0034460

1/

Uplynuly dvě třetiny jednadvacátého století a já, Hipó­ lito Robayna, duch nebo také přízrak, jsem jel navštívit svého přítele, také ducha, Rodolfa Marrera. Vjezd na někdejší dálnici brzdil proud aut a kamionů. Síti těchto starých silnic, oné kalvárii nepředvídatelných zpoždění kvůli automatickým závorám, které stále ještě nebyly odstraněny, se říkalo asfalt. Ne­ bylo tu vidět zbrusu nové mercedesy, BMV a koketně nablýska­ né džípy jako dříve, jen zrezivělé a rozdrbané ojetiny dětí asfaltu, jež si nemohly dovolit vysoké mýtné na nových dálnicích. Jel jsem v rozhrkaném autobuse vyfukujícím toxické plyny. Jeho syntetické palivo bylo triumfálním vynálezem petrolejářských firem, které si poslední zásoby suroviny šetřily na kerosin. Auto­ busy byly za desítky let prolezlé rzí, nové čalounění zakrývalo nepohodlná sedadla, vnitřek zapáchal. Radnice, usilující o udr­ žení základní dopravní obslužnosti, se zpěčovala zrušit příliš nákladný městský podnik a trvala na jeho zachování, přestože všichni věděli, že dříve či později dojde k jeho likvidaci. Mezi­ tím už začal jezdit dopravní prostředek budoucnosti. Vysoko­ rychlostní aerovlak, který nám svištěl nad hlavami, byl zprovoz­ něn s ohromujícím úspěchem. K jeho zřízení přispělo vyřešení někdejších technických problémů s úhly a tvary zatáček. Původním záměrem bylo aerovlak demokraticky zpřístupnit všem, avšak zainteresované strany navzdory jednáním, proje­ vům dobré vůle a vstřícným gestům nedospěly k dohodě. At­ lantické dráhy jako provozovatelská společnost požadovaly ob­ rovské dotace, na které vláda jednoduše neměla. Cena za jízdu aerovlakem byla úctyhodná, a navíc se platil ještě roční poplatek 11

pěti set eur. Více než milion pět set tisíc obyvatel se dívalo, stej­ ně jako cestující, kteří to ráno uvízli v nekonečných kolonách, na stříbřitý let tří set tisíc svých bližních a toužebně si přálo se­ dět v některém z klimatizovaných a odhlučněných vagonů aero­ vlaku, pořád dokola propagovaného třicítkou místních kaná­ lů. Toho dne, kdy člověk získal kartu Atlantických drah, mohl zcela zapomenout na neblahé historické dopravní prostředky. V tu chvíli překračoval hranici budoucnosti. Neškodný zelený paprsek mluvícího monitoru snímal duhovky uživatelů. Jízden­ ky neexistovaly. Při sebemenším zpoždění plateb stanovených částek se spouštěl alarm a burcoval neustále zapojené uživatelské rozhraní dozorčích. Byl to spolehlivý systém. Síť linek aerovlaku propojovala městské části s obchodními a průmyslovými zóna­ mi; cesta na letiště a do leteckých parků trvala deset minut, za méně než půlhodinu jste byli v turistické zóně. Dolů a nahoru, horní a dolní město, Las Palmas a přístav. Terminologie, která se dříve užívala k popisu socioekonomické mapy hlavního města, byla v nových dobách nepoužitelná. Jed­ notlivé zóny se teď označovaly písmeny: A+, A, B+ a několika kategoriemi C, umožňujícími naprosto přesně určit oblasti chu­ doby a prosperity. Zóny A byly obehnané vysokými ohradami a opatřené zábranami z elektrizovaného křemíku, zevnitř prů­ hlednými a zvenčí neprůhlednými. Ohrady ze zázračné slitiny se rozšířily po celé planetě od Kapského města po Moskvu a od­ dělily historicky prosperující oblasti, chráněné tak před tuláky a vagabundy, partami a gangy. Nové ekologické technologie odstranily škodlivé vysoké napětí, neúměrnou spotřebu vody, elektrické vytápění. Pro šťastlivce na Šťastných ostrovech byly solární panely, větrné mi­ nigenerátory a čisticí nádrže energetickým zázrakem. Majitelé těchto samozásobovacích článků byli ušetřeni nepříjemného doptávání se na úřadech a nervy drásajících reklamací. Ostatní, kteří bydleli mimo tyto zlaté městské čtvrtě, se museli spokojit 12

