Johanka Je mi osm let. Je skoro půlnoc, a přestože bych měla, nespím. Nikdo nespí. Celý zámek je na nohou, všichni tu horečnatě pobíhají a pokřikují, vůz na nádvoří se plní nejroztodivnějšími předměty, truhlami a obrazy a každou chvíli do něj někdo přidá nějakou novou věc. Odevšad se ozývají hlasy, lomoz, šoupání a tahání nábytku a občasný výkřik – „Honem, no tak si pospěšte, proboha živého!“ To nahlas pokřikuje Doubek, můj táta, majordomus a správce. Je po válce. Noc je světlá, měsíc v úplňku, odráží se od vody, na střeše zámku rozčileně klape zobákem čáp, kterého ten hluk probudil. Adéla v kuchyni pláče a balí do ubrousků jídlo na dlouhou cestu, Tomáš a Běta pomáhají někde v zámku, stařičký Vaculík laská koně a tiše k nim mluví, to proto, že se ta nervózní noc přenesla i na tyhle jinak klidné tvory, a stará Klára, hausfrau k dětem, konejší v přistaveném kočáře tři potomky paní Sofie. Všechno začalo tím, že odpoledne dorazil spěšný posel s telegramem, který odstartoval celý tenhle shon. Nevím, co v něm stálo, jen jsem viděla, jak paní Sofie po jeho otevření celá zbledla a nařídila uspěchaný odchod. Teď k půlnoci je skoro hotovo. 12
13
j i ř í h o lu b / z á d u š n í m š e z a h r a b ě n k u
Vyběhnu schody do prvního patra a při procházení těch podivně odcizených místností narazím na paní Sofii. Kněžna působí klidně. Rozvážně chodí z místnosti do místnosti, dívá se, hluboce a plně, jako by se snažila zapamatovat si každý detail, občas něco pohladí, tu svůj stolek na šití, tu vycpaného medvěda, tichého společníka po prapředcích, který slouží jako držák na tác pro odkládání pošty. Pak si paní Sofie přistrčí štokrle, stoupne si na něj a zadívá se na obraz svého tchána. „Tak to vidíš, Juliánku, tohle je konec. Tolik jsem se snažila.“ A pak už brečí, sundaný obraz postaví na zem, chytne se za břicho, pak jako by chtěla obejmout sama sebe, celá se schoulí a rozvzlyká se tak, že se rozbrečím taky. Teprve teď si mě všimne. „Johanko,“ řekne tiše a rozpřáhne náruč. Okamžitě se do ní rozběhnu. Sevře mě pevně a přitom něžně. „Johanko, Johanko moje zlatá.“ Když se Sofie přece jenom trochu uklidní, zvedne mi bradu a podívá se mi do očí. „Slib mi, Johanko, že mi to tady pohlídáš, ano?“ Přikývnu a znovu se obejmeme. Přichází táta. „Paní Sofie, myslím, že je nejvyšší čas!“ Sklopí oči, jako by se styděl, a dodá: „Byl tu Hanys – prý už jsou za lesem.“
„Jestli to zapálí, jestli to tady zapálí…!“ Sofie se znovu chytne za břicho. Táta k ní přistoupí. „To nedovolím. To nesmí!“ řekne pevně, popadne Sofii a vleče ji pryč. „Pojďte, paní, ať se nestane ještě něco horšího.“ Sofie se naposledy otočí na obraz tchána a nechá se odvést pryč. Já cupitám za nimi. Maličké nádvoří je plné lidí. Stojí tu, v rukou louče a lucerny, stojí tiše, hlavy natočené ke schodišti, odkud přichází Sofie v doprovodu táty. Vůz, do kterého tak zběsile nosili všichni věci ze zámku, je už pryč, zůstal tu jen kočár a v něm tři vykulené děti. Sofie najednou neví, co říct. Do ticha z davu vystoupí Adéla, podá kněžně košík s jídlem a pevně ji obejme. Aby ne, zná Sofii ještě jako malou holčičku, přes třicet let! Pustí ji a udělá kněžně křížek na čelo. „Sofinko, holčičko moje, ať tebe i děti uchrání Pán od všeho zlého!“ „Adélko,“ kněžna už zase brečí. Táta zvolna Sofii vyprostí z nového medvědího objetí a vede ji k vozu. Konečně se zvednou další hlasy. „Nashledanou, milostpaní!“ „Šťastnou cestu, a nezapomeňte na nás.“ Hlasy sílí. Každý si chce se Sofií alespoň potřást 14
