Sedmasedmdesátiletý Kuičiró Utani – „starý pán“, jak se mu říkalo v cukrárně Cutaja, kterou jeho rodina vlastnila už po tři generace a jejímž vedoucím donedávna byl – často hrával go se svým přítelem Čúzóem Masamunem, pocházejícím ze stejné čtvrti. Po lehkém obědě sestávajícím z nudlí soba se Kuičiró oblékl do lehkého kimona, kabátek haori nechal doma a vyšel ven ze svého krámku stojícího na hlavní ulici. Vydal se směrem k obytné zástavbě, u parku Mijawaki zahnul za roh a pak ještě za jeden, až konečně dorazil k Masamuneho domu. Stiskl zvonek u branky a ve vstupních dveřích se objevila tvář Masamuneho snachy Takako. Když spatřila Kuičiróa, vyvstal jí ve tváři napjatý výraz a po chvilce váhání řekla bez obvyklého úsměvu: „Ach. Pojďte prosím dál, tatínek vás očekává.“ „Děkuji.“ Kuičiró strčil do kovové mřížky branky, která mu sahala až k hrudi, a dokráčel po dva metry dlouhé kamenné cestičce až k hlavnímu vchodu Masamuneho domu. „Je vzadu v domě,“ řekla Takako a jakoby tázavě na Kuičiróa pohlédla. Bylo jí šestatřicet, za manžela měla Čúzóova nejstaršího syna, který pracoval jako úředník, a dala mu dva syny – Džúičiho a Kogoa. Byla trochu podsaditá, pleť měla bělostnou a vyhlížela docela přitažlivě, ale s tchánem podle všeho příliš nevycházela. „Dnes vás dlouho nezdržím,“ pravil Kuičiró zouvaje si kožené 5
sandály a zdálo se, jakoby jeho slova měla potvrdit Takačino podezření. „Ach tak…“ S povzdechem odvrátila tvář a Kuičiró k ní jakoby na uklidněnou pravil: „No tak, dříve nebo později to někdo udělá. Tak se o to jako jeho přítel postarám sám.“ „Ano. Já vím,“ odvětila Takako zpříma a pozvedla hlavu. Prošli krátkou chodbičkou vedoucí do tradičního salónku, kde už na ně čekal Čúzó Masamune, oděný v lehkou jukatu. Tentokrát neseděl ve výklenku, kde obvykle hrávali go, ale na židli na verandě. Hrací deska a kameny byly uklizeny. Takako zůstala venku. Čúzó dříve zastával důležitou pozici ve firmě, avšak před třinácti lety odešel do důchodu a nyní, ve svých osmasedmdesáti, byl o rok starší než Kuičiró. Různě se angažoval v místní komunitě a byl vždy zdvořilý a vřelý, avšak neměl v oblibě obhroublé lidi. Kuičiró měl dojem, že i to je jeden z důvodů, proč se snachou nevycházel dobře. „Nazdar,“ pokynul mu Čúzó s vážnou tváří. „Nazdar,“ vrátil mu Kuičiró pozdrav a usedl na protější židli. Skrze prosklenou verandu bylo vidět na Masamuneho zahrádku, která sice byla velice stísněná, avšak pečlivě udržovaná. „To se nám oteplilo, co?“ pravil Čúzó, pozoruje přitom zahrádku. „Docela ano,“ odvětil Kuičiró lehce zneklidněn, neboť si byl dobře vědom, že pokud odvedou řeč na běžné záležitosti, budou z toho jen těžkosti. Čúzó mu asi porozuměl, jelikož se odmlčel. V nastalém tichu sáhl Kuičiró pravou rukou pod pás obi a vytáhl pistoli značky Walther. „Tak co, jsi připraven?“ Čúzó na jeho otázku stáhl tvář v plačtivé grimase. „No nejsem,“ pohlédl na Kuičiróa. „To nejde, Utani, připravit se. Jasně, že se mi nechce umřít.“ 6
„To mně taky ne. Proto jsem se rozhodl přežít.“ Kuičiró na Čúzóa soustrastně pohlédl. „No, nechce se mi, nechce. Jenže co mi zbývá,“ povzdechl si Čúzó upíraje pohled na růžový keř. Potom se s výrazem plným vděčnosti obrátil ke Kuičiróovi. „Jsi hodný, že jsi přišel, když je syn v práci a vnoučata ve škole.“ „Ale prosím tě, to nic.“ „Jsem rád, že se o mě postaráš ty. Ty musíš koneckonců uvažovat stejně, když ses sem vypravil tak brzy.“ „Nechtěl jsem proti tobě bojovat.“ „Můžu si dát ještě jedno cigáro?“ „Máme času dost.