Issuu

•

Leden Povzbuď vitalitu Energie • Choď dřív spát. • Cvič pořádně. • Vyhazuj, vylepšuj, organizuj. • Vyřiď nepříjemný úkol. • Jednej energičtěji.

odobně jako čtyřicet čtyři procenta Američanů si dávám novoroční předsevzetí a obvykle je velice brzy poruším. Kolikrát jsem tvrdila, že budu častěji cvičit, líp jíst a vyřizovat e-maily včas? Letos jsem však předsevzetí dělala v rámci projektu štěstí a doufala jsem, že díky tomu odvedu lepší práci. Jako první bod jsem si stanovila zvýšit energii. Když podpořím svou vitalitu, snad pro mě bude jednodušší vytrvat a držet se v následujících měsících plánu. Výzkumy dokazují, že člověk, když je šťastný, má víc energie, a v takovém případě je pro něj lehčí žít aktivně – například chodit do společnosti nebo cvičit –, což zpětně pocit štěstí zase dál zvyšuje. Studie taky uvádějí, že má-li člověk dost energie, narůstá i jeho pocit sebeúcty. Na druhou stranu, je-li unavený, všechno je mu zatěžko. Aktivita, která by mu obvykle připadala zábavná, například připravit vánoční výzdobu, ho obtěžuje a namáhavější úkoly, jako naučit se nový softwarový program, jsou úplně nad jeho síly.

P R O J E KT Š T ě S T í

Když mám víc energie, hned je pro mě jednodušší chovat se tak, že se cítím dobře. Najdu si čas poslat e-mail prarodičům a sdělit jim výsledky z poslední prohlídky u pediatra. Nezlobím se, když Eliza upustí láhev s mlékem na koberec právě ve chvíli, kdy se chystáme vyrazit do školy. Nechybí mi pevné nervy ani výdrž, takže přijdu na to, proč mi opět zamrzl počítač. V klidu si naskládám nádobí do myčky. Rozhodla jsem se věnovat jak fyzickému, tak mentálnímu aspektu energie. Pro oblast fyzické energie jsem si stanovila, že budu dostatečně spát a cvičit. Ačkoliv už jsem věděla, že cvičit a spát je pro zdraví důležité, překvapilo mě, že štěstí – které se jeví jako tak komplikovaný, vznešený a nedostižný cíl – se dá těmito jednoduchými zvyky rovněž ovlivnit. V případě mentální energie jsem se rozhodla zaměřit se na byt a kancelář, protože mi připadalo, že tam mám nepořádek a zbytečně moc krámů. Doufala jsem, že vnější pořádek mi přinese i vnitřní mír. Navíc jsem si potřebovala uklidit ještě jinde, v hlavě – chtěla jsem si odškrtnout položky ze svého seznamu běžných úkolů. Přidala jsem poslední předsevzetí, které v sobě spojovalo mentální i fyzickou složku. Výzkumy ukazují, že jedná-li člověk „jenom jako“ – jenom jako by měl víc energie –, opravdu jí bude mít víc. Sice jsem byla vůči tomuto závěru poněkud skeptická, nicméně jsem usoudila, že za zkoušku nic nedám.

C H O ď D ř í V S PáT Zaprvé: tělesná energie. Jedna světaznalá kamarádka se sklonem pronášet velká slova prohlásila, že „spánek je nový sex“, a já jsem se opravdu nedávno účastnila večírku, na němž každý host u stolu podrobně popisoval svého nejlepšího šlofíčka do všech lascivních detailů, zatímco ostatní sténali uznáním. Miliony lidí nedodržují požadovaných sedm nebo osm

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

hodin spánku a jedna studie uvádí, že spolu s napjatými pracovními termíny patří špatný spánek k dvěma předním faktorům, které přispívají ke špatné náladě. Jinde se zase uvádí, že přispat si každou noc jednu hodinu zvedne hladinu štěstí víc než zvýšení platu. Nicméně průměrný dospělý Američan spí pouze 6,9 hodiny během týdne a 7,9 hodiny o víkendech – tedy o dvacet procent méně než v roce 1900. Lidé si sice na pocit ospalosti zvyknou, nicméně nedostatek spánku poškozuje paměť, oslabuje imunitní systém, zpomaluje metabolismus a podle některých výzkumů má vliv i na tloustnutí. Své nové, ne zrovna převratné předsevzetí spát déle jsem se v praxi rozhodla aplikovat tím, že zhasnu. Příliš často jsem zůstávala dlouho vzhůru proto, abych si četla, odpovídala na e-maily, sledovala televizi, platila účty nebo dělala plno dalších věcí, místo abych si šla lehnout. Nicméně po pár dnech, kdy jsem šla uložit Elizu a prakticky jsem usínala už na jejích červených pokrývkách, jsem prodělala slabou chvilku, když Jamie navrhl, abychom se podívali na Rozhovor, naše čerstvě vypůjčené DVD. Miluji filmy, navíc jsem chtěla strávit čas s Jamiem a půl desáté mi připadalo jako směšně brzy na spaní. Taky jsem ze zkušenosti věděla, že se zase proberu, když se začnu dívat. Na druhou stranu jsem byla opravdu zralá do postele. Proč se člověku často zdá únavnější jít spát než zůstat vzhůru? Zřejmě za to může setrvačnost. Navíc před spaním mám spoustu práce – musím si vyndat kontaktní čočky, vyčistit zuby, umýt obličej. Nicméně pustila jsem se do svého projektu s takovým odhodláním, že jsem nakonec rezolutně zamířila do postele. Spala jsem poctivých osm hodin a probudila se o hodinu dříve, v půl šesté, takže nejenže jsem se dobře vyspala, ale navíc jsem získala i možnost udělat nějakou práci, než se ostatní probudí. Jsem takový ten typ, co vždycky všechno ví, proto mě potěšilo, když mi sestra zavolala a stěžovala si, že trpí nespavostí. Elizabeth je o pět let mladší než já, ale obvykle o radu žádám já ji.

