KaPitOla 1
C
arrollton v Texasu je město vynikající jedinečnou identitou a duchem, které ve Spojených státech jinde normálně nepotkáte. Je to místo, kde lidé chodí po ulicích, ať je venku jakkoli a ať Američané milují svá auta sebevíc. Vždycky tu najdete hlouček lidí na zastávce autobusů. Reklamy jsou tu často psány španělsky, což je neustálá připomínka, že prvním jazykem, kterým tu lidé mluví, natožpak v němž čtou, je právě španělština. Muži ve středním věku se potloukají kolem obchodů se smíšeným zbožím, hledají práci a vyhýbají se policii. Kriminální statistiky tady nejsou nijak vysoké, ale to jen proto, že většina lidí v Carrolltonu policii zkrátka nezavolá. Mlčky zločin přijmou, jelikož nechtějí mít nic společného se zákonem a přitáhnout k sobě případnou nechtěnou pozornost. Jedné chladné noci nedlouho před Vánocemi roku 2001 v cantině v Carrolltonu hrála Brenda Pazová na starém kulečníkovém stole pool se svými přáteli. Poslouchali starou rančerskou muziku s dalšími stálými hosty s temnou minulostí a nezájmem o budoucnost, kteří seděli u baru a snažili se je ignorovat. Brendini přátelé měli všichni tetování i v obličeji a na krku, kde je mohl vidět každý, přestože byla zima. Brenda byla ještě nezletilá, ale nikdo se neodvážil ji obtěžovat. Nikdo nebyl ochotný vstoupit do cesty jí a jejímu gangu, který proslul násilnostmi a šířil strach, kamkoli přišel.
12
samuel lOgaN
Brenda a další členové gangu se věnovali vydírání. Bloumali ulicemi Carrolltonu jako banda městských cikánů a hledali nějaké peníze. Pravidelně se zastavovali u majitelů krámků, kde byla nějaká hotovost, v barech a v kulečníkových hernách, v nevěstincích, v autobazarech a dalších malých podnicích. Majitelé věděli, že o všechno přijdou, pokud nezaplatí. Když se Brenda naklonila kupředu, aby zahrála další strk, rukáv košile se jí vyhrnul natolik, až bylo vidět obrovské tetování na vnitřní straně bicepsu. Další jí zdobilo loket. Horní část pravého zápěstí měla ozvláštněné jménem svého přítele, tři tečky ve stejné vzdálenosti mezi palcem a ukazováčkem tyto nejviditelnější odznaky gangu doplňovaly. Nebyla vražedkyně, ale byla v gangu už dost dlouho, aby si vysloužila frčky. V poolu moc dobrá nebyla, ale ostrý jazyk a hbitý mozek jí pomáhaly udržovat přátele z gangu od těla. Ženy v jejím gangu mužům málokdy odmlouvaly, ale Brenda si to dovolit mohla, protože byla přítelkyní kápa, jediného muže, který měl právo ji zmlátit. Nikdo jiný se jí nesměl dotknout. Každý odvážlivec by pak měl totiž co do činění s ním. Partička hrála kulečník proto, aby nějak zabila čas. Později večer se koná mejdan ve vedlejším městě, v Grand Prairie, ale nikdo tam nespěchal. Už měli zavedenou příjemnou rutinu, zahráli si, dali pár piv a bezstarostně utratili peníze, které pravidelně vyždímali z tvrdě pracujících mužů a žen ve své komunitě. Dnes večer byla Brenda netrpělivá. Chtěla vyrazit. Potřebovala víc akce, než kterou jí nabízela tahle unavená zašlá cantina. Zatímco ostatní ještě hráli, vydala se k veřejnému telefonu u baru, aby zavolala novému známému, klukovi, kterého poznala sotva před pár týdny v nákupním centru. Chtěla, aby ji a její kamarádku Flaku odvezl na ten mejdan. Ostatní se k nim můžou přidat později. Brenda neměla moc příležitostí hledat si přátele mimo
g a N g m a r a s a lVat r u c h a