“ Čúzó vytáhl z pouzdra jednu cigaretu a vsunul ji mezi rty. „Poslouchej, ty jsi vždycky býval ještě větší kuřák než já, viď?“ řekl Kuičiró a Čúzó živě zareagoval: „No to víš, prý to škodí zdraví, ale to je v téhle situaci hloupá výmluva. Když to tak škodí zdraví, tak by nás starý snad měli nechat kouřit co nejvíc a starat se, ať si cigára nekupujou děti. Takhle by nás přirozeně ubylo a nikdo by neotravoval s nějakým stárnutím populace. Ale oni ne – no, a teď to vláda má. Jen se na to podívej, takovejch starejch mizerů jak jsem já tu po světě běhá bůhvíkolik.“ „No jo, máš pravdu. Však já sám kouřil docela dost, ale pak jsem toho kvůli zdraví nechal,“ řekl Kuičiró a odjistil zbraň. Čúzó, který se ve střelných zbraních ani za mák nevyznal, si toho nevšiml a dál si labužnicky vychutnával cigaretu. „Já netvrdím, že kouření neškodí zdraví, naopak. Škodí. Tím pádem by se důchodcům zakazovat nemělo. Až donedávna mi doktorka říkávala, vy si tu ještě pobudete, tak radši kouřit přestaňte. Jenže kdybych teď při svém zdravotním stavu přestal kouřit, strašil bych tady do sta let. Co by si tu pak se mnou počali.“ Čúzó se smíchem zamáčkl špačka cigarety o popelník. Kuičiró už neměl srdce to dál protahovat; když se k němu Čúzó začal obracet, přiložil mu pistoli k hlavě a vystřelil. V uzavřené místnosti se výstřel rozlehl nezvykle silně. Čúzóovi vykvetl na šedivém 7
spánku malý rudý otvor, ale krev vytékat nezačala. Svezl se tváří na stolní desku a znehybněl. Kuičiró, který poprvé v životě zabil člověka, stěží přemáhal zvracení. „Tatínku!“ přiběhla Takako a stanula ve dveřích. Byla bílá jako stěna. „Ach… tak už je konec. Je konec.“ „Bylo to hned. Vůbec nevěděl, že umírá. Nijak netrpěl.“ Kuičiró zastrčil zbraň do kapsy a vstal. Nebyl sice věřící, ale i přesto Čúzóovi sepjal ruce na prsou. Takako jej vyprovodila až k brance. „Děkuju, že jste se obtěžoval,“ zašeptala za jeho vzdalujícími se zády. Kuičiró se ve velmi tíživé náladě vrátil do svého krámku. Cestou nepotkal žádného ze sousedů, zato však narazil na televizní štáb. Média měla z principu zakázáno natáčet na území, kde právě probíhala Stříbrná bitva, ale protože diváci napjatě čekali na každou novou zprávu, odvážily se čas od času nepočetné televizní štáby do bitevní zóny. Když kameraman zahlédl Kuičiróa, okamžitě v něm poznal přímého účastníka bitvy a zaměřil na něj objektiv. Kuičiró si byl dobře vědom, jak smrtící zbraní kamera dokáže být, a proto na oplátku vytáhl svého Walthera a zamířil jej do objektivu. Tříčlenný štáb se mu zděšeně uklidil z cesty. „Je tady starý pán ze čtvrti Kanašiki,“ přivítala jej jeho manželka Šizue, stojící za pultem cukrárny, sotva vešel dovnitř. Bylo jí teprve šedesát osm let, takže se jí Stříbrná bitva netýkala. Rodina i zaměstnanci obchodu samozřejmě věděli, že se od včerejšího dne bojuje, takže bedlivě sledovali každý Kuičiróův krok, ale dnes nikdo z nich nevěděl, kam se Kuičiró vypravil a co tam dělal. Kuičiró jim ostatně přísně zakázal, aby se o jeho záležitostech jakkoliv zmiňovali. Prošel prodejnou, odsunul závěs a vstoupil do dlouhé, úzké chodby s hliněnou podlahou, která vedla podél několika tradičních místností. Poslední pokoj, zařízený v západním stylu, patřil Kuičiróovi a zároveň sloužil jako salónek. Měl okno do dvora, takže byl velmi jasný. Bývalý detektiv Džiniči Sarutani oděný do 8
