0034199

Na Alicin pohřeb jsem nešla. Byla jsem těhotná, šílená a zběsilá žalem. Ale pro Alici jsem netruchlila. Kdepak, tou dobou jsem ji už nenáviděla a byla jsem ráda, že je po smrti. Vždyť právě Alice mi zničila život, ukradla mi to nejlepší, co jsem kdy měla, a roztřískala to na milion bezcenných střepů. Neplakala jsem pro Alici, ale kvůli ní. Ovšem dnes jsem o čtyři roky starší a o celý lidský život šťastnější; konečně vedu příjemný a všední život s dceruškou Sarah (s mou sladkou, tak komicky vážnou Sarah) a jenom občas zalituju, že jsem se tehdy nepřemohla a na Alicin pohřeb navzdory všemu nešla. Potíž je v tom, že Alici občas vídám – v supermarketu, u branky do dceřiny školky, v klubu, kam se se Sarah občas zajdeme levně naobědvat. Koutkem oka zahlédnu Aliciny lesklé, slámově žluté vlasy, tělo modelky, nápadné oblečení, a s bušícím srdcem strnu na místě a zůstanu civět. Už po zlomečku vteřiny se však rozpomenu, že Alice je mrtvá a nevrátí se, že to těžko může být ona, ale stejně se musím přemoci, abych popošla blíž a přesvědčila se, že mě nestraší její přízrak. Zblízka pak u těch žen někdy objevím jistou podobu, ale krásou se Alici nevyrovnají nikdy. Mnohem častěji však na nich nenajdu vůbec nic, co by s ní měly společného. 7

Pak se odvrátím a pokračuju v cestě, jenže mezitím mi z tváře a rtů vyprchá všechno teplo a v konečcích prstů mi to nepříjemně mravenčí návalem adrenalinu. Bez výjimky mám pak pokažený celý den. Měla jsem na Alicin pohřeb jít. Nemusela jsem přímo plakat nebo jinak předstírat zoufalství, klidně jsem se mohla hořce rozesmát a plivnout do otevřeného hrobu. Co by na tom komu záleželo? Ale viděla bych na vlastní oči, jak spouštějí rakev pod zem, počkala bych si, až hrob zaházejí hlínou, a pak měla mnohem větší jistotu, že je skutečně mrtvá a pohřbená. Hluboko uvnitř bych věděla, že Alice je pryč navždy.

8

❖

1

❖

„Chceš jít taky?“ Alice Parrieová na mě shlíží s úsměvem. Je čas oběda a já sedím pod stromem, sama, zabraná do knížky. „Promiň.“ Zacloním si oči a vzhlédnu k ní. „Jít kam?“ Alice mi podá kus papíru. Vezmu si ho a čtu. Je to v pestrých barvách vyvedená fotokopie pozvánky na oslavu Aliciných osmnáctin. Přijď sám a přijďte všichni! Přiveď svoje kámoše! stojí tam. Šampus zdarma! Jídlo zdarma! Takové pozvánky mohla rozdávat jedině osoba tak oblíbená a sebejistá jako Alice. Každý jen trochu průměrnější typ by měl pocit, že žebrá o hosty. Ale proč já? divím se v duchu. Alici znám, Alici zná každý, ale nikdy předtím jsem s ní nemluvila. Patří k těm děvčatům – krásným, oblíbeným, zkrátka nepřehlédnutelným. Přeložím pozvánku napůl a přikývnu. „Zkusím to. Podle všeho to bude super.“ Alice mě pár minut upřeně pozoruje. Pak s povzdechem žuchne tak těsně vedle mě, že jedním kolenem se ztěžka opírá o to mé. „Nepřijdeš,“ zazubí se. Cítím, jak mi začínají rudnout tváře. Můj život je sice občas jakási fasáda, stěna zakrývající tajemství, ale v lhaní nejsem zrovna dobrá. Sklopím oči do klína. „Nejspíš ne.“ 9

