022
023
Lidské tělo jako celek
BUŇKY A TKÁNĚ
Kosterní svalovina
BUŇKY A TKÁNĚ
DRUHY TKÁNÍ Buňky se často sdružují s jinými buňkami s podobnou funkcí a vytvářejí tkáně, což jsou skupiny buněk s určitou funkcí. Přesto nemusí být uvnitř tkáně všechny buňky stejné. V lidském těle rozeznáváme tkáň svalovou, pojivovou, nervovou a epitelovou. V každé z těchto tkání rozlišujeme různé druhy, lišící se zřetelně vzhledem i funkcí. Např. krev, kost i chrupavka patří k pojivové tkáni, ale patří tam i tuková tkáň, šlachy, vazy a vazivová tkáň tvořící závěsy orgánů a fixující epitely. Orgány, např. srdce nebo plíce, jsou tvořeny směsí několika tkání, sloužících k určitému účelu.
Buňky jsou základními stavebními kameny lidského těla. Některé buňky pracují samostatně, např. červené krvinky, dopravující kyslík ke tkáním, nebo spermie, sloužící k oplození vajíčka. Většina buněk však vytváří tkáně, v nichž se nacházejí buňky s různými funkcemi, které se spojily pro vykonávání jednoho nebo více úkolů.
DRUHY BUNĚK V těle je více než 200 různých druhů buněk a každý z nich je specializován na určitou činnost. Každá buňka obsahuje stejnou dědičnou informaci, ale ne všechny geny jsou v každé buňce „zapnuty“. To, jak buňka vypadá, co dělá a jaký význam v těle má, je odrazem genové exprese. Osud buňky je předurčen již před narozením a závisí na jejím umístění v těle a na koktejlu chemických poslů, kterému je v tomto určitém prostředí vystavena. Během časných stadií vývoje se začínají kmenové buňky diferencovat do tří listů specializovanějších buněk, nazývaných ektoderm, entoderm a mezoderm. Z buněk ektodermu se vyvíjí kůže a nehty, sliznice nosu, úst a konečníku, oči, mozek a mícha. Z buněk entodermu vzniká sliznice trávicího a dýchacího ústrojí a žlázy, např. játra a pankreas. Z mezodermu se vyvíjí svalstvo, oběhové ústrojí a močové ústrojí, např. ledviny.
200
KMENOVÉ BUŇKY
Několik dní po oplodnění je zárodek kuličkou embryonálních kmenových buněk (embryonic stem cells, ESC). Tyto buňky mají schopnost stát se jakoukoli buňkou lidského těla. Vědci se snaží tuto schopnost využít pro vypěstování náhrad částí našeho těla. S růstem embrya ztrácejí kmenové buňky čím dál více tento svůj potenciál. Při narození máme většinu buněk už plně diferencovaných, ale malé množství kmenových buněk nám zůstává i do dospělosti, např. v kostní dřeni. I když nejsou tak univerzální (pluripotentní) jako ESC, mohou se stát mnoha různými buňkami. Vědci doufají, že i jich bude možno využít při léčbě nemocí.
Červené krvinky
Červené krvinky (erytrocyty) nemají, na rozdíl od jiných buněk, jádro a organely. Místo toho jsou vyplněny bílkovinou schopnou přenášet kyslík, tzv. hemoglobinem, který je zabarvuje do červena. Červené krvinky vznikají v kostní dřeni a v oběhu jsou asi 120 dní, poté hynou a jsou recyklovány.
Epitelové buňky
Bikonkávní tvar
Červené barvivo (hemoglobin) Tuková vakuola
Tyto buňky jsou zcela přizpůsobeny k ukládání tuku a většina jejich těla je vyplněna velkou kapénkou polotekutého tuku. Když ztloustneme, naše tukové buňky se zvětšují a ukládá se v nich více tuku a nakonec vzrůstá i počet tukových buněk. Jádro
Spermie
Hlavička
Spermie jsou mužské pohlavní buňky s bičíkem, který jim umožňuje proplout ženským pohlavním ústrojím a oplodnit vajíčko. Spermie obsahuje jen 23 chromozomů, které se po oplodnění párují s 23 chromozomy vajíčka a vytvoří embryo s obvyklým počtem chromozomů (46) v každé buňce.
