I. (1)
Ten, jenž toužil být neviditelný, stál před zrcadlem, hleděl sám sobě do očí a střídavě rozepínal a zapínal kostěný knoflík na splývavém černém kabátci. Nechtěl propásnout východ slunce. Byl nejmocnějším mužem tohoto světa, mužem, jemuž se již brzy otevře brána brán. Ale přesto nesmí zapomínat na pokoru před magickými silami. Pohlédl na zářivý obraz, na němž Panna Maria v modrém šatu obklopená anděly kladla klečícímu panovníkovi na hlavu růženec. Měl stejnou barvu jako oblaka nad Prahou. Těsně před rozbřeskem vládnou nadpřirozené síly největší mocí. Už dlouhé měsíce nad ním vítězily. Vyjevily mu pravdu, které se nemůže vzepřít. Je vyvolený, a vždy bude, neboť je znalý prapůvodní teologie, je následovník Abraháma a Mojžíše, následovník Orfeův i Hermův, prorok, jemuž byla svěřena dávná tajemství o propojení Světa nahoře a Světa dole. Je císař, ale především je král mágů, a to je víc. Ucítil vůni levandule a zahlédl postavu ženy s rozpuštěnými vlasy. Připlouvala k němu po naleštěné podlaze a vypadala jako oživlá Madona z obrazu. Ale on dobře věděl, že tato bohyně patří jen do pozemského světa. Konečně! První paprsky slunce se dotkly Vltavy ponořené v mlze, vystoupaly přes Malou Stranu, přilétly k Hradu a rozlomeny broušeným oknem zalily stěnu jeho pracovny barvami duhy. Chvějícíma se rukama zapnul knoflík na 9
kabátci. Právě začal další den. Přistoupil k duhové stěně a pečlivě zaznamenal polohu rudé barvy z prstence rozlomeného světla. Každý den se trochu posouvala, a stěna byla pokryta shluky čar, v nichž vídal tváře. I dnes tam byly. Nadechoval se svůdné vůně levandule a hleděl s radostí i strachem na obličeje nakreslené duhou, neboť si nebyl jist, zda patří andělům či démonům. „Jsem neviditelný!“ zaznělo císařským palácem. Další a další paprsky měkkého podzimního slunce začaly zalévat Hrad. Dole pod kopcem, v probouzející se Praze, čekal upocený špicl na další rozkazy. Andělé jej nezajímali a démonů se nebál. Kdysi býval voják, a proto teď stál v rohu místnosti starého šlechtického sídla a tělo měl napjaté jako strunu. Mlčel. Uměl čekat. Věděl, že dostane peníze, hodně peněz. Trvalo mu dlouho, než získal těch několik papírů pokrytých složitými výpočty a schématy. Ale stálo to za to. Šlechtic za stolem z temně rudého třešňového dřeva vzdychl a střídavě hleděl opuchlýma očima na listy, do nichž se na desce pomalu vpíjel pramínek rozteklého vosku. Zdálo se mu, že nezvaný host, který se odvážil vzbudit ho v půli noci, se mu před očima rozpouští v přítmí a mihotu svíček. Špicl promluvil až po chvíli ticha. „Myslím, že někdo bude muset zemřít, pane.“ Muž za stolem si promnul oči. Za okny začínalo svítat, místností prosycenou vůní starých knih, vrzajících podlah a vadnoucích květin prolétl první ranní závan vlahého vzduchu. Znovu nevěřícně zakroutil hlavou a šel se nadýchnout k oknu. Praha se probouzela, začínal nádherný den. Na hradním návrší se ze stínů noci vynořovaly nasvícené si10
