Věci skryté Neblahá předtucha
Tehdy ráno jsem byl určitě jediný, kdo se toho dotkl. V uličce se kolem mne shlukli, jakmile jsem však hmátl do rakve, všichni do jednoho ucouvli. Den byl šedivý, nový rok se sotva překulil. Obloha jako ušpiněný hadr, na dlažebních kostkách ještě ulpíval sníh potřísněný sazemi. Zrovna jsem – snad vůbec naposledy – vyšel ze svého bytu kousek za Novou Rybí ulicí a kráčel vzduchem, který už začínal houstnout kouřem z krbů, kde lidé po ránu rozdělávali oheň. V uličce puch zkyslého piva a zvratků a tichá hrozba. „Doktore Dee…“ Muž, jenž se protlačil kruhem čumilů, měl na sobě dlouhý černý plášť, přehozený přes černý kabátec, který byl sice drahý, ale nezdobený. Vlasy, lesklé jako krtčí kožíšek, měl přilíznuté k lebce. „Snad si na mě pamatujete, doktore.“ Jeho hlas zněl jemně a ubíral mu na letech. „Ehmm…“ „Začal jsem studovat v Cambridgi krátce předtím, než vy jste ji opustil.“ Nehtem palce jsem opatrně přejel po žlutavém obličejíku v rakvi. Tenkrát si všichni mysleli, že bych je měl znát. Nač to? Chvíli něco znamenali, pak zas ne a nakonec se po nich slehla zem. Škoda času, který se dal věnovat studiu. „Univerzita je poměrně velká,“ odtušil jsem.
„Domnívám se, že jste v ten čas přednášel řečtinu.“ Což znamená, že to mohlo být v roce 1547 nebo 1548. Od těch dob jsem se do Cambridge nevrátil a k naprostému úžasu své matky jsem odmítl dvě profesorská místa, která mi tam velezdvořile nabízeli. Zvedl jsem k němu zrak, zavrtěl hlavou a požádal za prominutí, že doopravdy netuším, kdo je. „Walsingham,“ řekl. Slyšel jsem o něm. Sedí v parlamentu a je asi o pět roků mladší než já, takže pořád ještě nepřekročil třicítku. Ctižádostivý, šušká se o něm, a také prý podlézá Cecilovi, aby z něj vyrazil nějaké místo u dvora. Jeho posel mi bušil na dveře před osmou, ještě za tmy. Tohle nemám rád, jde mi to na nervy. Ostatně, na nervy mi jde leccos. „Máte štěstí, že jste mě zastihl, pane Walsinghame. Chystám se odjet z Londýna a usadit se v domě své matky v Mortlake.“ „Věřím, že nikoli natrvalo.“ S podezřením jsem vzhlédl. Ten držgrešle, co vlastnil dům, kde jsem bydlel, před týdnem vyšrouboval nájemné vysoko nad moje možnosti – a patrně hluboko pod svůj vlastní odhad, poněvadž mě mnozí zjevně považují za boháče. Jak je to možné? Ale i tak mne obestírala jistá vážnost a já byl na pochybách, zda má Walsingham coby pouhý člen parlamentu právo se mnou strkat sem tam. Jenomže mě ta záležitost zaujala, a byl jsem tudíž ochoten vyjít Walsinghamovi pro tuto chvíli vstříc. „Vosk?“ Z protější strany přidřepl do bláta k rakvi, která ležela na kamenném žlabu pro koně. Natáhl prst ke tváři uvnitř, leč vzápětí ho zase stáhl. „Podíváme se,“ řekl jsem. A jelikož už mě ta nekonečná pověrčivost rozčilovala, hmátl jsem do rakve oběma rukama a ten uzlík vytáhl. Když jsem sklonil hlavu a začenichal, někdo z přihlížejících zalapal po dechu. 10
„Včelí vosk.“ „Zřejmě ukradený z kostela, že?“ „Také bych hádal. Vytvarovaný nad plamenem. Vidíte ten otisk prstu?“ Leželo to na tmavorudé, zlatem lemované tkanině na dně schránky. Zcela nahé. Na délku to měřilo zhruba stopu, na šířku tak tři palce. Místo očí zely rozeklané díry, místo úst řez nožem pomazaný červení. Na přebujelém ňadru se skvěl jeden usmolený otisk a další chuchvalec červené barvy ulpěl jako tmavá bobule v úžlabí mezi nohama. „Oltářní svíce?“ zeptal se Walsingham. „Možná. To vy jste to našel?“ „Můj úředník. Já bydlím nedaleko odsud, u řeky. Zprvu si myslel, že kouká na mrtvě narozené parchantě nějaké jeptišky. Když pak –“ „Copak je obvykle neházejí do řeky zabalené do hadrů?“ „Když konečně sebral kuráž a nadzvihl víko, hned ho zase přiklapl. A utíkal zburcovat mne.