P R O J E KT Š T ě S T í

„Vůbec nespím,“ naříkala. „už jsem přestala pít kafe. Co víc můžu dělat?“ „Hodně věcí,“ nadechla jsem se a začala recitovat výčet dobrých rad, které jsem si nastudovala během výzkumu. „Před spaním nesmíš dělat práci, která vyžaduje soustředěné přemýšlení. V ložnici udržuj chladno. Než zalezeš do postele, trochu se protáhni. A protože umělé osvětlení ruší biorytmus, je taky důležité před spaním ztlumit světla, například v koupelně. I v místnosti bys po zhasnutí měla mít co nejvíc tmu. Jako v hotelovém pokoji.“ „Ty si skutečně myslíš, že tohle pomůže?“ váhala. „Všude se píše, že ano.“ Sama jsem se snažila rady dodržovat a kupodivu jsem měla velký problém splnit tu poslední – mít v ložnici tmu. „Co to vyvádíš?“ nechápal Jamie, když mě jednou v noci přistihl, jak v místnosti přemísťuji nejrůznější udělátka. „Pokouším se zastínit světlo vycházející ze všech těchhle serepetiček,“ vysvětlila jsem mu. „Četla jsem, že dokonce i slabé blikání digitálního budíku dokáže narušit spánkový cyklus, a tady u nás je to jako v laboratoři. BlackBerry, počítač, digitální displeje – všechno bliká nebo září oslnivou zelení.“ „Hm,“ zněla odpověď, ale pomohl mi přesunout některé věci na nočním stolku, abychom zastínili displej budíku. Po uvedených úpravách se mi skutečně zdálo, že se mi usíná lépe. Nicméně často jsem nemohla spát z jiného důvodu: probudila jsem se uprostřed noci – kupodivu obvykle ve 3.18 ráno – a už jsem nedokázala zamhouřit oko. Pro tyto případy jsem si vypěstovala další sadu triků. Dýchala jsem tak zhluboka a pomalu, až už jsem to nemohla vydržet. Když se mi hlavou honily úkoly, které musím příští den zařídit, všechno jsem si zapisovala. Existují důkazy, že člověka budí nedostatečné prokrvení končetin, takže když jsem měla studené nohy, navlékla jsem si vlněné ponožky – sice jsem vypadala jako hastroš, ale měla jsem pocit, že to pomáhá. Dvě nejúčinnější strategie pocházely z mé vlastní hlavy.

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

Zaprvé jsem se snažila nachystat do postele v dostatečném předstihu. Někdy jsem totiž zůstávala dlouho vzhůru jenom proto, že jsem byla příliš vyčerpaná vyndat si kontaktní čočky, a navíc nasadit si brýle na mě mívá stejný efekt, jako když papouškovi zakryjete klec. A pokud jsem se občas v noci probudila, řekla jsem si: „Za dvě minuty musím vstávat.“ Představila jsem si, že jsem právě zastavila budík a za dvě minuty se budu muset pustit do každodenních povinností. Ta představa mě často tak vyčerpala, že jsem hned zase usnula. A někdy jsem to vzdala a vzala si prášek. Zhruba po týdnu lepšího spánku jsem začala skutečně cítit rozdíl. Měla jsem víc energie a ráno jsem s dětmi byla veselejší a čilejší. už jsem necítila urgentní, nikdy nenaplněnou touhu si odpoledne zdřímnout. Vylézt ráno z postele přestala být naprostá trýzeň – je mnohem příjemnější vzbudit se sám od sebe, než když vás vyburcuje protivné drnčení budíku. Navzdory všem těmto výhodám jsem stejně měla problém jít spát hned, jak na mě padla ospalost. Těch posledních pár hodin večer bylo velice cenných – skončila pracovní část dne, Jamie se vrátil domů, dcery spí a já mám čas jen pro sebe. Pouze moje Listina předsevzetí, která mi každý den připomínala, co jsem si slíbila, mě donutila nechodit spát až o půlnoci.

CVIČ POřáDNě Existuje neuvěřitelné množství důkazů, že cvičení člověku prospívá. Je potom zdravější, bystřejší, lépe spí a stařecká senilita se u něj projevuje později. Pravidelné cvičení dodává energii. Někdy sice cvičení vypadá jako velká námaha, ale ve skutečnosti povzbuzuje energii zvláště u lidí, kteří mají sedavé zaměstnání – a těch je hodně. Nedávná studie prokázala, že dvacet pět procent Američanů necvičí vůbec. Přitom fyzická námaha dvacet minut denně tři dny v týdnu po

P R O J E KT Š T ě S T í

dobu šesti týdnů dokáže i do vytrvale unaveného člověka vlít nový elán. I když znáte všechny tyhle výhody, stejně je nesmírně obtížné změnit gaučového povaleče ve vášnivého atleta. Před mnoha lety jsem si pravidelně cvičit navykla, ale nebylo to jednoduché. Zábavu jsem si vždycky spojovala spíš s představou zalézt si do postele s knihou. A pokud možno i s něčím dobrým na zub. Když jsem se dostala na vysokou školu, chtěla jsem u sebe v pokoji vyměnit staré kytičkové tapety, které mi pro novopečenou univerzitní studentku nepřipadaly dostatečně intelektuální. Tak jsem svoji žádost sáhodlouze sepsala rodičům. Otec se nad tím elaborátem zamyslel a potom opáčil: „Dobře, tak pokoj vytapetujeme. Ale na oplátku musíš čtyřikrát v týdnu dvacet minut něco dělat.“ „A co mám dělat?“ zeptala jsem se podezíravě. „Ber, nebo nech být. Je to jen dvacet minut. To přece nemůže být nic strašného.“ „Dobře, platí,“ rozhodla jsem se. „Tak co mám dělat?“ Jeho odpověď zněla: „Půjdeš si zaběhat.“ Otec byl nadšenec do běhání, ale jak daleko a jak rychle poběžím, nechal na mně. Dokonce ani nesledoval, jestli dodržuji těch dvacet minut. Chtěl jenom, abych si nazula běžecké boty a zavřela za sebou dveře. Otcova žádost mě naučila dodržovat jistou rutinu, a jakmile jsem začala běhat, uvědomila jsem si, že mi tělesná námaha vlastně vůbec nevadí, jenom mi nevyhovuje přímo sportovat. Otcův přístup mohl klidně působit i kontraproduktivně. V případě vnější motivace jednají lidé s vidinou odměny zvenčí nebo ve snaze odvrátit potrestání, zatímco u vnitřní motivace jedince stimuluje vlastní uspokojení. Výzkumy uvádějí, že lidé, pokud je za činnost začnete odměňovat, ji často přestanou dělat pro zábavu – dostat zaplaceno znamená, že se úkol proměnil v „práci“. Například rodičům se doporučuje, aby neodměňovali děti za to, že čtou – učí je tak, aby četly za odměnu, a ne pro vlastní potěšení. Když mi otec