starého svetru už seděl v křesle a zkracoval si čekání popíjením kávy. „Zdravím, starý pane. Tak nám to včera začalo, co?“ Sarutani, jediný přeživší ze čtvrti Kanašiki, pozvedl šedou hlavu a zamžoural na příchozího. Dříve pracoval u policie, ale postavou připomínal spíše tesařského mistra. Byl o rok mladší než Kuičiró a chodili spolu do stejné základní i střední školy, takže jej vždy oslovoval jako staršího spolužáka. Poslední dobou mu však začal říkat „starý pane“. „Předevčírem shromáždili všechny z okresu, kterým je nad sedmdesát, v místním kulturáku.“ Kuičiró vytáhl ze sekretáře v rohu pokoje dva svitky a posadil se do křesla proti Sarutanimu. Nespouštěl přitom oči z pouzdra na kulovnici, opřeného o starcovu židli. „Chlápek z VRO nám potom všem oznámil, že zítra začínáme.“ „Takže když to včera začalo a časové omezení je měsíc, tak to všechno skončí, hmmm, třetího května?“ „Přesně tak.“ Kuičiró vzal jeden svitek a rozložil jej na stolku. „Tohle je seznam účastníků bitvy. Včera jsem si ta jména přepsal z papíru, který nám dal ten chlápek z VRO. Když vynechám cizince, dělá to celkem padesát devět lidí.“ Sarutani zvrátil hlavu. „Cože, tolik? U nás to bylo jen třicet osm.“ „To víš, tady v Mijawaki je spousta starousedlíků a navíc tu máme ty seniorské byty.“ „No jo. Mijawaki je hlavně bytová oblast.“ Sarutani pohlédl na seznam a pokračoval: „Dvaadvacet mužských a třicet osm žen. Čím míň chlapů, tím líp, ale zase je nebude lehké zabít.“ „Babky se mi teda zrovna zabíjet nechce.“ Kuičiró se znechuceně zašklebil a pohlédl na strop. „Báby prý většinou oddělají jejich manželé. Aby netrpěly, chápeš. A někdy se najdou i takoví chlapi, co raději nechají ženu, aby je zabila,“ zahihňal se Sarutani. „No, ale je i hodně takových ženských, co nechají manžela umřít a pak žijou samy. Takže pokud 9
nespáchají sebevraždu, někdo je oddělat musí. Podle statistik spáchá sebevraždu asi čtvrtina lidí. Hele, co to tady máš? Co to znamená – vědomosti 3, síla 2, finance 3… co to má přesně znamenat?“ Kuičiró ukázal na jedno ze jmen na seznamu a začal vysvětlovat: „Tak třeba tenhle člověk, Šógo Korekata, tomu je sedmdesát čtyři let. Býval u Jednotek sebeobrany, takže jsem mu přidělil sílu 5, a protože měl hodnost majora, tak soudím, že úplně pitomý nebude. Čili vědomosti 4. Nevypadá, že by byl nějak zvlášť při penězích, takže finance 1. Tyhle finance se mohou zdát jako trochu divný ukazatel, ale když máš peníze, můžeš si koupit zbraň, tak jsem to zahrnul do seznamu.“ „To tedy bude silný nepřítel!“ zvolal Sarutani. „Horký kandidát na přežití, co?“ „Ceny zbraní jsou teď sice na maximu, ale on jistě udělá všechno proto, aby si nějakou opatřil,“ odvětil Kuičiró zachmuřeně. „Už kvůli němu jsem rád, že jsi tady.“ „Tady ten Šingaku Makino má sílu na nule. Vědomosti má přitom na čtyřce a finance na trojce.“ „Ten chlápek je katolický kněz. Sám se zabít nesmí – a vztáhnout ruku na jiné taky ne. Toho jistě někdo oddělá.“ „Oho, ale tohle je něco! Co je to za člověka, tenhle Tomohito Cubata? Máš tady u něj sílu 5, vědomosti 5 i finance 5!“ „Bývalý univerzitní profesor chemie, je to trochu pošuk, tady u nás se mu říká Sivý démon. Svého času prý studenty pěkně žral – to myslím doslova, prý se jednou někomu zahryzl do ruky tak silně, až kousek ukousl. Nebo se to aspoň říká. Každopádně je to ale známý vědec, udělal nějaký bůhvíjaký objev a teď si pěkně bydlí v té velké vile u parku. Takže si myslím, že si dost nahrabal. Noc co noc oblíká smoking a jezdí autem za zábavou.“ „Počkej, počkej!“ Sarutani se zahleděl do prázdna. „Je takovej vysokej, hubenej, vlasy dlouhý, zuby jak noty na buben?“ „To je on. Znáš ho?“ „Zrovinka jsem ho viděl zabít jednu babku.“ * * * 10
