0034832

Jedna

B

yl čas oběda. Dopolední trh už skončil, místní odešli domů, přespolní trhovci se buď usadili na zahradě hostince před hradbami, nebo už na svých vozech krytých plachtami ujížděli pryč. Náměstí rozpálené sluncem bylo liduprázdné, sem tam přeběhla po horké dlažbě kočka, občas zapleskala holubí křídla, jak se celé hejno vzneslo a usedlo o kus dál. Na nízké zídce oddělující roh náměstí od dlážděné cesty stoupající vzhůru ke kostelním vratům sedělo děvče oblečené do pomačkaných zaprášených šatů. U nohou jí stálo jakési zavazadlo zakryté zánovním šátkem, skloněnou hlavu stínil velký slamák. Seděla bez hnutí a snažila se potlačit pocit paniky, která se jí zmocňovala stále silněji. Seděla tu už od samého rána, na místě, které jí ukázali trhovci. Přišla sem hned za svítání a teprve po ní dorazilo asi půl tuctu dalších lidí, kteří stejně jako ona hledali práci. Většinou to byli venkované, děvčata nabízející se jako děvečky a mladí muži schopní vykonávat jakoukoli práci v hospodářství. Dva se drželi stranou a tvářili se trochu povýšeně, protože to byli mladíci z města vyučení řemeslu a obyčejnými venkovany pohrdali. Dívka se slamákem si původně myslela, že sehnat práci nebude zase tak těžké. Bylo sice už po žních, ale v hospodářství je až do listopadu stále co dělat. Zpočátku to vypadalo dost slibně. U zídky zastavovaly povozy, hospodáři vracející se z trhu prohodili pár slov, řekli, pro jakou práci hledají lidi, a pak se vyptali na poslední službu. A to byl kámen úrazu. Všichni uchazeči o práci měli buď doporučení, nebo se mohli odvolat na někoho známého, jehož jméno mělo v tomto městě dobrý zvuk. Nic z toho dívka se slamákem udělat nemohla. Přitom se zdálo, že právě ona bude mít největší úspěch. Hned první povoz zastavil přímo před ní a statná žena, která seděla vedle kočího, si

7

pátravým pohledem prohlédla její mladou tvář s jemnými rysy a očima, jež byly přímo ztělesněním nevinnosti. „Jak se jmenuješ, děvče?“ „Alžběta, paní.“ „Potřebuju děvečku,“ řekla žena. „Ale takovou, která by dokázala i ohlídat malé děti a v případě potřeby vypomoct v kuchyni.“ „To všechno umím, paní,“ přikyvovala Alžběta horlivě. „To je dobře. Tak mi ukaž svoje papíry a můžeme se dohodnout.“ „Papíry? Já...“ Dívka náhle zrudla a začala koktat a žena okamžitě zbystřila pozornost. „Cože? Ty nemáš žádné doporučení? Žádnou knížku se zápisem z poslední služby? Kdepak jsi sloužila naposled?“ „Já... Nebylo to v tomto kraji..., přicházím až od Besompieres.“ Ženina tvář se stáhla nevolí, dříve vlídný výraz zmizel. „Tak to ne, děvče,“ řekla stroze. „Za co mě máš? Takovou jako ty nepotřebuju! Že ti není hanba! Měla by ses raději odsud pakovat!“ „Já..., asi vám nerozumím,“ hlesla Alžběta vylekaná nečekaným obratem. „Ale určitě mi rozumíš, jen se nedělej. Holku vyhozenou ze služby nikdo nepřijme. To by musel být blázen. Jak se vůbec opovažuješ ucházet o slušné místo?“ „Ale mě nikdo nevyhodil, paní.“ „Nelži! Kdybys odešla ze služby, tak jak počestné služky a děvečky odcházejí, měla bys nějaké doporučení nebo pracovní knížku. Za copak tě vyhodili? Kradla jsi? Nebo ses spustila? A já ti málem naletěla na ten tvůj nevinný kukuč!“ Žena se znechuceně odvrátila a pokynula další dívce, která seděla hned vedle a se zájmem sledovala celý rozhovor. Její knížka byla v pořádku, dívka si hodila ranec dozadu na vůz a vyskočila za ním. Poslední, co Alžběta viděla, byl její pohrdavý pohled. A nejen její. Dobře si všimla, jak se změnilo chování lidí kolem ní. Všichni se odvrátili, někteří si dokonce odsedli. Od této chvíle se jí už nikdo na nic nezeptal,

