KAPITOLA PRVNÍ
Když se toho rána Ella Barronová probudila, neočekávala, že to bude památný den. Ze spánku ji nevytrhlo nějaké podvědomé neblahé tušení. Počasí se nijak nezměnilo, i ovzduší zůstalo stejné, ani ji nevylekal nějaký neobvyklý zvuk. Tak jako po většinu dní ji spánek postupně propouštěl do bdění půl hodiny před rozedněním. Zívla, protáhla se a nohama hledala pod přikrývkou chladnější místa. Nepadalo ovšem v úvahu, že by si ještě trochu zdřímla. Ani ji nikdy nenapadlo, že by si takový luxus dopřála. Měla povinnosti, čekala ji práce, již nemohla ošidit ani odložit. Ležela v posteli jen tak dlouho, dokud si nevzpomněla, který den v týdnu je. Dneska se pere. Rychle si ustlala postel a potom zkontrolovala Sollyho, který stále ještě tvrdě spal. Jako obvykle se spěšně oblékla. Bez sebemenší marnivosti si stočila dlouhé vlasy do uzlu a upevnila jej na temeni sponkami, pak vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. Pohybovala se tiše, aby nikoho v domě neprobudila. Tohle byla jediná chvíle za celý den, kdy bylo v kuchyni ticho a chladno. Postupně se tam udělalo horko od sporáku. Vedro prosakovalo zvenčí síťovými dveřmi a oknem nad výlevkou. Dokonce i Ellina vlastní energie působila jako generátor. Jak stoupala teplota, stoupal zároveň i hluk, takže v době večeře žila kuchyně, jež byla srdcem domu, vlastním pulzujícím životem a nezklidnila se do chladného poklidu, dokud Ella definitivně nezhasla stropní světlo. To bylo zpravidla hodiny poté, co se její nájemníci odebrali na lože. Dnes ráno si nedopřála chvilku, aby si užila relativního 12
klidu nebo ticha. Uvázala si zástěru, zapálila troubu, postavila na kávu a zadělala na vdolky. Margaret přišla přesně, sundala si klobouk, pověsila ho na kolík vedle dveří a vděčně přijala od Elly plecháček s oslazenou kávou. Potom šla ven naplnit pračku vodou na první várku prádla. Vyhlídka, že by si mohla koupit elektrickou pračku, byla tak vzdálená, že na to Ella ani nepomyslela. V dohledné době musí dál používat pračku na kliku, jež patřívala její matce. Mydlinky a voda z máchání z necek se vypouštěly do příkopu, který se táhl podél kůlny, kde byla pračka umístěna. Za letního dne jako dnes bylo v kůlně už dopoledne k udušení. Ale v zimních měsících, kdy měl člověk ruce chladem prokřehlé a bez citu, se mokré prádlo zdálo těžší. V kteroukoliv roční dobu se Ella dnů, kdy se pralo, obávala. Večer ji budou bolet záda. Solly, stále ještě v pyžamu, se přiloudal do kuchyně, právě když opékala slaninu. Snídaně se podávala v osm. Kolem deváté byli všichni najedení, nádobí umyté, utřené a uklizené. Ella postavila na sporák hrnec brukví, kde se budou zvolna vařit celý den, uvařila hrnec škrobu a pak vzala Sollyho s sebou ven pověsit první koš prádla, který Margaret vyprala, vymáchala a vyždímala. Bylo téměř jedenáct, když se vrátila dovnitř podívat se, jak to vypadá v kuchyni. Právě ještě trochu přisolovala zeleninu, když někdo zatahal za zvonec u hlavních dveří. Cestou zšeřelou středovou chodbou si utírala ruce do zástěry a mrkla na sebe do zrcadla na zdi. Obličej měla z vedra červený a vlhký, těžký uzel vlasů vzdoroval vlásenkám a sjel jí z temena na zátylek, ale nezastavila se, aby vylepšila svůj vzhled. Na prahu stál doktor Kincaid a mžoural na ni přes pletivové dveře. „Zdravíčko, paní Barronová.“ Bílý slaměný klobouk zdobila elegantní, štědře propocená červená stuha. Sundal si ho a s jistou uhlazeností si jej přitiskl na hruď. 13
