ČáST
PRVNí
modrý Žila byla kdysi vdova se třemi syny, kteří se jmenovali Černý, Hnědý a Modrý. Černý byl nejstarší, náladový a agresivní. Hnědý byl prostřední, plachý a přihlouplý. Ale Modrý byl matčin miláček. A byl to vrah.
1 Prohlížíte si webjournal blueeyedboye, vložený na: badguysrock@webjournal.com Vloženo: 02.56 v pondělí, 28. ledna Status: veřejný Nálada: nostalgická Poslouchám: Captain Beefheart: „Ice Cream For Crow“
Barva vraždy je modrá, pomyslel si. Ledově modrá, kouřově modrá, mrazivá, posmrtně promodralá, barva pytle na mrtvoly. Je to také v mnoha ohledech jeho barva, koluje jeho oběhem jako elektrický náboj a celou tu dobu ječí modrou vraždou. Modrá zbarví všechno. Viděl ji, cítil ji všude, od modré obrazovky jeho počítače po modrou žilek na hřbetech jeho rukou, teď vystouplých a pokroucených jako cestičky pískovníků na pláži v Blackpoolu – kam jezdívali všichni čtyři každoročně na jeho narozeniny, dávali si zmrzlinu v kornoutu, brouzdali se ve vodě a hledali pod hromadami mořské trávy malé pobíhající kraby, které pak házeli do kbelíku, aby pomřeli v horku rozpáleného narozeninového slunce. Dnes mu jsou čtyři roky a v tom, jak provádí ty malé, výčitkami svědomí nezatížené vraždy, je zvláštní nevinnost. V tom činu není žádná zloba, spíš jen dychtivá zvědavost na tu pobíhající věc, která se snaží uniknout, točí se kolem dokola po dně modrého plastového kbelíku; a potom o hodiny
10
J O A N N E H A R R I S O Vá
později ten boj vzdává, klepeta zemdlí, obrací se břichem vzhůru v marném gestu odevzdání, jenže on už v té době úplně ztratil zájem a cpe se kávovou zmrzlinou (zvláštní volba na tak malého chlapce, ale vanilková mu nikdy nechutnala), takže když si znovu vzpomene na konci dne, až přijde čas kbelík vyprázdnit a jít domů, je spíš jen překvapený, když najde toho tvora mrtvého, a opravdu žasne nad tím, jak něco takového mohlo vůbec někdy být živé. Jeho matka ho najde, jak sedí s vykulenýma očima na písku a prstem dloubá do mrtvého tvora. Starost jí ani tak nedělá to, že její syn je zabiják, jako spíš to, že je tak snadno ovlivnitelný a že ho spousta věcí rozruší natolik, že to nedokáže pochopit. „Nehraj si s tím,“ napomene ho. „Je to ošklivé. Pojď odsud.“ „Proč?“ opáčí. Dobrá otázka. Ti tvorové v kbelíku tu nerušeně spočívali celý den. Zamyslí se nad tím. „Jsou mrtví,“ usoudí. „Všechny jsem je posbíral a oni jsou teď mrtví.“ Matka ho zvedne do náruče. Tohle je přesně to, čeho se děsí. Nějaký výbuch: nejspíš slzy; něco, kvůli čemu si ji ostatní matky změří a odfrknou si. Utěšuje ho: „To není tvoje vina. Byla to jen nehoda. Není to tvoje chyba.“ Nehoda, pomyslí si chlapec. Už ví, že je to lež. To nebyla žádná nehoda, byla to jeho vina, a skutečnost, že to jeho matka popírá, ho mate ještě víc než její ostrý hlas a to, jak ho horečnatě svírá v náruči a matlá mu tričko opalovacím olejem. Odtáhne se – nesnáší špínu – a ona na něj upře rozčilený pohled, děsí se, že se rozpláče. Napadne ho, jestli by neměl. Možná to od něj očekává. Ale cítí, jak ustaraná matka je, jak usilovně se snaží ho chránit před bolestí. A pach matčiny úzkosti je jako kokos jejího opalovacího oleje smíšený s chutí tropického ovoce, a najednou mu to dojde – Mrtví! Mrtví! – a on se opravdu rozpláče. A tak matka nohou nahrne písek přes zbytek jeho úlov-
MODRý
11
ku – šnek, garnát, rybka, všichni natažení a lapající po dechu, s drobnými ústy staženými dolů v tragickém půlměsíci – usmívá se a prozpěvuje Hopla! Všechno je to pryč! – pokouší se to změnit na hru, a přitom ho k sobě pevně tiskne, takže ani sebenepatrnější náznak viny nemůže zakalit pohled jejího modrookého chlapečka. Je tak citlivý, myslí si. Jeho fantazie až leká. Jeho bratři jsou jiní, ti mají odřená kolena a neučesané vlasy a pořád se perou. Jeho bratři nepotřebují její ochranu. Mají jeden druhého. Mají kamarády. Mají rádi vanilkovou zmrzlinu, a když si hrají na kovboje (natáhnou dva prsty a předstírají, že mají pistoli), vždycky si nasazují bílé klobouky a vydají se za špatnými chlapíky, aby je přiměli zaplatit. Ale on byl vždycky jiný. Zvědavý. Citlivý. Ty moc přemýšlíš, říká mu někdy s výrazem ženy, která je až příliš zamilovaná, než aby na objektu své oddanosti připustila jakoukoli skutečnou chybu. On už si uvědomuje, jak ho matka zbožňuje, chce ho chránit před vším, před každým stínem, který by mohl přeletět po modrém nebi jeho života, před každým možným zraněním, dokonce i před těmi, které si způsobí sám. Protože mateřská láska je nekritická, nesobecká a obětavá; mateřská láska dokáže odpustit cokoli: scény, slzy, lhostejnost, nevděk či krutost. Mateřská láska je černá díra, která pohltí jakoukoli kritiku, zprostí jakékoli viny, omluví rouhání, krádeže a lži, promění i ten nejodpornější skutek v něco, co není jeho vina... Hopla! Všechno je to pryč! Dokonce i vražda. Diskuse: Captainbunnykiller: LOL, kámo. Jsi bezva! ClairDeLune: To je úžasné, blueeyedboyi. Myslím, že by ses měl víc rozepsat o svém vztahu s matkou a o tom, jak tě ovlivnil. Nevěřím, že se někdo rodí špatný. Prostě děláme špatná rozhodnutí, to je všechno. Těším se na další kapitolu!