“ Rozhlédl jsem se: dva konstáblové, muž z hlídky, pár nočňátek a u vstupu do uličky jakýsi pobuda. U dveří do ubohé knajpy na nároží čadila dohasínající pochodeň, ale domy po obou stranách měly okenice pevně zabouchnuté a ani z komínů se nekouřilo. Nejspíš skladiště. „Našel to přesně takhle?“ „Ne, ne. Ta ohavnost ležela na velice nápadném místě na nábřeží, kde na ni mohl kdekdo natrefit. Přikázal jsem, ať ji přistěhují sem, a pak jsem vyslal hlídku, aby začala obcházet domy a ptát se – muž, který kráčí po ulici s rakvičkou v náručí, přece nemůže dočista ujít pozornosti okolí!“ Přikývl jsem. Hádám, že touhle dobou se nějaký ochmelka strachuje o svůj zdravý rozum. Položil jsem voskovou figurku zpět do skříňky a zkusil to celé potěžkat. Skříňka byla docela lehká – pod dehtovou černí se asi skrývalo borové prkno. „A potom jste přivolali mne,“ řekl jsem. „Smím se zeptat… ehm… proč vlastně?“ 11
Moje otázka zůstala viset ve vzduchu. Mrštil po mně jinou: „Doktore Dee, vzhledem k tomu, že oba víme, koho ta figurka představuje, jak by podle vás měla fungovat?“ Z vlasů vyrobených z pletence slámy spadla v tomto okamžiku do bláta drobná dřevěná korunka. Zvedl jsem ji. Nebyla vyřezána nijak obratně, ovšem z dálky… „A pokud je ta věc skutečně vyrobena z oltářní svíce,“ pokračoval Walsingham, „nepočítá se s tím, že daná okolnost posílí… ehm… její účinky?“ „Pane Walsinghame, než se tím budeme blíže zaobírat –“ Walsingham pozvedl ruku, vstal, mávl na konstábly a ostatní přihlížející, aby ustoupili ještě o kus dál a ukázal na dveře naproti kamennému žlabu, kde ta věc ležela. I já jsem se pracně vyškrábal na nohy a následoval ho. Opřel se o dveřní rám, který oprýskával a začínal trouchnivět. Muž, jehož láká vlhko a stíny. A jenž si zjevně myslí totéž o mně. „Chápu to tak, doktore Dee, že jste naše přední autorita ohledně toho, co bychom mohli nazvat věcmi skrytými.“ Nad řekou se zničehonic rozlehlo skřehotání racků. Walsingham vyčkával, kostnatou tvář zachmuřenou, oči utopené v hlubokých důlcích. Teď jsem byl ve střehu. Jakým způsobem sloužím nové královně, nebylo žádné tajemství, ale přinášelo to spíše riziko nežli zisk – každý, kdo dokáže poodhrnout temné závěsy, nevyhnutelně budí podezření plebejců. Jenomže co na to říci? Pokrčil jsem rameny a přiznal, že mám o tu záležitost akademický zájem. Dosti zdrženlivě, protože Walsingham mi dosud nesdělil důvod, proč by se o voskovou panenku v dětské rakvičce měl vůbec zajímat člen parlamentu. „Zdá se mi, doktore Dee, že při pátrání po původu tohoto artefaktu se nám nabízejí dvě možnosti.“ Nám? „Ta první… jde o nějaký úklad papeženců s cílem šířit poplach. Zde máme ukázkový vzorek veřejnosti.“ Pohodil 12
hlavou ke dvěma konstáblům. „Jen se jim podívejte do obličeje – bojí se o svou nehynoucí duši už jen proto, že musejí prodlévat v blízkosti té věci.“ „A vy ne?“ Mezitím jsem si vcelku s jistotou vybavil, že Walsinghamovi jsou rodina s pevnou reformistickou vírou, která má blízko k Boleynovým a patrně nenávidí modlářství ve všech podobách. Proto tedy s opovržením popsal pouliční ženštinu slovem jeptiška. „Nu a ta druhá cesta,“ řekl, „nás pochopitelně provádí k samotnému Satanovi.“
• K těmto půlnočním otázkám se vracím za dne. A přece s velkou péčí. Neboť vězte: jen málo lidí je obdařeno podobnými schopnostmi, jaké mají andělé. Někteří vidí mrtvé či dokáží rozpoznat myšlenky v mysli svých bližních. A jiným byly dány prostředky, jejichž pomocí jsou schopni přivodit změnu v přirozeném řádu věcí. Tohle všechno vím, a přesto podotýkám, že domníváte-li se, že zde narážím na svou maličkost, klidně na to zapomeňte. Já jsem učenec. Zasvětil jsem svůj život hledání a mapování stezek ke světlu, ať už plane v nás, nebo na hranici našich obzorů. A dovolte, abych zde podotkl, že to není nikterak snadné, jelikož stezky jsou zarostlé trním a hložím a my se dáváme vést světly falešnými. Za nimi, za těmito falešnými světly, jsem často šel i já, avšak dnes už jsem mnohem opatrnější.