15
j i ř í h o lu b / z á d u š n í m š e z a h r a b ě n k u
rukou a Sofie ty podávané vděčně přijímá. „Děkuji vám všem, snad jsem nikomu neublížila.“ Ozve se okamžité nesouhlasné mručení. „Hodnější jste k nám být nemohla. Ani vy, ani pan kníže! Vyřiďte mu od nás moc pozdravů!“ „Paní Sofie, prosím, je čas! Musíte jít!“ Táta už zase kněžnu popohání. „Musíte hned vyrazit, pokud si chcete zachránit krk, proboha, už prostě jeďte!“ Maminka přiskočí a ještě rychle kněžnu políbí. „Určitě se někdy uvidíme, až se tohle všechno přežene. Zachraňte sebe i děti. Bůh vám pomáhej!“ Sofie se naposledy otočí a nastoupí do vozu. Ten se konečně rozjede. „Sbohem! Nashledanou!“ Všichni volají za kočárem. Táta ještě křikne na kočího: „A vem to přes hráz, tam projedete!“ Po mostě, který spojuje zámek s pevninou, se ozve klapot kopyt a kočár zmizí ve tmě. U lesa se začnou objevovat první pochodně. „Zamknout bránu!“ přikáže táta. „Ty parchanty sem nesmíme pustit!“ Loučí je víc a víc, pomalu se přibližují k zámku. Táta zavelí: „Ženský a děti okamžitě dovnitř a zajistit hlavní vchod. V zámku pozhasínejte a zůstaňte schovaný, ať se děje, co se děje. Chlapi, ke mně!“
Bývalé služebnictvo se rozběhne po celém zámku. Brána se s duněním zabouchne a ozve se zvuk zašoupávání závory. Les je tou dobou už plný mihotavých světel. Bojím se, a určitě nejsem sama. Ztichlý tmavý zámek mi najednou přijde cizí. „Pojď!“ popadne mě maminka za ruku a už běžíme do prvního patra k oknům ve věži, které vedou na most, kde zůstal táta a další muži. Táta stojí v polovině mostu. V ruce drží lucernu a vyčkává, až se nepřítel s loučemi přiblíží ještě víc. Netrvá to dlouho. Muži s pochodněmi jsou hluční, opile ječí, v jejich čele je Krause. „Vraťte se, odkud jste přitáhli!“ zařve táta hlasem, jaký jsem u něho ještě nikdy neslyšela. Dav se té rozhodnosti v něm asi trochu zalekne a zastaví se. „A heleme se, to je patolízal tý špinavý děvky!“ ozve se do ticha Krause. „Brej večír, pane bejvalej správce. To je mi ale přivítání!“ Dav na straně Krauseho se zasměje. Už zase začíná získávat ztracenou kuráž. „Co tu chcete?“ zahřmí znovu táta. „Ty víš dobře, co chcem. Jdem si pro pár věciček!“ deklamuje Krause a dav s ním. „Jo, to si teda jdem!“ Naštěstí je zase utiší tátův hlas. „Dokud tu budu já, 16
17
j i ř í h o lu b / z á d u š n í m š e z a h r a b ě n k u
nevezme si nikdo ani kámen. Nenechám vás tady plundrovat a ničit, stačilo, co jste udělali s tvrzí a majetkem Hartmanna!“ Dav se ani nepohne. Táta řekne o poznání tišeji: „Jděte domů. Jděte hned teď a vyspěte se z toho.“ „Drž hubu!“ zařve zničehonic Krause. „Všichni víme, jaký svini fašistický jste sloužili, pověsit by vás měli, do jednoho!“ „Jó, pověsit!