8

nikdo se na ni přímo nepodíval. Samozřejmě slyšeli každé slovo a ve tvářích se jim dalo číst jako v otevřené knize. Neexistovala pro ně, chovali se k ní, jako by byla prašivá. Holka vyhozená ze služby. Stejná scéna se opakovala ještě dvakrát. Mladá nevinná tvář lidi přitahovala, svým způsobem působila jako doporučení. Ale sotvaže zájemci zjistili, že Alžběta žádné skutečné doporučení nemá a že dokonce není ani schopna říci, kde sloužila naposledy, měnil se jejich zájem okamžitě v ošklivé podezření. Holka vyhozená ze služby! Ať už se domnívali, že je to pro krádež nebo pro nemravnost – obojí bylo stejně hrozné. Někoho takového do služby nikdo nepřijme! Za dopoledne si nakonec našli práci všichni. I ti dva mladíci, kteří se drželi od ostatních v dostatečné vzdálenosti, aby je nikdo nemohl považovat za venkovany. Všimla si, jak se po ní dívají, dobře viděla úšklebky a výzvu v očích a měla co dělat, aby se nerozplakala ponížením. Teprve tady na zídce pochopila, do jak těžké situace se vlastní zbrklostí dostala. Žádnou přijatelnou historku si nedokázala vymyslet a pravdu říct nesměla. Ještě před týdnem měla domov a střechu nad hlavou a také blízkého člověka, který jí nahrazoval rodinu. Ze dne na den to všechno ztratila.

9

J

Dva

ejí jedinou rodinou byla matčina starší sestra Beatrice. Celá dlouhá léta byla hospodyní na rozlehlém venkovském statku hraběte z Bercy. Hrabě žil v Paříži a svá venkovská panství navštěvoval jen zřídka. Na Asin, kde byla Beatrice hospodyní, téměř nejezdil, většinu úředních záležitostí zařizoval jeho právník. Asi před dvanácti léty – to bylo Alžbětě sedm, přijela na Asin místo obvyklé návštěvy právníka sama hraběnka z Bercy se dvěma dětmi. Starší dcerce bylo sedm jako Alžbětě, jejímu mladšímu bratrovi Louisovi pět. Zdrželi se po celé léto, aby, jak hraběnka zdůrazňovala, na zdravém venkovském vzduchu nabrali sil. Určitě to potřebovali, oba vypadali bleďounce a téměř průhledně. Zda jim pobyt na venkově prospěl, nebylo jisté, ale každopádně se k velké Alžbětině radosti na Asin vraceli. Dalších pět let tu trávili i s matkou tři nebo čtyři nejteplejší měsíce. Alžběta se cítila jako v sedmém nebi, neboť hraběnka svým dětem dovolila, aby si s ní hrály. O rok později šla dokonce tak daleko, že Alžbětu jmenovala společnicí své dcery. Pro děti to nemělo valný význam, bylo to prostě jen pokračování hry, ale za nějakou dobu si Alžběta všimla, že ostatní služebnictvo si za jejími zády šeptá a vyměňuje významné pohledy. Nechápala proč a nechápala by to zřejmě ještě dlouho, kdyby jí kuchařka, která si při jakési domácí oslavě přihnula víc, než bylo zdrávo, neřekla pravý důvod. „Copak ses holka nikdy nepodívala do zrcadla?“ zeptala se ta tlustá žena a smála se přitom, jako by řekla povedený vtip. Alžběta na tom nic vtipného neviděla. V té době jí bylo osm let a do zrcadla se dívala, jen když chtěla zjistit, jestli je dostatečně učesaná na to, aby mohla vstoupit do pokojů panstva. „Proč bych se měla dívat do zrcadla?“