se službami soukromých elektrárenských a vodárenských spo­ lečností dodávajících vodu a světlo za vysokou cenu. K elek­ trickému vedení se tu využívaly tytéž sloupy jako v minulém století a nové přípojky se montovaly na zdeformované hrozny kabelů. Odsolování mořské vody zde bylo nekvalitní a k čištění vodovodního potrubí se používaly škodlivé prostředky. Dospělí si na ně zvykli, daleko hůř je snášeli kojenci, koťata…, otravy mláďat tu byly na denním pořádku. Tyto služby se s přechodem od zóny C na D postupně zhoršovaly, stěží fungovaly v zóně E a v F už neexistovaly. Na periferii Las Coloradas a ve čtvrtích, jež bez ladu a skladu vyrostly kolem průmyslových zón, bývalo zhusta vidět fronty dětí a žen čekajících před cisternami na pří­ děl vody, který musely zaplatit v hotovosti. Mnohé městské čtvrti zmizely. Pohltila je nová metropole. Každý rok spolkla nějakou další ulici, náměstí či polorozpadlý domovní blok. Město rostlo smrticím, nezadržitelným tempem a vlády nad ním se zmocňovali orientálci. Řídili ho vůdci gangů a triád, kteří pronikali do městských rad. Věděli, že jsou vítězo­ vé, kolonizátoři města v rozkladu, jež jeho bezbranní obyvatelé nechávali umřít. Nevyvlastňovali, nepotřebovali používat násilí, aby staré lidi přesvědčili, že bude nejlepší, když se přestěhují do bytů, které jim určili. Radnice s takovými výměnami poraže­ necky souhlasila a katastr je uznával. V této pochmurné přítomnosti byl kosmopolitismus v Las Palmas, který jsem si ještě pamatoval jako kakofonii jazyků a ras, důsledný a bezcitný. Autonomní policie vydávala povo­ lení k pobytu a pracovní povolení, zatímco cizineckou policii ovládali Asijci. Nahodilé plavby imigrantů, často s tragickým koncem, byly minulostí; teď byla imigrace téměř řízeným pro­ cesem. Organizaci měli stále v rukou převaděči, ale nyní se vše, včetně zajištění lodních lístků a tolerovaných vylodění, vyřizo­ valo na základě přesných žádostí. Velká republika potřebovala masy nových dělníků, protože pracovníky neustále přesouvala 13