Tyto bariérové buňky kryjí povrchy a vystýlají dutiny našeho těla. Patří k nim buňky kůže, plicní výstelky i sliznic pohlavního ústrojí. Některé epitelové buňky mají prstovité výběžky, tzv. řasinky (cilie), které dovedou např. posouvat vajíčko vejcovodem nebo vyhánět hlen z dýchacích cest.
Střední část (krček) Bičík
Jádro
Chrupavka
Tato pevná, pružná pojivová tkáň se skládá z buněk (chondrocytů) zabudovaných do želatinovité základní hmoty, tvořené těmito buňkami. Chrupavka se nachází v kloubech a tvoří podklad ušního boltce i nosu. Vysoký obsah vody činí chrupavku pevnou, ale pružnou.
Jádro (nucleus)
Neurony
Vajíčka
Dendrit
Jádro
Buňky hladké svaloviny
Hustá vazivová tkáň Buňky follikulu
Jedním ze tří druhů svalových buněk jsou buňky hladké svaloviny vřetenovitého tvaru, nacházející se ve stěně tepen a trávicího ústrojí, kde vytvářejí dlouhé vlnovité stahy (peristaltiku). Proto jsou vybaveny stažitelnými vlákny a velkým množstvím mitochondrií, které vyrábějí potřebnou energii.
Část obsahující pigment
Jádro
NOSNÍ CHRUPAVKA
SVALOVÁ VLÁKNA
Houbovitá kost (spongióza)
Kostní buňky (osteocyty) tvoří tvrdou základní hmotu, která dává kostem tvrdost a křehkost. Hou bovitá kostní tkáň se nachází uvnitř kostí a je měkčí a slabší než hutná kostní tkáň (compacta). Mezi mřížkovitě uspořádanou trámčinou spongiózy je kostní dřeň z pojivové tkáně. KONEC STEHENNÍ KOSTI
Řídká vazivová tkáň
Tento druh tkáně také obsahuje vazivové buňky (fibroblasty), ale jimi vylučovaná vlákna jsou řídce rozprostřena a orientována v různých směrech, což činí tuto tkáň velmi poddajnou. Řídká vazivová tkáň bývá kolem orgánů měnících svůj objem i v kůži; slouží k odpružení a k podpoře. ŠKÁRA (DERMIS)
Axon
Jádro
Největší buňkou lidského těla je vajíčko, které sotva vidíme prostým okem. Vajíčka jsou ženskými pohlavními buňkami a podobně jako spermie obsahují jen 23 chromozomů. Každá žena se narodí s určitým počtem vajíček a toto množství s věkem klesá.
Vlákna (filamenta)
Umožňuje stahy v dlouhých vlnovitých pohybech bez vědomé kontroly. Hladká svalovina se nachází ve vrstvách stěny cévní, stěn žaludku, střev a močového měchýře. Je nezbytná pro udržování krevního tlaku a pro pohyb potravy trávicím ústrojím. TENKÉ STŘEVO
Rosolovitý obal (zona pellucida)
Jsou umístěny v sítnici v zadní části oka. Obsahují na světlo citlivé barvivo a při podráždění světlem vytvářejí elektrické vzruchy, což je základem vidění. Máme dva druhy fotoreceptorů: tyčinky (dole), vidící černobíle a pracující dobře i při nízké intenzitě světla, a čípky, které umí vidět barevně, ale pracují lépe při dobrém osvětlení.
Hladká svalovina
Řasinky (ciliae)
Tyto dráždivé buňky vedou elektrické signály neboli „akční potenciály“ směrem od svého těla výběžkem zvaným axon. Kratší větvené výběžky, dendrity, vedou signály k tělu buňky. Nacházejí se v celém těle a umožňují nám pohyb i smyslové vjemy, např. vnímání bolesti. Vzájemně jsou propojeny v místě synapsí.
Fotoreceptory
Kmenové buňky u dospělých V dospělosti jsou kmenové buňky přítomny v kostní dřeni (jako tato velká bílá buňka). Tam se množí a tvoří miliony krevních buněk, např. červených krvinek (viz obr.).