Překvapilo ji, že vidí u sebe na verandě doktora, ale pořád ještě nic nenasvědčovalo, že to bude mimořádný den. Doktor Kincaid měl ordinaci ve středu města na Hill Street, ale chodil i po návštěvách, obvykle proto, aby pomohl na svět dítěti, někdy aby zabránil nějakému pacientovi roznášet nakažlivou nemoc po Gileadu, kde bydlelo na dva tisíce duší. Ella sama zavolala doktora, aby k nim přišel, když před pár lety jeden z jejích podnájemníků spadl uprostřed noci z postele. Pan Blackwell se ani nijak nezranil, spíš mu bylo trapně a vzpíral se, když doktor Kincaid souhlasil s Ellou, že by se měl možná čistě preventivně nechat důkladně prohlédnout. Pan Blackwell už u ní nebydlel. Krátce po tom incidentu ho jeho rodina přestěhovala do domova pro seniory ve Waku. I proti tomu nedobrovolnému přemístění pan Blackwell marně protestoval. Poslal dnes pro doktora někdo z jejích nájemníků? Elle toho uniklo jen málo, ale většinu dopoledne byla mimo dům, takže možná některá ze sester Dunneových použila telefon bez jejího vědomí. „Dobrý den, pane doktore. Poslala pro vás některá slečna Dunneová?“ „Ne, nepřišel jsem navštívit nemocnou.“ „Co potom pro vás mohu udělat?“ „Jdu nevhod?“ Pomyslela na prádlo v koších připravené na škrobení, ale škrob potřeboval ještě trochu vychladnout. „Vůbec ne. Pojďte dál.“ Odsunula zástrčku na pletivových dveřích a otevřela je. Doktor Kincaid se otočil doprava a pobízivě máchl kloboukem. Ella si neuvědomovala, že je tam další muž, dokud neobešel velkou kapradinu u hlavních dveří a nezjevil se v jejím zorném poli. Její první dojem z něho byl, že je hodně vysoký a hubený. Skoro by se dalo říct, že vypadá podvyživeně. Měl na sobě černý oblek, bílou košili a černou vázanku, držel černý 14
plstěný klobouk s promáčknutým dýnkem. Jeho oblečení jí připadalo strohé a na tak teplé dopoledne nepatřičné, zvláště ve srovnání s doktorovým lehkým, modrobíle proužkovaným oblekem a bílým kloboukem s červenou stuhou. Doktor je představil. „Paní Barronová, to je pan Rainwater.“ Lehce se uklonil. „Madam.“ „Pane Rainwatere.“ Poodstoupila a pokynula jim, ať jdou dál. Doktor Kincaid nechal druhého muže vejít jako prvního. Po pár schodech do chodby se zastavil, aby si jeho oči přivykly relativnímu přítmí. Potom se rozhlédl a zvolna přitom v štíhlých prstech posouval krempu klobouku. „Tudy, prosím.“ Ella své dva hosty obešla a uvedla je do předního salonu. „Posaďte se, prosím.“ „Připadalo nám, že slyšíme zvonek.“ Ella se otočila za štěbetavým hlasem. Na posledním schodu stály slečny Dunneovy, Violet a Pearl. V pastelových šatech s potiskem a staromódních střevících byly doslova jedna jako druhá. Oběma jim bílé vlasy vytvářely na hlavě svatozář. V rukou s vystouplými žílami a jaterními skvrnami svíraly stejné kapesníčky. Drobnými stehy je obroubila a vyšila jejich matka, jak sdělily Elle. S nestydatou zvědavostí upíraly pohled za Ellu, aby zahlédly návštěvníky. Hosté v domě, to byla událost. „To je doktor Kincaid?“ zeptala se Pearl, z těch dvou ta všetečnější. „Dobrý den, pane doktore,“ zvolala. „Dobrý den, slečno Pearl.“ „Koho to máte s sebou?“ Slečna Violet se na sestru káravě zamračila. „Šly jsme si dolů zahrát před obědem žolíky. Budeme vyrušovat?“ „Vůbec ne.“ Ella je vybídla, ať se posadí do zadního salonu. Když se usadily ke karetnímu stolku, řekla: „Omluvte nás, prosím, dámy,“ a zatáhla těžké posuvné dubové dveře, jež velkou místnost rozdělovaly na dvě části. Připojila se k oběma 15