• „Jedno víme oba,“ řekl jsem. „Víme, že Londýn překypuje potměšilým lotrovstvím.“ 13
Walsingham napjatě nasál vzduch nosem. „Dost možná. Ale má tenhle předmět satanskou moc, anebo ne?“ „Je nasnadě, že má moc vzbudit strach a úzkost.“ Pohlédl jsem na konstábly, kteří si nyní cosi šeptali. Tlumený smích, jenž maskuje primitivní děs. Nejraději bych si tu figurku i se schránou odnesl, abych je mohl dále zkoumat, dospěl jsem však k závěru, že ukazovat přílišný zájem by bylo nemoudré. „Někdo zde očividně vyvinul značné úsilí,“ řekl jsem. „Rakvička je vyrobena vcelku solidně. Panenka sama… inu, žádné veliké umění to není. A přece…“ „Co?“ „Kromě toho otisku prstu shledávám zvláštní jednu okolnost – nejsou tady… Víte, zpravidla bývá podobná figurka propíchána špendlíky. Záměr je jasný: působit bolest, ať už bolest ducha či těla, osobě, kterou figura zobrazuje. Zde ovšem nic takového nevidím.“ „Leží v rakvi jako mrtvola! Copak vám není jasné, že –“ „Smrt, ano, to jistě, ale smrt jakého druhu?“ „Takže proroctví? Zlé znamení snad?“ „Kvalita látky a celkové řemeslné provedení poukazuje na… víte, na určitou zámožnost a pevný úmysl. Hrubě naznačené oči a ústa svědčí spíše o prostém pohrdání zobrazenou osobou než o nedostatku umělecké zručnosti. A toto pohrdání je dále zdůrazněno ušmudlaným otiskem prstu na… ehm, na ňadrech.“ Tohle není náhoda. „Samozřejmě se to tam donese,“ řekl Walsingham. „Myslíte ke dvoru?“ „Už o tom ví příliš mnoho lidí. I kdybych je všechny nakrásně zavázal slibem mlčenlivosti – a taky že to udělám –, stejně se to roznese. Do konce týdne budou na ulici pamflety.“ „Budu k dispozici,“ řekl jsem, „abych uklidnil… ehm, abych poskytl vysvětlení, až to bude zapotřebí.“ 14
„O tom nepochybuji, doktore Dee. Co s tou ohavností zatím máme udělat? Hodit ji do ohně?“ „Ehm… ne.“ O krok jsem ustoupil. „To bych nedělal. U prvního případu ne. Pokusil bych se rozehnat… niternou temnotu prýštící z té věci. Pokud možno za přispění biskupa. Znáte nějakého biskupa, pane Walsinghame?“ „V případě nutnosti ho do večera znát budu.“ Kývl jsem a už jsem se chystal odejít, když vtom Walsingham povídá: „Předpokládám, že existují další.“ „Jako tahle?“ „Mohou být roztroušeny po celém Londýně. Rozlézající se vyrážka zla. Kde vás najdeme?“ Nechápal jsem to – jestliže figurek bude víc, oslabí se tím jejich záludný účinek. „Jak jsem již říkal, dnes odjíždím do domu své matky. Pokud vzkážete lordu Dudleymu, pošle pro mne posla.“ O Dudleym jsem se zmínil schválně. Ačkoliv jeho jméno jistým kruhům dvakrát nevonělo, stále ještě mělo mocný zvuk. Walsingham přisvědčil, sklonil se nad rakvičkou a tentokrát přiblížil prst k vosku velmi blízko, jako by se ho dotýkal, přestože si myslím, že ani teď to neudělal. „Je tohle krev?“ Červená šmouha na ústech vyříznutých nožem. Zamyslel jsem se nad tím. A ještě závažnější byl ten žmolek červeně mezi nohama – o tomhle bych se vůbec nerad šířil z obavy, že by se moje domněnka stran záměru, který se týkal budoucího rození dětí, ukázala jako chybná. „Je-li tohle krev toho, kdo figuru vyrobil,“ prohlásil jsem, „má patrně symbolizovat podstatu nenávisti této osoby ke… k člověku, který je zde zpodobněn. Naši předkové krev rovněž chápali jako činidlo potřebné ke… ehm, zhmotnění duchů.“ „Při čarování?“ Tohle slovo jsem nikdy neměl v lásce. 15