Řez stěnou jícnu ukazuje, že je složena z různých tkání: výstelkového epitelu (růžová nahoře), vazivové tkáně s kolagenem (modře), cév (kolečka) a příčně pruhované svaloviny (fialově dole).
Počet druhů buněk v lidském těle. Většina z nich vytváří tkáně (skupiny podobných buněk plnících určitou funkci).
Tukové buňky (adipocyty)
VĚDA
Různé tkáně
Tato tkáň je schopná volního pohybu, např. končetin. Na rozdíl od hladké svaloviny, je příčně pruhovaná svalovina uspořádána do svazků vláken připojených ke kostem šlachami. Ve svalovině jsou vlákna bílkovin aktinu a myosinu, která po sobě kloužou, a tak dochází ke kontrakci.
Obsahuje vazivové buňky (fibroblasty) vylučující vláknitou bílkovinu, tzv. kolagen typu 1. Tato vlákna se shlukují rovnoběžně, a vytvářejí tak velmi pevnou tkáň. Hustá vazivová tkáň se nachází v hluboké vrstvě kůže a také vytváří např. vazy (ligamenta) a šlachy. VAZY KOLENE
Epitelová tkáň
Tato tkáň kryje povrch těla a vystýlá jeho dutiny. Některé epitely mohou vylučovat látky, např. trávicí enzymy, jiné mohou vstřebávat např. vodu nebo potravu. STĚNA ŽALUDKU
Tuková tkáň
Druh vazivové tkáně složený z tukových buněk (adipocytů), vazivových buněk (fibroblastů), buněk imunitního systému a z cév. Jeho hlavní funkcí je sloužit jako zásobárna energie; tvaruje, chrání a izoluje naše tělo.
PODKOŽNÍ TUK
Nervová tkáň
Je obsažena v mozku, míše, v motorických, senzitivních i autonomních nervech. Je tvořena vzájemně propojenými nervovými buňkami (neurony), viz naproti. KRČNÍ OBLAST MÍCHY
116
117
Humor vitreus Sklivec vyplňuje většinu oční koule, uvnitř je tekutý a na povrchu rosolovitý
anatomie
Bělima (sclera)
NERVy HLAVY A KRKU
OKO ZVENČÍ
Poloměsíčitá rezervní řasa spojivky (plica semilunaris)
OKO
Oči jsou dokonalé orgány. Jsou dobře chráněny svým uložením v očnici (orbitě). Také je chrání víčka a jsou omývány slzami vyráběnými slzní žlázou. Oční koule má průměr pouze 2,5 cm. Při vrcholu očnice nebo od její stěny začínají okohybné svaly a zbytek očnice je vyplněn hlavně tukem. V zadní části očnice jsou otvory pro průchod hlavových nervů (např. zrakového, vedoucího informace ze sítnice) a cév. Jiné nervy slouží k inervaci okohybných svalů, slzné žlázy či dokonce kůže na čele a horním víčku.