„Ale já chci, abys přišla, Katherine,“ naléhá. „Fakt to pro mě hodně znamená.“ Užasnu, že Alice mě zná dokonce jménem, ale mnohem překvapivější – vlastně, k nevíře – je skutečnost, že mě na svůj večírek vůbec zve. Na Drummondské střední jsem prakticky neznámá a nemám žádné důvěrné kamarády. Přicházím a odcházím nenápadně a soustředím se jen na studium. Snažím se nepoutat k sobě pozornost. Učím se dost dobře, ale nedosahuju žádných zázračných výsledků. Nesportuju, nestala jsem se členkou žádného klubu. A i když mi bylo jasné, že takhle to nemůžu dělat věčně – strávit celý život jako stín – prozatím mi to vyhovuje. Skrývám se. Přiznávám si to, jsem zbabělá, ale zrovna prožívám dobu, kdy potřebuju být neviditelná, patřit k těm, co nikoho nezajímají. Tak se nikdo nemusí dozvědět, kdo vlastně jsem, či co se přihodilo. Zaklapnu knihu a začínám si balit věci od oběda. „Počkej.“ Alice mi položí ruku na koleno. Vrhnu po ní svůj nejmrazivější pohled a ona ruku hned odtáhne. „Mluvím vážně. Doopravdy stojím o to, abys přišla. A taky si myslím, že jak jsi minulý týden seřvala Dana, bylo úplně fantastický! Štve mě, že mě nic podobného nikdy nenapadne, ale neumím to. Nejsem dost pohotová. Pochop, já bych se v životě neuměla takhle vžít do pocitů té chudinky. Teda, ne, dokud jsem tě neslyšela, jak jsi Danovi srazila hřebínek. Chci říct, byla jsi super a měla jsi absolutní pravdu a úplně přesně jsi mu vpálila, co je za idiota.“ Samozřejmě hned vím, o čem Alice mluví – o tom jediném okamžiku, kdy jsem se přestala hlídat, kdy jsem se zapomněla. V poslední době se nehádám už skoro s nikým. Dokonce se tomu v každodenním životě sna10

žím za každou cenu vyhnout. Ovšem před dvěma týdny mě chování Dana Johnsona a jeho kámošů dopálilo tak strašně, že jsem se prostě neudržela. Nějaká paní přišla do školy s přednáškou, jak si správně zvolit povolání a co je nutné k přijetí na univerzitu. Uznávám, že přednáška byla nudná, to všechno jsme slyšeli už milionkrát předtím a ta paní byla nervózní a děsně koktala a v jednom kuse dělala pauzy a nesrozumitelně omílala jednu věc pořád dokola, a čím bylo obecenstvo hlučnější a neposednější, tím víc panikařila. No, a Dan Johnson a parta jeho hnusných kámošů si z ní dělali srandu. Chovali se tak neomaleně a naschvál tolik vyrušovali, že ta paní nakonec zahanbeně s pláčem utekla. Když bylo po všem, přistoupila jsem na chodbě zezadu k Danovi a poklepala mu na rameno. Dan se ke mně obrátil se samolibým výrazem v obličeji a očividně počítal s nějakými ovacemi na svůj hrdinský výkon. „Dochází ti,“ začala jsem překvapivě silným hlasem, přiživovaným zuřivostí, „jak příšerně jsi té paní ublížil? Tohle je přece její život, Danieli, její povolání, její profesionální pověst. A ten tvůj ubožácký pokus upoutat na sebe pozornost pro ni znamenal obrovský ponížení. Fakt tě lituju, Danieli, protože uvnitř musíš být hodně trapácký a mrňavý, když se potřebuješ povyšovat nad někoho takového, nad člověka, co ho ani neznáš.“ „Byla jsi neuvěřitelná,“ pokračuje Alice. „A mám-li být upřímná, mě to v tu chvíli totálně vykolejilo. Teda, chci říct, podle mě to zamávalo úplně s každým. S Danem takhle nikdy nikdo nemluví.“ Zavrtí hlavou. „Nikdo.“ No, tak já jo, pomyslím si. Přinejmenším s ním tak mluví moje pravé já. 11