10

„Abys poznala, komu jsi podobná. Nebo sis vážně nevšimla, že slečinka Dominika vypadá skoro jako ty? Kdyby tě stejně učesali a oblékli a kdyby ona pár kilo přibrala a trochu se opálila, nikdo vás od sebe nerozezná!“ „To není pravda!“ řekla tehdy Alžběta. Její dětský mozek nechápal, jak na něco takového mohla kuchařka přijít. Slečna Dominika jí připadala jako bytost z jiného světa. Bledá, průhledná, jemná. Její vlasy byly tak světlé, že vypadaly skoro bílé. Ony dvě že by si byly podobné? Vždyť Alžběta byla mnohem vyšší a urostlejší, tváře měla zdravě růžové a v létě opálené, vlasy zapletené do dvou copů nebyly bělavé, ale světle kaštanové. Pokud nepomáhala tetě uvnitř domu a nebyla podle toho oblečená a také obutá, pobíhala venku s dětmi nájemců bosá a rozcuchaná stejně jako ony. Přesto kuchařčina slova pronesená v podroušení znamenala v Alžbětině životě zlom. Od té doby si vždycky našla chvíli, aby se v panských pokojích podívala do zrcadla, a v duchu stále porovnávala svou a Dominičinu podobu. Nešel jí z hlavy kuchařčin smích, když se jí tehdy zeptala, proč by si měla být se slečnou Dominikou podobná. „Protože jste obě z jednoho hnízda,“ smála se kuchařka. Zřejmě chtěla ještě něco dodat, ale další slova i smích jí zamrzly na rtech, protože v tu chvíli vstoupila do dveří Alžbětina teta Beatrice. „Spakuj si svoje věci a za hodinu tě tady už nechci vidět,“ řekla hospodyně mrazivě. „A nemusím ti určitě vysvětlovat proč!“ Dřív než stačila kuchařka jakkoli zareagovat, popadla Beatrice Alžbětu a vystrkala ji z kuchyně ven. „Teto Beatrice, co to znamená z jednoho hnízda?“ zeptala se Alžběta ten večer po modlitbě. Zaplétala si právě vlasy a zkoumavě si prohlížela jejich barvu. Beatrice jen semkla rty a zavrtěla hlavou. „Neznamená to vůbec nic,“ řekla po chvíli. „Jestli něco takového povídala ta stará, tlustá osoba, která si příliš přihýbala ze džbánku, není třeba se tím zaobírat. Ale kdyby ti někdo

11

zase vykládal podobné hlouposti, hned mi to povíš. Rozumíš mi, Alžběto?“ „Ano.“ Byla to zbytečná rada, od kuchařčina odchodu se s Alžbětou nikdo ze služebnictva do řeči nepouštěl. Kuchařka zmizela ze statku i z vesnice a ta, co nastoupila po ní, byla z jiného kraje. Tato drobná příhoda ale přece jen přinesla změnu do Alžbětina života. Teta Beatrice si jí začala více všímat. Pobíhání po polích a loukách s dětmi nájemců skončilo, teta nařídila, že od této chvíle musí neteř chodit obutá i venku a dokonce i v nejparnějším létě. A aby jí ještě víc znepříjemnila život (jak to tehdy Alžběta chápala), domluvila jí vyučování na faře. Tam dívka docházela dvakrát týdně spolu s dcerami pana notáře a kupcovým synem. Během prvního roku se naučila číst a psát a učení, zprvu nezvyklé a nepochopitelné, ji začalo bavit. Pan farář si záhy přestal stěžovat, že je roztěkaná a nepozorná, brzy v ní získal zvídavou a velmi učenlivou žákyni. Těšilo ji, že se naučila číst mnohem rychleji než obě dcerušky pana notáře, a s pýchou pak tetě Beatrici předčítala dlouhé pasáže z knih, které jí pan farář půjčil. Teta Beatrice v těch chvílích vypadala spíš rozpačitě než potěšeně, ale Alžběta nikdy nepochopila proč. Na faru docházela ještě další rok, dokud sám pan farář nepřišel na Asin a neměl s tetou Beatricí dlouhý rozhovor. Alžbětu k němu nepřizvali, ale ona seděla na lavici hned za dveřmi a občas k ní zalétly útržky vzrušených vět. „Je škoda, aby nevyužila svých schopností,“ říkal pan farář a teta s trochou trpkosti odpovídala: „A k čemu jí to bude? Možná by bylo lepší, kdyby zůstala nevědomá!“ Pak chvíli zněly hlasy tak slabě, že Alžběta neslyšela nic než poslední slova pana faráře: „Cesty boží jsou nevyzpytatelné a vy nemáte žádné právo protivit se jeho vůli!“ Znělo to skoro jako v kostele, chvíli bylo ticho a pak se ozval tetin hlas:

