Kapitola 26
Někde v Americe / Venku
Skřííííííí… Ostrá čepel hloubila téměř milimetr širokou rýhu do zdvojeného skla. Vytvořila kruh, a vzniklou plochu kdosi pomocí přísavného držáku vyjmul. V otvoru se objevil bílý obličej. Do prázdného prostoru strčil nozdry a začichal. Rozhlédl se napravo, pak nalevo. Když zjistil, že je všechno v pořádku, dovnitř se vsunula ruka v bílé rukavici a uchopila kliku zámku. Otočila jí. Cvak. Teď už to byla hračka. Skleněné dveře se nehlučně odsunuly. Skřípal byl uvnitř. Domem se pohyboval pomalu. Tiše. Drahý koberec byl měkoučký, podložený kvalitní izolační vrstvou. Části podlahové krytiny držely pevně pohromadě. Věděl, že nenarazí na žádné problémy, vždyť tenhle dům postavili teprve před pár lety. Navíc si dobře uvědomoval, jak má přenášet váhu a předcházet jakémukoli hluku. Uměl být trpělivý a klidný a věděl, jak se pohroužit do dalšího kroku. A také věděl, jak se vyhnout psům. Proplížil se kolem nich jako zrnko prachu, které se líně vznáší vzduchem. Byl tak pomalý, že zcela unikal pozornosti. Dole pod schody se zastavil. Poblíž stála komoda, na které spočíval překrásný cínový pohár naplněný až po okraj dětskými kovovými autíčky. Trochu zvláštní sbírka v jinak tak přepečlivě vkusně zařízeném domě. Skřípalovi autíčka vrtala hlavou, už když je tu před několika měsíci viděl poprvé. Tehdy cítil pokušení – vlastně měl stejné nutkání i teď –, aby si jedno odnesl do své truhly s poklady.