“ zařve dav. Od brány se ozve další mužský hlas. Poznám ho, je to Toník, vrchní číšník, co měl na starosti servírování. „Chá, a tohle si dovolí z huby vypustit Krause, Němec po fotrovi, kterej tady donedávna poletoval s háknkrajcem na rukávě! Pověsit by měli spíš tebe, ksindle náckovská!“ Za mostem se okamžitě rozhostí ticho. Do něj táta řekne: „Vidíte, a vy se jím necháte vést… Ještě před měsícem jste srali maggi v kostkách, když se někde Krause objevil. Špicl.“ „Zavři hubu, Doubku. Zavři hubu, nebo tě to bude setsakra mrzet!“ Krause se klepe vztekem. „Dobře víte, že jsem byl u nácků jen proto, abych dělal rozvrat zevnitř!“ Táta mu znovu skočí do řeči. „Krause, ty mi nebudeš poroučet! Až do odvolání jsem tady pánem já. Ty se teď otoč a táhni do svý vsi. Tam jsi možná lidi zblbnul, ale tady
ti na to nikdo neskočí. Ti tvoji z tebe udělali starostu, což mě vážně udivuje. Z tebe, hajzla, kterej udal vlastní mámu. Tomu se říká hrdinství!“ Dav zabrblá. Všichni tuhle špínu znají. Jen jim prostě nepřijde příjemné, když někoho slyší říkat to nahlas. Podlejzají náckovi, který po válce otočil kabát naruby. „Doubku, já tě zabiju!“ zařve Krause. Trhnu sebou, ale maminka mě hned chytne a konejší: „Neboj se, Johanko, tátovi se nic nestane!“ I přes její ujištění začnu natahovat. Mám strach. Už to nechci ani poslouchat, ani se na to dívat. „Bětko,“ zavolá potichu máma a bývalá klíčnice okamžitě přiběhne. „Bětko, vem Johanku a dej ji dolů spát.“ Bětka mě bez jediného slova vede pryč. Máma už sice není její nadřízená, bůhví co se všemi bude, ale stejně poslechne. Ještě slyším, jak Krause znovu zaječí: „Doubku, chcem si vodnýst nějaký věci. A vezmem si je, ať se ti to líbí, nebo ne.“ „Ty sis to slovo ,znárodnění‘ vyložil po svým, že jo?“ ozve se zase táta. „Beneš vydal Dekret kvůli zestátnění, ne kvůli rozkrádání! A to si piš, Krause, že já to tady před tebou a takovejma, jako jsi ty, budu hájit, dokud nepřijede komisař a všechno nesepíše!“ „Dost,“ zakvičí Krause. „Zabte ho!“ a rozeběhne se po mostě. Po chvilce se zastaví. 18
19
j i ř í h o lu b / z á d u š n í m š e z a h r a b ě n k u
Nikdo ho nenásleduje. Před zámkem i v jeho oknech začnou všichni ječet. „Na něj, na Krauseho!“ „Svině jedna udavačská, špinavá!“ „Hajzl prašivá!“ Dav za Krausem couvne, zpanikaří, někdo do někoho strčí, spadne louč, ozve se výstřel. Trhnu sebou. Bětka mě okamžitě táhne k oknu, chce vědět, co se stalo. Vytrhnu se jí a utíkám dolů sama. Nepokouší se mě zastavit. Ozve se jekot, všichni se rozprchnou a nějaký dobrák hodí zapálenou louč do protějšího statku, kde je dobytek a hlavní zámecký čeledník. Všichni s hrůzou pozorují, jak seno u maštalí rychle chytá. „Ježišmarjájosef, je tam babi Kovalíková!“ zakřičí z okna Adéla. „Lidi, ježišikriste, lidi, hoří!“ Statná Adéla se žene ke schodišti, co jí stačí dech. „Blázníš, Adélko?“ popadne ji Manka. „Máš rozum, holka? Víš, co je tam venku za lidi, co za lidi, za svině? Teď tam ani náhodou nemůžeš. Nech to na chlapech.“ Hluk venku stále roste. Na mostě někdo něco křičí, za mostem pobíhají vystřízlivělí Krauseho kumpáni, ve stájích hrůzou řve dobytek, který ucítí kouř, čápi ze zámecké střechy už zmateně poletují tmou a klapou zobáky. „Hoří, hoří!“ ozývá se zvenku i zevnitř. Krauseho ve stále jasnější záři ohně není vidět.