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

nabídl vnější, extrinzickou motivaci, riskoval, že sama od sebe už cvičit nebudu. V mém případě však jeho pobídka zafungovala a probudila i mou motivaci vnitřní, intrinzickou. I poté co jsem měla pokoj nově vytapetovaný, jsem stále chodila pravidelně běhat. Nikdy jsem se moc nepřepínala, ale párkrát týdně jsem se dostala ven na vzduch. Hodně dlouho jsem se přesvědčovala, že bych měla začít s opravdovým posilováním. Zvedání činek zvyšuje svalovou hmotu, posiluje kosti, zpevňuje střed těla a – připouštím, že to pro mě bylo nejdůležitější – zlepšuje postavu. Lidé, kteří posilují s činkami, mají více svalů a s věkem méně tloustnou. Párkrát během let jsem se polovičatě snažila zvedat činky, ale nikdy jsem u toho nevydržela. Nyní však bylo s tím mým předsevzetím „cvič pořádně“ načase vážně začít. Jedno buddhistické rčení mi připadá až strašidelně pravdivé: „Když je student připraven, učitel se najde.“ Jen pár dní poté, co jsem si předsevzala, že budu víc cvičit, jsem se u kávy setkala s kamarádkou a ta se mi zmínila, že v místní posilovně začala chodit na skvělý posilovací program s činkami. „Nelíbí se mi, že bych měla cvičit pod vedením trenéra,“ namítala jsem. „Připadala bych si trapně a je to drahé. Radši bych cvičila sama.“ „Tak to aspoň zkus,“ naléhala kamarádka. „určitě se ti to bude líbit, slibuju. Jde o superúčinný způsob cvičení. Celá sestava trvá jen dvacet minut. A navíc...,“ udělala dramatickou odmlku, „... se vůbec nepotíš. Posiluješ, ale vůbec se potom nemusíš sprchovat.“ Tím si mě získala. Nesnáším sprchování. Přesto jsem stále měla pár pochybností. „Jak se dá dvacet minut účinně posilovat, a přitom se ani trochu nezapotit?“ „Zvedáš činky až na krajní hranici své síly. Děláš málo opakování a jenom jednu sérii. Věř mi, funguje to. Já to přímo miluju.“ Ve své knize Škobrtnout o štěstí Daniel Gilbert uvádí, že nejúčinnější způsob, jak zjistit, jestli vám konkrétní činnost při-

P R O J E KT Š T ě S T í

nese v budoucnosti štěstí, je zeptat se lidí, kteří tuto činnost momentálně vykonávají, jestli jsou šťastní, a na základě toho můžete usoudit, že i vy se budete cítit stejně. Podle této teorie by skutečnost, že se moje kamarádka rozplývá nad konkrétním způsobem posilování, znamenala, že s velkou pravděpodobností se nadšení zmocní i mě. Taky jsem si připomněla jedno tajemství dospělosti: „Většina rozhodnutí nevyžaduje rozsáhlý předběžný výzkum.“ Objednala jsem se na následující den, a když jsem odcházela, dočista jsem změnila názor. Můj trenér byl vynikající a atmosféra v posilovně mnohem příjemnější než v jiných zařízeních – žádná hudba, žádná zrcadla ani davy, žádné čekání. Na odchodu jsem si zapsala dvacet čtyři cvičení, abych dostala slevu, a za měsíc jsem přesvědčila svou tchyni Judy a Jamieho, aby začali chodit do stejné posilovny. Jedinou nevýhodou byla vysoká cena. „Připadá mi to poměrně hodně na dvacet minut cvičení,“ řekla jsem Jamiemu. „Chtěla bys snad za své peníze trávit cvičením delší čas? utrácíme přece víc, abychom mohli cvičit kratší dobu.“ Dobrý postřeh. Společně s posilováním jsem si přála častěji chodit ven. Podle výzkumů má pravidelná chůze uklidňující vliv a pomáhá redukovat stres. Zároveň i jen desetiminutová, ale rychlá procházka vyvolá okamžitý nárůst energie a zlepšuje náladu – a je to účinný způsob, jak se zbavit úzkosti. Taky jsem četla, že minimální aktivita potřebná pro dobré zdraví je ujít deset tisíc kroků denně – a toto číslo prý rovněž zaručí, že člověk nebude přibývat na váze. Žila jsem v New Yorku, takže jsem měla pocit, že denně nachodím kilometry. Ale je to pravda? Koupila jsem si levný krokoměr ze sportovních potřeb kousek od našeho bytu. Připnula jsem si ho na pásek a po týdnu jsem zjistila, že v dny, když jsem chodila hodně – šla jsem například s Elizou do školy a potom pěšky do posilovny –, jsem svých deseti tisíc kroků dosáhla bez problémů. Ovšem když jsem se držela víc kolem domu, udělala jsem jich sotva tři tisíce.

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

Bylo zajímavé mít o svých denních zvycích lepší přehled. Navíc sám fakt, že mám krokoměr u sebe, mě nutil chodit víc pěšky. Jednou z mých nejhorších vlastností je snaha dosáhnout ocenění: toužím zvítězit, mít zlato, uznání, jedničku s hvězdičkou. Jednou na vysoké škole jsem přišla v noci pozdě z večírku a rozhodla jsem se, že matku překvapím tím, že uklidím kuchyni. Druhý den ráno, když vešla dovnitř, se podivila: „Jakápak hodná víla tady přes noc uklízela?“ a vypadala velice potěšeně. I po více než dvaceti letech si na svou jedničku s hvězdičkou pamatuji a pořád jich chci mít víc a víc. Tato obvykle otravná vlastnost měla za daných okolností i svou výhodu: jelikož je na krokoměru vidět, když člověk udělá nadprůměrný výkon, byla jsem ještě odhodlanější být dobrá. Jednou ráno jsem původně plánovala zajet k zubaři metrem, ale když jsem vyšla ze dveří, napadlo mě: Zajít k zubaři pěšky mi zabere stejnou dobu a můžu si připsat další kroky k dobru! Navíc jsem usoudila, že budu mít prospěch i z „hawthornského efektu“, který dokazuje, že lidé podávají lepší výkony už jen proto, že jsou objektem zvláštní pozornosti. V tomto konkrétním případě jsem sama sloužila jako pokusný králík svému vlastnímu experimentu. Chůze měla další výhodu: lépe se mi přemýšlelo. Nietzsche napsal: „Všechny velké myšlenky jsou počaty při chůzi,“ a jeho pozorování podporuje i věda: při zvýšené tělesné námaze produkuje lidský mozek chemické látky, které pomáhají jasněji uvažovat. Ve skutečnosti i jen vyjít ven z domu pročišťuje myšlení a zvyšuje energii. Světelná deprivace je jedním z důvodů, proč se lidé cítí unavení, a dokonce i jen pět minut denně venku stimuluje produkci serotoninu a dopaminu, tj. chemických látek v mozku, které zlepšují náladu. Mnohokrát jsem s pocitem provinilosti vstala od stolu, abych si udělala přestávku, ale když jsem kráčela kolem bloku, bleskl mi hlavou nějaký užitečný nápad, který mi unikal, když jsem tak ctnostně a usilovně pracovala.