luety paláců i katedrály. Na první pohled se zdálo, že to je stejná Praha jako před týdnem či rokem. Kupecké vozy se brodily kalužemi po nočním dešti a z okolních domů se šířila vůně čerstvě upečeného chleba. Z dálky zněly uctivé zpěvavé přímluvy mnichů žádajících o odpuštění pro sebe, svět i hříšné město. Slyšel řev několika šlechtických floutků z venkova, kteří se po prohýřené noci na Novém Městě vraceli do bezpečí paláců a měšťanských domů, v nichž služky roztápěly černé kuchyně. Zahlédl několik ženských postav, které se nenápadně vynořovaly z bahna ulic a chvátaly v potrhaných sukních ke špinavým domům u zbytků hradeb Starého Města, v jejichž stínu pak ráno nebylo vidět, jak klopí oči. Vše vypadalo stejně jako dřív. Jenže tak tomu nebylo. Schylovalo se k bitvě, možná největší, která kdy byla v tomhle městě nad Vltavou svedena. Muž za stolem se modlil. Ptal se Boha, proč zrovna on musí být tím, kdo se postaví nejničivější síle, kterou Všemohoucí svěřil hříšnému lidstvu: síle myšlenek a poznání. Prosil Boha, aby stál při něm. Pokud by prohrál, vyjedou rytíři apokalypsy. „Opravdu si myslím, že někdo bude muset zemřít,“ zopakoval nezvaný host v rohu místnosti. „Nech na jiných, kdo zemře a kdo ne!“ odsekl jeho pán. Do dlaně mu odpočítal několik mincí a špicl rázně přikývl a vypařil se jako duch. Ani podlaha nezavrzala. Pán však věděl, že špicl, který mu dnes přinesl poslední a nezvratný důkaz, měl pravdu. Věci již byly v pohybu a někdo brzy zemře. Zachmuřený muž s černým knírem a bradkou, kterou jeho přátelé i nepřátelé považovali za směšně řídkou, rozrážel cáry mlhy a rázným krokem či spíše během se blížil k malostranskému tržišti. Třeštila mu hlava. 11
Z mlhy se vynořilo tiché procesí mnichů mířících po ranních modlitbách zpět do Strahovského kláštera a on se vzteky rozkašlal. Počkal, až zástup projde kolem něj, a proklínal se, že nešel jinudy. Ohlédl se, jestli se někdo nedívá, a odplivl si. Pak se pokorně pomodlil. Když před lety jeho tetu upálili za čarodějnictví, začal nenávidět církev a nedokázal to v sobě potlačit. Byla to nenávist tak silná, že na něj občas sesílala i prudké záchvaty horečky a blouznění. Tetu nikdy nelitoval, čarodějnicí nejspíš opravdu byla, neboť celé dny chodila po horách a sbírala záhadné byliny. Ale proces s ní byl odpudivý. Postrádal logiku. Vzpíral se zákonům přírody, lidí, matematiky i hvězd. Hvězd především. Hvězdy byly božským projevem, skrze ně Bůh mluvil s lidmi, jenže lidé jim nedokázali rozumět. Často slýchával hlasy. „Čekají tě velké věci, ale nesmíš se bát naslouchat nebesům,“ šeptaly a on se ve svém pokojíku budil propocený hrůzou. Byl si jist, že o hvězdách ví víc než jiní. A to přeci nemůže být náhoda. Hvězdy se nikdy nemýlí, ač jejich hlasu rozumějí jen vyvolení. „Jsi vyvolený, Johanne Keplere, jsi vyvolený,“ tvrdily ty hlasy. A tvrdil to i muž se zlatým křížem, jediný, který ho chápal. To, že ho hvězdy, tedy jeho Bůh, v necelých třiceti letech zavedly do Prahy a otevřely mu dveře domu nejslavnějšího astronoma světa Tychona Braheho, přece nemohla být náhoda. Věřil, že jeho chvíle přichází. Tou dobou přijížděl ku Praze na schváceném koni rytíř. Měl mrzutou náladu, protože ho bolela noha, a každou chvíli propadal panice, že ho dostihne prokletí, kterého se vždy bál nejvíc a které jako jediné vede muže jeho postavení k neodvratnému zatracení: nuda.
