Prolog: Až na konec světa
Poslali ho nasbírat v lese dříví na zátop, klacky a kusy, které ze stromů pozurážel déšť. Vykročil ven a vstříc mu přišlo světlo, živý den se všemi svými drobnostmi, pošťuchující se kosi, co hnízdí na jabloni. Zamířil k lesu, volná příroda ho lákala pryč. Žluté keře hlodáše se s šelestem vlnily v jemném vánku. Táhla se do nepoznaných samot. Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa. Stejně jako věděl, že se může na oblohu dívat ve vodě: chlapec v pokleku hledí na těžkou proláklou hladinu rašelinních jezírek anebo mělkého potoka, jak se blýská přes kamení. Vykročil do širé žluté vůně. Dříví nasbírá po cestě zpátky. Za chvilku byl od vesnice dál než kdy dřív, dál od chalupy, toho drsného a dobře známého hnízda. Šel dál, kde nikdy předtím nebyl, šel do světa, kde ho ptáci a kytky neznají, šel tam, kam jeho stín ještě nikdy nepadl. Zmátlo ho to. Připadalo mu, že slunce svítí z jiného dílu nebe. Zatím necítil strach: slunce ozařovalo zázraky v novém pásmu, které ho udržovalo v soustavném uchváceném úžasu. Divil se ale, jak to, že starý svět neskončil, jak to, že obzor není blíž. Šel dál a dál, a dřív než ho napadlo, že se den už musel přechýlit přes poledne, začalo světlo houstnout. Pod keři se třepotaly 7
můry. Podél zaječích stezek přelézaly žáby a myši vyrážely tříštivé pištění. Nahoře se zachvěly první vlhké hvězdy. Nastala hodina, kdy se budí duchové. Teď už se bál. Rozeběhl se s rozbušeným srdcem a našel za sebou celý vějíř pěšinek. Šťastnou náhodou se dal po té pravé. Jak tma bytněla, nejdřív nakupená pod keři a stromy, pak prosakující zpod nich ven, zjistil, že se blíží ke vsi. Anebo to alespoň vypadalo jako vesnice, kde bydlel – ale ta vzdálenost, kterou urazil, ho znejistěla. Vypadala stejně. Určitě to byla ona, ale vypadala jaksi mimo, přesunutě. Dokonce i kostel, jenž se tyčil nad lesem, kostel, který od chvíle, kdy vůbec prozřel, vídal každodenně, vypadal jako falešný. Zděšený a v prudkém běhu vrhl jak ztracené ptáče svoje lehké tělo vpřed k místu, o němž doufal, že je domovem. Jeho jméno. Slyšel, jak ho volají jménem. Jane! Jane! Ja-a-ane! Hlasy vesnice. Ke každému by dokázal připojit jméno. Neodpovídal, jen běžel ke své chaloupce, a jak se k ní blížil, cítil v sobě bouři úlevy. Když vešel otevřenými dveřmi, matka při pohledu na něj vyjekla a hnala se k němu. Objaly ho její silné paže, ňadra se mu vmáčkla do tváře. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý. V lese. Všichni tě hledají. Mysleli jsme, že na tebe spadl vyvrácený… Ale teď už jsi doma.“
8
Podzim
Abigail se dala do spořádané chůze, protože ji matka chvíli předtím upravila, popotáhla jí šaty a náležitě je uhladila. Přejela Abigail konečkem prstu přes nos, sehnutá, až jí zapraskaly vlastní šaty, a zopakovala jí vzkaz, který má doručit. Ale hned za dveřmi, kde teplo slunce pronikalo přes listí a pod pevně zavázanými střevíci ucítila pevnou cestičku, se Abigail nedokázala udržet a po pár krocích se rozeběhla. Přeběhla přes zahradu na pozemky kolem Fairmead House, kolem domu a kolem rybníka, kde si hlupák Šimon házel