Den bez kola!
Zrovna když to u nás doma nejvíc svištělo – nejdřív argumenty, a pak i (menšími) předměty, přišla mi výzva, abych 22. září podpořila Den bez aut! a abych se též zúčastnila Velké cyklojízdy Prahou. Společná jízda na kole má poukázat na (ne)možnost používání tohoto veskrze ekologického (a manželství ničícího! – poznámka autorky) způsobu dopravy v našem hlavním městě a okolí. Co má v tu chvíli dělat žena, která má doma cyklistu, převlečeného za manžela? Jak se má zachovat spisovatelka, když sama na kole jezdí ráda a podobnou akci by jinak podpořila? Jak se má ta chuděra rozhodnout, když se manžel, převlečený za cyklistu, každé ráno vypraví na kole do práce, a pak se dlouho, dlouho nic neděje, přejde den, padne tma, začne pršet, dují větry, je noc – a kde nikdo tu nikdo? Před půlnocí pak nevejde do domu ani cyklista ba ani manžel, ale něco strašně š0astného, něco úplně vyždímaného (ačkoliv mokrého), něco kulhavého (teče tomu z levého boku krev – vždycky, když někde zastaví, spadne to na bok jako poražená kuželka), něco tou námahou šíleně svrasklého (jelo to z Prahy domů k Berounu přes Kokořín), něco, co vypadá jako babička!
6
Co mám v tu chvíli dělat? Vzít kladivo a do kola bacit? Vždy0 na to babička čeká! (Chce si koupit celopéro s kotoučovými hydraulickými brzdami.) Mám vzít tachometr a hodit ho do kamen? (To už jsem udělala a akorát to strašlivě bouchlo a druhý den byl tachometr nový, s měřením tepu, tlaku, teploty a rosného bodu…) Jak mám podpořit cyklojízdu, když sním o tom, že i kolo by se mělo když ne zakázat, tak alespoň regulovat? Anebo by se měli zakázat – anebo alespoň regulovat – někteří manželé?
Ženy, muži, mapy a chlapi
Už od malička jsem přemýšlela, čím se liší ženy od mužů (a naopak). Samozřejmě dávno vím o rozdílech na první pohled zřejmých. Jakože každý šroubek by měl zapadnout do příslušné matičky… Až te;, díky jedné reklamě v televizi, jsem přišla na to, čím se lišíme ještě. Na závěr v ní příjemný mužský hlas řekne klamavě: Mapy – pro ženský i chlapy! Viděl někdy někdo ženu, která se sama od sebe, dobrovolně a ráda dívá do mapy? Která každou chvíli sedí v podivném vytržení nad tím velkým papírem, co se pak ani nedá složit, posetým čárami, čárkami, názvy, čísly a tu a tam nějakým zahnědlým a nazelenalým flekem a vyjmenovává trasu? Co jednu! Pět možných tras odněkud někam – a přitom se tetelí blahem? Když jsme byli nedávno s mužem na horách, abychom společnou dovolenou zacelili manželství, rozklížené mužovou cyklistikou, stáli jsme se svými koly (takhle se to u nás celí – vyráží se klín klínem!) na rozcestí a nevěděli, kudy dál. Poté, co jsme sjeli z kopce do prohlubně, abychom se znovu vydrápali na kopec, odmítla jsem jet k cíli jinak než po rovině. Muž si na zemi rozložil mapu a jal se ji studovat. Všechny trasy
8
v ní vedly prudce nahoru a nejprudčeji dolů. A0 hledal, jak hledal, žádnou jinou v Krkonoších nenašel. A co tahle? Zeptala jsem se a v mapě ukázala na fialově značenou cyklotrasu, co se vinula úplně fantasticky pořád po (náhorním) vršku. Muž se na mě podíval pohledem, který zračil nejvyšší možné pohrdání, a řekl: To není cyklotrasa, to je státní hranice! Víš, jaký je v tom rozdíl?! Přesně takový, jaký je ten mezi ženami a muži.