12

„Na to ale musím mít souhlas panstva. Napíšu jim, a až přijde odpověď, hned se vám ozvu, velebnosti.“ Alžběta se nedověděla, jestli teta panstvu psala a čeho se dopis týkal, ale asi o měsíc později jí Beatrice oznámila, že od této chvíle bude třikrát týdně dojíždět do městečka do školy k jeptiškám a dvakrát týdně jako dřív docházet na faru, aby se zdokonalila v latině. Nový způsob života se Alžbětě líbil. Smířila se i s tím, že přišla o bezstarostné pobíhání s ostatními dětmi, učení v ní vzbudilo cit do té doby nepoznaný – ctižádost. Snažila se vyrovnat městským dívkám, které chodily do školy mnohem déle než ona a zahlížely na ni proto, že byla z vesnice. Nebo možná ještě pro něco jiného? Alžběta od dětství zvyklá na to, že nemá ani matku, ani otce, začala chápat, že všechno je asi trochu jinak, než jak jí kdysi vysvětlila teta Beatrice: „Tvoji rodiče zemřeli. Bůh je povolal k sobě. Místo nich máš mne a já se o tebe postarám až do doby, než se postavíš na vlastní nohy.“ Alžbětě to nepřipadalo zase tak zvláštní, v jejím okolí bylo dost dětí, kterým zemřela matka nebo otec. Některé měly macechu nebo otčíma, jiné žily u příbuzných stejně jako ona. Ale byl tu přece jen jeden rozdíl: o zemřelých rodičích těchto dětí se běžně hovořilo, vzpomínalo se na ně, nosily se jim květiny na hrob. O Alžbětiných rodičích se vždycky mlčelo a žádný hrob nenesl jejich jméno. Teta Beatrice byla nejen maminčinou sestrou, ale také Alžbětinou kmotrou. Měla svou neteř a kmotřenku nepochybně ráda, ale už kdysi dávno jí naznačila, že existují věci, na které se nesmí vyptávat. Otázka matčiny a otcovy smrti patřila mezi ně. Alžběta by se s tím spokojila, nebýt kuchařčiných znepokojujících řečí o podobě s komtesou Dominikou a o tom, že pocházejí z jednoho hnízda. Tety Beatrice se na nic vyptávat nemohla, a tak se jednou osmělila a zeptala se pana faráře: „Co to znamená, když dva lidi pocházejí z jednoho hnízda?“

13

Odpověděl automaticky: „To znamená, že jsou ze stejné rodiny.“ Pak se zahleděl na její dychtivou tvář a uvědomil si, že to osmileté dítě s inteligencí vymykající se běžnému venkovskému průměru se zřejmě neptá jen tak, a plynule navázal: „Nebo to také znamená, že jsou si duševně a tělesně tak podobni, jako by z jedné rodiny pocházeli, i když jsou si ve skutečnosti úplně cizí.“ S tou odpovědí se Alžběta musela spokojit, ale červík pochybnosti v ní přece jen zůstal. Když toho roku přijela paní hraběnka s dětmi na obvyklý letní pobyt, soustředila se Alžběta na slečnu Dominiku a den za dnem porovnávala vzájemnou podobu, gesta, způsob chůze, hlas, ale ať se snažila jak chtěla, ze svého dětského pohledu žádné shodné znaky nenašla. Soustředila se na to pozorování tak, že jí zcela unikl zájem, jaký o ni projevovala paní hraběnka. Nevěděla ani o tom, že si paní nechala od tety Beatrice podrobně referovat o jejích studijních úspěších a že pak spolu měly dlouhý rozhovor. Od té doby Beatrice mnohem pozorněji sledovala Alžbětiny školní výsledky a holčičce se daleko častěji než dříve dostalo pochvaly. Teta přitom ale nikdy neopomněla dodat, že pouhé vědomosti k životu nestačí a že bude mnohem jistější, když se naučí ještě něco jiného než jen číst v knihách a chytře rozmlouvat. Alžbětě nezbylo nic jiného než se podvolit. Poté co zavřela knihy a sešity, se denně pod tetiným dohledem učila všechno, co patřilo k denním povinnostem hospodyně na velkém panství. Když jí bylo šestnáct, vyznala se v práci v domě i v hospodářství, uměla přidělit úkoly lidem tak, aby všechno probíhalo spolehlivě a naprosto účelně. Znala ceny potravin, látek i porcelánu a při nákupech ji neošidili ani na venkovských trzích, ani v městských obchodech. K tomu slušně hrála na klavír (to ji o prázdninách učívala slečna Dominika), dokázala nabít pistoli, zamířit a vystřelit (to ji zase naučil Dominičin bratr pan Louis), uměla pečovat o malé děti