„Týká se to vůle. Připoutání vůle člověka k něčemu, co pochází z jiné… z jiné roviny existence.“ „K čemusi démonickému?“ „Pokud si královnu vyvolil Bůh…“ „Pokud? Vy snad o tom pochybujete?“ Ta otázka byla pronesena konverzačním tónem, s přimhouřenýma očima. Kristepane! „Ne, kdepak,“ řekl jsem. „Samozřejmě, že o tom nepochybuji. Tvrdím jen, že zničení oltářní svíce by mohlo být pokusem podkopat moc Boží v tomto ohledu – mám dojem, že jste to už sám nadnesl.“ „Že naznačuje přetržení posvátného následnictví vládnoucího rodu?“ „Které lze považovat za oslabené už v důsledku –“ „Pohlaví vládce?“ Tenhle člověk je na můj vkus až moc rychlý. „Jde pouze o moje –“ „Samosebou,“ sykl Walsingham. „Proto jste tady.“ Obrátil jsem se k němu. „Kdo jste?“ zeptal jsem se. „Co jste zač?“ „Jak se vám jevím?“ „Jevíte se mi jako kráčející temnota,“ řekl jsem. A on se usmál a kývl na souhlas; zjevně ho to potěšilo.
• Jestliže se mě ptáte, jak to všechno začalo, přichází mi na mysl právě tato příhoda: podle mého úsudku první ukázka zlovůle – inteligentní zlovůle – namířené vůči královně. Snažte se prosím pochopit, jak to zapůsobilo na mne. Já jsem tuto ženu, pro niž ochotně rozhrnu temné závěsy a budu se pídit po odpovědích na nejzapovězenější z půlnočních otázek, svým způsobem miloval. Protože nastal-li čas odhalovat záhady vesmíru, rád bych si myslel, že mi to umožnila právě 16
ona tím, že projevila shovívavost – a mnozí z nás se báli, že shovívavosti se již nikdy nedočkáme. Neříká se koneckonců, že nejvášnivější tužbou člověka je nahlédnout do mysli samotného Boha? A nevyzývá nás sám Bůh, abychom Jeho umění vykládali? Ticho. Kacířství, šeptáte. Upalte ho! Už to skoro udělali. Před pár lety, za jiné vlády – o tomhle asi něco víte – jsem málem skončil jako popel na ohništi z rozpukané hlíny. Ty vzpomínky mi dodnes žhavě pronikají do snů, doutnají v mé hlubší mysli. Obvinění byla evidentně nespravedlivá, ale copak na tom záleželo? Navzdory všemu jsem přežil a teď se přes řeku šíří ničivý požár dalšího jitra a já sedím v matčině salonku a zvedám ruce k nebi – vždyť co jiného je obvinění z kacířství než surové oslepení toho, kdo má dar vidět daleko? A já musím zaznamenat, co se stalo. Podrobně vylíčit celý ten hořký příběh, než ho paměť rozostří a zatemní a než ho svým vyčerpávajícím rozborem učiním pro obyčejného člověka nesrozumitelným. Často už jsem slyšel, že mým spisům dokáží porozumět jen nemnozí, poněvadž jsou přetíženy vědeckými pojmy a hemží se náčrty a arkánovými symboly. Zlé jazyky řeknou, že stejných řemeslných prostředků užívá i ďábel. Vypovím proto tenhle příběh tak jednoduše a přímo, jak mi vytane v paměti. V rozporu se svým zvykem nebudu pečlivě pitvat a rozebírat každou větu a vyhýbat se tomu, co mi napovídá má niterná povaha… o tom, co jsem byl a čím se stal. Avšak nežli začnu, měli byste vědět, že… v tom všem lze najít tvar a vzorec. Vesmírnou geometrii, proměny úhlů a rytmů, jež se znovu učíme počítat prostřednictvím matematiky a studia hvězd tak, jak to dělávali lidé v dávných dobách. Existuje dvojí cesta: nahoru a dolů, ven a dovnitř. Den po 17
dni se je snažím zmapovat, ačkoliv vím, že hned v několika ohledech nejsem nic než pouhý divák. Bezmocný divák. Protože i když mají někteří z nás andělské schopnosti, žádnými anděly nejsou. Já se o tom poučil, a to způsobem nanejvýš drsným.