Kapitola 1
S
ledoval jsem Derryho Welframa v opatrném odstupu asi padesáti kroků, když náhle zavrávoral a upadl na mokrou betonovou plochu. Zůstal nehybně ležet. Zastavil jsem se a přihlížel, jak se mu ruce těch, kdo byli nejblíž, snaží pomoct, jak se kolemstojící tváří zaraženě a nejistě. V jejich obličejích převládalo zděšení. V tu chvíli mě napadlo jediné jadrné, drsné slovo. Derry Welfram nehybně ležel tváří k zemi, zatímco kolem něj vedli čtrnáct dostihových koní přihlášených do dostihu, který se měl běžet ve tři třicet. Zpocení žokejové se po něm jen letmo ohlédli, plně soustředění na to, co je čeká, a třásli se zimou v říjnovém mrholení. Četl jsem jim myšlenky. Jistě si mysleli, že ten člověk je opilý. Vidět na zemi opilce uprostřed odpoledne není na dostihových závodištích nic neobvyklého. Ono nepříjemné, neutěšené odpoledne si žokejové nejspíš řekli, že ten opilec je na tom vlastně dobře. Vykročil jsem nenápadně o kousek blíž a sledoval, co se děje. Někteří z lidí, co stáli nejblíž Welframovi, když upadl, zvolna ustupovali stranou. hleděli za odcházejícími koňmi a bylo vidět, že by se rádi odešli dívat na dostih. Několik dalších přešlapovalo z nohy na nohu, taky měli chuť dát se na ústup, ale styděli se. Jeden člověk, zřejmě s větším smyslem pro odpovědnost, odběhl pro pomoc. Pomalu jsem se loudal k otevřeným dveřím u baru vedle padoku, odkud několik zákazníků vyhlíželo ven. Lidé sedící uvnitř byli vesměs promoklí a sledovali místní průmyslovou televizi.
(5