„Bylo to obdivuhodný. Statečný.“ A právě to slovo rozhodne: „Statečný.“ Tak strašně moc toužím být statečná. Tak strašně moc chci vymazat a rozdrtit a zničit toho zbabělce ve mně, že Alici už nedokážu dál vzdorovat. Vstanu a hodím si batoh přes rameno. „Tak fajn,“ překvapí mě moje vlastní odpověď. „Tak fajn, přijdu.“

12

❖

2

❖

Alice si usmyslí, že na večírek se my dvě připravíme spolu. V den večírku mě brzy po obědě vyzvedne svým starým otřískaným volkswagenem a odveze mě k sobě domů. Jak se od ní dozvím po cestě, kdy mezi jízdními pruhy kličkuje mnohem rychleji, než si kterýkoliv řidič začátečník smí oficiálně dovolit, bydlí sama v malém jednopokojovém bytě v centru města. To mě překvapilo, doslova ohromilo. Představovala jsem si, že dívka Alicina typu bude bydlet v přepychové vile na předměstí, kde ji hýčkají rodiče. Věřila bych, že ji rozmazlují, obskakují a chovají jako ve vatičce (stejně jako mě). Když ale zjistím, že Alice bydlí sama, náhle mi připadá zajímavější, složitější, než jsem ji odhadovala původně. Je zřejmé, že s Alicí mám společného mnohem víc, než jsem tušila. Mám chuť zasypat ji milionem otázek – Kde má rodiče? Jak si může dovolit byt? Bojí se tam někdy? Necítí se osamělá? – ale ovládnu se. Mám svá vlastní tajemství a poučila jsem se, že sebemenší zvědavost mě vystavuje nebezpečí, že někdo začne pro změnu vyslýchat mě. Bezpečnější je nešťourat zvědavě do ostatních, bezpečnější je vůbec se neptat. Byt má v hranatém, úplně všedním cihlovém činžáku. Schodiště je temné a nevábné, ale sotva se dostaneme k jejímu bytu, trochu udýchané po běhu do čtvrté13

ho patra, dveře se otevřou do místnosti plné barev a tepla. Stěny jsou temně oranžové a ověšené velkými pestrými abstraktními plátny. Dvě obrovské a už na pohled měkoučké pohovky jsou překryté vínovými přehozy a poházené barevnými, exoticky vyhlížejícími polštáři. Na každé vodorovné plošce stojí nezapálené svíčky. „Voila! Moje skromný doupě!“ Alice mě vtáhne přes práh a dychtivě pozoruje, jak se rozhlížím po místnosti. „Co tomu říkáš? Všechno jsem to zařizovala sama, víš? Měla jsi to tady vidět, když jsem se nastěhovala, vypadalo to nudně a komplet nezajímavě. Nikdo by nevěřil, co udělá pár barev, no že jo. Jen se těch veselých barev nesmí člověk bát.“ „Je to super!“ vyhrknu. A mimoděk mě bodne osten závisti. Alicin byt je vážně senzační, působí mnohem mladistvěji a osobitěji než moderně minimalistický byt, v němž právě bydlím já. „Vážně? Vážně se ti to líbí?“ „Jasně!“ Vyprsknu smíchy. „To si tedy piš!“ „Tak to jsem moc ráda. Chci, aby se ti pokoj líbil stejně jako mně, protože plánuju, že spolu budeme trávit hromadu času. A už vidím, že často budeme právě tady, v tomhle pokoji, a budeme si povídat a klábosit a žvanit a hluboko do noci si navzájem svěřovat svoje drahocenná tajemství.“ Už předtím jsem slyšela, že charismatické a silné osobnosti mají schopnost vyvolat v člověku pocit, že on je ten jediný na světě, a teď už přesně vím, co to znamená. Nejsem si tak docela jistá, co dělala, ani jak to dělala – u kohokoliv jiného by to vyznělo přehnaně vlezle, možná až posedle – ale když mě Alice zahrnovala takovou spoustou pozornosti, připadala jsem si 14

