít. Navzdory tomu Ludvík vyrazil do Říma a už v Miláně byl korunován železnou korunou Langobardů. V Římě ho 17. ledna 1328 ve Svatopetrském chrámu korunoval na císaře zástupce říšského senátu Sciarra Colonna, který si říkal lidový kapitán, a tři biskupové. Ale konflikt s Janem XXII. ještě zdaleka neskončil. Papež vyslovil další klatbu nad císařem, sesadil Ludvíka jako krále a císaře, zbavil ho práv a majetku. V této situaci oznámil nový císař oficiálně ve Svatopetrském chrámu sesazení papeže proto, že tvrdohlavě setrvává mimo Řím, vnáší mezi lidi rebelie a války a je zastáncem mylného učení. Kromě toho odsoudil Jana XXII. k smrti, zatímco římský lid zvolil nového papeže Mikuláše V., který Ludvíkovi ještě jednou nasadil císařskou korunu. 11
TU FELIX AUSTRIA
Ludvík, kterého papež opovržlivě nazýval „ten Bavor“, podnikl několik pokusů, kterými chtěl přimět papeže k tomu, aby z něho sňal klatbu – ale i Benedikt XII., nástupce obou papežů, se tvrdohlavě bránil přijmout císaře zpět do lůna církve. Ludvík zemřel jako prokletý 11. října 1347 při honu na medvědy. I když byly církevní zákony všeobecně neúprosné, byl prokletý císař pochován v kostele Matky boží v Mnichově. Teprve v roce 1625 byl z popudu kurfiřta Maxmiliána tento církevní trest postum zrušen, takže Ludvík Bavorský může odpočívat v pokoji.
12
VÍRA
N E J E N H O RY P Ř E NÁ Š Í
Byla to svatba z lásky, kterou byla spojena dvě království, Kastilie a Aragonie. K jednotnému Španělsku chyběl už jen kalifát Granada, který katoličtí králové Isabela a Ferdinand získali po dlouhotrvajících bojích v roce 1492.
Isabela byla silná žena v tomto svazku, ona určovala politiku, zatímco její manžel se spíš zaobíral finančními záležitostmi. Dík svým politickým idejím a ambicím by jistě vstoupila do dějin jako velká královna a matka země, kdyby neměla našeptávače, jejichž neblahé představy u ní padaly na úrodnou půdu. Královna byla od časného dětství vychovávaná v přísné katolické víře a považovala všechny, kteří patřili k jinému náboženství, za pomatená stvoření, jež je nutné přivést všemi prostředky ke spáse, kterou katolická církev slibovala svým ovečkám jako boží milost. Misionářské působení mezi jinověrci, žijícími na Iberském poloostrově, se jí zdálo být příliš pozvolné, a tak se obracení na správnou víru ujali horliví fanatici. Nekompromisní asketové jako zpovědník Isabely Cisneros se svou fanatickou horlivostí všude v zemi rozdmychávali plameny nesnášenlivosti. Temné stíny vrhaly hořící hranice i na Isabelu a zatemňují její podobu dodneška. V září 1480 podepsali Isabela a Ferdinand v Seville listinu, kterou vstoupila v platnost papežská bula Sixta IV., a tímto aktem byla ve Španělsku zavedena inkvizice, „svaté oficium“, církevní soud, který měl přivést před soudce všechny kacíře v zemi. A tak to, co bylo zpočátku míněno jako opatření na obrácení víry, nakonec překročilo všechno, co si byly schopny vymyslet chorobné mozky. Náboženské šílenství se pojilo s bludným fanatismem. 13
TU FELIX AUSTRIA
Na Iberském poloostrově žilo v 15. století jako všude v Evropě mnoho tisíc Židů. Byli to obratní obchodníci a vynikající kupci, kteří uměli zmnožit peníze takřka přes noc, takže i vládci často dali na jejich rady, když jejich vlastní pokladny zely prázdnotou. A židovští finančníci byli rádi králům k službám a obvykle byli za svou pomoc bohatě odměňováni. Že s nezmenšenou vroucností setrvávali ve víře svých otců, však bylo katolíkům trnem v oku. Jejich zvyky se zdály příliš zvláštní, příliš cizí a tajemné. Začalo se šeptat o jejich zvrhlém chování a ceremoniích, o hanobení hostií a rituálních vraždách dětí. Závist k blahobytu a bohatství Židů posilovala roztrušované zvěsti, protože většina kastilského obyvatelstva byla chudá. I ke sluchu Isabely se dostávaly všemožné pomluvy, především na ony Židy, kteří se zřekli víry svých otců a stali se křesťany. Křest nezabránil tomu, aby tito konvertité, nazývaní