Překvapivé léčebné zkušenosti
Celá řada neuvěřitelných léčebných metod není doktorům vůbec známá nebo třeba jen lomí rukama nad hlavou, když o nich slyší. Přitom se částečně může jednat o léčebné zkušenosti v tom nejpravějším smyslu slova. Kdo nechce v případě onemocnění přenechat vše jen a jen v rukou lékaře a kdo rád sám přiloží ruku k dílu, toho odkažte na tyto řádky. (Právní postup je vyloučen.)
Léčba pantoflem Kdo špatně vidí, mohl by například požádat svého partnera, aby po něm hodil botou, tak jako tomu bylo v případě starého manželského páru žijícího se psem ve Velké Británii. Vynervován štěkotem svého psa hodil jistý muž pantoflem po zvířeti. Hloupé bylo, že místo psa zasáhl svou ženu do oka – následkem čehož začala mnohem lépe vidět: její svět byl rázem pestřejší, barvy zářivější a denní světlo mnohem méně zastíněné. Díky opovážlivému hodu se chmurná clona před jejíma očima zdvihla. Šestaosmdesátiletá paní nejprve neviděla nejmenší důvod k návštěvě doktora. Když nakonec po týdnech zavítala přece jen na radu k očnímu lékaři, stala se ze zázračného uzdravení traumatická dislokace oční čočky – síla letícího pantoflu odchýlila zacloněnou oční čočku z osy oka. Podobně jako spousta lidí nad šedesát pět let měla také žena 11
vrhače pantoflů šedý zákal. Většinou je katarakta, jak se zákal nazývá v lékařské terminologii, podmíněna stářím. K zakalení čočky může ale dojít i následkem poranění oka nebo poruchou látkové výměny jako při cukrovce, případně účinkem přílišného množství léků obsahujících kortizon či rentgenového záření. Zákal se může vytvořit i u malých dětí, například když prodělají v mateřském lůně zarděnky. Jedna léčebná metoda byla známa již ve starém Babyloně – i když přitom nebyla používána domácí obuv, ale špičatý předmět. Dávný léčitel nařízl ze strany oční rohovku, zastrčil špičku jehly až k čočce, kterou pak odtlačil z oční osy dolů, do sklivce. Po vykonané práci se takovýto operatér pokud možno vypařil, aby nebyl pohnán k zodpovědnosti za následnou infekci oka. Dneska pracují oční lékaři důkladněji: většinou odstraní přední část obalu čočky a její zakalenou část. Protože má potom čočka lomivost asi 18 dioptrií, je pacientovi při operaci zpravidla ještě nasazena umělá čočka, aby nebyl tak silně dalekozraký. Je-li čočka pouze odsunuta do sklivce, jako u té šestaosmdesátileté paní, stoupne v orgánu zraku tlak nebo dojde k zánětu. Ten se může rozšířit do celého oka a vede k oslepnutí, a to i přesto, že se vidění na krátký čas zlepšilo. Proto oční lékaři doporučují seniorům raději operaci. Pacientčin manžel, který bez své vůle zapracoval jako odstraňovač zákalu, trpěl ostatně rovněž oboustranným šedým zákalem – což snad vysvětluje jeho nedostatečnou mušku.
Terapie pocucháním nervů Obává-li se někdo, že mu vyklouzne umělá čočka, existuje na to celkem zábavná léčba. Před několika lety ji objevil jistý mladý 12
muž. Dokud bylo všechno v pořádku, hleděl devatenáctiletý mladík na svět normálními pravidelnými kulatými pupilami. Najednou ale byla jedna z nich silně zešikmená. Deformaci pupily zavinil silný úder do pravého oka. Při něm byla umělá čočka z oční komory za světle modrou duhovkou katapultována před ni. Umělou čočku měl mladík od osmi let, kdy se mu po úrazu ta jeho vlastní zakalila. Na curyšské univerzitní klinice lékaři mladíkovi nakapali do oka lék, který zorničku rozšířil. Doufali, že se tak umělá čočka sama vrátí zpět na své místo. Pokus ale úplně nevyšel – umělá čočka ve tvaru disku sklouzla na své místo jen z části. Druhá polovina byla nadále vidět v přední části oční komory, následkem čehož se pravé oko mladého muže podobalo spíše oku hadímu než lidskému. Nedalo se tedy nic dělat a byl stanoven termín operace. O víkendu před operací zašel mladík do zábavního parku. Dopřál si mimo jiné i tři jízdy na Silver Star, největší horské dráze v Evropě. Vozíky tam stoupají až do výše 73 metrů – a pak se rychlostí téměř 130 kilometrů v hodině vrhají střemhlav do hloubky, aby krátce nato vyletěly raketovou rychlostí zase nahoru. Na pasažéry přitom působí kromě různého zrychlení i odstředivé síly až ke čtyřem g. Střemhlavá děsivá jízda mladíkovi pocuchala nervy a působením stresového hormonu adrenalinu, který je v podobných případech vylučován, se mu pravděpodobně rozšířily zorničky v očích. Enormní silové zatížení při jízdě na horské dráze působilo i na umělou čočku. Několik hodin po pekelné jízdě si mladík uvědomil, že je čočka zase zpátky na svém místě. Díky Silver Star byla vtlačena dozadu do oční komory. Tím ušetřil mladík nemocenské pokladně hromadu peněz. Kromě toho byla jízda na horské dráze mnohem zábavnější než pobyt 13
na operačním sále. Léčebná metoda jízdy na horské dráze je zatím považována za neobvyklou a má daleko k oficiálnímu uznání. Přitom by z toho mohli profitovat i další pacienti, jak ukáže následující příběh.