mužům v přední části, z níž byl výhled na verandu. Zůstali stát, přestože je vyzvala, ať se posadí. Doktor Kincaid se ovíval kloboukem. Ella zapnula větrák na stole v rohu a namířila proud vzduchu na něho, pak jim pokynula ke dvěma ušákům. „Prosím.“ Posadili se až po ní. Jelikož bylo léto a den, kdy se pralo, nevzala si ráno punčochy. Holé nohy ji přiváděly do rozpaků, a tak je překřížila v kotnících a zastrčila pod židli. „Nedali byste si limonádu? Nebo čaj?“ „To by bylo moc příjemné, paní Barronová, ale bohužel budu muset běžet,“ řekl doktor. „Na klinice na mě čekají pacienti.“ Pohlédla na pana Rainwatera. „Ne, děkuji.“ Kdyby se mohla vrátit do kuchyně, byla by to příležitost sundat si zástěru, jež byla mokrá v místech, kde si do ní utřela ruce, a trochu si upevnit drdol. Jelikož ovšem její hosté odmítli něco k pití, nezbývalo, než aby po zbytek jejich návštěvy, o jejímž důvodu dosud nepadlo slovo, zůstala neupravená. Uvažovala, co asi dělá Solly a jak dlouho tohle nečekané setkání potrvá. Doufala, že pan Rainwater není obchodní cestující. Neměla čas sedět a poslouchat jeho rozklady, aby pak to, co prodává po domech, odmítla. Pach dusící se zeleniny byl silný dokonce i tady v předním salonu. Doktor vytáhl z kapsy saka velký bílý kapesník a osušil si zpocenou plešatějící hlavu. Sršeň narazil do sítě v okně a zlostně se pokoušel prodrat přes ni. Vrčení elektrického větráku se zdálo hlasité jako cirkulárka. Ulevilo se jí, když si doktor Kincaid odkašlal a řekl: „Slyšel jsem, že jste přišla o nájemníka.“ „To je pravda. Paní Moltonová odjela bydlet ke své churavějící sestře. Tuším, že někam do východní Louisiany.“ „To je pěkný kus cesty,“ podotkl. „Její synovec přišel a doprovodil ji na vlak.“ „To byla určitě ráda. Už si někdo zamluvil její pokoj?“ 16
„Odjela teprve předevčírem. Ještě jsem se nedostala k tomu, abych ho nabídla.“ „Tak to je dobře, moc dobře,“ řekl doktor a začal se nadšeně ovívat, jako by něco oslavoval. Když už znala důvod jejich návštěvy, pohlédla na pana Rainwatera. Vsedě se trochu předkláněl, s oběma nohama na zemi. Všimla si, že má černé boty naleštěné. Husté tmavé vlasy měl sčesané z obličeje, ale jeden pramen, rovný a lesklý jaké saténová stuha, mu vzdorovitě padal přes široké čelo. Lícní kosti mu vystupovaly a obočí měl hladká a černá jako vraní křídla. Měl překvapivě modré oči a pevně je na ni upíral. „Máte zájem o ubytování, pane Rainwatere?“ „Ano, potřebuji někde bydlet.“ „Ještě jsem neměla možnost uvolněný pokoj důkladně uklidit, ale jakmile bude připravený, ráda vám ho ukážu.“ „Nejsem přehnaně náročný.“ V úsměvu ukázal nápadně bílé, i když nahoře maličko pokřivené zuby. „Vezmu si ten pokoj tak, jak je.“ „To by bohužel nešlo, abyste si ten pokoj hned vzal,“ vyhrkla. „Teprve až vyvětrám lůžkoviny, všechno vydrhnu a naleštím podlahu. Mám velké nároky.“ „Na nájemníky, nebo na čistotu?“ „Na obojí.“ „To proto jsem ho přivedl k vám,“ vložil se do toho doktor spěšně. „Řekl jsem panu Rainwaterovi, že vedete dům pevnou rukou a udržujete jej v dokonalé čistotě. Nemluvě o výtečné stravě, kterou svým nájemníkům podáváte. Přeje si bydlet v dobře vedeném, klidném a tichém místě.“ Právě v tu chvíli se z kuchyně ozvala hrozná rána, po níž následoval jekot, z kterého stydla krev v žilách.