12
(2)
Rytíř s bolavou nohou a strachem z nudy si podivného jezdce všiml dříve než on jeho. Za dobu strávenou v boji se naučil hlavním pravidlům, která často rozhodovala o životě a smrti. Když je něco málo pravděpodobné, pak se to stane. Když někdo vítězí v bitvě, je právě nejblíže porážky. A když je někdo neuvěřitelně nenápadný, něco není v pořádku. Muž nenápadný byl. Objevil se na kraji lesa, obyčejný jezdec v potrhané vestě, kterou by stálo za to vyprat. Klusal rozbahněnou cestou a tvářil se otráveně. Jako nějaký poslíček na cestě do Kutné Hory s dopisem pro biskupa. Jan Víta ze Rzavé, důstojník císařské armády, která ho už nechtěla, ovšem dobře věděl, že žádný poslíček nikdy nebude mít tak nádherného koně a žádný poslíček nikdy nemůže svým sedem připomínat antickou jezdeckou sochu. Tedy jezdce, který je v kroku, klusu i cvalu stále přibitý do sedla tak, že se nepohne vpřed či vzad ani o kousek. Naučit se to trvá léta. Věděl, že má před sebou válečníka. Něco nebylo v pořádku. O lesích kolem Prahy toho po cestě z uherských bojišť vyslechl dost a dost. Ale pořád se mu nechtělo věřit, že by se hlavní město mohlo za několik let opravdu tak změnit, jak mu to nad kaší z pohanky líčili pocestní v hostincích podél zemských cest. Víta se vracel po skoro devíti letech, a tehdy opouštěl báječné město, ospalou a zapomenutou vartu vypasených úředníků, které je možné koupit za pár grošů, armád kněží, kteří nemají ani na boty, a poloprázdných šlechtických paláců, v nichž dokázali muži modré krve hrát několik dní nepřetržitě vrhcáby, neboť co jiného dělat, když už je nebavilo ani lovit? Nyní je prý vše jinak: císař, který si překvapivě zvolil vypelichanou Prahu za svoje sídlo, nejspíš aby byl co 13
nejdál Turkům a jiným pohanům, přitáhl úředníky, jež bylo třeba uplácet zlatem, a jezuity, kteří nikdy nechodili bosi. Paláce najednou praskaly ve švech, neboť kde byl císař, tam bylo i slunce. A taky peníze, co je milovali lesní bratři, lapkové. Víta poočku hleděl na nenápadného muže a přemýšlel, zda to může být lupič. Ale kde by se pražský hrdlořez naučil takhle jezdit na koni? Zhluboka se nadechl a zlepšila se mu nálada. Nesnášel, když se nic nedělo, a málem se porval s vojenskou stráží, která mu nechtěla dovolit jet po zemské cestě na vlastní pěst. Nakonec jim ujel, přece nebude kvůli několika lotrům jezdit s doprovodem a v loudavé karavaně kupeckých vozů. Nápadně nenápadný jezdec se přibližoval a Víta pro jistotu odemkl pojistku krátkého kordu na sedle svého koně. Pak přešel v cval – bylo to trochu zbytečné, protože divokému zvířeti toho muže by nejspíš neujel. Jezdec nyní cválal těsně vedle něj, v předpisové formaci. Kopyta obou koní dopadala na cestu v dokonalé souhře, za niž by se nemuseli stydět ani císařští harcíři. Vylovil něco z kapsy a předal to Vítovi. Byl to prsten s monogramem, který dobře znal. „Můj pán si vás žádá,“ promluvil jezdec dobrou češtinou s lehce italským přízvukem. „Kdo je tvůj pán?“ „Víte to dobře, pane.“ „Přesto se ptám.“ „Jste voják, pane,“ podotkl a znělo to, jako by bylo zbytečné cokoliv dodávat. „Ale co chce?“ „Nevím, pane!“ „Nemůže to počkat?“ 14