12
J O A N N E H A R R I S O Vá
Jenny Tricks: (poznámka odstraněna) Jenny Tricks: (poznámka odstraněna) Jenny Tricks: (poznámka odstraněna) blueeyedboy: Hm, děkuju…
2 Prohlížíte si webjournal blueeyedboye. Vloženo: 17.39 v pondělí, 28. ledna Status: důvěrný Nálada: způsobná Poslouchám: Dire Straits: „Brothers In Arms“
Můj bratr byl mrtvý sotva minutu, když se ta zpráva dostala na můj WeJay. Tak dlouho to trvá: šest či sedm vteřin k natočení scény na mobil; čtyřicet pět k pověšení na YouTube; deset, než ho pošlete všem přátelům na Twitter – 13.06 OMG! Zrovna jsem viděl strašnou bouračku – a hned se sype karavana vzkazů na můj Webjournal; esemesky, e-maily, všechna ta ach-můj-bože. Nu, projevy soustrasti můžete přeskočit. S Nigelem jsme se nenáviděli od chvíle, kdy jsme se narodili, on a já, a nic, co kdy udělal – včetně toho, že zemřel – nemohlo změnit mé pocity. Ale koneckonců, byl to můj bratr. Trochu slušnosti mi snad neupřete. A máma musela být rozčilená, samozřejmě, i když nebyl její oblíbenec. Kdysi matka tří dětí a dnes jí zbývá jen jedno. Tvůj oddaný, blueeyedboy, modrooký chlapec, teď skoro sám na celém světě… Policie si dala na čas, jako obvykle. Čtyřicet minut až k našim dveřím. Máma byla dole, vařila oběd: jehněčí kotlety s bramborovou kaší, koláč jako dezert. Celé měsíce jsem skoro nejedl; teď jsem měl hlad jako vlk. Asi byla potřeba
14
J O A N N E H A R R I S O Vá
smrt sourozence, abych dostal opravdovou chuť k jídlu. Ze svého pokoje jsem sledoval scénu: policejní auto, zvonek u dveří, hlasy, výkřik. Něco v chodbě se šoupalo – nejspíš stolek s telefonem – pak to narazilo do zdi, když upadla, policisté ji zachytili, nataženýma rukama zamávala ve vzduchu, a pak pach pálícího se oleje, nejspíš kotlety, které nechala pod zapnutým grilem, když šla otevřít… To byla moje narážka. Chvíle na to, abych se odhlásil. Čas postavit se čelem k následkům svých činů. Napadlo mě, jestli bych si nemohl nechat sluchátka iPodu. Máma mě s nimi vidí pořád, takže by si toho možná ani nevšimla; ale ti dva policisti, to je samozřejmě něco jiného, a to je to poslední, co bych chtěl v takovou chvíli, aby mě někdo považoval za necitlivého… „Ach, B. B., stalo se něco hrozného…“ Moje matka je tak trochu královna dramatu. Zkřivený obličej, vytřeštěné oči, ústa dokořán, vypadá jako maska Medúzy. Vztahuje ke mně ruce, jako by mě chtěla strhnout do náruče, zatnout mi prsty do zad, vzlykat mi do pravého ucha – teď bezbranného bez iPodu – a ronit mi slzy a modrou řasenku na límec košile. „Mami, prosím.“ Nesnáším zmatky. Policistka (vždycky nějakou pošlou) se ujala jejího utěšování. Její partner, starší muž, na mě vrhl unaveně trpělivý pohled a pronesl: „Pane Wintere, došlo k nehodě.“ „Nigel?“ zeptal jsem se. „Obávám se, že ano.“ Počítal jsem vteřiny a v duchu si přitom přehrával kytaru Marka Knopflera v Brothers In Arms. Věděl jsem, že mě pozorují; nemohl jsem si dovolit to zkazit. S hudbou to bylo snadnější, ta omezovala nevhodné emocionální reakce a umožňovala mi fungovat když ne úplně normálně, pak aspoň tak, jak to ode mě ostatní očekávali. „Nějak jsem to věděl,“ vypravil jsem ze sebe. „Měl jsem takový divný pocit.“
MODRý
15