kamínky; i Abigail už věděla, že mu řekli, aby to nedělal. Když zaslechl zvuk jejích nohou těsně potom, co jedním kamenem mrštil, ostře se ohlédl. Nedalo se tomu zabránit: jejich oči se setkaly v okamžiku, kdy kamínek s cáknutím zmizel pod hladinou a po zelené vodě se šířily pomalé kruhy. Ale je to jen dítě. Škádlivě se na ni usmál; věděl, že ona nic neřekne. Proběhla kolem rohu a minula hlídače Stockdala, kterého neměla ráda. Byl velký a přísný, a když si s ní zkoušel hrát, nemyslel to doopravdy; jeho ruce dopadaly ztěžka. Ale tady je Markéta, sedí na stoličce a šije. Markétu měla ráda: její tenký obličej s ostrou bradou, který připomínal vyřezávanou hračku, a široké, jasné, laskavé oči. Skoro vždycky to byla klidná paní a Abigail k ní teď přistoupila a opřela se jí o kolena, aby se na chvíli ocitla uvnitř toho klidu. Markéta nic neřekla, jen jednou Abigail pohladila po hlavě, když se dítě zadívalo na její vzorkovník. Nitě měly tři barvy: zelenou na kopce, hnědou na kříž a černou na čáry vycházející z kříže. Abigail natáhla prst a cítila na bříšku hromádky černých stehů. „Boží 9
láska,“ zašeptala Markéta. „Paprsky.“ Vzala nit, se kterou právě pracovala, a několikrát ji Abigail obtočila kolem prstu. „Zamotej se do ní.“ Abigail se usmála. „Přeju vám dobrý den,“ řekla a znovu se rozeběhla kolem několika lidí na procházce a pak, když ho uviděla, zrychlila a hnala se k otci. Matthew Allen švihl sekerou do vztyčeného polínka. Čepel se do něj zanořila, ale dřevo se nerozštíplo, a tak sekeru zdvihl i s polenem a silou s nimi praštil. Kulatina se rozlétla na dva stejně velké kusy, které se rozkolébaly na trávě. „Nic na tom není,“ prohodil. Sehnul se, přihodil dva nové kusy s jejich čistě bílou dření na kolečko a postavil si na špalek další kus. Když uviděl Abigail, jak k němu poskakuje, podal sekeru pomatenému a zdvihl ji do náručí. „Prostě takhle pokračujte, dokud kolečko nebude plné, prosím.“ Abigail i přes schránu ze šatů cítila jeho tělesné teplo. Dal jí pusu na tvář; když ucítila na kůži jeho vlhkou bradku, zavrtěla se. „Matka vyřizuje, že už máš jít, protože tu budou drazí.“ Allen se usmál. „Řekla ‚drazí‘, anebo ‚brzy‘?“ Abigail se zakabonila. „Brzy,“ řekla. „Tak to se dejme na cestu.“ Abigail mu zanořila hlavu do šíje, do jeho vůně skryté v nákrčníku, a cítila, jak jí s každým jeho krokem bimbají nohy ve vzduchu, jako kdyby jela na poníku. Když procházel kolem nich, pacienti otce zdravili pokývnutím anebo změnou postoje. Hlupák Šimon, který zcela jistě neházel kamínky do rybníku, zamával celou paží. Před domem už stála Hana a čekala; držela se za ostré lokty a zamyšleně si na cestičce před sebou kreslila špičkou boty čáru. Když dorazili, podívala se na ně a promluvila, jako kdyby se musela hájit. „Říkala jsem si, že bych tu měla počkat a přivítat je, když tu nikdo jiný není.“ Allen se zasmál. „I básník určitě dokáže zatahat za zvonek.“ Pozoroval dceru, která na jeho slova nereagovala a dál hleděla na zem. Abigail se mu teď po projížďce kroutila v náručí, a tak 10