conversos nebo marranos, nebyli nadále nanejvýš podezřelí. Říkalo se o nich, že jen ze ziskuchtivosti přestoupili na křesťanství a ve vší tajnosti nadále udržují starohebrejské náboženské tradice. O těchto konvertitech měla zjednat jasno inkvizice. Byli podrobeni útrpnému vyptávání svatého oficia, které „vhodnými“ metodami zkoumalo jejich životní obrat a vztah k novému náboženství. Počínání španělské inkvizice bylo školou pro celou Evropu. Zablokovalo na celá staletí ve svém pohrdání lidmi zveřejnění nových vědeckých objevů. Nejslavnější obětí byl zřejmě Galileo Galilei, který odvolal před svatým oficiem v Římě svá přírodovědná pozorování, aby si zachránil život. Zda skutečně vyslovil ona legendární slova: „A přece se točí!“, není dodnes jasné. Zdá se, jako by se v inkvizičních soudech sešli sadisté z celé země, aby utrpením nevinných uspokojovali své zrůdné choutky. Pronásledováním a zatýkáním konvertitů začala štvanice, která pokračovala zničením nebo vyhnáním Židů a později také Maurů. Peníze a statky nešťastníků propadly koruně, čímž se bohatě naplnily pokladny Katolických Veličenstev. Královna Isabela byla silná v křesťanské víře a tvrdá v jejím prosazování. Neznala soucit a slitování s obviněnými, kteří po nekonečném mučení byli nakonec odvedeni na popraviště, 14
VÍRA
N E J E N H O RY P Ř E NÁ Š Í
k hranici. Zapálení hranice se stalo veřejným divadlem, na němž se lidé bavili jako na býčích zápasech. Pokud projevil obviněný lítost nad tím, co neučinil, byl před zapálením hranice milostivě zardoušen. Pokud ale trval na svém přesvědčení, že je nevinný, udržoval se oheň při malém plameni, aby ubožák co možná nejdéle trpěl. Isabela se často a ráda účastnila těchto strašných představení a zřejmě se přitom utvrzovala ve víře, že boží soud je mocný a spravedlivý a že k smrti odsouzení jsou tímto způsobem zproštěni své viny a mohou se dokonce ještě účastnit na boží milosti. A nemělo právě toto být důvodem k slavnosti a k radosti? Vedle zavedení pravé víry v obou královstvích, Kastilii a Aragonii, měla Isabela další cíl, který od počátku sledovala. Chtěla jednotné Španělsko, k němuž měl být připojen i kalifát Granada. Vší silou a nezlomnou energií prosazovala po celý život tento plán. Jen tak se dá chápat dlouhotrvající a nanejvýš krvavý boj proti Maurům v Granadě, akce, která se táhla přes deset let a v níž oba králové, Isabela a Ferdinand, osobně bojovali až do vyčerpání. „Reconquista“, znovunavrácení kalifátu Granada, země, která oplývala mlékem a medem, se stalo pro Isabelu téměř fixní ideou, svatou válkou, křižáckým tažením v Evropě. Španělští králové měli mnoho důvodů, proč chtěli dobýt Granadu, přičemž hospodářské úvahy přirozeně hrály hlavní roli. Ale zřejmě by si na těžce opevněných Maurech vylámali zuby, kdyby v Granadě nedošlo k vnitřním rozbrojům v panovnickém domě, které uměli Isabela a Ferdinand mistrovsky využít. Každý spor, každé rozladění během dlouholetého boje jim hlásili jejich špehové, kteří měli všude oči a uši otevřené. Katolická Veličenstva uměla využít přízně okamžiku, takže 2. ledna 1492 konečně nad „Perlou Andalusie“ zavlál prapor kříže. I když byla Isabela oslněna maurskou nádherou, která se jí v Granadě naskytla, sledovala i tady svůj hlavní cíl: všechny obrátit na katolickou víru. Kdo se odklonil od určené cesty, musel k 31. červenci 1492 opustit zemi, přičemž si nesměl vzít s sebou ani nejmenší zlomek svého majetku. Všechno, co zde vypovězení zanechali, také propadlo koruně, do státní 15
TU FELIX AUSTRIA
pokladny tak natekly spousty peněz, na nichž vlastně nemohlo ležet požehnání. Rigorózně a s nemilosrdnou tvrdostí bylo dosaženo toho, že se Granada stala křesťanskou zemí a katoličtí králové zbohatli. Nedlouho nato jejich bohatství ještě vzrostlo o poklady, které brutálně vydobyl v nově objevených zemích dobrodruh a mořeplavec Kryštof Kolumbus, jehož podporovala především katolická královna Isabela.