M. obliquus bulbi superior Horní šikmý sval táhne oční bulvu zevně a dolů, zatímco dolní šikmý sval (m. obliquus bulbi inferior) zevně a nahoru
Spojivka Sliznice pokrývající vnitřní stranu víček a přední část oka kromě rohovky
Duhovka (iris) Horní víčko (palpebra superior)
M. rectus bulbi lateralis Zevní přímý sval táhne oční bulvu zevně (abdukce)
Boční stěna očnice Zde tvořena lícní kostí
Trochlea m. obliqui bulbi superioris Z řečtiny „kladka“; šlacha horního šikmého svalu se otáčí kolem této chrupavčité kladky, a tím se mění směr tahu svalu
Slzná jahůdka (caruncula lacrimalis) Otvůrek (punctum lacrimale)
N. frontalis Velká větev n. ophthalmicus, dělí se na n. supraorbitalis a n. supratrochlearis
Zornice (pupilla)
Dolní víčko (palpebra inferior)
N. supratrochlearis Běží pod stropem očnice ke vnitřní straně čela
Cévnatka Choroidea je střední vrstva stěny oční koule tvořená cévami
Duhovka Řecky „iris“, tzn. duha; obsahuje hladkou svalovinu, jejíž cirkulární vlákna zornici zužují a radiální rozšiřují
Discus opticus Vlákna zrakového nervu vytvářejí diskovitou papilu v místě, kde se sbíhají a opouštějí sítnici
N. supraorbitalis Běží pod stropem očnice, projde otvory v čelní kosti a zásobuje kůži čela a horního víčka N. lacrimalis Zásobuje kůži na boční straně víčka a čela
Ganglion ciliare Dostává parasympatická vlákna z n. oculomotorius a cestou nervi ciliares posteriores breves zásobuje svaly měnící velikost zornice a tloušťku čočky
M. rectus bulbi medialis Vnitřní přímý sval táhne oční bulvu dovnitř (addukce)
Zevní přímý sval
Bělima Řecky „sclera“, tzn. tvrdá; je to tuhá vnější vazivová vrstva oční koule
Rohovka Zevní průhledná vrstva v přední části oka, zasazena do bělimy Zornice
Spojivka (conjunctiva) Řasy (cilia)
NERVy HLAVY A KRKU
Glandula lacrimalis Slzná žláza
N. abducens Pro zevní přímý sval (m. rectus bulbi lateralis) Komorová voda Protéká zornicí ze zadní oční komory do přední
N. nasociliaris Část n. ophthalmicus; jeho větve zásobují nosní dutinu, čichové sklípky (celullae ethmoidales) a senzitivně oko
M. rectus bulbi superior Horní přímý sval vytáčí oční bulvu nahoru, zatímco dolní přímý sval (m. rectus bulbi inferior) ji táhne dolů
Vnitřní stěna očnice Zde tvořena čichovou kostí
N. ophthalmicus První větev trojklaného nervu senzitivně zásobuje oko, spojivku a část nosní sliznice, čelo a horní víčko
Anulus tendineus communis Vazivový prstenec upnutý kolem optického kanálu a horní štěrbiny očnice, sloužící jako začátek většiny okohybných svalů
N. opticus Zrakový nerv vede smyslová vlákna ze sítnice
Fissura orbitalis superior Horní štěrbina očnice, otvor mezi velkými a malými křídly klínové kosti
OKOHYBNÉ SVALY POHLED SHORA
N. oculomotorius Zásobuje okohybné svaly kromě horního šikmého a zevního přímého
Čočka Složena z dlouhých průhledných buněk, ve stáří bývá postižena šedým zákalem (katarakta)
Zrakový nerv Vede zrakové informace ze sítnice do mozku
Závěsný aparát čočky Připojuje čočku k řasnatému tělesu
N. trochlearis Zásobuje horní šikmý sval (m. obliquus bulbi superior)
Řasnaté těleso Obsahuje svalová vlákna, jejichž stah mění optickou mohutnost čočky, a dochází tak k zaostření
NERVY OČNICE POHLED SHORA
Vnitřní přímý sval
PŘÍČNÝ ŘEZ OČNÍ KOULÍ
Sítnice Vnitřní, smyslovými buňkami vystlaná vrstva oční koule se vyvíjí jako výchlipka mozku (oční pohárek)
Slepá skvrna Místo výstupu zrakového nervu ze sítnice, kde chybí smyslové buňky; náš mozek chybějící informace doplňuje, takže si přítomnost slepé skvrny neuvědomujeme
154
Arteria carotis communis dextra
anatomie
Vena jugularis interna dextra Arteria subclavia dextra
Arteria carotis communis sinistra Na levé straně je to přímá větev z aortálního oblouku (srovnej s pravou stranou) Vena jugularis interna sinistra
Vena subclavia dextra
155
srdce a cévy hrudníku
Arteria subclavia sinistra Vena subclavia sinistra
Truncus brachiocephalicus Je na pravé straně a dělí se na arteria carotis communis a arteria subclavia