ji postavil na zem. Odběhla o pár metrů dál, kde ze země zvedla nějaký zajímavě vyhlížející klacík. Hlavní dveře se otevřely a zpoza nich vyšla paní Allenová. „Je pěkně,“ podotkla. „Není nás už moc?“ napadlo Hanu. „Toho bratra by to mohlo trochu zaskočit.“ „Možná to zaskočí oba,“ opáčil její otec. „Ale vřelé rodinné přivítání nemůže uškodit ani jednomu z nich.“ „Počkám s vámi jenom chviličku,“ řekla Eliza Allenová. „Mám práci, akorát jsem vás všechny viděla stát tady na slunci. Ale podívejte, tamhle na nás kouká Dora.“ Hana se obrátila a uviděla v okně sestřin obličej. Věděla, že Dora ven nepůjde. Nemá výjimečné lidi ráda. Má ráda obyčejné lidi a připravuje se na svatbu, po které bude moct žít skoro výhradně jen mezi nimi. Odtáhla se od okna jak ryba, která se vzdálí od hladiny rybníka, a sklo zůstalo tmavé. „Abi, polož to,“ přikázala jí matka. „A neutírej si ruce do šatiček. Pojď sem.“ Abigail k nim popošla trochu váhavě a zahanbeně a nechala matku, aby jí očistila dlaně kapesníkem. „Kde je Fulton?“ zeptala se Eliza manžela. „Určitě má práci. Nemusíme tady všichni takhle stát. Nenecháváme si malovat portrét.“ Když si Hana tohle setkání dřív v duchu představovala, vypadalo jinak. Neměla by kolem sebe domácí ruch, alespoň zprvu ne, a čistě náhodou by se objevila v tu pravou chvíli – anebo by alespoň úspěšně zastřela předchozí vyčkávání. Stála by tu, sama, přitažlivá sedmnáctiletá dívka, snad lesní nymfa přistižená na své bludné pouti. Upřela zrak po silnici, co nejdál dohlédla: kousek odtud cesta zabočovala ostře doprava a výhled z kopce zahrazoval les. Přes stromy cítila, jak se blíží: cosi se stane. Kdoví, jak moc to bude důležité? Měla by úmyslně snížit svoje očekávání; její naděje se sotva splní. Ale splnit se mohou. Jisté je, že se něco brzy stane. Přijedou sem lidé. A náhle se to už dělo. Blížil se kočár z Woodfordu, kufry připevněné ke střeše, koně po cestě do svahu kývali krky, kočí šlehal bičem do širokých hřbetů. Hana se rychle štípla do tváří, aby jí zruměněly, a doufala, že si toho nikdo nevšiml. Paní Allenová 11
zdvihla Abigail a opřela si ji o boky. Matthew Allen si oběma rukama přihladil bradku, popotáhl si vestu a načechral si uzel nákrčníku. Když kočár zpomalil vedle nich a kočí se dotkl krempy klobouku, Matthew Allen pokročil vpřed a otevřel dveře. „Páni Tennysonové!“ pronesl svým hlubším hlasem lékaře. „Vítejte v High Beach.“ Ze zšeřelého vnitřku se dalo zaslechnout odkašlání a poděkování; přesouvaly se tu dlouhé nohy. Když oba bratři vystupovali, stála Hana o něco blíž k matce. Bratři Tennysonové byli vysocí, oholení dohladka a stejně snědí. Trojici žen pozdravili zdvořilými poklonami. Hana se už nadechovala něco říct, ale zůstala mlčet. Slyšela, jak matka říká: „Vítejte, pánové.