16
NEPŘEHLEDNÝ
HOUF C Í S A ŘOV Ý C H D Ě T Í
Maxmilián I. nebyl jen velmi vzdělaný muž, který přes neustálý nedostatek peněz podporoval umění a kulturu, byl to i veselý člověk, který nade vše miloval víno, ženy a zpěv a obšťastnil mnohou krásnou dámu.
Následky jeho nesčetných milostných dobrodružství se pak projevily po devíti měsících, takže císař v průběhu let zplodil dvaasedmdesát levobočků, jimž odpovídal přinejmenším stejně velký počet nemanželských dcer. Pro velké politické a válečné plány mu scházely peníze, přesto nepolevoval ve svých úmyslech a zřejmě i proto byl nazýván „císařem s prchajícími podrážkami“. Pravděpodobně ani neměl možnost všechny své potomky osobně poznat, a vlastně si ani nemohl být v mnoha případech otcovstvím jistý. Neboť ženy, s kterými strávil mnohou žhavou noc, byly vesměs vdané. Maxmiliánův důvěrník Georg Kirchmair tvrdil, že nikdy neslyšel o tom, že by císař zbavil cti nevinnou pannu. Podle něho to byl člověk mírný, cudný a zcela počestný. Protože byl Maxmilián až do vysokého věku považován za atraktivního muže s veselou povahou, nemusely se zřejmě vyvolené dámy příliš přemáhat, aby mu byly po vůli. A protože za případné následky takové noci byl ochoten nést odpovědnost a nechal matku a dítě zaopatřit, neměla ani většina manželů námitky, především proto, že morální pojmy té doby byly jiné než v pozdějších staletích. Zástup dětí neustále narůstal, takže Maxmiliánův vnuk Karel, který byl jeho nástupcem, převzal po něm těžké finanční břemeno. Protože podle Maxmiliánovy vůle měli mít jeho potomci i v budoucnu možnost vést život přiměřený vysokému 17
TU FELIX AUSTRIA
stavu, přičemž pro dcery bylo přirozeně důležité, aby se mohly provdat za muže z vysoké společnosti. Tak dala Markéta, oblíbená císařova dcera, v jejímž domě často a rád pobýval, svou ruku císařskému lovčímu Janu Hillantovi. Její matka byla okouzlující žena z Porýní, s níž se císař jen těžko loučil před svou druhou svatbou s Biankou Marií Sforzovou. Protože tato „dáma z Porýní“ byla Maxmiliánovou milenkou delší dobu, dá se předpokládat, že se Markéta narodila někdy mezi lety 1484 a 1490. Maxmilián byl po celý život k ženám velmi galantní a dbal na to, aby se jim prokazovala čest. Ve svém životopise vypráví, že pro dámy pečlivě připravoval mnohé, co sloužilo k pobavení, nelitoval nákladů, pořádal pro ně hostiny a slavnosti a vše přesně plánoval. I když celý život želel brzké ztráty nade vše milované manželky Marie Burgundské, přesto plnými doušky vychutnával příjemnosti a radosti pozemského bytí. Byl to císař jako z obrázkové knížky! Nejznámější z jeho levobočků byli jistě synové Jiří a Cornelius, kteří údajně pocházeli od jedné krásné Salcburčanky. Ostatně tomu mohlo být i jinak: Jiří se narodil roku 1505 v Nizozemí, takže jeho matka taky mohla být Burgunďanka. V této souvislosti častěji padlo jméno Brimeu de Meghen. Oba synové byli vychováváni s Maxmiliánovými vnoučaty na dvoře v Mechelenu. Legitimní císařova dcera Markéta tu pečovala o děti svého bratra Filipa, které ztratily matku, a pečlivě se starala i o své o hodně mladší nevlastní bratry. Na Jiřího a Cornelia Maxmilián už dlouho myslel a jednoznačně určil jejich osud. I po jeho smrti v roce 1519 dodržoval jeho nástupce Karel V. ustanovení svého děda. Také život Christopha Viertallera bylo možné vysledovat na základě soukromých listin. Narodil se v Korutanech a byl císařským otcem uznán za syna. Jedině jméno jeho matky je neznámé, protože o matkách císařových nemanželských dětí kronikáři z pochopitelných důvodů mlčí. Jen tu a tam se objeví jméno mladé matky, jako například slečna z Rappachu, kterou Maxmilián v roce 1512 provdal za Jiřího z Rottalu. Dcera Barbara, z milostného vztahu slečny z Rappachu s císařem, byla neobyčejně krásná a hrdý otec ji osobně vedl k oltáři při 18