P R O J E KT Š T ě S T í

V Y H A Z u J, V Y L E P Š u J, O R G A N I Z u J Nepořádek v domácnosti mi neustále užíral energii – ve chvíli, kdy jsem vstoupila do dveří, jsem okamžitě měla pocit, že musím začít uklízet oblečení a poházené hračky. Ve svém boji proti nepořádku jsem nebyla sama. Znakem, že i jiní lidé považují občas množství svých věcí za naprosto nezvladatelné, je nárůst úložných jednotek, které se za deset let v národním měřítku takřka zdvojnásobily. Podle jedné studie by eliminování nepořádku zmenšilo objem domácích prací průměrné domácnosti o čtyřicet procent. Využít první měsíc svého projektu k uklízení možná působilo poněkud maloměstsky, jako kdyby moje nejvyšší priorita byla srovnat si ponožky v šuplíku. Ale toužila jsem po uspořádané a vyrovnané existenci, která promítnuto do reálného života znamenala domácnost, v níž kabáty budou v šatníku a ve skříňce náhradní role papírových utěrek. Rovněž mě tížil neviditelný, ale o to protivnější mentální chaos nedodělků. Měla jsem dlouhý seznam nevyřešených úkolů a už jen pomyšlení na ně mě vyčerpávalo a vzbuzovalo ve mně pocit provinění. Potřebovala jsem se toho nánosu v mysli zbavit. Rozhodla jsem se, že nejprve zatočím s viditelným nepořádkem, a při té příležitosti jsem zjistila překvapivou skutečnost: psychologové ani sociologové, kteří se zabývají výzkumem štěstí, se o nepořádku vůbec nezmiňují. Tato položka se nevyskytuje ve výčtu faktorů přispívajících ke štěstí ani ve strategiích, které pocity štěstí zvyšují. Rovněž filozofové tuto otázku ignorují, až na Samuela Johnsona, který měl názor téměř na všechno a poznamenal: „Není lepšího způsobu, jak utratit peníze, než vynaložit je na domácí spokojenost.“ Naopak když jsem zabrousila mezi prostý lid, narazila jsem na velké množství debat o nepořádku. Ať už si vědci studují, co chtějí, obyčejní lidé jsou přesvědčení, že úklidem se vám pocit štěstí zvýší, a vynakládají peníze na „domácí spokojenost“ tím, že si na dané téma kupují časopisy, čtou

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

na internetu blogy o uklízení a najímají si uklízečky nebo praktikují amatérské feng-šuej. Očividně i jiní lidé, ne jen já, věří, že jejich konkrétní prostředí ovlivňuje i jejich štěstí duchovní. Prošla jsem náš byt, abych určila stupeň nepořádku a zanesenosti, jimž se musím postavit. Jakmile jsem se na tento problém opravdu zaměřila, ohromilo mě, kolik věcí se mi nahromadilo, aniž jsem si to uvědomila. Náš byt je světlý a příjemný, ovšem zanesený až po strop. Například když jsem udělala inspekci v ložnici, zmocnilo se mě zděšení. Světle zelené stěny a růžičkový vzorek na přehozu přes postel a závěsech působily uklidňujícím a přívětivým dojmem, ovšem na stolku a v rohu na podlaze se nahodile válely stohy papírů. Nepořádné hromádky knih pokrývaly veškeré volné plochy. Cédéčka, devédéčka, šňůry, nabíječky, mince, kravatové sponky, navštívenky a brožurky byly rozeseté všude kolem jako konfety. Neuklizené věci, nahodilé krámy a neidentifikovatelné předměty vykukující z různých koutů – těm všem bylo třeba nalézt nový domov. Nebo je vyhodit. Když jsem se zamyslela nad monumentálností úkolu, který mě čeká, vybavila jsem si své desáté přikázání: „udělej, co je potřeba.“ Do jednoho principu shrnovalo celou řádku rad, které mi během let dávala má matka. Obvykle se totiž pod složitými úkoly hroutím a mám ve zvyku si život ulehčovat zkratkami. Nedávno jsme se stěhovali a už dopředu jsem panikařila při představě, co všechno je nutné udělat. Jakou stěhovací firmu mám zvolit? Kde seženu krabice? Jak se náš nábytek vejde do maličkého nákladního výtahu v novém domě? Byla jsem jako ochromená. Matka mě svým obvyklým věcným nevzrušeným způsobem upozornila, že bych jednoduše měla dělat to, co je potřeba. „Nebude to zase až tak obtížné,“ konejšila mě, když jsem jí volala, abych si postěžovala. „Sepiš si seznam úkolů, každý den z nich něco odškrtni a hlavně se nerozčiluj.“ Absolvovat právnické zkoušky, napsat dě-