“ Jeden Tennyson zamumlal cosi v odpověď; oba stáli, mhouřili oči a po pobytu ve stísněném kočáře přešlapávali z nohy na nohu. Dr. Allen a jeden z bratrů odvázali kufry a snesli je na zem. Oba Tennysonové byli pohlední, jeden možná vyhlížel o něco citlivěji: to je ten básník, nebo ten melancholik? Hana čekala, až ještě něco řeknou. Zoufale se toužila dozvědět, na kterého z těch dvou mužů by se měl upnout její zájem. Když se Jan probudil, vůbec necítil jednu stranu těla. Sáhl si rukou na obličej, aby nahmátl drsnou krustu namrzlého ledu a sňal ji, ale žádná tam nebyla. Buď není venku, nebo je pěkně. Cítil, že vzduch nad ním se nehýbe, že nežije. Je uvnitř, v uzavřené místnosti. Nechával oči zavřené a proplouval vlastní vnitřní tmou; chtěl oddálit to poznání, ve které místnosti je, i když to vlastně věděl. Ale třeba to tam nebude, třeba to bude ta správná místnost, kde Patty vyskakuje z postele ze všech nejdřív a obstarává děti. Pootevřel na mezírku oči a spatřil tmavou šedivou místnost. Ta domnělá námraza na přínebeské straně byla jen ta stará otupělost, když před lety spal venku, žádný opravdový dotek světa, a není u sebe doma. Okno se zšeřele třpytilo vlhkým podzimním světlem. Ukazovalo obvyklou vyhlídku na dvojici stromů, sehnutých ve zvlněném skle. 12
Slyšel, jak se dole hýbou ostatní chovanci, a zaslechl i pronikavý hlas paní Allenové. Brzy ho vyzvedne, aby ji doprovodil přes zahradu k doktorovu domku na snídani, jelikož se choval slušně. Zdvihl přikrývku, přehodil měknoucí bílá chodidla na čistou dřevěnou podlahu a vstal, a okamžitě si chtěl znovu lehnout a znovu si nelehat a jít a nikam nechodit a nebýt tady a být doma. Jan si chleba tlustě namazal máslem a ukousl si. Ti, u nichž to tělesná konstituce dovolovala, měli k jídlu kotlety a krájeli si maso – včetně Charlese Seymoura, šlechtice, který byl zcela zdráv a normální. Uvolil se k nim dnes ráno připojit. Doktor tomu nově příchozímu předestřel Seymourův rodokmen, jako kdyby mu ukazoval prvotřídního mastiffa. Odvíjela se společenská konverzace, především o Cambridgi, tom šťastném a neznámém světě, ale Jan mlčel. Teď stůl ztichl. George Laidlaw mluvil sám k sobě, skoro neslyšně, rty rozechvělé obvyklými fantaskními výpočty státního dluhu. Fulton Allen jedl s mladickou chutí, šťávu vytíral kusem chleba nabodnutým na vidličku. Markéta tiše polykala sousta. Hana Allenová neustále vrhala pohledy po nově příchozím, Septimu Tennysonovi, kterému se třásla hlava a jehož pohled, zdálo se, se při své citlivosti nemohl na nic upřít na delší dobu; na cokoli dopadl, ucukl od toho jak scvrklá očka hlemýždě. Vypadal urostle a povadle. Proč se Hana raději nepodívá na Jana? Olizoval si ze zubů hedvábné máslo a mnohem raději by slízl ji, tu krasotinku, bleduli. Přemýšlel, jak v tom hnízdečku mezi nohama asi chutná. Rád by viděl, jak jí rudnou tváře a přerušovaně dýchá. Doktor, aniž by přestal žvýkat, se na všechny usmál. „Máme dnes všichni dost úkolů před sebou? Georgi, vy budete pracovat v zelinárně, že?“ Jan ležel v teplé koupeli a hýčkal si svoje běloskvoucí břicho. Mačkal do něj prsty a vytvářel faldíky měkkého těsta. Pyj mu povyskočil nad vodu, překryt lechtivým chladivým vzduchem. Pohodlně se opřel, voda mu šplouchala kolem uší, a nechal paže volně splývat. Ležel tak klidně, že slyšel tep svého srdce, vysílajícího do jeho těla vlny nepatrné síly. 13