13
gang. Věděla, že i krátké popovídání s jiným klukem může znamenat potíže, zvlášť když její přítel nemá s „cizinci“ trpělivost. Ale Brenda byla tak trochu rebelka a jeho přání se často vzpírala. Ráda si nalézala kamarády mimo gang. Umožňovali jí být chvíli měkčí a chovat se jako dívka. Svým charismatem každého rychle odzbrojila, přátelství uzavírala snadno. Teď palcem poklepávala na špinavé modré sluchátko placeného telefonu v podniku a chvíli ještě přemýšlela, pak ale vytočila mobil Javiera Calzady. Byl to pohledný mladík, syn mexických imigrantů. Brenda o něm věděla, že je hrdý, tvrdě pracuje a vydělané peníze rád utrácí za hezké věci. Když se poznali, vyprávěl jí o svém autě, na které byl nesmírně pyšný. Instaloval do něj zvukový systém, který mu všichni záviděli, neonové efekty na podvozek a nové poklice na kola, za nimiž se lidé otáčeli. Jeden kluk, kterého znal, mu ty neony ukradl. Javier si ho našel a řekl si o ně. Podle Brendy to chtělo pořádnou odvahu. Javier se občas dostal do nějaké rvačky, ale ty se nedaly rovnat tomu, co prováděl její gang. V mládí se sem tam připletl k něčemu násilnému, avšak v zásadě se držel stranou. Brenda ho obdivovala, protože si ho lidé vážili a protože měl dobré vychování, což nebylo u mladíků i dívek z jejího okolí zrovna běžné. Mnoho jejích známých byli potomci Latinos, imigrantů žijících v Carrolltonu a okolí. Drsňáci, nebo rovnou zločinci. Někteří chodili i chvíli na střední školu, než z ní odešli, jako třeba Brenda. Většina z nich se však tak daleko ani nedostala. S Javierem se Brenda poznala přes společného známého v místním nákupním centru a jemu se okamžitě zalíbila. Úsměv jí rozzářil celý obličej a prolomil tu drsnou slupku. Ten úsměv, který jí získal i přezdívku Smiley, ale tak jí směli říkat jenom přátelé z gangu. Javier ji považoval za dívku, kterou by rád poznal lépe. Neměl tušení, že Brenda patří do pouličního gangu, natožpak že je přítelkyní jeho vůdce. Za tu krátkou chvíli, co spo-
14
samuel lOgaN
lu strávili, neměli čas bavit se o pouličních ganzích nebo o tom, kdo s kým randí. Sotva si nezávazně popovídali a dali vzniknout naději, že při příštím setkání by z toho mohlo být i víc. Když se Brenda Javierovi dovolala, projížděl zrovna Bachmanovým parkem s přilehlým jezerem, což bylo oblíbené místo zdejší mládeže. Javier tu býval často, protože se rád vozil v autě a rád to auto předváděl, zejména ta kola. Ochotně vozil i kamarády. Jeho rodiče na něj moc přísní nebyli. Získal si jejich důvěru a oni věděli, že Javier se nikdy nezdrží venku moc dlouho. Javier měl radost, že se mu Brenda ozvala. Teď má šanci poznat ji trochu víc. Když ho požádala o svezení, velmi rád souhlasil. Jak měl naučeno, zavolal mámě, aby jí řekl, že odveze kamarádku do Grand Prairie a pak pojede rovnou domů. Dorazil do cantiny, kde u baru čekala Brenda s Flakou, hubenou mladou Latinoameričankou. Držely se stranou od Brendiných potetovaných přátel. Nijak se nezdržovali, vydali se rovnou k Javierovu Chevroletu Malibu. Flaca nasedla dozadu napravo, Brenda naskočila dopředu. Vyjeli a Brenda Javiera požádala o jednu zastávku. Chtěla vyzvednout svého přítele Veta. Javier posmutněl, když si uvědomil, že Brenda má přítele, ale otočil se k ní a ona se na něj zase usmála. Nedokázal odmítnout. O