P R O J E KT Š T ě S T í

kovné lístky, porodit dítě, vyčistit koberce, sesmolit nekonečné množství poznámek pod čarou k životopisu Winstona Churchilla – matka mě pokaždé přesvědčila, že žádný úkol není nepřekonatelný, pokud dělám, co je třeba, krok za krokem. Když jsem si nepořádek v bytě analyzovala, dospěla jsem k závěru, že vzniká z několika rozličných příčin. Zaprvé jde o „nostalgický“ nepořádek, který sestává z reliktů uchovávaných z dřívějšího života. V duchu jsem si zapsala za uši, že si nutně nemusím schovávat obří krabici materiálů, které jsem před několika lety potřebovala na seminář. Zadruhé to byl licoměrný „zásobovací“ nepořádek. Tvořily ho věci, které jsem uskladnila, protože jsou užitečné. I když ne nutně pro mě. Proč si vlastně vůbec schovávám dvacet tři skleněných váziček? Další typ nepořádku jsem viděla v bytech jiných lidí, ale na ten jsem naštěstí netrpěla – spočívá v hromadění věcí, které pocházejí ze zbytečných nákupů ve výprodejích. Nač jsem však trpěla, to byl další druh nepořádku, „dárkovací“, jehož podstatou bylo schovávání dárků, pozorností a upomínek, které jsme nepotřebovali. Nedávno se moje tchyně zmínila, že by se ráda zbavila jedné ze svých stolních lamp, a jestli bych ji nechtěla. „Jistě,“ odpověděla jsem automaticky, „je výborná.“ Ale o pár dní později jsem si to rozmyslela. Stínítko nebylo v pořádku, měla špatnou barvu a ani jsme na ni neměli místo. „Vlastně tu lampu nepotřebujeme,“ napsala jsem jí e-mail. „Ale stejně díky.“ Těsně jsem se tak vyhnula dárkovacímu nepořádku. Taky jsem měla problém s „berličkovým“ nepořádkem. To jsou takové ty věci, které člověk využívá, ale vlastně by neměl: například můj příšerný zelený svetřík (koupila jsem si ho v secondhandu před více než deseti lety), osm let staré spodní prádlo s dírami a roztřepenými okraji. Tento druh nepořádku doháněl matku k šílenství. „Proč musíš nosit zrovna tohle?“ opakovala. Ona sama vždycky vypadá báječ-

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

ně, zatímco já mám problém nenosit stále jen plandavé pláťáky a vytahaná bílá trička. Zvláště těžké vrásky mi dělal „čekatelský“ nepořádek – věci, které na své použití dosud čekaly: lepicí tavná pistole, s níž jsem se nikdy nenaučila pracovat, záhadné stříbrné servírovací náčiní, které od naší svatby leželo netknuté, moje béžové lodičky na supervysokých podpatcích. Odnož „čekatelského“ nepořádku je „předržený“ nepořádek. Objevila jsem velkou hromadu umělohmotných fotografických rámečků. Kdysi jsem je dlouhá léta používala, nyní už dávám přednost jiným, ale stejně se těch starých nedokážu vzdát. Snad nejvíc ze všeho mě rozčiloval „vyčítavý“ nepořádek – když jsem koupila něco nevhodného, a místo abych si připustila, že jsem udělala chybu, jsem si věci nechávala, protože se mi zdálo, že pobytem na polici nebo ve skříni se jaksi zhodnotí. Například ta plátěná taška, kterou jsem koupila přede dvěma lety a vzala jsem si ji jenom jednou, nebo ty nepraktické bílé kalhoty. Jakmile jsem obhlédla situaci, zamířila jsem přímo do zhnisaného srdce své domácnosti: do vlastní skříně. Skládat oblečení mě nikdy moc nebavilo, tudíž na mě nyní z poliček vyhřezávaly nepořádné křivé komínky triček a svetříků. Na tyči se mačkalo příliš dalších kousků, takže když jsem chtěla něco vytáhnout, musela jsem do té změti vlny a bavlny vecpat ruku násilím. Z nedovřených šuplíků vyčuhovala tu ponožka, onde tričko. S uklízením jsem proto začala právě tady. Abych se dokázala správně soustředit, začala jsem s prací v době, kdy Jamie vzal děvčata na návštěvu ke svým rodičům. Jakmile za nimi zapadly dveře výtahu, pustila jsem se do toho. Někde jsem četla, že se vyplatí pořídit si větší skříň, zvláštní kontejnery pod postel, či dokonce speciální věšáky, které na jedné tyčce pojmou až čtvery kalhoty. Já jsem však uznávala pouze jedinou uklízecí pomůcku: pytle na odpad-

P R O J E KT Š T ě S T í

ky. Měla jsem dva typy pytlů – jeden pro věci na vyhození a druhý na darování. A vrhla jsem se do práce. Napřed jsem se zbavila oblečení, které už nikdy nikdo nosit nebude. Sbohem, plandavé kalhoty. Vytáhla jsem všechno, co jsem už opravdu nechtěla vzít na sebe. Sbohem, šedý svetříku, kterýs mi sahal sotva k pupíku. Potom došlo na drastičtější probírku. Ty hnědé kalhoty jsem měla ráda, ale neladily mi k nim žádné boty. Tyhle šaty jsou hezké, ale nikdy jsem si je neměla kam obléct. Přinutila jsem se každou věc si vyzkoušet a promyslet, jestli se mi ještě hodí, a pokud odpověď zněla ne, pryč s ní. Postupně jsem si všimla, v čem šidím. Když jsem si pomyslela: „Tohle bych nosila,“ tak jsem vlastně říkala, že jsem to neměla na sobě. „Tohle jsem nosila“ znamenalo, že jsem si to vzala na sebe dvakrát za pět let. A „tohle bych mohla nosit“ se rovnalo „nikdy jsem si to na sebe nevzala a ani nevezmu“. Když jsem byla hotová, prošla jsem šatník ještě jednou. Nakonec jsem měla čtyři pytle plné oblečení a ve skříni jsem zahlédla značnou část zadní stěny. už jsem si nepřipadala bez energie, naopak se mě zmocnila rozjařenost. Odteď se nebudu muset pořád dívat na svoje omyly! Ani vztekle a bezvýsledně hledat tu bílou košili. Jakmile jsem si vyčistila jeden prostor, okamžitě jsem prahla po dalších trofejích. Aplikovala jsem všechny dostupné triky. Proč bych měla vlastnit třicet náhradních ramínek? Nechala jsem si jich jen pár, čímž jsem získala moře prostoru. Taky jsem vyhodila nějaké nákupní tašky, které jsem si pečlivě a zcela bezdůvodně schovávala celá léta. Původně jsem plánovala, že si proberu pouze věci na věšácích, ale teď se mě zmocnila nová energie, proto jsem zaútočila i na zásuvky s ponožkami a tričky. Místo abych věci, kterých se chci zbavit, vytahovala hezky jednu po druhé, vysypala jsem rovnou celý šuplík a zpátky vrátila jen to, co opravdu nosím. Pásla jsem se pohledem na svůj šatník plný volného místa. Tolik prostoru! A už žádný pocit provinění. Příští den si připíšu další bod. „Dnes večer si užijeme moc legrace,“