V baru s Meolou
Nejdřív tlačenice v pasáži. Jako bychom nemohli v pohodě přijít, a jak jsme došli, zasednout nebo stát, tak nějak… lidsky. Vchod byl zavřený a pouštět se začalo až půl hodiny před koncertem. Samozřejmě jen na půl dveří, aby nás mohli nabouchaní uvaděči v případě nějakých kulišáren drapnout a vyhodit. Však stál na ten kulturní večer jeden lístek čtyři stovky. Bylo nutné dostat se nějak do středu masy; dav už nás k těm vchodovým dveřím posunul sám. Stačilo nenechat se vysmýknout na stranu a v nejužším bodě chvíli nedýchat, a pak už jsme s mužem skoro důstojně kráčeli kolem balkonů vyhrazených pro VIP dolů do sálu. Ovanuly mě nepříjemné vzpomínky na dobu totality, kdy se takhle stálo a s davem smýkalo v tlačenici na banány, na dámské vložky, na pepř mletý i na lego. Polovina židlí už byla obsazena, polovina měla na sobě papíry se jmény osob a věcí, pro které je kdosi jaksi zarezervoval. Proč jsme je neobsadili? Kdo si mohl rezervovat místa k sezení v sále bez možnosti rezervace míst k sezení? Lístky se prodávají jednotné, prostě do Lucerna Music Baru, no nic. Snažili jsme se zasednout aspoň nějaký ze stolů vzadu u zdi, ale tam už byl taky všude člověk a místa držel pro přátele.
10
Stáli jsme. Půl hodiny po plánovaném začátku koncertu bylo pořád ještě ticho. Sál byl narvaný k prasknutí, kouř z cigaret zahuš0oval už tak hustý vydýchaný vzduch, když technik a mistrův muž pro všechno přinesl na pódium dvě kytary. Začali jsme bouřit, tedy už poněkolikáté, aby bylo i pořadatelům jasné, že jsme fakt přišli na koncert amerického kytaristy Al Di Meoly. A on už byl tady: jemně zarostlý, v černém tričku s krátkým rukávem a v černých kožených kalhotách. Za ním i jeho kapela: pianista Mario Parmisano, bubeník Ernie Adams a perkusista Gumbi Ortiz. Do toho večera jsem měla v hlavě jen úžasnou desku, kterou Meola natočil někdy v osmdesátých letech spolu s kytaristy Johnem McLaughlinem a Paco De Luciou a která nemá chybu – Friday Night in San Francisco. Koncert začal. Piáno muziku perfektně dokreslovalo a bubeník ji dokonale tvrdil. Co však předváděl perkusista, to bylo naprosto fantastické. Chvílemi si musel ve vzduchu chytat ruce, aby mu v šíleném tempu nezadržitelně nevířily na kolem dokola rozestavěných nástrojích. (To sólíčko s bubeníkem, to tedy bylo!) A Meola? Je skvělý hráč i skladatel. Je skromný, nechá se fotit a přidal nám dvě pořádné skladby. A když hraje, hýbe přitom tak vrcholně svůdně ramenem, svaly na paži se mu tak vrcholně svůdně vlní… Al Di Meola je kromě všeho talentu a dřiny krásný chlap, který cvičí! Nejen na kytaru.
Kravská paráda
Tak máme v Praze konečně ten správný tahák na turisty. Po řadě metropolí světa, kde už akce s názvem Cow Parade proběhla, se to v roce 2004 dostalo i k nám. Krávy jsou skoro na každém rohu, a jakkoli byla jejich přítomnost v našem hlavním městě mnohokrát vysvětlena jako akce kulturní, sponzorská a snad i charitativní, stejně mi to přijde jako blbost. Ve Švýcarsku, kde je tohle zvíře vlastně symbolem země a kde projekt oživení měst vznikl, to mohlo být docela výstižné a vtipné. Ale u nás? Vždy0 tyhle sochy tu symbolizují leda hromadné vybíjení stovek krav kvůli jedné nakažené šílenou nemocí. Zrovna ve dnech, kdy nám umělohmotná zvířata začala oživovat hlavní město, začala taky další vlna jatek. Když jsem pomalované krávy v Praze obcházela, vytanula mi na mysli jiná výstava, která tu probíhala kdysi, za totality. Jmenovala se Malostranské dvorky. Nevím už, kdo ji organizoval, kde jsem vzala ten poněkud povšechný plánek míst, kam výtvarníci, už si nevzpomínám jací, své objekty umístili. Ale přesně si vybavuju tu radost z bloudění po domech (ještě se nemusely zamykat), z hledání a objevování instalací, jež vycházely z genia
