P ÁT E K
BYL PRO NĚJ ČERNÝ DEN
Neboť v pátek 26. srpna 1278 padl spory opředený český král Přemysl II. Otakar po prohrané bitvě na Moravském poli mezi Dürenkrutem a Jedenspeigenem ze soukromé msty rukou vrahovou. Býval to dynamický mladý muž plný plánů a cílů, které se pokoušel prosadit zčásti brutální silou. Přitom mu pranic nezáleželo na prostředcích, jež ho měly vést k úspěchu. Již v mládí se u Otakara projevovala jeho nezkrotná rvavost, která přidělávala vrásky rodičům, králi Václavu I. a jeho manželce Kunhútě Švábské, neboť bystrý a živý chlapec, který spatřil světlo světa pravděpodobně v roce 1233, si hledal záminky jak se poměřovat v zápolení nejen se svými vrstevníky, ale již velmi záhy také soupeřil s vlastním otcem, ačkoli se vychovatel Filip Korutanský stále dokola snažil nespoutaného mladíka krotit a zprostředkovat mu odpovídající vzdělání. Dodnes není jasné, zda Otakar uměl číst a psát, pravděpodobně ovládal slušně němčinu a docela cizí mu nebyla ani latina. Při jeho chatrném vzdělání bylo o to úžasnější, že během svého života vymyslel plány, které by přinesly jeho zemím mnoho pozitivního, kdyby je stihl dotáhnout do konce. Avšak mnoho událostí mu zabránilo vykonat něco vskutku velkého. Jeho otec Václav I. měl pravděpodobně docela jiné představy o budoucnosti druhorozeného syna, ale předčasná smrt staršího Vladislava, který se měl ujmout následnictví po otci, učinila z Otakara ve čtrnácti letech moravského markraběte. Na mladíka čekaly velké úkoly, neboť šest let předtím zpustošili zem Mongolové. Nyní šlo o to obnovit v ní klid a pořádek, ale především zajistit její hospodářský vzestup. Kvůli metodám, které při tom používal, se Otakar poprvé dostal do konfliktu s otcem, když nesouhlasil s Václavovým polním tažením 7
S I G R I D - M A R I A G R Ö S S I N G O VÁ
do Rakouska, jež vyvolalo šlechtickou vzpouru. Ačkoli nebyl Přemysl II. Otakar do povstání přímo zapletený, přece jen se nechal, když mu to bylo nabídnuto, zvolit v Praze „mladším králem“. Povstalci však neměli proti mužům krále Václava nejmenší šanci, a tak se musel podrobit nakonec také syn. Přestože Otakar ukvapeně rozpoutal další bojové akce, otec se mu nijak nemstil. Přidělil synovi v roce 1249 titul spoluvládce, což Otakarovi ovšem nijak nezabránilo v tom, aby se vůči otci vymezoval i nadále. K názoru, že by se měl s otcem definitivně usmířit, došel zřejmě, teprve když ho papež Inocenc IV. oficiálně exkomunikoval, protože projevil přátelství vůči Štaufům, a přišel tak o nemálo stoupenců. Jenže krále Václava jeho syn dosud až příliš často zklamával. Pro jistotu přikázal, aby byl Otakar převezen na hrad Přimda v západních Čechách, kde posléze prožil několik měsíců jako vězeň. Sotva se Otakar ocitl opět na svobodě, vpadl překvapivě po otcově boku s najatými německými rytíři do Dolních Bavor. Rytíři již dávno zapomněli na své ideály a napáchali v Čechách mnoho zla, „když plundrovali a vypalovali,“ vyháněli dobytek z chlévů a připravovali nešťastné obyvatele měst na Dunaji o všechny statky a majetky. Pro usoužené obyvatelstvo byli tihle „Bémáci“ učinění zeměškůdci a zdálo se, že jejich trápení skončí setkáním štaufského krále Konráda IV. a českého krále v Chamu v Bavorském lese. Jenže Václava I. boj pořád ještě neunavil. Již delší dobu pošilhával po Rakousku, poté co mu rakouské stavy signalizovaly, že by byl vítán v zemi, v níž po smrti posledního Babenberka Fridricha II. Bojovného