sem a tam, a občas dokonce strategicky stěhovala veškerý perso­ nál určitého podniku na jiné ostrovy nebo do jiných zemí. Pod­ řízené a služebné rasy obsazovaly někdejší čínské čtvrtě. Ekono­ mickým bossům se nelíbil volný pohyb mezi zónami a triády své kontakty se zaměstnanci omezovaly na vyhrůžky výpověďmi a repatriacemi pracovníkům, kteří se odvážili si spolu sednout a porovnat platy a délku pracovní doby. Nastoupit do nějakého autobusu společnosti Buscán a pře­ stát cestu na jakékoli trase bylo pro mě, a vlastně pro každého, nepopsatelně větší utrpení, než se dalo snést. Zemřel jsem v roce 2010 v osmdesáti pěti letech a Rodolfo o dva roky později. Byli jsme vrstevníci, oba jsme se narodili téhož dne v dubnu 1925. Jako duchové už žijeme hodně dlouho. Vatikán zrušil očistec, a protože se za nás oficiálně nikdo nemodlil, naše spasení závi­ selo na dlouhotrvající přízni nebe. Na onom světě se to hemžilo stovkami takových jako my, zlostných a nepříjemných duchů, kteří uráželi smrtelníky a dávali jim pocítit svou mrazivě špat­ nou náladu. Naše viny vykupovaly jen modlitby několika málo věřících, kteří se za nás přece ještě modlili a kterým se výjimečně podařilo přesvědčit umdlévající duchovenstvo, aby za nás slou­ žilo mši. Pravda je, že jsem svého přítele navštěvoval velmi málo. Ne­ popírám to. Ale může za to on, dokonce i během našeho po­ smrtného přátelství byl Rodolfo líný jako dřív a bylo na mně, abych jezdil za ním. Vždycky, když byla hádka na spadnutí, vy­ hnul se jí, protože si myslel, že tak zachrání to, co nás pojí. Pro­ blém tkvěl jednoduše v tom, že nebyl ochotný ujít svou půlku cesty, což vyžaduje každý vztah. Sliboval, že se změní, sypal si popel na hlavu, přiznával svůj hřích, obviňoval se z liknavosti, proklínal svou nechuť, tvrdil, že všechno bude jinak, a u toho také zůstalo. Stávalo se, že jsme se celý rok neviděli. Ale když jsme si pak už telefonovali každý den a pozvání se měnila v prosby, nakonec 14

jsem podlehl. Byli jsme dva ubohé, politováníhodné přízraky. Jaký mělo smysl působit si bolest? Pokud jsme to dělali, bylo to z nějakého podivného napodobování života v očistci. Na jíz­ dách autobusy Buscán nebyly nesnesitelné nekonečné fronty, tlačenice ani žalostný stav sedadel, ale to, že vozidlo muselo být neprodyšně uzavřené. Jen tak se dalo chránit proti páchnoucím výparům benzinu obsahujícího zbytky organických látek. Ptáte se, co záleží přízraku, jako jsem já, na vzduchu, který dýchají živí? Záleží i nezáleží. Fyziologicky mi to bylo lhostejné, ale psy­ chologicky to bylo hrozné. Jako jemná substance jsem zvratky cestujících cítil desetkrát víc. Ti z nedostatku kyslíku kvůli ne­ fungující ventilaci omdlévali, padali ze sedadel kvůli tomu, že se jim točila hlava, a vypadali hodně zuboženě. Protože jsem nikdy necítil únavu, vždycky jsem v autobuse stál nebo si sedal na schůdky u výstupních dveří, a jelikož ze mě vycházel chlad, ve vedrech byla moje přítomnost pozitivním faktorem. To ráno cestující s nechutí lidí, kteří musejí každo­ denně dojíždět do zaměstnání, rezignovaně sledovali dopravní kolaps. Byli mezi nimi Středoameričané, černí Afričané, Maro­ čané a houf vyhoštěnců ponechaných napospas osudu. Duchové mají schopnost všechno slyšet, aniž jsou vidět, a mohou tudíž vyslechnout jakýkoli rozhovor. Zvláštní je, že neslyší jen to, co se povídá, ale i co se zamlčuje. Slyšíme myšlen­ ky. Slyšíme ticho pravdy. Kousek ode mě komentovala skupina Peruánců, jaké štěstí mají sluhové, kteří bydlí se svými pány. I když pracují v sobotu a neděli, už se ocitli v ráji. Vidí slunce, pro samou práci se jim sice dělá černo před očima, ale mají zdar­ ma stravu, zatímco oni sami žijí v ponuré městské mlze, musejí vařit a kupovat si jízdenky na autobusy společnosti Buscán. Začali jsme pomalu stoupat do kopců a hořekování ustalo. Ranní šeď zesvětlela a objevila se bílá obloha. Zahalovaly nás nízké mraky, visící nad městem tři sta šedesát pět dnů v roce; ty na severozápadě na dva měsíce částečně mizely a ustupovaly tak 15