Vena brachiocephalica sinistra
Oblouk aorty Hlavní tepna těla vystupuje ze srdce a tvoří nad ním oblouk
Vena brachiocephalica dextra
Vena cava superior
Arteria pulmonalis sinistra Arteria pulmonalis dextra Plicní tepny vedou odkysličenou krev ze srdce do plic
Vzestupná aorta
Truncus pulmonalis Pod obloukem aorty se větví na pravou a levou plicní tepnu
Pravé ouško
POHLED ZPŘEDU Levé ouško
Pravá předsíň Vpravo tvoří okraj srdce
Pravá komora
Trachea
Oblouk aorty
Vena cava inferior
Mezižeberní cévy Jedna tepna a žíla běží podél každého žebra; pro přehlednost jsou zde zobrazeny jen v zadní části hrudníku
srdce a CÉVY HRUDNÍKU V hrudníku je srdce uloženo centrálně, ale míří a stáčí se šikmo doleva, takže při pohledu zpředu vidíme hlavně pravou komoru, a srdeční hrot dosahuje až k čáře spuštěné dolů středem levé klavikuly. Stěna hrudníku včetně kůže je zásobována mezižeberními tepnami a žilami, které probíhají spolu s nervy v mezižeberních prostorech. Mezižeberní (interkostální) tepny jsou jednak zadní, odstupují vzadu z aorty, a dále přední, které odstupují vpředu ze dvou arteriae thoracicae internae (tyto sestupují podél obou okrajů sterna, za žebry). Mezižeberní žíly se sbírají vpředu do podobných žil podél sterna a vzadu do velké vena azygos, která leží vpravo. Pokud lékař potřebuje odsát tekutinu z pleurální dutiny (štěrbina mezi poplicnicí a pohrudnicí), zavádí jehlu podél horního okraje žebra, aby se vyhnul mezižeberním nervům a cévám, běžícím pod žebrem.
Bifurkace trachei Vena azygos Vlévá se do vena cava superior Sestupná aorta Sestupuje hrudníkem dolů do břicha Arteria intercostalis posterior Většina těchto tepen jsou přímé větve z hrudní části sestupné aorty Vena intercostalis posterior Párové žíly se vlévají do vena azygos
ZADNÍ STĚNA HRUDNÍ DUTINY (ODSTRANĚNO SRDCE)
262
263
anatomie
KOSTRA BÉRCE A NOHY
pohled z boku
POHLED ZEZADU
Tibie
Fibula
Tibie
Fibula
Vnitřní kotník Ligamentum tibiofibulare anterius
Ligamentum talofibulare anterius Jeden z vazů tvořících zevní postranní vaz (ligamentum collaterale laterale) jde od zevního kotníku ke krčku talu
Ligamentum tibiofibulare posterius Ligamentum talofibulare posterius Část zevního kolaterálního vazu
Zevní kotník
Talus
Ligamentum calcaneofibulare Část ligamentum collaterale laterale (zevního postranního vazu)
Os naviculare
Pohled shora na kosti nohy Ligamenta tarsometatarsalia dorsalia
Zevní kotník
Ligamenta metatarsalia dorsalia
Calcaneus
Rtg snímek, na kterém jsou vidět kosti pravé nohy při pohledu shora. Dvě malé kůstky u hlavy prvního metatarzu jsou sezamské kosti, lokalizované uvnitř šlach svalů hýbajících palcem.
První metatarz
Proximální falanga
Ligamentum deltoideum Vnitřní kolaterální vaz se od malleolus medialis rozbíhá k talu, calcaneu a naviculare
Ligamentum calcaneofibulare
Tibie
Fibula
Tendo calcaneus (Achillova šlacha)
Tendo calcaneus (Achillova šlacha)
Ligamentum plantare longum Jde od kalkaneu k bazím zevních metatarzů, pomáhá udržovat na zevní straně klenbu nožní
Krátké plantární ligamentum Rozepjaté mezi kostí patní a krychlovou pomáhá držet klenbu nožní Ligamentum calcaneonaviculare
Tuber calcanei
Calcaneus
Ligamentum deltoideum Název má podle trojúhelníkového tvaru, který se podobá řeckému písmenu delta
Střední falanga Šlacha musculus fibularis brevis Končí na bázi pátého Ligamentum metatarzu calcaneocuboideum Os cuboideum
Distální falanga Šlacha musculus tibialis anterior Upíná se na os cuneiforme mediale a bázi prvního metatarzu a podporuje klenbu nohy
Hluboká příčná metatarzální ligamenta
Šlacha musculus tibialis posterior Upíná se na os naviculare a podporuje klenbu nohy
Ligamentum tibiofibulare posterius Talus
Proximální falanga
KOSTRA BÉRCE A NOHY Rtg snímek nohy na špičkách
Na rtg snímku je noha v pohybu. Lýtkové svaly táhnou kalkaneus vzhůru, tím dochází k ohnutí v hlezenním kloubu dolů (plantární flexe), zatímco metatarzofalangové klouby jsou v extenzi.