vládl chaos. A jelikož měl v roce 1250 už jistě v úmyslu stáhnout se postupně z politické scény, ustanovil rakouským místodržícím svého syna, kterého o rok později ještě jednou jmenoval moravským markrabětem. Tím zajistil Otakarovi český trůn! I to však bylo mladému ctižádostivému Přemyslovci málo. Jeho postavení v Rakousku měl posílit manželský svazek s dědičkou babenberských majetků. Ačkoli byla Markéta, sestra Fridricha II. Bojovného, o více než třicet let starší, odvlekl ji Otakar 11. února 1252 k oltáři v hradní kapli v Hainbburgu 8
P ÁT E K
BYL PRO NĚJ ČERNÝ DEN
téměř násilím, neboť po manželově smrti složila slib, že se už nikdy neprovdá. Boj mezi otcem a synem by pravděpodobně znovu vzplál v příštích letech, kdyby se král Václav, unaven politickými a privátními intrikami, stále víc nestahoval do soukromí a konečně se nevěnoval své skutečné vášni, lovu. Václav se ze svého odpočinku dlouho netěšil, zemřel již o tři roky později, čímž na sebe Otakar strhl veškerou přemyslovskou moc, což pro něj přirozeně znamenalo, že musel nadále bojovat na všech frontách. Válečné štěstí k němu bylo zprvu příznivě nakloněno, v roce 1260 porazil Uhry v bitvě u Kressenbrunnu a povedlo se mu sebrat jim hospodářsky důležité Štýrsko, neboť se tam nacházely zeirinské stříbrné doly, kterých se Otakar zmocnil ihned poté, co se stal štýrským vévodou. Nejenže nechal vytěžit zásoby stříbra, ale vytvořil také jedinečné sociální zákony, jež horníkům zaručovaly ochranu v případě nemoci a penze. Tragické v Otakarově životě bylo, že s jeho osobou byly – a jsou dodnes spojovány – převážně negativní představy. Jeho ideje však nacházely v této temné době malý ohlas, ačkoli se snažil zavádět zlepšení ve všech oblastech, když nechal zpustošené kraje a vylidněné vsi opět osídlit Šváby, které povolal do země, založil nová města jako Leoben nebo Bruck an der Mur a podnítil vznik Královce vysoko na severu. Byl by se stal politickým všeumělcem, kdyby to nepřehnal. Jenže jeho ctižádost se nedala zabrzdit. Když zjistil, že je to výhodné, nechal se rozvést se stařičkou Markétou a pojal za manželku Kunhutu Haličskou, mladou kvetoucí ženu, která mu porodila čtyři potomky. A jelikož nedokázal odolat leckteré krásné dvorní dámě, jako byla třeba Anežka z Kuenringu, bylo tedy zcela logické, že měl rovněž nemálo levobočků. Jako král český, vévoda rakouský, štýrský a korutanský byl Otakar zajisté jedním z nejmocnějších kurfiřtů v říši, když se v roce 1273 ucházel o německou královskou korunu. Fakt, že ve volbě podlehl habsburskému hraběti Rudolfovi, znamenal počátek jeho životní katastrofy. Když Rudolf žádal na Otakarovi vydání neprávem přisvojených říšských území, jako bylo Chebsko, český král se zdráhal tomuto požadavku vyhovět. 9
S I G R I D - M A R I A G R Ö S S I N G O VÁ
Rudolf na něj uvalil říšskou klatbu. Otakar byl náhle obklopen nepřáteli, neboť se od něj odvrátili mnozí z jeho bývalých sympatizantů, a tak byl český král nakonec donucen se podrobit. Vídeňský mír z roku 1276 mu ponechal pouze jeho kmenová území. Byl to klid před bouří. O dva roky později zkusil ještě jednou štěstí v bitvě. V srpnu 1278 se oba sokové Přemysl a Rudolf střetli na Moravském poli. Dodnes se v Jedenspeigenu 15. srpna při velkolepé slavnosti vzpomíná jak na vítězného Rudolfa I. Habsburského, tak na nešťastného krále Přemysla II. Otakara, který nejen prohrál bitvu, ale také přišel o život ze soukromé msty.