Dvaaosmdesátiletá Fumiko Košigaja žila sama v jednom z bytů pro seniory, a ačkoliv tušila, že ji nakonec někdo dostane, byla rozhodnuta vydržet co nejdéle a tajně doufala, že s trochou štěstí všechny přežije a nakonec jí bude stačit zabít jen posledního soupeře. Rozhodla se proto opevnit se ve svém bytě, a protože se domnívala, že teď na začátku bude venku jistě bezpečněji než až se bitva rozzuří naplno, vydala se do místního nákupního střediska pro zásoby. Cestou potkala vedoucího sušibaru Suzuja, který už sám viditelně překročil osmdesátku, a když jej celá rozechvělá strachy zdvořile pozdravila, dostalo se jí rovněž přátelského pozdravu. Pomyslela si, že měla pravdu – žádné vražedné šílenství zatím neřádí, a povzbuzena zamířila napřed k zelináři a poté do rybárny. Rybářova mladá žena jí připadala nějaká rozrušená, i zeptala se: „Děje se něco?“ „Ale kdepak! Totiž… já jen že se tu kolem před chvílí potloukal ten Sivý démon, totiž chci říct profesor Cubata, a měl zbraň…“ žena upřela pohled za Fumičina záda a vytřeštila oči. Fumiko vyjekla hrůzou a otočila se. Tomohito Cubata právě otevřel prosklené dveře papírnictví naproti přes ulici a vydal se přímo k nim. Na tváři mu pohrával spokojený, avšak nanejvýš znepokojující úšklebek, bílá hříva mu vlála a propůjčovala mu vpravdě ďábelského vzezření. V ruce svíral zbraň a mířil přímo na Fumiko. Pod nebohou stařenou se podlomila kolena. Upustila nákupní tašky, z nichž se okamžitě vykutálela zelenina, a zhroutila se na prodejní pult mezi ryby. Fumiko sepjala třesoucí se ruce. „Milost! Milost! Milost!“ „Ne.“ Tomohito Cubata se divoce rozesmál a vypálil jí do břicha tři rány ze svého starožitného koltu. Zasažená Fumiko se spolu s rybami třikrát zazmítala na prodejním pultě a znehybněla. „Je to prostě boj.“ 11
Okolo stojící lidé byli výstřelem tak zaskočeni, že se ani nerozutekli. Kolemjdoucí Džiniči Sarutani se ukryl ve stínu elektrického sloupu a pozoroval scénu. Když viděl, že Cubata odešel, vyšel z úkrytu a došoural se ke stánku s rybami, aby se přesvědčil, že je stařena po smrti. Odněkud se okamžitě vynořil televizní štáb. „Ta mrtvá se jmenovala Fumiko Košigaja. V krámu s tím museli mít pořádný oplítačky,“ potřásl Sarutani hlavou. „Pro zraněný se nesmí volat sanitka a navíc nemohli s ničím hnout, dokud celou věc nepřišla ověřit VRO, takže ta babka jim zůstala ležet na pultě a zakrvácela všechny ryby. Ty už těžko prodají.“ „To je pořádně nebezpečný chlap, ten profesor Cubata. Vypadá to, že si tu bitvu chce pořádně užít, co?“ Sarutani se zatvářil překvapeně. „Chceš říct, že ty si ji snad užít nechceš?“ „Ale nech toho,“ zamračil se Kuičiró. „Asi si myslíš, že mě to kdovíjak baví, když jsem si k tomu udělal i seznam, ale mně je vážně dost mizerně. Právě jsem musel zastřelit starýho kamaráda. Tady toho.“ „No ne, ty vážně neztrácíš čas.“ Sarutani se zahleděl na jméno Čúzó Masamune a pravil: „Tak to máme o dva míň, co. Škrtneme je?“ „Ano, škrtneme.“ Kuičiró vytáhl červené pero a obě jména přeškrtl. „Zbývá padesát sedm.“ „Tady píšeš, že tenhle Šimao Inui – vědomosti 4, síla 2, finance 3 – je bývalý profesionální zápasník, ale proč má teda sílu jenom na dvojce?“ „Jo ten. On totiž sice byl zápasník, ale dělal tenhleten miniwrestling. Prostě je trpaslík. Na první pohled vypadá jako dítě, jenže ve skutečnosti má jen nemocné žlázy.“ „Aha. Takže něco jako ten herec Minoru Široki?“ „Přesně. A právě proto s ním budou problémy. V bitvě se klidně může vmísit do davu školáků a nebude šance ho rozeznat. 12