12
loci Malé Strany a které tak bezvadně korespondovaly s dobou, kterou jsme žili, i s našimi pocity z ní. Pořád vidím tu pěkně vyžranou koupající se rodinu v jezírku ve Vojanových sadech, postavu, letící dolů (anebo nahoru?) v jednom úzkém dvorku, spíš šachtě domu, hlavu, kterou jsme na temném schodišti nemohli najít, protože ji jen jemně tajemně osvětloval světlík. A vrchol všeho – aspoň pro mě – (obyčejnými) lidmi zabydlený dům a na dvoře si vedle živé babky s pletacími dráty na kanapi lebedila žena, socha. Seděl nad ní ošklivý podivný pták, takový hlídací duch socialismu… Dnes tu máme naštěstí demokracii a naneštěstí krávy. Do obchodních center se ještě jakž takž hodí. Ale proč mají stát na Staroměstském náměstí? Na náměstí Franze Kafky? Před historickými památkami, před galeriemi, kde jich je pokud možno naseto? Přes všechnu snahu jsou to nezáživné a stejné objekty, které až na pár světlých výjimek nevylepšili ani výtvarníci, natož Karel Gott. A proč má jet člověk z New Yorku do Stockholmu, Bruselu i Prahy, když tam všude uvidí zas jenom to hovado?
U Krobiána
Je to takové místo na křižovatce v Hostími. Hospoda, kam míří všechny naše kroky. Byly doby, kdy jsme nejdřív jeli vláčkem na Karlštejn a odtamtud šli deset kilometrů přes hory a doly, kolem vodopádů (před pár lety ještě existovaly, te; jejich voda svlažuje nové golfové hřiště), až tam, k hospodě, abychom si pivínko a něco k zakousnutí zasloužili. Postupně jsme zkracovali trasu. Brali jsme to do Svatého Jana, odkud jsme šplhali nahoru ke křížku a oklikou zase dolů, ke Krobiánovi, abychom si přece jen to pivínko a něco k tomu zasloužili. Te; vyrážíme nejkratší cestou rovnou za nosem, žádné zdržování přírodními kouzly. Těšíme se na Krobiána. Máme ho rádi. Když jsme u něho byli poprvé, bylo jarně krásně. Sedli jsme si ke stolu venku pod kaštanem, rozhlíželi se kolem a čekali, až přijde obsluha. Jenže obsluha nepřišla, má ploché nohy. Šli jsme si tedy objednat dovnitř. Pivínko a… Na tabuli jsme si přečetli v řadě nabídek hned tu první, naložený hermelín. Objednali jsme si ho. S půllitrem jsme se zase uvelebili venku a na jídlo čekali. Kolem nás kdosi přešel. Nesl si
14
na tácu něco žůžově voňavého. Ještě se z toho kouřilo. Guláš! Podívali jsme se s mužem na sebe a rozběhli se spurtem do hospody: Vy tady vaříte teplý jídla? Hospodský odpověděl: Umíte číst? Na tabuli bylo křídou napsaných několik teplých jídel, ale až po sýru, utopencích a slanečcích. Nemohli bysme změnit objednávku? Zeptali jsme se mile, aby nám vyhověl. Nemohli. V kuchyni bylo ticho. Hospodského žena ještě s nakládáním naloženého hermelínu ani nezačala. Řekli jsme co nejmileji: Když my bysme radši ten guláš, šlo by to, ne? Nešlo, zněla další odpově;. Stejně jsme pod kaštanem napjatě čekali, co dostaneme. Byli jsme si jistí, že to bude guláš. Dostali jsme hermelín. Zklamaně jsme ze sebe soukali: My jsme mysleli… No tak nemyslete! Když se jednou rozhodnete, tak to platí, ne? Šel by kolem vás někdo se svíčkovou a… Vy vaříte svíčkovou? Hospodský zvedl oči v sloup a beze slova ukázal na tabuli. Byla tam napsaná. Pod ní, úplně dole, jako poslední v řadě, stálo v nabídce: Moučníček. Co to je? Zeptal se muž. Moučníček, dostalo se mu vysvětlení. No ale z čeho se skládá, jak vypadá, jaký je, hodí se k pivu? Krobián se pod fousy maličko a výjimečně pousmál: Dejte si ho a uvidíte!