nejistému létu, které zachraňovalo turistický průmysl. Autobus odbočil k čerpací stanici u ohrady Tafiry, jedné z městských čtvr­ tí Las Palmas, zabrzdil před jedním z vjezdů do ocelové brány a čekal, až přijde na řadu. Řidič zaplatil poplatek a pokračovali jsme dál. Sjeli jsme po železobetonové rampě a zastavili u pod­ zemního nástupiště. Dveře se otevřely a pasažéři trpělivě čekali, až se hydraulický tunel připojí ke kontrolnímu stanovišti. Jeden za druhým jsme procházeli kolem dozorčího, který ve své prosklené budce s úsměvem protahoval karty čtečkou. Vstupní brána navozovala pocit, že jsme přijeli do jiné země, a zároveň onu pomyslnou hranici neprodyšně uzavírala. Ne­ myslete si, že mě cesta s těmi prostými lidmi nějak zvlášť těšila. Volba téhle linky a dopravního prostředku měla konkrétní dů­ vod. Ve stanicích aerovlaku dokázaly speciální senzory u vcho­ du zachytit mou duchovní energii. Spouštěly alarmy, které vy­ volávaly rozruch a obtěžovaly. Než mí spolucestující konečně prošli kontrolami, na nepříjemnou cestu zapomněli, a teď, když z nich všechno spadlo, se nadechovali blahodárného vzduchu bohatých lidí. Bylo skoro dvanáct, ona poklidná hodina, kdy nikdo ze zdejších rodin nebývá doma. Město objížděly elektric­ ké kamiony ze supermarketů, monoposty technických služeb s techniky instalujícími More Real, onu virtuální realitu, kterou musela mít každá pořádná domácnost.

2/

Dům mého přítele stál osaměle u první ohrady, ne­ příliš daleko od jiných prázdných, dobře uzamčených nemovitostí, obklopený neobdělanými poli a opuštěnými po­ zemky, na nichž se nikdy nic nepostavilo. Měl dva vchody, hlav­ ní a pak zadní, který jsem používal já. Stál u cesty, jež ústila na slepé náměstíčko a spojovala několik dalších neobydlených rezi­ dencí. Patřívaly zaoceánským plavcům, jak se na venkově říkalo 16

emigrantům na americký kontinent. Rodolfovy děti emigrovaly do Vancouveru a v tom příjemném pobřežním městě se usadily. Jeho vnuci byli Kanaďané a ostrov svých rodičů navštěvovali jednou za tři čtyři roky, ačkoli teď už tu pět let nebyli. O jejich záležitosti se staral jeden Rodolfův prasynovec, advokát, který městu platil daně a převáděl svým bratrancům na účet výnosy z někdejších pronájmů. Jejich rodiče se opájeli myšlenkou, že dům v Tafiře prodají, ale hlodal v nich nějaký červík, snad nevě­ domá pověrčivost, která jim v tom zabraňovala. Můj zchátralý dům v Trianě zdědil synovec, který se usadil víc na sever od Vancouveru, na Aljašce. Jeho jediná dcera ostrov svých předků neznala a odmítla přepychové nabídky a prodej domu, proto­ že si myslela, že se možná do daleké otcovy vlasti bude chtít jednou vrátit, a svěřila své zájmy a starost o nemovitost témuž advokátovi, který již spravoval majetek Marrerových. Byli jsme takříkajíc slušní lidé. Pracovití, dokonce obětaví. Udělali jsme chybu a byli jsme si toho vědomi; věděli jsme, že jsme urazili Boha, že naše metafyzická přítomnost je vysvětlitel­ ná. Přesto jsme příčiny svého zdržení na zemi neustále úzkostně probírali, což nás nepříjemně rozehřívalo a narušovalo náš ob­ vyklý chlad. Jak dlouho to potrvá? Rodolfo si tím lámal hlavu a vyslovoval nejrůznější dohady, kdežto já jsem nebyl tak výřeč­ ný a nořil jsem se do hořkého ticha. Jednoho dne jsme s tímto zbytečným přemítáním skončili. Co v našem stavu záleželo na čase? Tušili jsme, že kromě chyby, před níž nás varovali a již jsme přesto udělali, náš osud zhoršují další vášně. Konečně se jedno­ ho krásného květnového rána před námi objevil mladý, nesmělý anděl. Oznámil nám, že nezvykle dlouhá doba smíření pro nás skončila, a spokojen, že podle všeho splnil své první poslání, klopýtavě odkráčel. „Je to dobrá zpráva?“ zeptal se Rodolfo. „Znamená to, že už odcházíme?“ 17