Vetovi vůbec nic nevěděl, změna plánu mu však příliš nevadila. Vždyť jedou do Grand Prairie, dalších pět minut žádná ztráta času nebude. Cestou do Vetova bytu se Brenda s Javierem vesele bavila, usmívala se a užívala si chvíle mimo gang, který ji neustále nutil předvádět její „druhé já“. Konečně dorazili k činžáku, kde bydlel Veto, a zaparkovali. Brenda vystoupila a šla ho vyzvednout. Když se s ním vrátila k autu, Javier si všiml, že je z ní někdo jiný, rezervovaná a tichá dívka. To se mu nelíbilo. Nasedla dopředu, ale sotva se na něj podívala. Veto obešel auto, aby si sedl dozadu za Javiera. Usadili se, Javier nastartoval a nálada ve voze přešla
g a N g m a r a s a lVat r u c h a
15
od kamarádství k čemusi vážnějšímu. Javier uvažoval, co Brenda dělá s chlápkem, který ji zjevně činí tak nešťastnou. Flaca byla zamlklá a plaše klopila oči k zemi. Brenda neřekla ani slovo. Skoro hned, co se zavřela dveře auta, Veto za Javierem promluvil. „S kým to táhneš?“ zeptal se nahlas, čímž prolomil rozpačité ticho, jako když kladivo třískne do skleněného stolu. Převzal kontrolu. Jako vůdce Brendina gangu musel vědět, jestli je ten cizinec u nějakých rivalů. „S nikým,“ odpověděl Javier, kterého ta hrubá konfrontace vyvedla poněkud z míry. Veto byl výrazně starší než ostatní. Neuhnul před žádným pohledem, ke všem cizím lidem kolem sebe přistupoval se stejnou vyzývavou ostražitostí. Ti, kdo ho znali, dobře věděli, čeho je schopen. Javier ho neznal, ale vycítil, že s Vetem není radno si nějak zahrávat. Čím dřív je doveze na místo, tím lépe, říkal si. Večer se neodvíjel, jak si Javier původně plánoval, teď je jenom co nejrychleji vysadit a jet domů. Proto řekl Vetovi pravdu. K žádnému gangu nepatří. Malibu vjelo na silnici I-30, jednu ze silnic spojujících Grand Prairie s Carrolltonem. Veto uvažoval. Došel k názoru, že mu Javier neříká pravdu. Aniž cokoli řekl ostatním v autě, změnil večerní plány: poslal esemesku svým gangsterským přátelům v cantině. Když vnitřek Javierova malibu ozářila světla auta za nimi, Veto se rychle ohlédl přes rameno a beze slova se ujistil, že je jeho přátelé následují. Přišel čas oznámit, že se plány změnily. Vytáhl zpoza pasu kalhot chromovaný revolver a pevně přitiskl hlaveň Javierovi k zátylku. Ve tvářích Brendy i Flaky se mihlo překvapení, Javier byl přímo v šoku. Seděl za volantem, ale už mu došlo, co se děje. Ze všech sil se snažil ovládnout strach, volant svíral tak pevně, až mu zbělaly klouby prstů. Tělo se mu napínalo, cítil chladný kov, který se mu tiskl k místu, kde lebka přecházela v páteř. Začal vnímat sebemenší pohyb pistole,
16
samuel lOgaN
sebetišší zachrastění v autě, tělem mu proudil adrenalin, srdce se mu rozbušilo. Usilovně zachovával klid a snažil se dělat jenom nejnezbytnější pohyby, které při řízení potřeboval. Nehledal pohledem pomoc u Brendy, ta se na něj také nedívala. Javier se jí sice zamlouval, ale nemohla Veta přesvědčovat, aby pistoli zase schoval. Veto byl její přítel a vůdce jejího gangu. Jestliže se rozhodl vytáhnout na Javiera zbraň, nemůže mu v tom bránit. Oba vozy překročily hranici do Grand Prairie a Veto Javierovi oznámil, ať zabočí na příštím sjezdu. Javierovi se hlavou jako o závod hnaly chaotické myšlenky, Veto mu k ní dál tiskl zbraň. Veto byl klidný, nevystupoval nervózně, pokyny