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

oznámila jsem Jamiemu zvesela, když se díval na sportovní zprávy v televizi. „Copak?“ Automaticky se zatvářil podezřívavě a okatě šermoval dálkovým ovladačem. „uklidíme tvůj šatník a šuplíky.“ „Aha. Tak dobře,“ souhlasil ochotně. Jeho reakce nebyla žádné překvapení. Jamie miluje řád. Vypnul televizi. „Ale moc toho na vyhození nebude,“ varoval mě. „Většinu věcí nosím pravidelně.“ „To víš, že ano,“ konejšila jsem ho sladce. A v duchu jsem si pomyslela: uvidíme. Probírat se jeho skříní byla opravdu zábava. Jamie se posadil na postel, já jsem po dvou vytahovala ramínka s oblečením a on vždycky s mnohem lehčí hlavou než předtím já ukázal palcem nahoru nebo dolů – pouze jedenkrát prohlásil: „Tyhle kalhoty jsem v životě neviděl.“ Jeho vyhozené oblečení vydalo na obří pytel. Příštích pár týdnů jsem si zvykala na poloprázdnou skříň a všimla jsem si jednoho paradoxu: ačkoliv jsem měla mnohem méně oblečení, připadalo mi, že mám víc co nosit. Všechno, co jsem tu měla, jsem si totiž opravdu mohla vzít na sebe. Ve skutečnosti mít na výběr příliš člověka odrazuje. Široká nabídka možností spíš paralyzuje, než přináší větší uspokojení. Výzkumy dokazují, když si má spotřebitel zvolit například jedno z řady penzijních připojištění nebo v obchodě z tuctu rozmanitých marmelád, že si často vybírá nahodile nebo si nevybere vůbec nic, místo aby se namáhal a svou volbu si musel zdůvodnit. Já jsem se rozhodně cítila líp teď, když jsem měla na výběr ze dvou černých kalhot, než předtím, kdy jsem jich měla patero, ale většina byla nepohodlná nebo už vyšla z módy. Navíc jsem si připadala provinile, že je nenosím. Kdo by si pomyslel, že taková prostinká činnost mě dokáže tak pozitivně naladit? Tou dobou jsem pro uklízení zahořela natolik, že jsem lapala každičkou informaci na dané téma, takže když jedna moje těhotná kamarádka na předpo-

P R O J E KT Š T ě S T í

rodním večírku rozbalovala dárky pro dítě, vyzvídala jsem na hostech, abych se naučila nové strategie. „Zaměř se na odpadní zóny,“ radila jedna kamarádka. „Však víš, stůl v jídelně, kuchyňskou linku, místa, kde obvykle každý nechává něco válet.“ „Dobře,“ přikývla jsem. „Naše největší odpadní zóna je křeslo v ložnici. Nikdy na něm nesedíme, ale vršíme tam oblečení a časopisy.“ „Krámy přitahují další krámy. Když je uklidíš, tak je větší pravděpodobnost, že tam už nikdo nic dávat nebude. A ještě něco,“ pokračovala. „Když si koupíš nový přístroj, dej šňůry, manuál a podobné blbinky do jednoho popsaného zavíracího igelitového pytlíku. Nevznikne tak nepřehledná změť záhadných šňůr od různých přístrojů. A až přestane fungovat, zbavíš se ho a zároveň můžeš vyhodit i příslušenství.“ „Vyzkoušej virtuální stěhování,“ radila mi jiná kamarádka. „Právě jsem to provedla. Projdi se po bytě a zeptej se sama sebe – kdybych se stěhovala, zabalila bych si tohle a tamto vyhodila?“ „Já si nikdy nic nenechávám ze sentimentu,“ tvrdila další. „Jenom když to opravdu používám.“ Všechny rady vypadaly užitečně, ale poslední mi připadala trochu drsná. Rozhodně bych nevyhodila tričko „Spravedlnost nikdy nespí“ z kurzů aerobiku, na který jsem chodila se soudkyní Sandrou Dayovou O´Connorovu, když jsem u ní pracovala jako sekretářka, přestože mi nepadlo, nebo obleček jako pro panenky, který naše prvorozená Eliza měla na sobě, když jsme přišly z nemocnice. (Alespoň že ty věci nezabíraly tolik místa. Mám kamarádku, která si schovává dvanáct tenisových raket z doby, kdy hrála tenis za univerzitu.) Když jedna z mých bývalých spolužaček z univerzity navštívila New York, básnily jsme nad kávou o půvabech uklízení a pořádku. „Co v životě poskytuje větší okamžité uspokojení než uklizená lékárnička? Nic!“ libovala jsem si.

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

„Ne, nic,“ přitakala se stejným zanícením. A zašla ještě dál. „Víš ty co? Já mám prázdnou polici.“ „Cože?“ „Vždycky si někde v domě nechám nějakou polici úplně prázdnou. Ostatní jsou zasekané až na půdu, ale jedna je vždycky prázdná.“ Poezie tohoto rozhodnutí mě dočista ohromila. Prázdná polička! A to má kamarádka tři děti! Prázdná police znamená potenciál, prostor k expanzi, blahobytné mrhání něčím užitečným jen kvůli lehkomyslné eleganci. To taky musím mít! Doma jsem si to namířila rovnou ke své skříni na chodbě a jednu poličku jsem vyklidila. Nebyla nijak veliká, ale teď zela prázdnotou. Vzrušující. Potloukala jsem se po bytě a žádný předmět, velký či malý, mému bdělému oku neunikl. už dlouho mě rozčilovalo hromadění harampádí, které děti tak milují. Blyštivé skákací balonky, miniaturní baterky, umělohmotná zvířátka ze zoo..., tyhle krámy se povalovaly všude. Děvčata je po mně vždycky chtěla a potom se jich odmítala vzdát, ale těžko se pro ně hledalo místo, protože se to nikam nehodilo. Mé osmé přikázání zní „stanov problém“. uvědomila jsem si, že se často s problémem potýkám dlouhá léta proto, že nejsem schopná odhalit jeho pravou podstatu, a tím i nalézt řešení. Například hrozně nerada si věším kabát na ramínko, proto ho obvykle jen tak pohodím přes židli. Stanov problém: „Proč si nikdy nepověsím kabát?“ Odpověď: „Otravuje mě zdržovat se s ramínkem.“ řešení: „Tak si místo toho u dveří nechej udělat věšák s háčky.“ Když jsem se zeptala sama sebe: „V čem spočívá hlavní problém drobných hraček?“ odpověď zněla: „Eliza a Eleanor si tyhle věci chtějí schovávat, ale my na ně nemáme místo.“ Bingo. Hned jsem viděla řešení. Příští den jsem se zastavila v domácích potřebách a koupila pět velkých průhledných nádob. Pročesala jsem byt, posbírala hračkový plankton a umravnila ho. Nepořádek zdolán! Naplnila jsem