Klouby čísi ruky zabušily do dveří. „Ještě pět minut, pane Clare.“ Peter Wilkins tu byl strážným dlouho. Měl ztěžklou, vakovitou, povislou tvář. Spodní víčka jeho vodnatelných očí visela tak nízko, že odhalovala několik milimetrů vlastního rudého lemování jak obnošený kabát, ve kterém se trhají švy. Užil si své, pokud jde o zákazy vycházení, koupele i hádky, a teď se ujal povinnosti hlídat bránu. Nikdy se slůvkem nezmínil, že právě takhle nyní chápal svoji práci, aby se nestalo, že narazí na odpor a dostane přiděleny své někdejší povinnosti. Raději každý den ráno přímočaře, ale ne příliš rychle ani okatě odkráčel k bráně pod stromy a stál tam. Jeho obličej byl tak členitý a tak plný osobitosti, že setkání s ním Jan vždycky vnímal jako drobnou událost, jako sousto. Když ho Wilkins nechával odejít ven za prací, Jan mu děkoval zdvižením klobouku. Ubíral se rychlými přelétavými kroky nádeníka do svahu k admirálově zahradě a dostával přitom do těla alespoň trochu horka a pohybu. Začal si hvízdat písničku „Jen si žlutý šátek uvaž“, jednu z těch, jež si před lety přepsal od cikánů a starších hochů do knížky, kterou nikdo nechtěl vydat a která uhynula na psacím stole v přeplněné londýnské kanceláři. Takto je ponižován a opomíjen skutečný život obyčejných lidí. Nahlas zazpíval: „Halasná společnost, ach ta mě zničila, docela zničila,“ pak se zarazil; příliš píseň prožíval, a zjednodušit se takhle ve slovech cizích lidí je jen další žalář, když jich přitom má tolik vlastních. Také na cestě před sebou uviděl dva uhlíře, s mohutnými rameny a špinavé, tváře začerněné k nepoznání. Pošoupl si klobouk do obličeje, a když ho míjeli, schoval se pod ním; pak uvažoval, jestli jim to spíš vnukne anebo zažene myšlenku, že patří k těm pomateným. Když přešli, znovu zvedl oči a zahleděl se do lesa. Vlhko. Skoro nic se nehýbe. Zatřepání křídel. Mlha mezi zkřivenými stromy. Zatímco ryl v admirálově zahradě, přidala se k němu červenka. Vystřelovala dopředu a probodávala půdu, kterou obracel, sledovala ho a vyčkávala, napružená na drobných tenkých nožič14
kách. Jan u rýče zahlédl tep žížaly, vytáhl ji a hodil ptákovi. Červenka odletěla, vrátila se a klovala do pokrmu. Když to pozoroval – díky tomu, že tam byl a měl dost času –, svět se mu znovu odhaloval v tichu a přistupoval k němu. Jemně kolem něj vydýchl svou atmosféru: zranitelnou, vlídnou, plnou tajností, jen jeho. Jako ztracená věc, která se vrací. Jak na něj čekala na věčnosti a skoro ho znala. Chápal to a celý život o tom zpíval. Teď to vnímá, vprostřed nečinnosti a utrpení, a oči se mu přelévají horkými slzami. Snad se dojímá – to ví. Nervózní, náchylný ke vzruchům. Otřel si nos o rukáv a vrátil se k práci, ke snadno plynoucímu rytmu a tíži přenášené v pažích. Bezbolestná léčba. A byla to lehká práce, v porovnání s pálením vápna nebo dřinou na mlatu úplné nic. Sekl do hroudy jílovité essexské hlíny a vzpomněl si na lehoučký cep, který mu v dětství vyrobil otec. Stál vedle mužova zcela plynulého a rychlého rytmu v kruhu dopadajících ran a snažil se udržet tempo; v paži mu hořelo, košili měl propocenou, vlhkou kůži pokrytou kožešinkou svědivého obilného prachu. Slabý, ale odhodlaný, řekl o něm otec. „Dobré odpoledne, Jane, anebo ráno.