17
KAPITOLA DRUHÁ
Ella střelhbitě vyskočila ze židle. „Omluvte mě.“ Vyběhla ze salonu, utíkala po chodbě a vtrhla do kuchyně, kde stál uprostřed Solly, rovně, jako by spolkl pravítko, vřískal z plných plic a držel levou paži odtaženou od těla. Horký škrob mu postříkal paži od zápěstí po rameno. Trochu škrobu mu vystříklo na hruď a přilepilo mu bavlněnou košili k tělu. Hrnec, který předtím stál na sporáku, teď ležel převrácený na podlaze. Vytékala z něho lepkavá modrá hmota a vytvářela širokou kalužinu. Ella si nepořádku nevšímala, popadla syna a přitiskla ho k sobě. „Ach ne, ne, Bože můj. Solly, Solly, miláčku. Panebože.“ „Studenou vodu.“ Doktor Kincaid přispěchal do kuchyně hned za ní a okamžitě situaci vyhodnotil. Postrčil Ellu k výlevce, roztočil kohoutek se studenou vodou a silou vtáhl Sollyho paži pod proud vody. „Máte led?“ Tu otázku pan Rainwater položil Margaret, která se přihnala zezadu ze dvorku a volala na pomoc Ježíše ještě dřív, než zjistila, co za katastrofu se stalo. Jelikož mu Margaret zjevně nebyla schopná odpovědět, překřikla Ella Sollyho ječení: „V bedně je led. Právě dnes ráno dodali celý blok.“ S doktorem Kincaidem dál zápasili s chlapcem, aby jeho popálenou paži udrželi pod proudem vody. Ella mu nacákala vodu i na košili ve snaze ochladit škrob, který ho pálil přes tenkou látku. Nedalo se to provést snadno. Museli přemoct Sollyho, který se rozháněl pravou paží a často doktora nebo Ellu bolestně praštil. Rovněž se snažil trknout je hlavou a kopal. 18
Srazil několik kusů nádobí a porcelánu z odkapávací desky na podlahu. Rozbily se ve zvětšující se kalužině škrobu. „Tohle pomůže.“ Pan Rainwater přistoupil k Elle s kusem čerstvě odseknutého ledu. S doktorem Kincaidem držela Sollyho paži co možná nehybně a pan Rainwater mu jezdil ledem po paži, na níž se udělaly ošklivé červené fleky. Led ochladil popáleniny a nakonec Solly přestal křičet, ale dál rytmicky kýval hlavou. Doktor zavřel kohoutek. Ella si všimla, že má rukávy saka až k loktům mokré, a uvědomila si, že má sama promočenou zástěru i šaty. „Děkuji.“ Vzala si od pana Rainwatera zbytek ledu a dál Sollymu chladila paži. Takhle ho odnesla k židli, posadila se a vzala si ho na klín. Přivinula ho k sobě, a jak si ho pevně tiskla k hrudi, políbila ho na vršek hlavy. I potom trvalo několik minut, než přestal rytmicky pokyvovat hlavou. V otevřených dveřích slečny Dunneovy povzbudivě a soucitně vrkaly. Margaret si jednou rukou přidržovala u úst lem zástěry a druhou měla vztaženou ve snažné prosbě růžovou dlaní ke stropu. Hlasitě plakala a naříkavě se modlila. „Ježíši, pomoz tomu ubohému dítěti. Pane, pomoz mu.“ Ella byla Margaret za její modlitby vděčná a doufala, že Pán naslouchá, ale to hlasité modlení zmatek jenom ještě zvyšovalo. „Margaret, prosím tě, přines mi jedno lízátko,“ řekla. Tichý tón jejího hlasu přetrhl Margaretinu vášnivou litanii. Přestala se modlit, uhladila si zástěru a šla do spíže, kde měla Ella zavařovačku plnou lízátek, schovanou za plechovkami s moukou a cukrem. Pokud Solly uviděl lízátko, dožadoval se ho tak, že si lehl na podlahu a kopal kolem sebe, dokud se nevyčerpal nebo dokud neudolal Ellu, takže mu ho dala, jenom aby byl klid. Lízátka byla určena pro kritické situace, jako byla tahle. Margaret polykala slzy. „Je to moje vina. Hrál si venku. Víte, jak rád dloubá do země tou velkou dřevěnou lžící. Otočila jsem se, nemohlo to být na dýl než na půlminutku, 19