„Nemůže.“ Vynechal „pane“. „Co když nepůjdu?“ „Půjdete.“ Zase tam chybělo to „pane“. Víta zpozorněl – koutkem oka zahlédl, jak se zpoza zanedbané usedlosti vynořuje několik dalších jezdců, uvítací poselstvo. Byli tři – jeden vypadal jako chudý žoldák, druhý jako mnich, co příliš pije, třetí připomínal mlynáře, co se rozhodl prohrát poslední peníze někde na Novém Městě. Všichni působili dokonale nezúčastněně, ale odhodlaně. Dobře věděl, že by jim nejspíš nějak dokázal uniknout, či alespoň dva tři z nich poslat do pekla. I když ti chlapíci zjevně patřili k jedné z nejlepších soukromých armád v Čechách náležící šlechtici, jehož monogram byl na prstenu. Kvůli tomu monogramu nemělo smysl se s nimi rvát. „Jak se jmenujete?“ zeptal se Víta. „Matěj, pane.“ Zdvořilost se znovu vrátila na scénu. „Půjdu s vámi.“ „Ano, pane,“ řekl jezdec a znělo to trochu pohrdlivě. „Co si váš pán přeje?“ „Budete-li se ptát, mám vám pouze říct, že jde o život.“ Odbočili z hlavní cesty, minuli dřevěnou kapli se skupinkou modlících se žebráků a zamířili rozbahněným úvozem do hustého lesa. Víta se ohlédl za sebe, k hlavní cestě. Za několika ohyby by už uviděl město, na něž pár let vzpomínal. Dnes ještě bude muset počkat. Pobídl koně do cvalu a srovnal takt s ostatními mlčenlivými jezdci. Zabolelo ho v noze, ale teď už i on vypadal jako socha válečníka z pohanských chrámů v Řecku. Les se za nimi zavřel a on se nadechl omamné vůně tlejícího listí. Byl doma.
15
(3)
Rozvážně klusali dolů podél potoka. Z okolních hvozdů čas od času vykoukla chalupa nebo chudé políčko. Podvědomě sledoval slunce a vycházelo mu, že míří na jihozápad, kde se k Praze stáčel pruh lesa, zaplňující zvlněnou krajinu až ku břehům Vltavy. Z kamenité cesty, pokryté vrstvami promočeného listí, odbočili do prudkého svahu, pod nímž se skrývaly siluety zdí opuštěného kláštera. Kdo o něm nevěděl, jen stěží by ho našel, protože ho ze tří stran obklopovaly skalnaté srázy, které i v noci svítily do tmy. Byla to zkrátka skvělá nenápadná základna pro ty, kteří chtějí v tichosti chystat nějakou akci v okolí Prahy. Jezdci sesedli, Matěj sundal dřevěnou závoru na jedné z menších budov přilepených ke skále a pokynul Vítovi, aby šel dovnitř. Čekal malou zatuchlou komůrku, ale místo toho vstoupil se svými vězniteli do prostorné místnosti zahloubené do skály – na tomto místě zřejmě kdysi stával jeden z bočních chrámů zaniklého kláštera. Podél zdi byly dřevěné postele. Tady přenocují. Muž v oděvu zchudlého mlynáře rozdělal oheň a opekl na něm kus masa. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Mlčky čekali několik hodin na soumrak. Připomínali rytíře z křížových cest, kteří po několika měsících meditací v klášterech dokázali z hlavy vypudit vše, co nesouvisí s jejich svatou misí. Víta usínal s příjemně bušícím srdcem. Ještě než usnul, všiml si ve světle mihotavých plamenů, že z klenby nade dveřmi vystupují dva obrazce o velikosti lidské dlaně vytesané do měkkého kamene: kolo a trojúhelník obrácený špičkou dolů. Chvíli si je prohlížel, ale nic mu nepřipomínaly. Otočil se na bok a ponořil se do spánku. *** 16