nevykřikoval. Držel Javierův život na špičce prstu na spoušti, přesto se choval, jako by jen starému kamarádovi říkal, kudy má jet. Na konci rampy sjezdu se malibu otočilo doprava směrem k MacArthurovu bulváru a pak se rychle stočilo doleva k otevřenému štěrkovému parkovišti naproti továrně na betonová potrubí. Po MacArthurovu bulváru žádná auta nejezdila. Přední světla malibu protínala mrholení a ozařovala otevřený prostor za parkovištěm. A sakra, pomyslel si Javier. Opuštěná štěrková příjezdová cesta vedoucí k jezeru, kam místní rybáři zabloudí leda o víkendech. Je sobota, pozdě večer, zima a prší, na konci té cesty nikdo nebude. Perfektní, pomyslel si Veto. Javierovi nařídil, ať dojede k otevřené bráně, věděl, že to druhé auto pojede za nimi. Na konci příjezdové cesty se pneumatiky malibu stočily a zastavily v mokré trávě, štěrku a blátě. Druhé auto zaparkovalo za prvním. Brenda uvažovala o pár kroků dopředu. Tohle už znala. Veto moc rád kradl auta a nejradši auta s hezkými koly. Byla si téměř jistá, že později té noci budou všichni slavit a smát se tomu, jak Veto Javiera vyděsil a nechal ho stát v Grand Prairie bez auta. „Vystup si,“ oznámil Veto Javierovi, než otevřel dveře i u sebe. Pořád na Javiera mířil. Javierovi se ulevilo, že se
g a N g m a r a s a lVat r u c h a
17
mu už k hlavě netiskne zbraň, ale pořád ho svíral děs. Tohle měl být rychlý výlet do Grand Prairie, kam by odvezl Brendu a její kamarádku na nějaký večírek. Došlo mu, jak je to tu opuštěné, a hlavou se mu prohnaly všelijaké scénáře, co se mu může stát. Myšlenka střídala myšlenku, snažil se vymyslet nějaký plán, jak utéct. Náhodné kolemjdoucí nebo policisty rychle pustil z hlavy. Hledat ho bude jenom máma, která si brzy začne dělat starosti. Ta představa mu na klidu nepřidala. Jenomže teď už neměl čas přemýšlet, Veto s přáteli ho obklopili a odváděli mezi stromy, mimo příjezdovou cestu směrem k jezeru. Šustění deště dopadajícího na koruny stromů a lesní podrost sem tam přerušilo projíždějící auto na nedaleké silnici. Větvoví tu nebylo nijak husté, stromy bez listí gangstery ani jejich oběť před deštěm a chladem příliš nechránily. Nohy se jim bořily do měkké země. Javier za sebou slyšel dusot mnoha nohou lámajících větvičky a sešlapávajících mokré listí na zemi. Smysly měl v pohotovosti, vnímal i svěží chlad vzduchu. Brenda s Flakou z auta sledovaly, jak Veto zasunul pistoli zase za opasek a zadíval se na Javiera. Pak se otočil k mužům ze svého gangu. To byl signál. Někdo do Javiera kopl, Javier padl k zemi. Okamžitě se snažil bránit, jenže ho kopali do hlavy, do slabin, do břicha i do zad, až se stočil pevně do klubka. Instinktivně si rukama chránil hlavu. Nohy přitáhl k tělu, aby si ochránil břicho a hrudník. Všechny nervy se mu zjitřily bolestí, dál do něj kopali a mlátili ho, útočili pěstmi i nohama. Chlad už necítil, mozek se mu dokázal soustředit už pouze na bolest, která přehlušovala všechno ostatní. Lapal po dechu. Brenda jen sykla, kdykoli Javiera kopli do hlavy. Věděla, jaké to je. Brzy bude konec, říkala si. Javier je tvrdý kluk. Vydrží to. Partu to záhy unaví a přestane bavit a odjedou na ten mejdan. Než s Javierem skončili, Veto i ostatní dýchali hodně ztěžka. Jejich horký dech tvořil v chladném večerním vzduchu obláčky páry. Stáli nad Javierem, který ležel na zemi