10
NÁHODA
SI ZAHRÁLA NA OSUD V ŽIVOTĚ NEOBYČEJNÉ ŽENY
Johana z Pfirtu rozhodně nebyla žádné děvčátko, když se překvapivě provdala za habsburského vévodu Albrechta II. Byly to především majetky v Alsasku, Sundgau, jižních Vogézách a Burgundské bráně, které způsobily nenadálou atraktivitu čtyřiadvacetileté ženy, neboť až do roku 1324 věnoval málokdo pozornost oběma dcerám Ulricha III. z Pfirtu. Když hrabě v tomto roce navždy zavřel oči a z dědického ustanovení vyplynulo, že starší z dcer Johaně připadnou všechna území, ocitla se den ze dne v ohnisku veřejného zájmu. Aby předešla případným sporům mezi sestrami, odškodnila jejich matka Johana z Mömpelgardu chytře a předvídavě mladší dceru Uršulu jinak. V této situaci začali všichni uvažovat, kdo asi vyhraje závod, jehož první cenou byla ruka bohaté nevěsty. V té době sice ještě nikoho nenapadlo, že by se „šťastné Rakousko“ mělo ženit a vdávat, místo aby dobývalo čest a slávu na bitevním poli. Jelikož však Habsburkové tehdy zaměřovali hlavní své zájmy ještě na západ, navrhl Leopold, syn krále Albrechta I. zavražděného v roce 1308, svému nejmladšímu bratru Albrechtovi, který ještě nebyl ženatý, aby se ucházel o ruku na území bohaté Johany z Pfirtu. V Johanině vlasti se pravděpodobně radovali, když se o ni začal zničehonic ucházet mladý Habsburk, neboť jí bylo už čtyřiadvacet a bylo třeba se obávat, že bude muset dožít jako abatyše nějakého kláštera, uvážíme-li, že dívky z jiných rodů byly zaslibovány nebo také zasnubovány již v dětském věku. Proto nikdo nic nenamítal proti tomuto sňatku, požehnal mu rovněž dívčin poručník papež Jan XXII., a tak se mohla Johana vydat s velkou družinou do Rakouska, aby 26. března 1324 oslavila ve Vídni nádhernou svatbu s Albrechtem. 11
S I G R I D - M A R I A G R Ö S S I N G O VÁ
Pro oba, Albrechta i Johanu, hrál osud v životě hlavní roli, neboť nikdo nemohl předvídat, že zrovna nejmladší syn krále Albrechta I. bude vládnout v rakouských zemích delší dobu. Když byl královský otec v roce 1308 ze soukromé msty zavražděn, měl se stát jeho následníkem Fridrich Sličný, který však zároveň usiloval o královskou hodnost. Nakonec po dlouholetých střetech se svým protihráčem Ludvíkem IV. Bavorem rezignoval, trpce zklamán životem a osudem živořil, dokud ho nevysvobodila smrt. Avšak ani jeho mladším bratrům, dynamickému, aktivnímu Leopoldovi a Otovi, nebyl souzen dlouhý život, a tak se vévodského úřadu musel vposledku ujmout jediný přeživší z bratrů. Nyní se mu skvěle hodila dynamická žena po boku, která navíc zhodnocovala jeho postavení svými územími, která s sebou přinesla do manželství. Albrecht a Johana vlastně mohli hledět poklidně budoucnosti vstříc! Co však nemohli tušit, bylo, že je v nejbližší době zavalí obrovské nesnáze. Život jim neztěžovali nepřátelé kolem, vévodu neohrožovali revoltující sedláci, oba drtily vážné problémy, k nimž docházelo v jinak harmonickém manželství. Plynul měsíc za měsícem, rok za rokem a ve vévodské kolébce stále ještě neležel žádný dědic a následník, dokonce v ní nespočinulo ani žádné děvčátko. Všichni už na mladou vévodkyni hleděli úkosem, neboť tehdy bylo absolutně neobvyklé, aby ženy rok co rok nedarovaly život dítěti, a to tak dlouho, než nakonec umřely při porodu nebo bezprostředně po něm. Ležela snad na Johaně a Albrechtovi nějaká kletba, když patnáct let marně čekali na děťátko, na dar z nebes, přestože Johana z Pfirtu absolvovala