abych přehodila prostěradlo přes šňůru. A pak už vím jenom tolik, že byl v domě a křičel. Moc mě to mrzí, paní Ello. Já –“ „Není to tvoje chyba, Margaret. Vím, jak rychle umí zmizet.“ Když Margaret přinášela ze spíže sklenici s lízátky, mumlala si pro sebe, že všechno je její vina. Odklopila kovové víčko a natáhla sklenici k Sollymu. „Margaret si tohle nikdy neodpustí. Ne, neodpustí. Jaké bys chtěl, chlapečku?“ Solly nebral Margaret na vědomí, a tak mu Ella vybrala bílou tyčinku s oranžovými proužky. Nepodala mu ji hned, ale položila ji na stůl. Sebral ji a začal ji lízat. Všichni v kuchyni si oddechli. „Dovolte, podívám se mu na ty popáleniny.“ „Ne.“ Ella zvedla ruku, aby doktorovi zabránila se přiblížit a znovu Sollyho vyvést z míry. „Nedělají se mu puchýře a škrob vychládal přes dvě hodiny. Nebyl tak horký. Když stáhl hrnec ze sporáku a škrob na něho vystříkl, tak ho to myslím hlavně polekalo.“ „Ještě štěstí, že –“ Slečna Pearl náhle umlkla, nejspíš ji její mnohem taktnější sestra dloubla loktem do žeber. Ella ovšem věděla, co měla slečna Pearl na mysli, co si všichni, včetně jí, říkali: Ještě štěstí, že na sebe Solly nestáhl hrnec s vařící se zeleninou. Ella ho pohladila po hlavě, ale uhnul. To odmítnutí se jí zabodávalo do srdce, ale pohlédla na ostatní a statečně se usmála. „Myslím, že krize pominula.“ „Mám na klinice hojivou mast,“ řekl doktor. „I když se mu nedělají puchýře, neuškodí, když se to bude den dva mazat.“ Ella přikývla a pohlédla na pana Rainwatera, který postával u sporáku, jako by tam hlídal, aby se ještě něco nestalo. „Ten led pomohl. Děkuji.“ Přikývl. „Pokud jde o ten pokoj,“ nadhodila. 20
„Vidíš, říkala jsem ti, že to bude nový podnájemník,“ zašeptala slečna Pearl sestře tak, že to všichni slyšeli. „Až do oběda nás omluvte.“ Slečna Violet ji popadla za paži tak pevně, že sebou sestra trhla, a skoro ji odvlekla ke schodišti. Ubíraly se nahoru a slečna Pearl nepřestávala rozčileně šeptat. „Vypadá moc mile, nemyslíš, sestro? Jaké má čisté nehty. Vrtá mi hlavou, z jaké je rodiny.“ Ella si zvedla Sollyho z klína a posadila ho na židli, kde předtím seděla. Marně se snažila přihladit si prameny vlasů, jež se jí uvolnily z drdolu. Od páry z hrnce, kde se vařila zelenina, se jí vlasy zkudrnatily a splývaly jí po obou stranách obličeje. „Jak jsem říkala, pane Rainwatere, neměla jsem čas pokoj důkladně uklidit. Pokud se chcete nastěhovat okamžitě –“ „To chci.“ „Tak nemůžete.“ „Kdy tedy?“ „Až bude pokoj přichystaný podle mých měřítek.“ To prohlášení ho zřejmě pobavilo. Prchavě se usmál a jí leželo v hlavě, jestli mu přišla legrační její měřítka, nebo pýcha, která se v tom tvrzení skrývala. V každém případě ji to namíchlo. „Vzhledem k tomu, co se tady v uplynulé čtvrthodině dělo, mě překvapuje, že stále ještě stojíte o pokoj v mém domě, zvláště když hledáte klid a ticho. Ještě jste ten pokoj ani neviděl.“ „Pojďme se na něj podívat,“ vložil se do toho doktor Kincaid. „Ale opravdu se musím co nevidět vrátit na kliniku.“ „Nemusíš tady zůstávat, Murdy,“ řekl pan Rainwater. Doktor Kincaid se křestním jménem jmenoval Murdock, ale Ella nikdy neslyšela, že by mu někdo říkal Murdy, dokonce ani nejbližší přátelé ne. „Ne, ne, chci pomoct, jak jen to půjde.“ Doktor se k ní otočil. „Paní Barronová?“ Pohlédla na Sollyho, který už snědl půlku lízátka. Margaret vycítila její váhavost a řekla: „Běžte s těmi pány. Budu chlapce hlídat jako ostříž. Přísahám, že ho nespustím z očí.“ 21