18
samuel lOgaN
v blátě, tlejícím listí a krvi. Pořád byl při vědomí. Sice nedokázal vnímat skoro nic než hučení v uších, ale došlo mu, že už ho nemlátí. Nacházel v tom jistou úlevu, přestože se mu žaludek svíral nevolností. Před očima mu tančily hvězdičky. Ale alespoň už skončili a nechají ho být. V tom kratičkém okamžiku si Javier dovolil doufat. Veto však ještě neskončil. Kývl na dalšího gangstera, který mu pomohl Javiera popadnout a zvednout na kolena. Javier se kymácel, zbité tělo příliš neovládal. Jen stěží se dokázal udržet zpříma. Hlava mu padala na prsa, při každém nádechu měl navíc pocit, jako by mu hruď rozdíraly tisíce střepů. Chtěl jen padnout zase zpátky na zem. Ale Veto ho jednou rukou držel pevně za rameno a spadnout mu nedovolil. Druhou rukou rychle sáhl pro zbraň. Bleskovým pohybem vytáhl pistoli zpoza pasu a přitiskl krátkou hlaveň k Javierovu levému spánku… Déšť dál bubnoval do předního skla Javierova auta v přirozeném rytmu. Pak Brenda uslyšela výstřel. Vlhkost vzduchu štěknutí pistole ztlumila, ale rána se autem i Brendiným vědomím nesla pořád dost jasně. Brenda lehce nadskočila, když výstřel padl. Zhluboka se nadechla a došlo jí, že ji to trochu rozesmutnilo. Většina lidí, které Veto zabil, pro ni byly naprosté nuly, ale Javiera měla ráda. Okénkem na místě spolujezdce, které smáčel déšť, Brenda pozorovala, jak Veto Javiera pustil. Javierovo tělo padlo na zem. Nikdo nic neříkal. Všechno se přihodilo tak rychle, mužům ještě v uších zněly nárazy pěstmi a kopance a pak to závěrečné vyštěknutí zbraně. Stáli na dešti. Krev se jim tělem hnala jako o závod, chvíli jim trvalo, než se v nich instinkty utišily a přemohl je poklid večera. Všichni věděli, proč musel Veto Javiera zabít. Když chladnokrevně zabil cizince, dokazoval, že je šéf. Tak to chodilo. Před odjezdem kluci přidřepli a začali Javierovi zouvat boty. Někdo mu vzal peněženku a prohledával ho, jestli u sebe nemá něco cenného. Javiera nechali ležet v blátě a vraceli se k autům. Než Veto nasedl za volant malibu,
g a N g m a r a s a lVat r u c h a
19
otřel své otisky z kliky na dveřích. Posadil se k volantu a pokřižoval se. Odtažitým tónem pronesl: „Odpusť mi, Pane, čin, který jsem spáchal.“ Vetovy dlouhé hubené prsty otočily klíčkem v zapalování. Javierovo auto nastartovalo. Veto nasadil zpátečku, otočil se a přimhouřil oči proti předním světlům auta za sebou. Pomalu couval příjezdovou cestou. Jakmile vjeli zase na parkoviště, Veto vozidlo zprudka obrátil. Brzy už obě auta mířila k Dallasu. Brenda mlčela. Na Flaku na zadním sedadle málem zapomněli. Během dvacetiminutové jízdy do Carrolltonu nikdo nepromluvil. Veto sjel z I-35 a zamířil k Walnut Hill Lane, kde s Javierovým autem zabočil k poli nedaleko parkoviště motokár u staré železnice. Veto, Brenda a Flaca z malibu vystoupili a dávali si pozor, aby nikde nenechali otisky. Veto otřel volant a vnitřek dveří na straně řidiče a pak nařídil svým lidem, ať sundají z malibu kola. Ruce oteklé z mlácení Javiera se pustily do práce. Šlo to pomalu. Deštěm nasáklá země neunesla váhu vozu. Hever se zabořil do bláta, než se opřel o pevnou zem. Prochladlé zablácené ruce se snažily kluzký kov držet co nejpevněji. Nakonec byla partička donucená svou snahu vzdát a malibu opustit bez výsledku.