Netušil, že zahlédl jeden z nejmocnějších symbolů zapomenutých časů, kdy nad tímto krajem ještě nevládl kříž, ale pohanská božstva. Každý v té době by to znamení dokázal přečíst a v transu by pak začal rýt v hlíně pod klenbou v tušení, že skrývá bájnou zlatou ruku se šesti prsty. Ta by nálezci dala božskou moc, avšak před tím by si musel useknout ruku svoji, nahradit ji zlatou a být tak jako Šestiprstý Karo, tehdejší pán a vládce Závisti, vrchu, který se kdesi v dáli vynořoval z hlubokých lesů. Když Karo zemřel, jeho synové zlatou ruku ukryli v hloubi skály na posvátné hoře a nad skrýší vytesali symbol kola a trojúhelníku. Po mnoho generací tu horu hlídali vykastrovaní otroci s vyříznutým jazykem a dalších několik set let se k ní kdokoli bál přiblížit. Ale lid, z něhož Karo povstal, postupně zmizel, a s ním i jeho bohové. Noví přistěhovalci se světlejší kůží, kteří podél řeky přišli odněkud z východních rovin, na hoře postavili své vlastní svatostánky. A legenda o zlaté ruce pohřbené pod kolem a trojúhelníkem navždy zmizela. Proto poklad, ponořený jen na loket od rytířova bolavého kolena, nyní nebude nalezen, nesehraje žádnou roli v tomto příběhu a nepomůže Janu Vítovi ze Rzavé stát se opěvovaným hrdinou, neboť klíče k tomuto tajemství minulosti jsou ztraceny bez naděje, že je někdo bude schopen vyložit. Svět je plný symbolů, sil a principů, v nichž vyvolení mohou číst jako v knize. Ale pokud přijdou o své klíče, nicota převládne a dávné pravdy se navždy ztratí z povrchu zemského. Pokud se je ovšem někdo nepokusí znovu vzkřísit.
17
(4) Vítu probudilo cinkání koňských postrojů. Byla ještě hluboká tma, ale z lesa už se ozývaly zvuky rána. Noční ptáci usínali a jejich rozvážné a mámivé hlasy přecházely ve švitoření denních tvorů, z nichž cizince navyklé tichu pustin někdy bolela hlava. Až po několika letech v dalekých krajích si uvědomil, že právě po lesu se mu stýská nejvíc. Obdivoval města na Východě se vznosnými paláci a dlážděnými ulicemi. Bylo mnoho míst, kde se cítil dobře a kam se chtěl vrátit. Ale nikde nenašel nic tak zázračného jako lesy doma – ne ty pár desítek let staré, v nichž se mezi olšemi a obrostlými pařezy pasou krávy. Vzpomínal na opravdové hluboké hvozdy, v nichž vesničané vídali bludičky a přízraky se svítícíma očima, a kam se dodnes, přes horlivá kázání kněží, přicházeli lidé klanět starým pohanským bohům řek, hor a stromů a kde stačilo lehnout si na pár minut pod staletý buk a mysl se pročistila. Probral se ze zamyšlení a ještě jednou se zaposlouchal. K cinkání postrojů se přidaly i tlumené hlasy. Jeho společníci, případně ochránci či věznitelé, se znovu chystali na cestu. Oblékl se a z připraveného umyvadla si na obličej hodil pár hrstí vody. Nádvoří osvětlovalo několik mihotavých pochodní. Skupina jezdců vypadala znovu tak, jako když je uviděl poprvé, dokonale nenápadní muži s bezchybným jezdeckým sedem. „Pojedeme, pane,“ řekl Matěj a téměř neznatelně se usmál. Tvář měl čerstvě oholenou a jeho pečlivě upravený zevnějšek působil trochu děsivě. Pak už jen mlčel. *** 18