Navíc má za ušima, takže se nedá odhadnout, jaké triky se rozhodne nasadit.“ „A potom tu máš ještě ty, kteří se rozhodnout zabarikádovat doma a počkat, dokud stavy trochu neprořídnou. To bývá tak asi čtvrtina.“ Džiniči Sarutani si slabě odfrkl. „Jak se jich zbavíme?“ Kuičiró na něj překvapeně pohlédl. „Ty snad máš to zabíjení vážně rád?“ Sarutani vypadal zahanbeně. „Nějak nemůžu zapomenout na tu zábavu, co jsem si užil, když jsem bojoval v naší zóně. A když je teď zabíjení v souladu se státní politikou, tak je to v pořádku, ne?“ Co je tady vlastně v pořádku? pomyslel si Kuičiró. „Tak proto mi chceš pomáhat, protože tě zabíjení těší. No, tak teď už to chápu. Jenže,“ Kuičiró na Sarutaniho kriticky pohlédl, „ty jsi taky hazardér. Zabít omylem důchodce z jiné čtvrti není trestné, takže pořádně riskuješ jen tím, že jsi tady, protože tě může kdokoliv beztrestně oddělat.“ Kuičiró roztáhl ještě jeden svitek. „Každopádně, já budu počítat s tím, že se o ty ostatní postaráš a já si pokud možno nebudu špinit ruce víc, než je nutné. Tady jsem si nakreslil mapu celé čtvrti, do níž jsem si vyznačil jména a bydliště všech důchodců, kteří se účastní bitvy. Celé jsem to vyrobil včera podle normální mapy okolí. Ty, u kterých mám červený puntík, jsou nebezpeční. Ti, u kterých je modrý, se buďto zabarikádovali nebo nejspíš brzy spáchají sebevraždu.“ „Tady jich koukám bydlí sedm.“ „To je dům Šówa, jsou tam byty pro důchodce. Ta Fumiko Košigaja, kterou jsi viděl umřít, tam taky bydlela.“ „Takže můžeš jeden ten modrý puntík dát pryč. Stejně jako u Čúzóa Masamuneho.“ „Vidím, že sis přinesl kulovnici, ale teď je na ni ještě čas. Zatím ji nechme tady, než dojde na nejhorší.“ „Vážně?“ Sarutani se znuděným výrazem pohladil pouzdro a pak jakoby sám sobě na uklidněnou dodal: „No, přece jen bude 13
lepší, když si ten měsíc pořádně užijeme, než aby to hned skončilo.“ Kuičiró skutečně netušil, co na tom má být lepšího. „Každopádně se ta tvoje kulovnice bude hodit.“ „Jojo. Tu jsem si koupil pro zábavu ještě v době, kdy by mě ani nenapadlo, že takhle dopadneme, takže byla dost levná. Na kolik by asi přišla dneska?“ „Určitě tak přes milion jenů. Já si tenhle Walther koupil od jakuzy – přišli mi ho nabídnout hned jak vláda zřídila VRO, a chtěli za něj dvě stě padesát tisíc jenů. Nabízeli mi taky automatickou za dva miliony, ale co bych s ní dělal. Kdybych s ní náhodou trefil nějakýho mlaďocha, byla by to normální vražda.“ „Dobře, žes to koupil,“ upíral Sarutani na zbraň zamilovaný pohled. Sám by si ji rozhodně nemohl dovolit. „Pokud můžeme soudit podle battle royal, vrhne se nejdřív skupina slabších na jednoho silnýho protivníka. Podle mě hrozí docela velký nebezpečí, že si počíhají i na tebe.“ „Myslíš, že po mě půjdou?“ „Jo,“ přikývl Sarutani rozhodně. „Proč si myslíš, starý pane, že spolu tak dobře vycházíme? Jsme oba pěkní mizerové. Mizera mizeru pozná. A většina důchodců jsou pěkní mizerové.“ „Asi to přichází s věkem,“ svěsil Kuičiró s povzdechem hlavu. Sarutani už se znovu skláněl nad mapou a seznamem. „Tahle si bydlí v pěkně velký vile, co? Hmmm. Šinobu Kurosaki, osmdesát šest let. Bývalá herečka. Že má nulovou sílu, to celkem chápu, ale že by měla i vědomosti jenom na jedničce?“ „No jo, vypadá to, že už je docela senilní.“ „Finance jsou neznámá. A co ten chlápek, co s ní žije? Ten devětasedmdesátiletý Macudžiró Edadžima? To není její manžel, že ne?“ „Ne. Manžel Šinobu Kurosaki je už po smrti. Byl podnikatel a tenhle chlápek byl jeho řidič, ale teď u nich doma dělá komorníka. Od pánovy smrti je pořád s Kurosaki a stará se o ni. Jeho sílu a vědomosti nedokážu odhadnout.“ * * * 14