Hlezenní kloub („kotník“) je kloub kladkový. Dolní konce tibie a fibuly jsou navzájem pevně spojeny vazy (vzniká pevná syndesmóza) a tvoří jamku, do které se zespoda vsouvá horní část talu (má tvar kladky). Kloub je na každé straně stabilizován silnými postranními (kolaterálními) vazy. Další synoviální klouby (viz str. 49) jsou mezi talem a kostí patní a mezi talem a os naviculare vpředu. Na stejné
úrovni jako kloub mezi talem a naviculare je kloub mezi patní kostí a os cuboideum. Tyto klouby jako celek dovolují ohnutí nohy směrem dovnitř nebo zevně – jiným názvem inverze nebo everze nohy. Kostra nohy je pružná struktura, jejíž kosti tvoří klenbu. Klenbu drží pohromadě vazy a podporují ji také šlachy.
VNITŘNÍ STRANA
Pátý metatarz
Ligamenta tarsometatarsalia plantaria
Ligamentum calcaneonaviculare plantare Důležitý vaz podpírající hlavu talu a držící klenbu nožní (známý také jako „spring ligament“)
Ligamentum plantare longum Calcaneus
318
jak tělo pracuje Tvrdá plena (dura mater)
CHUŤ A ČICH
Glomerulus
Amygdala Přeposílá varovné signály, pokud jsou pachy nebo vůně spojeny s nebezpečím, např. pach kouře
Hlenová žlázka Čichový bulbus (bulbus olfactorius)
Čichový trakt Vede čichové vjemy z čichového bulbu do čichové kůry
Chuť i čich jsou smysly drážděné chemickými látkami, jejich čidla jsou blízko u sebe a pracují podobně. Jejich vysoká citlivost je důležitá pro přežití a jsou neoddělitelně propojeny v okamžicích, když si vychutnáváme jídlo. Přesto z čidel vycházejí do mozku dvě oddělené dráhy.
Čichový bulbus Čichový epitel, Okrsek nosní sliznice bohatý na čichové smyslové buňky Nosní dutina
Čichová kost
JAK ČICHÁME
Nervové vlákno (axon)
Čichané látky neboli molekuly pachu jsou zachycovány čichovým epitelem, zabírajícím na stropu obou částí nosní dutiny plochu o velikosti otisku palce. Tato čichová sliznice je složena z několika milionů specializovaných čichových receptorových buněk, jejichž receptory jsou na části buňky obsahující řasinky (cilia), obrácené k povrchu sliznice. Když se určitá vůně rozpustí v hlenu na sliznici a podráždí receptory, vyšle buňka nervové vzruchy. K tomu dochází, pokud se molekula vůně „hodí“ k molekule receptoru jako klíč k zámku. Je tu však i neurčité kódování („fuzzy coding“), kdy stejná vůně vyvolá u stejné buňky různý druh výbojů nebo ji vůbec nepodráždí. Čichová informace je analyzována čichovou kůrou, bohatě propojenou s limbickými oblastmi vytvářejícími emoční reakce. Proto vůně či pachy mohou snadno vyvolat vzpomínky a výrazné pocity (viz str. 307).
Epitelové buňky
Trsy řasinek kmitajících na povrchu jednotlivých čichových buněk jsou odděleny podpůrnými buňkami s hladkým povrchem.
Jazyková mandle (tonsilla lingualis) Hrazená papila
Ortonazální čichání
Receptorová buňka
Při tomto čichání přichází vzduch do nosní dutiny přímo zvenčí nosními dírkami. Při aktivním čichání se nasaje více molekul a vzduch se dostane blíž k čichovému epitelu. Rychlý vdech nosem je automatickou neboli reflexní reakcí na vůni či zápach, které upoutaly naši pozornost, a umožní nám získat více pachových molekul.