vzácná, vychutnávala jsem si vřelý pocit z jistoty, že mě někdo naprosto chápe. Na jeden kratičký, šílený okamžik jsem si představila, že jí vyprávím svoje tajemství. V duchu jsem to viděla naprosto zřetelně. Já a Alice v tomhle pokoji, obě s nepatrnou špičkou, obě rozhihňané a šťastné a maličko rozpačité z pocitu, jaký člověk prožívá pokaždé, když uzavře nové, výjimečné přátelství. Nejdřív jí položím dlaň na koleno, aby ztichla a zklidnila se, aby pochopila, že se jí chystám svěřit něco důležitého, a pak to vyklopím. Vychrlím to chvatně, bez jediné pauzy, a přitom před ní budu uhýbat očima. A až skončím, bude vřelá a smířlivá a chápavá, jak jenom si můžu přát. Obejme mě. Všechno bude v pořádku a po té zpovědi jako bych ze sebe shodila velkou tíhu. Budu volná. Ale to všechno je jenom sen. Šílený přelud. Neřeknu jí nic.

Na sobě mám svou obvyklou uniformu, džíny, kozačky a tričko, a k tomu jsem si donesla nějaký ten make-up, abych se před mejdanem trošičku nalíčila, ale Alice nedá jinak, než že si musím vzít šaty. Skříň má jimi nacpanou k prasknutí, šaty ve všech barvách a délkách a střizích. Musí jich být nejmíň stovka a řada z nich má ještě visačky. Zajímá mě, kde Alice bere peníze, že si může dovolit tolik oblečení, a opět bojuju s nutkáním se zeptat. „Jsem kapku ujetá přes hadry.“ Zakření se. „Fakt?“ zavtipkuju. „To bych v životě neuhodla.“ Alice sáhne do šatníku a začne postupně vytahovat šaty. Hází je na postel. „Tady. Vyber si. Většinu z nich stejně nenosím.“ Zvedne do výšky jedny modré. „Co říkáš na tyhle?“ 15

Šaty jsou hezké, ale mezitím jsem si už všimla jiných, které bych si ráda oblékla. Jsou to červené zavinovací šaty s kašmírovým vzorem, s vázačkou v pase, ušité z nějaké strečové látky. Připomínají mi model, jaký by v sedmdesátých letech klidně mohla nosit moje maminka, a navíc se mi budou skvěle hodit ke kozačkám. Alice si mě zkoumavě prohlédne. Se smíchem se shýbne pro červené šaty. „Tyhle?“ Přikývnu. „Jsou bomba, viď?“ Přidrží si šaty u těla a prohlíží se v zrcadle. „A taky pekelně drahý. Značka Pakbelle a Kanon. Máš skvělý vkus.“ „Jsou krásný. Proč je vlastně nenosíš? Ještě mají visačku, vůbec jsi je neměla na sobě. Nejspíš sis je šetřila.“ „Houby. Půjdu v něčem jiným. V něčem výjimečným.“ Alice teď přiloží šaty na mě. „Zkus si je.“ Šaty mi báječně padnou a ke kozačkám se hodí senzačně, přesně jak jsem předpokládala. Červená navíc zvýrazní mou snědou pleť a tmavé vlasy, a já se šťastně usměju na Alicin odraz v zrcadle. Teď už se nedočkavě těším, jsem ráda, že jsem pozvání přijala. Alice zamíří do kuchyňky a z lednice vyndá láhev. Je to šampaňské. Růžové. „Mňam,“ mlaskne a láhev políbí. „Moje jediná pravá láska. A vůbec, od včerejška jsem vlastně plnoletá.“ Bouchne láhev, přičemž nasměruje zátku ke stropu, a nalije nám oběma skleničku; ani se nezeptá, jestli vůbec chci. Svou sklenku si odnese do koupelny, aby se osprchovala a oblékla, a sotva zmizí, sáhnu po skleničce a malilinko usrknu. Alkohol jsem nepila od toho večera, kdy zničili moji rodinu. Ani jedinou kapku. Ale na druhou stranu, od té doby jsem si nedopřála ani je16