P R O J E KT Š T ě S T í

pět sklenic. Ani jsem netušila, jak nádherně se budou na polici vyjímat – barevné, veselé a přívětivé. Moje řešení bylo dekorativní a praktické zároveň. Příjemná, nezamýšlená přidaná hodnota mého úklidu spočívala v tom, že se vyřešila „záhada čtyř teploměrů“: nikdy jsem nemohla teploměr najít, proto jsem kupovala stále nové a nové, a když po mém uklízecím záchvatu vyplavaly na povrch, stali jsme se šťastnými majiteli hned čtyř teploměrů. (Mimochodem jsem je nikdy nevyužila, chci-li zjistit, jestli mají děvčata horečku, pokaždé jim jenom přiložím ruku dozadu na krk.) Hle, tajemství dospělosti: „Jestliže nemůžeš něco najít, ukliď si.“ Zjistila jsem, že je sice jednodušší používat na uklízení univerzální prostory – skříň, zásuvky v kuchyni –, ale větší potěšení přináší, když každá věc má své přesně vyhrazené místo. K drobným životním radostem patří vracet něco tam, kam to patří: když jsem krém na boty pokládala na druhou polici prádlové skříně, cítila jsem uspokojení jako lukostřelec, který trefil přímo do černého. Aby se byt neustále nepropadal do opakovaného chaosu, vypracovala jsem si pár běžných každodenních zásad. Především jsem se řídila svým čtvrtým přikázáním „udělej to hned“ a začala jsem aplikovat „pravidlo jedné minuty“: žádný úkol, který je možné vykonat do jedné minuty, jsem neodkládala. uklidila jsem deštník, založila doklad, odhodila noviny do papíru, zavřela dvířka od skříňky. Tyto kroky zaberou jen pár okamžiků, ale v souhrnu přinášejí impozantní výsledky. Společně s „pravidlem jedné minuty“ jsem dodržovala „večerní šolichání“, což znamenalo deset minut před spaním provést jednoduchý úklid. Pokud jsem věci uspořádala večer, rána jsme měli klidnější a příjemnější, a navíc jsem se tak dobře nachystala na spaní. Dávat věci do pořádku má velice uklidňující účinky a fyzická námaha mi zase připomněla, jak moc jsem už unavená. Kdybych si před tím, než zhasnu, v posteli hodinu četla, tentýž blažený pocit bych neměla.

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

Jak se hromady věcí za zavřenými dveřmi a ve skříňkách začínaly zmenšovat, vrhla jsem se na vizuální nepořádek. Například jsem si předpláceli ohromné množství časopisů a nedokázali jsme je mít hezky srovnané. uklidila jsem šuplík, takže jsme teď mohli časopisy schovat, aby nebyly vidět, ale zase jsme je měli po ruce, abychom si je mohli vzít hned cestou do posilovny. Na nástěnce jsem předtím nechávala viset pozvánky, zprávy ze školy a další nejrozmanitější vzkazy, ale teď jsem je všechny sundala a uložila je do složky nazvané „Chystané události a pozvánky“. Sice jsem ve věcech neměla o nic větší pořádek, ale alespoň ten chaos nebylo vidět. uklízení jsem se zpočátku děsila, protože mi připadalo jako olbřímí úkol, a skutečně to stálo hodně úsilí, ale pokaždé, když jsem se rozhlédla a uviděla další volné místo a uklizené věci, pocítila jsem záchvěv energie. Zlepšené podmínky v bytě mě těšily a čekala jsem, až Jamie řekne: „Panečku, tady to vypadá skvěle! udělala jsi vážně kus práce, je to o moc hezčí!“ Ale nikdy to neřekl. Jelikož miluji své zlaté medaile, byla jsem zklamaná, ale na druhou stranu si zase nestěžoval, že musel odtáhnout přes dvě stě kilo haraburdí do bazaru. A přestože mé úsilí neocenil tak, jak jsem očekávala, vlastně to nevadilo, samo uklízení mi dodalo dobrou náladu a energii.

V Y ř I ď N E P ř í J E M N ý Ú KO L Nehotové úkoly ze mě vysávaly energii a vzbuzovaly ve mně pocit provinění. Připadala jsem si jako špatná kamarádka, protože jsem nedonesla svatební dárek. Cítila jsem se jako nezodpovědný hazardér, protože jsem si nedala zkontrolovat mateřská znaménka, jestli mi nehrozí rakovina kůže (a mám hodně světlou pleť, která odpovídá mým rezavým vlasům). Trápilo mě, že jsem špatný rodič, protože jsem pro naše batole Eleanor nekoupila nové botičky. Představovala jsem si sama sebe, jak sedím před laptopem ve tvaru včelího