Strach nestrach, teď už i všechny ženské letí ke schodišti, odsunují závoru a přitom berou vědra, hrnce, všechno, co může posloužit. Maminka vyběhne mezi prvními. Most je plný chlapů, kteří se rozestoupí, jakmile ji spatří. Uprostřed nich leží táta. Oči dokořán, dívá se, ale nevidí. Oheň naproti stále sílí, maminka padá na kolena a bere tátovu hlavu do dlaní. Brečí a nikdo se nehýbá, nikdo nehasí, ti s loučemi jsou pryč. Já stojím ve vratech zámku, nechci se dívat, ale dívám se, na tátovo tělo, na maminku, která se ho snaží probudit, na oheň a na ozářené tváře všech. Nechci, ale dívám se a tenhle obrázek už z hlavy nikdy nevymažu… Týden nato vyráží od zámku pohřební průvod. Kráčí pomalu a zasmušile, správcová s uplakaným dítětem jdou za rakví, v průvodu jsou i ti, kteří pár dní předtím chtěli zámek vyrabovat, byl to přece jen soused a tradice pospolitosti je silnější než to svinstvo, které bylo a které teprve přijde, kráčí za rakví, v níž se tělo správce Doubka připravuje k cestě na věčnost. Hřbitov je v polích nad rybníkem. Tady bude Doubek uložený a jméno na jeho kříži postupně vybledne. Teprve po pohřbu se zámek vyprázdní. Komisař z ministerstva oficiálně propustí všechny zaměstnance buržoazie, bez odstupného, bez jediného slova jsou najednou všichni na dlažbě, jen vdova po správci Marie je toho ušetřena, protože teď, po smrti Doubka, je tady nejvyšší, má 20
21
j i ř í h o lu b / z á d u š n í m š e z a h r a b ě n k u
přehled a může pomoct se soupisem věcí zabavených té německé lůze. K tomu všemu její manžel přece jen zemřel při obraně státního majetku, berme to jako takový tichý dík. Doubková nakonec správcovou zůstane, zámku byla totiž udělena kategorie číslo jedna, tedy objekt, který bude provozuschopný a kam se vítězný lid bude chodit dívat na to, jak zpupně si šlechta žila. Nechají Marii dokonce i stejný byt, může přijmout i dva zaměstnance na údržbu a úklid. Kuchařka Adéla se chopí hadru a rukavic a Toník místo leštění příborů a dohlížení na etiketu vyfasuje dvoje montérky. Jsou za to ještě rádi. Mohli dopadnout jako ostatní, kteří teď dělají po vyvařovnách, ve statku, ve fabrice na přízi, prostě jinou, špinavou a šedivou práci, která té bývalé nesahá ani po kotníky. Po Únoru začne být hůř, než si kdo kdy dokázal představit. Adéla často brečí a vypráví, že i za obou válek, které pamatuje, bylo vždycky o trochu líp než teď. Do srdcí, duší i domovů se vkrádá strach, nikdo nevěří nikomu, majetek se houfně zabavuje, malí hospodáři se smutně věší na trámech zestátněných hospodářství, velkostatkáři utíkají do ciziny, dokud je čas, nebo se stávají nejpodřadnějšími pracovníky vznikajících družstev, a v téhle šílené době vyrůstá malá Johanka. Je jí jedenáct, proto neunikne pionýrskému slibu, sněhobílé košili a rudému šátku. Dobře