Přikývl, jako by chápal, co tím myslím. Máma dál mlela a lamentovala. Přeháníš to, mami, pomyslel jsem si; přece jste si nebyli nějak zvlášť blízcí. Nigel byl časovaná bomba, muselo se to stát dřív nebo později. A nehody aut jsou v poslední době tak běžné; téměř dokonalý zločin, řekli byste možná, téměř nemůže vzbudit podezření. Napadlo mě, jestli bych se neměl rozplakat, ale nakonec jsem se rozhodl to pojmout prostě. A tak jsem se posadil – trochu roztřeseně – a složil hlavu do dlaní. Bolela mě. Vždycky jsem byl náchylný k bolestem hlavy, zvlášť ve chvílích stresu. Předstírej, že je to jen nějaká fikce, blueeyedboyi. Jen záznam v tvém WeJayi. Znovu jsem hledal útěchu na svém imaginárním playlistu, kde se právě ke slovu dostaly bubny, odtikávaly jemný kontrapunkt ke kytarovému rifu, který zněl téměř lenivě snadno. Jenže to samozřejmě nebylo snadné. Nic tak přesného nikdy nemůže být. Ale Knopfler má zvláštně lopatkovité, protáhlé prsty. Skoro byste řekli, že se pro ten nástroj narodil, od narození předurčený pro ten hmatník, pro tyhle struny. Kdyby se narodil s jinýma rukama, vybral by si kytaru? Nebo by to zkoušel i tak, i když by věděl, že vždycky bude jen druhořadý hráč? „Byl můj syn v autě sám?“ „Prosím?“ podivil se policista. „Nebyla – nebyla s ním nějaká dívka?“ zeptala se matka s výrazným pohrdáním, jaké si vždy rezervovala pro debaty o Nigelově děvčeti. Policista zavrtěl hlavou. „Ne, paní.“ Matka mi zaťala prsty do paže. „Nikdy nebyl neopatrný,“ pronesla. „Můj syn byl vynikající řidič.“ Nu, tím jen dávala najevo, jak málo ho zná. Nigel vkládal do řízení auta stejnou ukázněnost a mírnost jako do svých vztahů. Něco o tom vím; ještě mi po tom zůstaly stopy. Ale teď, když je mrtvý, je z něj vzor dokonalosti. To se nezdá moc spravedlivé, že ne, po tom všem, co jsem pro ni udělal? „Udělám ti šálek čaje, mami.“ Cokoli, jen abych se odsud dostal. Vykročil jsem ke kuchyni, ale policista mi zastoupil cestu.
16
J O A N N E H A R R I S O Vá
„Obávám se, že budeme potřebovat, abyste s námi jel na stanici, pane.“ Vyschlo mi v ústech. „Na stanici?“ opakoval jsem. „Formality, pane.“ Chvilku jsem sám sebe viděl jako zatčeného, jak odcházím z domu v želízkách. Matka v slzách, sousedé v šoku; já v oranžové kombinéze (to vážně není moje barva), zamčený v místnosti bez oken. Představil jsem si, jak se z toho dostat: srazím policistu, ukradnu jejich auto a budu za hranicemi dřív, než dá policie dohromady můj popis. V životě… „Jaké formality?“ „Potřebujeme, abyste identifikoval tělo, pane.“ „Ach. Tohle.“ „Je mi líto, pane.“
Máma mě přinutila to udělat, samozřejmě. Čekala venku, zatímco já jsem dal jméno tomu, co zbylo z Nigela. Pokoušel jsem se to změnit v něco neskutečného, dívat se na to všechno jako na film, i tak jsem ale omdlel. Odvezli mě domů sanitkou. Ale stejně to za to stálo. Že je mrtvý; že jsem se toho mizery navždy zbavil. Tohle všechno je vymyšlené, chápete. Nikdy jsem nikoho nezavraždil. Vím, že vám říkají, abyste napsali to, co znáte, jako byste to kdy mohli napsat, jako by znát bylo to nejpodstatnější, zatímco tou nejdůležitější věcí je touha. Ale přát si, aby byl můj bratr mrtvý, není stejné jako spáchat zločin. Není to moje chyba, jestli vesmír sleduje můj webjournal. A tak život jde dál – pro většinu z nás – víceméně stejně jako vždycky a blueeyedboy spí spánkem spravedlivých – i když ne tak docela spánkem nevinných.