P R O J E KT Š T ě S T í

úlu, z každé komůrky vykukuje nějaká včelí hlavička a křičí: „Teď já!“, „Teď já!“ a ji vždycky zaplácnu zpátky. Nastal čas změny. Sedla jsem si a napsala pětistránkový seznam. Psaní byla docela zábava, ale představa, že budu muset všechny tyhle věci, jimž jsem se z nějakých důvodů vyhýbala někdy i dlouhá léta, vyřídit, mě moc nepotěšila. Na povbuzení morálky jsem do seznamu vpašovala několik bodů, které si můžu odškrtnout po pouhých pěti minutách námahy. Příštích pár týdnů jsem se s těmi svými úkoly pracně potýkala. Šla jsem ke kožnímu nechat se prohlédnout. umyla jsem okna. Nainstalovala jsem si do počítače zálohovací program. Rozšifrovala jsem záhadný účet za kabelovou televizi. Dala jsem si podrazit boty. Nicméně když jsem se vrhla na některé složitější věci, musela jsem čelit poněkud deprimujícímu bumerangovému efektu: z jednoho úkolu se vyvrbily další pochůzky. Když jsem si se zpožděním rok a půl cestou k zubaři na čištění zubního kamene poblahopřála, že si můžu odškrtnout bod, vzápětí jsem zjistila, že k němu musím ještě jednou příští týden, protože mám pod plombou kaz. Prostě bumerang. Po měsících odkládání jsem zavolala správci budovy, aby nám spravil nástěnné světlo v ložnici, ale ukázalo se, že to neumí. Dal mi číslo na elektrikáře. Zavolala jsem mu, přišel, sundal světlo ze zdi, ale nedokázal ho spravit. Dal mi tip na opravnu. Vzala jsem světlo do opravny. O týden později jsem ho vyzvedla. Potom přišel elektrikář, aby mi lampu nainstaloval. A světlo znovu fungovalo. Bumerang, bumerang, bumerang. Musela jsem přijmout fakt, že některé protivné úkoly si nebudu moci ze svého seznamu úplně vyškrtnout nikdy. Naopak se mi budou opakovat denně po zbytek života. Konečně jsem se každý den začala natírat opalovacím krémem – no, skoro každý den. Konečně jsem se naučila si každý den čistit zuby dentální nití – no, skoro každý den. (Ačkoliv jsem věděla, že sluneční záření může způsobit rakovinu kůže

L E D E N : P O V Z B u ď V I TA L I T u

a nezdravé dásně znamenají, že mi vypadají zuby, důvody jako vrásky a zápach z úst fungovaly jako motivace spolehlivěji.) Někdy však to nejtěžší na splnění úkolu bylo se do něj vůbec pustit. Jedno ráno jsem odeslala e-mail, který obsahoval pouze čtyřicet osm slov a jehož napsání mi zabralo čtyřicet pět vteřin, přesto mě tížil na mysli nejméně čtrnáct dní. Podobné nevyřízené úkoly způsobují nepřiměřeně velké trápení. Důležitým aspektem štěstí je schopnost udržovat si dobrou náladu a výzkumy ukazují, že člověk si ji nejvíc zlepší, když se mu jednoduchým způsobem podaří dosáhnout úspěchu, například jestliže vyřídí dlouho zanedbávanou nepříjemnou práci. Když jsem se konečně začala zabývat starými nevyřešenými úkoly, dramatický vzrůst energie mě přímo ohromil.

JEDNEJ ENERGIČTěJI Abych měla více energie, aplikovala jsem jedno ze svých dvanácti přikázání: „Jednej tak, jak se chceš cítit.“ Shrnuje jeden z nejužitečnějších postřehů, který jsem se při svém projektu štěstí naučila: Ačkoliv se domníváme, že jednáme na základě toho, jak se cítíme, ve skutečnosti se cítíme podle toho, jak jednáme. Například výzkumy potvrzují, že i snaha o falešný úsměv v člověku vyvolá příznivé emoce, a dokonce existuje názor, že lidé ošetření botoxem jsou méně náchylní k hněvu, protože se nemůžou pořádně mračit. Filozof a psycholog William James vysvětluje: „Čin prý kopíruje pocit, ale skutečný čin a pocit jdou ruku v ruce – a tím, že pozměníme čin, na což máme přímý vliv svou vůli, dokážeme regulovat i příslušný pocit, který na vůli nezávisí.“ Rady současné i starověké toto pozorování potvrzují: prostě chceme-li změnit pocity, musíme nejprve jinak jednat. Ačkoliv strategie „předstírejte tak dlouho, až to budete

P R O J E KT Š T ě S T í

cítit“ zní trochu bláznivě, zjistila jsem, že je nesmírně účinná. Když si připadám otrávená a unavená, zkusím jednat energičtěji. Chodím rychleji. Při telefonování přecházím z místa na místo. Do hlasu vložím více vřelosti a zápalu. Občas se mě už jen při představě, že budu trávit čas s dětmi, zmocní vyčerpání, ale jedno malátné odpoledne jsem místo snahy vymyslet hru, při níž bych mohla ležet na gauči (jsem na tohle vymýšlení až neuvěřitelně vynalézavá), zamířila do místnosti a prohlásila: „Co kdybychom si hráli v dětském stanu?“ A opravdu to fungovalo – podařilo se mi vzbudit v sobě energii jen tím, že jsem energicky jednala.

Koncem ledna jsem měla za sebou slibný rozjezd, ale cítila jsem se šťastnější? Na rozhodnutí bylo příliš brzy. Připadala jsem si čilejší a klidnější, a přestože jsem stále trpěla fázemi přepracovanosti, nebyly tak časté. Jak jsem zjistila, když se za dobré chování odměním – třeba jenom tím, že si odškrtnu nějaký bod na své Listině předsevzetí –, je pro mě jednodušší vytrvat. Trocha posily rozhodně není k zahození. Svá předsevzetí jsem si však musela neustále připomínat. Zvláště na konci měsíce jsem si povšimla, jak můj zápal pro uklízení vyprchává. Moc se mi líbilo, když jsem si onehdy uklidila skříně, protože výsledek byl velice efektní, ale udržovat byt uklizený byl sisyfovský úkol, který nikdy nekončil. Snad mi „pravidlo jedné minuty“ a „večerní šolichání“ pomohou nad nepořádkem vítězit neustále, alespoň po malých dávkách, aby nenarostl do předchozích obřích rozměrů. Nicméně mě překvapilo, kolik mi nastolení řádu a pořádku přinášelo energie a uspokojení. Skříň, na níž bylo kdysi marno pohledět, mi dělala jenom radost. Hromádka papírů pomalu žloutnoucích na okraji mého stolu zmizela. „Drobnostmi,“ napsal kdysi Samuel Johnson, „dosahujeme velkého umění být tak málo nešťastní a tak mnoho šťastní, jak jen dokážeme.“