1
Osm dní před svou smrtí začal George Washington Crosby blouznit. Z vypůjčené nemocniční postele, stojící uprostřed obývacího pokoje, viděl, jak z imaginárních prasklin v omítce na stropě vylézá a zase v nich mizí drobný hmyz. Okenní tabulky, kdysi úhledně zatmelené, se viklaly v rámech. První prudší závan vzduchu je vyrazí a sklo se vysype na hlavu členům rodiny usazeným na pohovce, v křeslech i na kuchyňských židlích, které do pokoje jeho žena nanosila, aby se tam všichni vešli. Smršť tabulek je všechny vyžene, jeho vnoučata z Kansasu, Atlanty a Seattlu a sestru z Floridy, a on zůstane jako trosečník na posteli v moři střepů. Dům přepadnou vrabci a pyl a déšť a drzé veverky, které celý život vyháněl z krmítek pro ptáky. Ten dům postavil sám – vybetonoval základy, vztyčil krov, zavedl vodu, připojil elektřinu, omítl zdi a vymaloval pokoje. Jednou udeřil blesk, když v rozestavěných základech pájel poslední spoj na bojleru na teplou vodu. Odmrštilo ho to až k protější stěně. Vstal a spoj dopájel. Zaštukoval praskliny v omítce; prošťouchl ucpané potrubí; osmirkoval oprýskaná prkna a natřel je tlustou vrstvou barvy. 7