14

(v tom získala praxi v domě správce, který měl sedm potomků) a navíc dovedla sepsat jakýkoli dopis, ať už se jednalo o věc soukromou či úřední. Lidé v jejím okolí toho využívali a chodili za ní, jako dříve chodívali za panem řídícím či panem farářem. Uměla samozřejmě ještě mnohem víc, ale to si moudře nechala pro sebe. „Stejně nevím, k čemu mi bude všechno to, co jsem se naučila ve škole,“ řekla jednou tetě Beatrici, když spolu větraly pokoje před příjezdem panstva. „Pokud zůstanu tady na statku a nedostanu se do města...“ „Všechno se ti k něčemu bude hodit,“ odpověděla teta klidně. „Dostalo se ti takového vzdělání, aby ses mohla uživit jako guvernantka nebo společnice. Pokud ovšem nezdědíš jednou moji funkci. A jako hospodyně na panství – sama dobře vidíš, kde všude musíš mít oči a co všechno musíš vědět, aby tě lidi neošidili.“ „A kdybych se chtěla vdát?“ zeptala se Alžběta opatrně. Poslední rok – od patnácti – si jí začínali všímat mladíci a ona nemohla předstírat, že jejich zájem nevidí. Teď už se zhlížela v zrcadlech daleko častěji, a vůbec to nebylo proto, že by hledala podobu mezi sebou a slečnou Dominikou. Teta Beatrice jen semkla rty a zatvářila se ještě přísněji než obyčejně: „Je zbytečné přemýšlet o takových věcech. Ve svém věku máš ještě dost času na úvahy o vdavkách. A až jednou na to dojde, stejně bude záležet na panu hraběti, jestli ti dá svůj souhlas.“ „Proč na něm?“ zeptala se udiveně Alžběta, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. Teta místo toho změnila téma a s podezřením v očích na ni pohlédla: „A proč tě najednou tak zajímají vdavky? Pokusil se snad někdo...“ Zmlkla uprostřed věty a zatvářila se tak, že Alžbětě vyrazila červeň na tvářích. Cítila se jako přistižená při zločinu, přestože jejím jediným přestupkem bylo to, že včera navečer chvíli postála ve stínu zahradní zdi a poslouchala, jak jí nejstarší správcův syn vypráví o životě ve městě. Byl to hezký

15

osmnáctiletý chlapec a díval se na ni tak, že ji příjemně šimralo kolem páteře. „No tak!“ naléhala teta. „Někdo se ti pokusil dvořit?“ „Ne, teto, opravdu ne.“ Alžběta horlivě vrtěla hlavou, ale pohled plný podezření tím nesmazala. Od toho dne Beatrice sledovala neteř ještě pozorněji. Alžběta si všimla, že když na statek přijedou hosté – hrabě sem nezajížděl nikdy, ale ochotně půjčoval v době honů statek svým přátelům a příbuzným – teta ji nenechala obsluhovat ani v saloně, ani v jídelně. Pokud byli na statku cizí lidé, nesměla Alžběta překročit práh panského domu. Její místo bylo v kuchyni a v zahradě nebo jí přidělila nějaké šití či opravy prádla přímo ve svém pokoji. Plna dychtivosti pak oknem sledovala loveckou společnost při odjezdu i halasném příjezdu s loveckými trofejemi. Obdivovala velkoměstské šaty i nenucenost dam, líbilo se jí, jak se mladí páni drží v sedle a jak galantně se chovají ke svým společnicím. Viděla všechno, ale ji samotnou nezahlédl nikdo z nich – přesně jak si Beatrice přála. „Proč musím být pořád schovaná?“ odvážila se jednou zeptat tety. „To se za mě tolik stydíte? Nebo jsem tak ošklivá, že...“ Beatrice ji ani nenechala domluvit. „Tvá otázka zavání vzdorem,“ řekla nesouhlasně. „A vzdor mladým dívkám nesluší. A už vůbec ne zvědavost nebo dokonce marnivost. Dobře víš, že nejsi ošklivá, ale zbytečně se dožaduješ, abych ti potvrdila, že jsi dost hezká na to, aby tě obdivovali hosté pana hraběte. Pokud tu někdo z nich bude, neopovažuj se překročit můj zákaz a ukázat se jim!“ To znělo velmi tvrdě a Alžběta tehdy odešla se slzami v očích. Teta Beatrice možná svých slov později litovala, protože když večer přišla dát Alžbětě dobrou noc, pohladila ji ve tmě po vlasech a tiše řekla: „Já tě přece nechci věznit, Alžběto. To všechno je pro tvoje dobro, nechci, aby sis zkazila život...“ Na chvíli se odmlčela a pak tiše dodala:

16