Podpůrná buňka Řasinky (cilia)
Proud vzduchu
Hlen Molekula vůně
Čichový epitel
Axony čichových buněk vedou vzruchy otvory v čichové kosti (os ethmoidale) do čichového bulbu. Tento výběžek mozku zpracovává čichové signály v klubkovitých shlucích nervových zakončení (glomerulech) a vysílá je do čichového traktu (tractus olfactorius).
Řasinky (cilia)
JAK VNÍMÁME CHUŤ Chuťový vjem vzniká stejně jako čichový podrážděním chemoreceptorů. Dráždí chemikálie rozpuštěné v tekuté potravě a ve slinách zvlhčujících povrch jazyka a ústní dutiny. Hlavním orgánem chuti je jazyk, pokrytý několika tisíci chuťových pohárků z drobných buněk. Pohárky jsou hlavně na jeho špičce, horním povrchu a na kořeni. Pohárky zachycují různé kombinace pěti hlavních chutí –
Vůně vydechovaného vzduchu
Bazální buňka
sladké, slané, umami (masité), kyselé a hořké. Většina z nich je vnímána stejně na všech částech jazyka obsahujících chuťové pohárky. Vnímání chuti funguje pravděpodobně na podobném principu „zámku a klíče“ jako vnímání pachu (viz výše). Na každém pohárku jsou štětičkovité výběžky chuťových buněk s receptory pro různé molekuly.
Molekuly vůně ve vzduchu
Vydechovaný vzduch Vůně vydechovaného vzduchu vnímaná v zadní části nosní dutiny
Až tři čtvrtiny toho, co vnímáme jako chuť, je dáno vzájemnou kombinací chuti a vůně přicházejících současně; při ucpaném nosu je jídlo chuťově nevýrazné.
Vůně potravy
Retronazální čichání Chuťový pór
Hrazená papila Nitkovitá papila
Nitkovitá papila
Chuťový mikroklk Podpůrná buňka
Epitel jazyka
Vzduch se dostává do nosní dutiny při výdechu z plic. Protože plyne kolem ústní dutiny, dostávají se do něj molekuly uvolněné ze žvýkané potravy. Čichový smyslový vjem se potom v mozku skládá s chuťovým vjemem a vytváří celou škálu čichově chuťových vjemů.
PROČ CÍTÍME?
Listovitá papila
Houbovitá papila
Houbovitá papila
Nervové vlákno
Chuťový pohárek
Jazyk
Horní plocha jazyka je pokryta výběžky (papilami). Většina chuťových pohárků je na nich nebo kolem nich. Hrazené papily (papillae vallatae) vytvářejí „písmeno V“, oddělující kořen jazyka. Papily pomáhají zachytit a rozmělnit potravu a přemisťovat ji při žvýkání.
Vdechovaný vzduch Molekuly vstupují nosními dírkami
Chuťová smyslová buňka
Papily
Hlenová žlázka
Nervové vlákno
Rozlišujeme velké a vyklenuté hrazené papily (papillae vallatae), tenké a na konci rozvětvené nitkovité papily (papillae filiformes), listovité papily (papillae foliatae) a houbovité papily (papillae fungiformes).
Chuťové pohárky Epitel jazyka
Každý pohárek se skládá z 20–30 smyslových buněk s mikroklky otočenými k prohlubince na povrchu, k chuťovému póru.
ODPOR
Čidla chuti i čichu jsou umístěna při vstupu do trávicího ústrojí a kontrolují potravu během žvýkání a tekutiny před polknutím. Varovné pachy a chutě, např. pach rozkladu, možné příměsi výkalů nebo intenzivní hořkost, nás varují před zkaženou, infikovanou nebo nepoživatelnou potravou. Vyvolávají grimasy, nakrčení nozder a zvracení, a tím je pro nás velmi obtížné takovou potravu sníst.
Lícní nerv Vede chuťové informace z předních dvou třetin jazyka
Jazykohltanový nerv Vede chuťové informace ze zadní třetiny jazyka