Uzdravení jako z pohádky Začnou-li na atrakce na poutích chodit i lidé se závratěmi, mohou za to majitelé kolotočů poděkovat jistému vědci z Bavorska. Objevil totiž velice zábavnou metodu léčby obtížné závratě. A právě to je parádním příkladem přímo pohádkového uzdravení. Dvaačtyřicetiletý muž měl problém: sotva se z lehu posadil, zatočila se mu hlava. Pohnul hlavou vlevo: zase. Tak to šlo celé čtyři týdny a potíže se stále prohlubovaly. Hlava se mu zamotala i vícekrát za den a záchvaty trvaly asi deset minut. Dokonce i v noci ho budila nevolnost a závrať. Na doporučení lékaře z ORL začal pacient třikrát denně cvičit: otáčel hlavu ze strany na stranu, lehal si a sedal. Všechno bylo potom ale ještě horší – dokud nenavštívil pohádkový les a neprojel se na veverce. Jeho děti totiž ještě nesměly v mnichovském zábavním parku samy bez doprovodu dospělého na horskou dráhu. Po přemlouvání se nakonec otec obětoval a svolil ke dvěma jízdám na veverčí dráze. Úspěch byl okamžitý a trvalý: navždy ho přešly závratě a motání hlavy. Při zrychlení na horské dráze byly totiž pravděpodobně krystalky v jeho vnitřním uchu katapultovány někam jinam, kde už nemohly škodit. Tím byla vyléčena nezhoubná nevolnost, motolice, která tolik sužovala otce rodiny. A žádná jiná forma závratí není tak častá jako tahle. Vinu na tom nesou drobné krystalky uhličitanu vápenatého, 14
které jsou na receptorech zrychlení ve vnitřním uchu. Vnitřní ucho sestává mimo jiné ze tří maličkých, polokruhovitých kanálků naplněných tekutinou. Když se člověk pohne, tekutina zůstává vlivem setrvačnosti na původním místě, jemné senzory zaregistrují toto vybočení a hlásí do mozku zrychlení. Občas se drobné krystalky z váčků uvolní, třeba vlivem otřesu (například při hlavičce při fotbalu) nebo v souvislosti s virovou infekcí či spontánně, a dostanou se do tekutiny. A tím začínají problémy. Při pohybu hlavou sklouznou kamínky v uchu s malým zpožděním na nejhlubší místo kanálku. Toto sklouznutí zaregistrují senzory a hlásí do mozku zrychlení, ke kterému ale vůbec nedošlo. Podaří-li se krystalky dostat na místo, kde neškodí, je po trápení. Proto lékaři radí při těchto potížích pohyb. Uzdravený vědec od té doby nedá dopustit na horskou dráhu. Pro jistotu a kvůli prevenci jezdí jednou ročně na Oktoberfest do Mnichova. Jeho pozoruhodný případ však bude sotva někdy publikován v odborném časopise, neboť odborníci z Berlína zabývající se závratěmi vyslovili silné pochybnosti. Možná z obavy, aby nepřišli o své příjmy: Co kdyby všichni jejich pacienti se závratěmi navštívili zábavní park, místo aby šli k lékaři? Ale tito neurologové mají ke znepokojení skutečně důvod. Znají totiž i úplně opačné případy: pětadvacetiletou pacientku, která dostala první závratě právě po projížďce na horské dráze, o padesátiletém akrobatickém pilotovi, kterého rovněž léčili, ani nemluvě: když točí letadlo do lopingu, jeho smysl pro rovnováhu je zmaten poplavávajícími krystalky v uchu. I nezhoubná závrať může být v takové situaci poněkud nebezpečná.