„Obávám se, že spíše ne. Myslím, že tady dole máme ještě něco na práci,“ odpověděl jsem. „Ještě něco na práci? Ale co my dva můžeme dělat, když jsme prázdnější než vzduch?“ „To nevím, třeba nějakou akci…“ „Nějakou akci? Něco konkrétního a reálného?“ zeptal se Ro­ dolfo vylekaně. „Ano, něco konkrétního a reálného.“ „Jakou akci? Co?“ „Neštvi mě, kdybych to věděl, řekl bych ti to. Možná by­ chom neměli být tak zahledění do sebe a měli bychom se pozor­ něji dívat na živé kolem sebe, na sousedy, na ty, kteří nám jsou ještě blízcí.“ Po nějaký čas jsme usilovně pozorovali smrtelníky, příbuzné a potomky přátel, dokonce i náhodné neznámé chodce. Zatím­ co město spalo, napínali jsme uši a bystřili smysly v očekávání, že zaslechneme nějakou prosbu, kterou bychom mohli splnit. Jestliže jsem předtím řekl, že silnička k zadnímu domovní­ mu vchodu byla vyasfaltovaná, přehnal jsem to. Asfalt, pokrý­ vající svého času celou plochu, držel jen na okrajích a několi­ ka úsecích; jinak byl povrch samý výmol. Cestou do mírného kopce jsem obdivoval divokou vegetaci na strmých úbočích. Po prudkých lijácích v zimě a vedrech a mrholení od června do září se tu objevily rostlinné druhy považované za vyhynulé: le­ vandule a slaměnka, chřest a omam lékařský. Nízký keřovitý porost s trsy červených, bílých a žlutých květů byl tak hustý, že znesnadňoval průchod živým i mrtvým. Na konci života jsem s sebou nosíval malou mačetu, prosekával si cestičku mezi pich­ lavými rostlinami a dával pozor na zrádné díry. Teď jsem své astrální tělo prostě jen sunul a prosoukával pře­ divem stonků a listů. Jedinou nevýhodou bylo, že mi pak chvíli trvalo, než jsem se u zrezivělých mřížových dveří domu Marre­ rových srovnal do svého tvaru. Pak, ačkoli to nebylo třeba, jsem 18