dinou kamarádku, a tak si sklenku zvednu k ústům podruhé a vychutnávám bublinky na rtech, na jazyku. Nechám si hrdlem sklouznout další malý doušek a mám dojem, že jeho účinek cítím okamžitě. Alkohol mi bouří v žilách, znecitliví mi rty, zmocní se mě závrať. Šampaňské je sladké a pije se samo, je jako životodárný lék a já se musím přemáhat, abych ho nezhltala příliš rychle. Vychutnávám si každý doušek, blaženě si užívám uvolnění, které se dalším upíjením postupně násobí. Když je sklenka prázdná, cítím se šťastnější, lehčí, bezstarostnější – normální sedmnáctiletá holka – a plácnu sebou na Alicinu pestrobarevnou pohovku a bezdůvodně se hihňám. A rozchichotaná, usměvavá, utopená v slastně ztěžklém těle se tam válím ještě ve chvíli, kdy se do pokoje vrátí Alice. „Páni! Alice! Ty vypadáš...“ Pokrčím rameny, neschopná najít výstižné slovo. „Vypadáš fantasticky!“ Zvedne paže a zatočí se na špičkách. „Jé, vřelé díky, slečno Katherine!“ zazpívá. Alice je nádherná; její krása až vyráží dech. Je urostlá, s plnými ňadry a dlouhýma ladnýma nohama a její obličej, to je zhmotnění dokonalosti. Oči má hluboké a průzračně modré, pleť nazlátlou a zářící. Osobně nejsem zrovna šeredka, ale vedle Alice mám pocit, že nestojím za ohlédnutí. Zatímco čekáme na objednaný taxík, Alice odnese obě sklenky do kuchyně a dolije nám šampaňské. Když se zvednu, abych uchopila svou skleničku, zmocní se mě mírná závrať. Není to nepříjemný pocit – ve skutečnosti si připadám pohodově a vláčně a uvolněně. A tento pocit, ta blažená přiopilost, dojem, že svět je vlídné a přátelské místo, je mi náhle až příliš povědomý, a já 17

si uvědomím, jak hrozně mě ten pocit děsí. Takhle si alkohol pohrává s lidskou myslí – přesvědčí člověka, aby ostražitost hodil za hlavu a uvěřil, že svět se o něho postará – ale já vím, že tento pocit bezpečí není nic než nebezpečná iluze. Alkohol ponouká k riskování, kterému se člověk normálně vyhýbá, alkohol znamená skoro jistotu, že se bude rozhodovat hloupě. A já líp než kdokoliv jiný znám zdrcující důsledky třeba jen jediného nesprávného rozhodnutí. Žiju s nimi každý den. Sklenku přijmu, ale další usrknutí už jenom předstírám, sotva si v tekutině smočím rty, a když dorazí taxík, převrhnu zbytek do dřezu. Alice pronajala taneční sál v horním patře hotelu Lion. Je rozlehlý a impozantní, s obrovskými dřevěnými okny a velkolepou vyhlídkou na město. Jsou tam bílé balonky, bílé ubrusy, kapela. Číšníci leští sklenky na šampaňské a chystají podnosy s luxusními jednohubkami. Jde o soukromý večírek, takže když nám Alice donese dvě sklenky šampaňského, nikdo se neshání po dokladech, aby si ověřil, jestli jsme plnoleté. „To je vážně jako ve snu.“ Zvědavě se na Alici podívám. „Tohle všechno pro tebe zařídili rodiče?“ „Ne,“ odfrkne si Alice opovržlivě. „Ti by neuměli zorganizovat ani zahradní grilovačku, takže podobná akce u nich už vůbec nepřipadá v úvahu.“ „Bydlí v Sydney?“ vyzvídám. „Kdo jako?“ nakrčí nos. „Přece vaši.“ „Ne, nebydlí. Díkybohu. Žijou výš na severu.“ Nejde mi do hlavy, jak si Alice může dovolit samostatný život v Sydney. Z čeho hradí nájem? Původně jsem předpokládala, že ji podporují rodiče, ale teď mi to připadá dost nepravděpodobné. 18