15
Neuvěřitelně rychlé vyléčení Možnost nenadále rychlého vyléčení kyne ve zvláštních případech také při bolestech zad. K tomuto zákroku potřebujete potřeštěnou zdravotní sestřičku, příkrou chodbu a postel s okrajem. Kdo by měl zájem o zcela přesný popis postupu, nechť se obrátí na paní Hubmannovou z Kolína nad Rýnem, kterou čekala operace meziobratlových plotének. Ošetřovatelka, která ji vezla, cosi zapomněla. Zaparkovala nemocniční vozík – s pacientkou – u kraje lehce se svažující chodby a odběhla. Hloupé bylo, že lehátko nezabrzdila. Postel se dala pomalu do pohybu, postupně ale nabírala na rychlosti, pacientka vřískala – až na konci chodby lůžko prudce zabrzdilo o zeď. Hrůza, ale problémy s meziobratlovými ploténkami u pacientky se rázem vyřešily a operace již nebyla nutná. Ortopedové ovšem tento způsob léčby nedoporučují. Navíc ještě nebyly sepsány o metodě pouštění pacienta na lehátku z kopce proti zdi žádné vědecké studie. Úspěch dosažený v případě paní Hubmannové vysvětlují tím, že ta část ploténky, která předtím tlačila na míšní kanál, vklouzla při nečekaném manévru zpět na správné místo. V zásadě je to možné, za předpokladu, že část způsobující bolest není od zbytku meziobratlové ploténky odtržena. Ještě v roce 1960 napínali ortopedové některé pacienty s potížemi meziobratlových plotének za ruce a nohy v naději, že by mohla posunutá část páteře zapadnout zpět na správné místo. Pacienti ležící na břiše byli napínáni jako hadr. Protože byla tahle procedura vyloženě bolestivá, musela být prováděna v narkóze. U části nemocných zapadla ploténka skutečně na správné místo. U další skupiny pacientů došlo však tímto způsobem k poškození nervů. Proto nakonec lékaři tuto metodu opustili. Čím silněji tlačí meziobratlové ploténky na nervy nohou, 16
močového měchýře nebo střev, tím větší úlevu přinese pacientovi operace. Ovšem při normálním bolestivém opotřebení plotének způsobeným stářím přináší podobná operace pouze malou úlevu. Podle výsledků výzkumného projektu Cochranova spolupráce (Cochrane Collaborations), při které jsou prověřována a vyhodnocována nejrůznější témata, na bolesti zad účinkují teplé obklady, akupunktura, výtažky zvonečníku, cayennského pepře a výkalů volně se pasoucího dobytka. Mimo jiné prokázaly svou účinnost při bolestech zad i takzvané nesteroidální léčebné prostředky, jako třeba Ibuprofen, kognitivní behaviorální psychoterapie a uvolňovací cvičení. Naopak vůbec nikomu se nedoporučuje polehávání na lůžku – kromě paní Hubmannové a jízdy na posteli proti zdi.
17
Neznámé diagnostické metody
Polobohové v bílém dosadili na první místo před léčbu diagnózu. Vyšetření krve nebo zátěžové testy EKG na kole nejsou pro moderního pacienta žádnou novinkou. A počítačovou tomografii, rentgenové snímky nebo vyšetření na ultrazvuku zná dnes už každé malé dítě. Kdo z lékařů by chtěl dnes zapůsobit na své klienty, musel by přijít s nějakým originálním nápadem. Mohl by třeba pozvat pacienta na golfové hřiště. Nebo ho požádat, aby něco zazpíval.