doporučené lázeňské kúry, užívala různé byliny, když byl měsíc v úplňku, a polykala pochybné prášky? Vytoužené těhotenství na sebe stále nechávalo čekat! Situace byla čím dál kritičtější. Když Johana v roce 1330 právě překročila třicítku a stala se z ní stařena, projevily se u Albrechta znenadání příznaky ochrnutí. Lékaři stáli bezradně u lůžka nemocného a nemohli najít jiné vysvětlení, než že vévoda pravděpodobně požíval otrávená jídla. Nebo ho uřkla čarodějnice! Skutečnou příčinu jeho postupující nehybnosti se zřejmě podařilo zjistit až po staletích, kdy patologové po důkladných vyšetřeních došli k závěru, že Albrecht II. 12
NÁHODA
SI ZAHRÁLA NA OSUD V ŽIVOTĚ NEOBYČEJNÉ ŽENY
musel trpět pokročilou artrózou. Jenže tehdy všichni věřili jen tomu, co viděli na vlastní oči. A jelikož Albrecht byl schopen pohybovat se už pouze na nosítkách, brzy se mu po celé zemi začalo říkat „Albrecht Chromý“, ačkoli ti, kteří mu nepřáli nic zlého, ho nazývali „Albrecht Moudrý“. Přirozeně nyní byla aktuální otázka, zda je mrzák schopen plodit děti. Ale také Albrecht a Johana jako by časem zmalomyslněli, neboť poté co vyzkoušeli všechny pozemské prostředky a pomůcky, obrátili se jako věřící křesťané k nebesům a modlili se, aby se stal zázrak. Albrecht podnikl vzdor svému postižení pouť k Rýnu, aby poprosil o pomoc tamní svaté. A protože se modlili také mniši a mnišky v klášterech, které po cestě navštívil a nadělil jejich obyvatelům velké peněžní dary, aby žádali o podporu rovněž všechny mučedníky, nebesa se nad chudákem vévodou slitovala a poslala pomoc, ať už byla jakákoli! Johana v roce 1339 ve svých devětatřiceti letech darovala život zdravému chlapečkovi, který měl později během svého nedlouhého života psát dějiny, Rudolfa IV. zvaného Zakladatel. Nicméně do radosti z narození syna se okamžitě vloudily pochyby o otcovství. Podařilo se zplodit potomka přirozeným způsobem? Byl Albrecht II. Chromý skutečně chlapcovým otcem? Byla přímo ironie osudu, že Johana z Pfirtu v následujících letech přicházela nepřetržitě do jiného stavu a rodila další děti, darovala život ještě třem synům, a to ve věku, kdy vlastně patřila mezi stařeny. Dodnes je skoro medicínský zázrak, co se odehrávalo v ložnici vévodkyně. O tom, že Albrecht je určitě otcem těchto četných potomků, pochybují možná zlolajníci nebo historičtí laici, neboť čím vícekrát Johana z Pfirtu obtěžkala, tím bedlivěji byla střežena a sledována. Pravděpodobně by nemohla mít stálého milence, ledaže by Albrechtovi II. záleželo mnohem víc na hojném dětském požehnání než manželčině věrnosti. Vévoda však v každém ohledu stál za svou ženou a dal veřejně z kazatelen rozhlásit, že narozené děti jsou jeho vlastní potomci, aby tak oficiálně sprovodil ze světa všechny zlovolné pověsti. Ačkoli byla vévodkyně od svých čtyřiceti téměř pořád samodruhá, ujímala se reprezentačních povinností a vedla předběžná jednání s aquilejskými patriarchy, při nichž šlo o budoucnost Korutan, Kraňska a Vindické 13
S I G R I D - M A R I A G R Ö S S I N G O VÁ
Marky. Vynikající roli sehrála tato politicky nejvýš bystrá žena také při mírových jednáních mezi Habsburky a Lucemburky.Vždy a všude našla správný tón, a tak ji prostý lid miloval. Proto také v zemi zavládl velký smutek, když se roznesla zvěst, že vévodkyně zemřela bezprostředně po porodu, poté co v roce 1351 ve svých jednapadesáti letech přivedla na svět ve Vídni své poslední dítě.