stiskl poškozené tlačítko domácího telefonu a čekal, až majitel otevře dveře. Zmáčknutí zvonku mě stálo nesmírné úsilí. Na onom světě si každá duše zdokonaluje nějakou schopnost, kte­ rou si odnesla z minulého života. Po dlouhotrvajícím tréninku ji může používat jako nadpřirozenou dovednost: vydávat drásavé výkřiky, tropit si z domácích různé šprýmy, způsobovat zvoně­ ní telefonu, však mi rozumíte. Já jsem se naučil vrhat a házet věcmi. Mou specialitou bylo přemísťování předmětů, kdežto Rodolfovou mačkání tlačítek a knoflíků. Za patnáct dvacet minut vyhlédl z podloubí nějaký shrbený stín. Podíval se k mřížovým dveřím, přešel zahradu a s hekáním vystoupal po schodech. „Padesát osm minut! Zpozdil ses o padesát osm minut! Pře­ konal jsi, hochu, všechny rekordy!“ řekl a stiskl tlačítko, aby mi otevřel. Rodolfo nikdy nepřestal dbát o přesnost, i když to k ničemu nebylo. Pečoval o všechny elektronické hodiny v domě, vymě­ ňoval baterie dříve, než se vybily, a staré mechanismy natahoval vždy po sedmi nebo jednadvaceti dnech. „Osmapadesát minut na pravdě Boží, tolik mi určitě dlužíš,“ odvětil jsem rozzlobeně, „příště si jeď autobusem sám, pokud k tomu sebereš odvahu, rád bych viděl, jestli vydržíš aspoň jed­ nu cestu!“ řekl jsem a vrhl se na něj, až mé tělo prošlo tím jeho a málem jsem upadl do prázdna. Rodolfo můj pád zadržel, a když jsem se vzpamatoval, hledě­ li jsme na sebe načepýřeně a nervózně jako dva mladí kohouti. Hloupé a nehmotné napětí se vzápětí rozplynulo. Zatímco jsem se upravoval, Rodolfo se na mě zahanbeně usmál. Vstoupit do zahrady znamenalo sejít dva úseky schodiště, oddělené úzkým odpočívadlem. Nebyl to jednoduchý úkon, protože schody byly kluzké a vratké. Ne že bychom něco riskovali. Mohli jsme se maximálně trochu rozštěpit. Když však přízrak zakopne jako obyčejný smrtelník, vypadá to pateticky. 19

Zahrada opisovala kolem domu široký půlkruh. V samot­ ném počátku tu vládl pořádek. Rodolfo tenkrát vybral rostliny a stromy a péčí o ně pověřil zahradníka. Květinové záhony, ces­ tičky i živý plot z lentišků bývaly pečlivě upravené. Mezi lípami a vavříny se na každém konci zahrady rozprostírala jezírka a byly zde rozmístěné lavičky a mramorové sochy. Rodolfa poutal k za­ hradě jakýsi celoživotní nerozborný vztah. Zahrada učarovala i někdejšímu makléři, tehdy na penzi, jemuž se péče o zahradu stala věcí cti. I kdyby Pancho nedostával svou penzi, i tak by mu připadalo, že už je odměněn dost. Prodloužil si život, protože zahrada a sad mu poskytovaly nejlepší brambory a cibuli, nej­ lepší jablka a švestky. Když nakonec umřel, vzala otěže do svých rukou příroda. Objevil se plevel a popínavé rostliny. Zahrada zarostla býlím, které lidskou ruku nevyžadovalo. Starali se o ni zvláštní pečovatelé. Ti spojili své tajemné síly a vydobyli pro ni mimořádné klimatické podmínky. Nejúžasnější byla ona jem­ ná, osvěžující a nikdy nemizející mlha. Na tomto kouzelném místě nalezli své poslední útočiště dal­ ší mlčenliví obyvatelé. Byly to komody, stolky, příborníky, skří­ ně, židle, křesla, zrcadla, všelijaké duté rohy, nohy i čela postelí. Na mnohých byla nalepená obálka adresovaná Donu Rodolfovi, sběrateli, a uvnitř stejný dopis, byť napsaný nejrůznějšími způ­ soby. Lidé ho prosili, ať si ten kus nábytku vezme, ať si s ním dělá, co chce, protože oni nemají odvahu jej zničit. Několikrát měsíčně sem docházel hlídač. Vybral nejlepší kousky, naložil je do dodávky a jel za advokátem. Ten si je prohlédl, pořídil sou­ pis a nábytek uložil ve skladu. Tam zůstával opuštěný, dokud si jej jednou ráno nepřijeli prohlédnout nějací čínští překupníci, kteří za výprodejní cenu tyhle staré kousky skupovali. Zrodila se tak jakási podivná ekonomika, kdy se předměty bez vlastníka svěřené přízraku vracely do obchodu a života. Velká většina ná­ bytku však zůstávala na zahradě s nálepkou nepoužitelný. Den za dnem jej pomalu požírala příroda. Svou puntičkářskou prá­ 20