Močení a gymnastika Pokud se někdo vypraví k lékaři kvůli problémům s vylučováním moči, neměl by se divit, když ho lékař vyzve, aby udělal nějaký krkolomný gymnastický cvik. Tento novátorský diagnostický postup objevily nezávisle na sobě dvě osoby mužského pohlaví ve Velké Británii; prvnímu bylo teprve osmnáct měsíců, zatímco druhému sedmašedesát. U chlapce se najednou objevily problémy s čůráním – úspěch se dostavil jen tehdy, když stál na jedné noze. Starší pán se naopak musel postavit na čtyři až pět minut na hlavu. Už delší dobu měl problémy s močením, které se projevovaly náhlým přerušením proudu moči. Zjistil ale, že když udělá stoj na hlavě, může po několika minutách zase pokračovat. 18
Příčinou potíží obou pánů byly močové kameny. Chlapec trpící cystinurií měl jediný veliký kámen. Cystinurie je vrozená porucha transportu aminokyseliny (cystinu). U lidí trpících touto chorobou dochází k tvorbě krystalů cystinu, močových kamenů a následně k uzávěru močových cest a omezení průtoku moči. Staršímu pacientovi ucpávalo vývodné močové cesty na 300 močových kamenů (o celkové váze přesahující 400 gramů). Když pacienti provedli své cviky, kameny se přemístily a volnému průtoku moči už nic nepřekáželo.
Zpěvem ke stanovení diagnózy Urologové nejsou jediní, kdo přehodnotili využívání netradičních diagnostických postupů. Také kardiologové žádali dosud své pacienty jen zřídka, aby něco zazpívali. Přitom taková píseň může poskytnout velmi cenné ukazatele! Nejlépe to lze doložit právě na případu jednoho lékaře. Padesátiletý pacient měl stále větší problémy, když si chtěl zanotovat svou oblíbenou píseň Only the good die young (Jen ti dobří umírají mladí). Aby ji vůbec mohl dozpívat, musel se několikrát zhluboka nadechnout. Dřív se mu nic takového nestávalo, a je známo, že původní interpret této písně Billy Joel dokázal zazpívat celé pasáže songu bez nadechnutí. Příčinou pacientových potíží s dechem bylo velké zúžení věnčité tepny. Pokud byl v klidu, postačovalo jeho srdci stávající zásobování krví. Při námaze, která vyžadovala zvýšené čerpání krve, už nebyl srdeční sval zásobován v dostačující míře. Když jeho kolegové rozšířili už skoro uzavřenou tepnu, mohl pan doktor opět zpívat z plna hrdla. (Zvuková kvalita zpěvu, o které bylo podle svědků lepší pomlčet, se ani po zákroku údajně nezlepšila.)
19
Jak je důležité, aby lékař dobře slyšel Když lékař požádá pacienta, aby místo zpěvu zahvízdal, tak je oheň na střeše. Přitom australský lékař Eric R. Dunn pravděpodobně zachránil pomocí této metody život dvěma pacientům. Starší z nich se původně dostal do nemocnice kvůli prstu, který si přiskřípl ve dveřích do stáje. Zranění mu pochopitelně dělalo trochu starosti, ale ve stejné míře ho trápila další věc: nemohl hlasitě hvízdat. Pracoval v rozhlase jako profesionální hvízdal, a když ráno hvízdl na svou ženu přes celý park, slyšela ho. Tak tomu bylo ještě dva dny před příchodem do nemocnice. Tam ale bylo všechno jinak. Uším lékaře, který si dal předložit akustický záznam pacientova hvízdání, se zdál hvizd dostatečně silný. Postrádal ale určitou výšku tónu, kterou byl dřív pacient schopen vyloudit. To ho přivedlo na správnou stopu: začínající risus sardonicus, tzv. sardonický smích je úsměv, na němž se nepodílejí emoce. Postižení se musí proti své vůli šklebit. Tento výraz jim vnucují křečovitě sevřené obličejové svaly. A právě tato počínající křeč byla pravděpodobnou příčinou toho, že pacient už nemohl hvízdat jako obvykle. Risus sardonicus je prvním příznakem životu nebezpečné nákazy. Spory bakterií tetanu (Clostridium tetani) vnikají do těla porušenou pokožkou. Tyto spory se vyskytují prakticky všude, také v půdě a prachu na silnicích. Uzavřená povrchová nebo bodná zranění jsou ideálním prostředím pro jejich další vývoj. V ráně produkují bakterie, kterým se daří v prostředí s nedostatkem kyslíku, smrtelně nebezpečný jed, který se pohybuje rychlostí kolem pěti milimetrů za hodinu po nervových drahách směrem k míše a mozku. V míše ochromuje určité nervové buňky. Následující proces by se dal srovnat s vypínačem, který má navíc připojený dimer. Pomocí takového vypínače můžeme nejen rozsvěcovat a zhasínat, ale také citlivě regulovat intenzitu světla. 20