“ Byl to admirál a stál tu velmi důstojně a zpříma. Jan ho od začátku podezříval, že se teď ve výslužbě staví víc zpříma a důstojněji než v dobách, kdy plul po mořích. Vypadal jako ze škatulky, oděv pečlivě vykartáčovaný, pozůstatky šedivých vlasů mu ze šešulky vystřelovaly všemi směry a dlouhý modrý plášť byl bez jediné poskvrny jak kůň při přehlídce. Muž, který se znal s Nelsonem. „A jakpak se dnes máme?“ Jan se napřímil. Se svými přisedlými stošedesáti centimetry výšky si před admirálem připadal velmi neupraveně a nedostatečně. „Velmi dobře, pane. Je krásný den.“ „To ano.“ Admirál zpoza zad odpoutal jednu ruku a máchl jí směrem k lesům. Jan se – jako pes – díval na tu ruku, ne na směr, kterým ukazovala. Zapomněl už, jak jsou admirálovy ruce uzlovité a napuchlé, s prsty jak kousky zázvorového kořene. Jan se divil, že admirál nenosí rukavice, ale třeba si je nemůže natáhnout. „Ano,“ řekl admirál, „je krásný podzim. Mám pozvání do města,“ 15
oznámil. Jan se tomu faktu poklonil. „A tak vyrážím do Woodfordu, abych svou maličkost svěřil železnici.“ Admirál se usmál. Jan se také usmál. „Přeji vám bezpečnou cestu,“ řekl. „Ano,“ pozvolna pronesl admirál. Zdálo se, že mu upřímné obavy, jež v této odpovědi zazněly, vadí. Aby se někdo zaobíral myšlenkou, jak mu hrozí zánik v nepřirozeně vysokých rychlostech – to je přece nevhodné. „Ano, to jistě. A tak vám popřeji dobrý den. Předejte prosím mé pozdravy panu doktorovi a paní Allenové. Á, ještě něco: někdo se stěhuje do domku U břízek, myslím, že nějaký doktorův přítel. Nevíte náhodou, kdo to je?“ „Bohužel ne, pane.“ „No dobrá. Tak na brzkou shledanou.“ Admirál za sebou nechal zaklapnout vrátka a zamířil z kopce dolů, tlusté ruce propletené za zády. Jan za ním závistivě hvízdl. „Halasná společnost, ach ta mě zničila, docela zničila.“ Večer strávený v Londýně s divokými kamarády z dřívějška – to by tak právě potřeboval. Cítil, jak se mu svaly napínají nad představou piva, jak si žádají opilost a rozměklý svět, který volně plyne kolem. Zase si obléct zelenou vestu, být venkovským šaškem pro přátele z Londýnského magazínu s jejich sršící literární konverzací, předem připravenými pronikavými aforismy, které pohazují po plsti hovoru jako broušené drahokamy. A později drzá promenáda městem a výjevy kolem se mění jak kulisy, co lítají v kartónovém divadélku nahoru a dolů, až se nakonec přistihne s mladou kyprou holkou, co ho hnízdečkem šimrá na nose, zatímco on napíná jazyk až od kořene, chutná ji a pak v ní utiší svou touhu, to nádherné vysvobození, a přitom ji objímá a potem stírá líčidlo z její tváře na vlastní. Mohl by vyhledat jednu dvě adresy a znovu najít starou bandu, všechny určitě o něco plešatější a tlustší, a poté, co časopis zkrachoval, s méně stálým zaměstnáním. Ale nemá to smysl: je to pryč a stejně – připomenul si – by nemohl odjet. Je v zajetí, ve vězení. Musí se znovu hlásit u Allena. V danou chvíli stačí proklopýtat od rána k večeru. Ale jen z pomyšlení na to všechno se mu kolem sebe chtělo kopat. A Příroda se od jeho malého sprostého vzteku odtáhla a nechala ho tu. 16