14
PŘÍTEL-NEPŘÍTEL BYL ČESTNÝ MUŽ
Když byl Fridrich Sličný nucen uznat, že nemůže dodržet slib, který dal Ludvíku Bavorovi, vydal se v Mnichově dobrovolně svému sokovi a vrátil se do vězení. Fridrich, druhorozený syn habsburského krále Albrechta I. a jeho choti Alžběty, se celý život řídil heslem, že nesmí porušit jednou dané slovo, i když mu z toho vyvstanou sebevětší nepříjemnosti. Ocitl se vlastně čirou náhodou v situaci, jež se mu stala břemenem, neboť jeho starší bratr Rudolf, který se měl ujmout následnictví po otci a vládl již jako český král, zemřel mlád, což byla tragédie, kterou překonalo už jen zavraždění jejich otce v roce 1308. Ačkoli byl Fridrich, narozený v roce 1289, pověřen správou habsburských zemí již dva roky před otcovou smrtí, a nebyl tudíž místním mocipánům nijak neznámý, propukala po zavraždění Albrechta všude povstání proti arogantně vyhlížejícímu mladíkovi a jeho agresivnímu bratru Leopoldovi, jimž oběma společně připadly v léno otcovy země. Proti bratrům válčili nejen dolnobavorští vévodové, odboje se zúčastnil také do té doby nejlepší Fridrichův přítel Ludvík z Horních Bavor, neboť se obával, že se Fridrich bude stejně jako on ucházet o německý královský trůn, který se uprázdnil v roce 1313 po smrti Jindřicha VII. A Ludvík Bavor se nemýlil! Všude v říši vznikaly skupiny podporovatelů obou uchazečů, které si ve skutečnosti chtěly jen přihřát vlastní polívčičku. V Německu vypukla nepředstavitelná drobná válka a lidé v postižených krajích pravděpodobně ani netušili, proč je stihlo takové utrpení. Jako obzvláštní váleční štváči vynikali Fridrichův bratr Leopold a norimberský purkrabě. Oba také sehráli rozhodující roli v dramatu, které vyvrcholilo Fridrichovým zajetím. 15
S I G R I D - M A R I A G R Ö S S I N G O VÁ
V té době však věci ještě nedošly tak daleko, Fridrich si mohl jakžtakž užívat soukromého života, neboť se prostřednictvím důvěrníků, mezi nimiž nechyběl ani štýrský veršotepec a kronikář Otacher ouz der Geul, ucházel o ruku krásné dcery aragonského krále Jakuba II. Mladičké nevěstě Isabele, kterou v Rakousku později přejmenovali na Alžbětu, bylo v době námluv přibližně jedenáct let, což byl ve 14. století všeobecně uznávaný věk, kdy bylo možné uzavřít sňatek. Dívenku nadchla představa, že bude provdána za opravdového krále, neboť jí bylo ve snu předpovězeno, že o její ruku bude žádat krásný panovník. A Isabela měla dostat vskutku muže svých snů, urostlého a přitažlivého, třebaže Fridrich obdržel svůj přídomek „Sličný“ až o dvě staletí později. Když Isabela, která urazila dalekou cestu většinou na koni za doprovodu početné družiny, přičemž se musela neustále obávat, že si aragonští družiníci vjedou do vlasů s rakouskými, dorazila do štýrského Judenburgu, všichni zvědavci se shodli v jednom: Zřídkakdy bude k vidění krásnější pár! Fridrich nepojal za manželku žádnou chudou dívku, neboť Isabela přinesla do manželství nejen pěkný paklík peněz, ale také nepřehlédnutelnou výbavu. Jen mezi cennostmi se nacházelo dvacet osm náramků posázených nejdrahocennějšími kameny, které měly pro nevěstu nemalý význam, bezpočet stříbrných nádob, pozlacených nožů a lžic, jakož i žraločími zuby osazený „kredenc“, nádoba, která umožňovala rozpoznat otrávené jídlo. Nesměla chybět ani umně vyzdobená šachovnice, protože také dámy v té době rády holdovaly této hře náročné na myšlení. Fridrich stihl strávit se svou ženou jen několik málo šťastných dní, neboť situace v říši se měla konečně vyjasnit. Ludvík, posílen prvním vítězstvím nad svým rivalem v bitvě u Gammelsdorfu, nasadil všechny páky, aby se stal německým králem. A skutečně při volbě v říjnu 1314 získal čtyři ze sedmi kurfiřtských hlasů, zatímco Fridrich pouze tři. Přestože byl Ludvík oficiálně korunován v Cáchách, Habsburk ještě nezahodil flintu do žita, naopak si nechal 25. listopadu 1314 nasadit na hlavu korunu od kolínského arcibiskupa Jindřicha z Virnenburgu pod širým nebem u Bonnu. Nyní proti sobě 16