„Ale stejně,“ usměju se, „je super, že jsi pro kamarády uspořádala takovou pařbu. Fakt nevím, jestli bych dokázala být tak velkorysá. Za ty peníze bych si radši koupila něco pro sebe. Třeba cestu kolem světa, nebo tak něco.“ „Velkorysá? Myslíš?“ Alice mávne rukou. „Mám to jinak. Zbožňuju oslavy, zvlášť když se na nich všechno točí jen kolem mě. Namouduši neznám nic lepšího. A navíc, cesta za oceán mě teda vůbec neláká.“ „Fakt?“ „Nikoho tam neznám, nikdo tam nezná mě. Co bych tam dělala?“ „Jé!“ Neubráním se smíchu. Nevím jistě, jestli vtipkuje. „To já si umím představit hned pár báječných věcí. Zaplavala bych si ve Středozemním moři, viděla bych Eiffelovku, Velkou čínskou zeď, Sochu svobody... a kdovíco ještě. Jen si vezmi, jak svobodně si člověk musí připadat!“ Všimnu si, že Alice si mě měří pochybovačným pohledem. „Myslíš vážně, že nic z toho tě nezajímá?“ „Vůbec nic. Mně se líbí tady. Mám ráda svoje kámoše. Miluju svůj život. Nevidím důvod, proč to všechno opouštět.“ „Protože…“ Chci jí říct o palčivé zvědavosti na zbytek světa, která mě sžírá, o tom, že mě fascinují cizí jazyky a cizí zvyky i dějiny celého lidstva, ale z hovoru nás vyruší příchod prvních hostů. „Alice! Alice!“ jásají a Alice je rázem obklopená lidmi. Některé znám ze školy, pár starších jsem nikdy neviděla. Někteří hosté jsou oblečeni přísně společensky, v dlouhých šatech a oblecích s kravatami, zbytek jen tak ležérně, v džínách a tričku, ale všichni mají jedno společné: chtějí kus z Alice pro sebe, chvilku z jejího 19

času. Touží se ocitnout v ohnisku její pozornosti, rozesmát ji. Všichni do jednoho prahnou po tom, aby je měla ráda. A Alice se rozdává na všechny strany, ve všech hostech probouzí pocit výjimečnosti a pohody, ale kdovíproč jsem to já, s kým se rozhodne strávit většinu večera. Proplete si paži s mou, táhne mě od skupinky ke skupince a zapojí mě do každičkého rozhovoru. Spolu tančíme a probíráme, co má kdo na sobě, kdo koketuje s kým, kdo se zakoukal do koho. Báječně se bavím. Už roky jsem nezažila takovou zábavu. Během celého večírku si ani jedinkrát nevzpomenu na svou sestřičku, ani na zlomené rodiče. Tančím a směju se a flirtuju. Aspoň nakrátko zapomenu na večer, kdy jsem poznala, co jsem ve skutečnosti zač. Vytěsním z hlavy vzpomínky na večer, kdy jsem na samém dně své duše objevila odporného, opovrženíhodného zbabělce.

20