KaPitOla 2
B
renda Pazová byla v Texasu teprve pár měsíců, když potkala Veta. Narodila se v městě San Pedro Sula v Hondurasu, do Spojených států se dostala jako legální imigrant, když jí byly tři roky. Vyrůstala v El Monte, imigrantské komunitě kousek od silnice na San Bernardino, na východ od Los Angeles. Výborně se učila a byla hodná dcera milující rodiny, jedno z šestnácti dětí, které měl její otec s různými ženami. José Paz měl sice dětí hodně, ale k Brendě se choval, jako by byla jedináček. Byla jeho nejmladší, hodně se o ni staral. Už jako mladičká měla pager i mobil. Brendin otec dřel dlouhé hodiny jako mechanik dieselových motorů. Specializoval se na obrovské motory traktorů. Byl to menší podsaditý muž s ošlehanou tmavou kůží a kratičkými černými vlasy. Přímo ztělesnění tvrdě pracujícího imigranta. Vstával před úsvitem a domů se vracel po západu slunce, a to sedm dní v týdnu. Mozolnaté ruce měl oteklé a rozbolavělé. Den za dnem si smýval mastnotu z dlaní a prstů průmyslovým rozpouštědlem, proto měl pokožku popraskanou a ty praskliny neustále svědily. Po nehodě v práci, která mu rozdrtila pravou nohu, mu doktoři dali kovový implantát. Když byla zima, noha ho bolela. José bez ohledu na počasí chodil pořád v tomtéž: nosil šortky, tričko a žabky. Byl to prostý, pokorný muž, který nechtěl o moc víc než tvrdě pracovat a postarat se o svou rodinu, a především pak o svou malou holčičku.
g a N g m a r a s a lVat r u c h a
21
Brendina matka Rosa nepracovala. Starala se o Brendu, jediné dítě, které s Josém měla, a vyzvedávala ji každý den ze školy. Když pršelo, přinášela jí vlastní deštník. Brenda si byla s oběma rodiči velmi blízká a užívala si láskyplnost uzavřené rodiny, do které patřily i tetičky, strýčkové, bratranci a sestřenice. V dětství se naučila hledat podporu a lásku právě u své rodiny. V prvních měsících roku 2001 začali mít José a Rosa manželské problémy. On dlouho pracoval a Rosa se začínala propadat do hlubin potíží daných psychickou poruchou, které José, Brenda ani zbytek rodiny nerozuměli. Vypadalo to jako schizofrenie, ale nikdo to nevěděl jistě. José se snažil Rosu ze všech sil podporovat, i když její nemoc přerostla z mírných problémů do závažného duševního onemocnění, a tak rodinu přestěhoval zpět do Hondurasu. Tam pro ně koupil malý domek na okraji San Pedro Sula, hlavního města průmyslu. Toto rozhodnutí však nestačilo. Rosa se propadala do hlubin duševního onemocnění čím dál víc a už se nemohla starat o jejich dceru. Denně brala léky, aby vůbec vnímala realitu. Když si dávku nevzala, bloudila městem a nevěděla, kde je ani jak se jmenuje. Brenda oslavila patnácté narozeniny v Hondurasu. Dokončila tu osmou třídu a potřebovala nastoupit na střední školu. José se zase potřeboval vrátit do Spojených států kvůli práci. Na svou ženu se spoléhat nemohl. Chtěl, aby Brenda začala chodit na střední školu ve Spojených státech na začátku školního roku, proto musel učinit závažné rozhodnutí: poslat dceru na konci léta do Spojených států ke svému bratru Rafaelovi do texaského Carrolltonu. Brenda přijela do Texasu nadšená z nového prostředí, jako každý dospívající, přesto ji velmi rozesmutnilo odloučení od rodičů a ještě víc matčin stav. Na patnáctiletou dívku to bylo příliš velké břemeno. Odloučení bylo těžké, víc však Brendu trápila matčina nemoc. Brenda totiž nechápala, co matce přesně je. Jeden
22
samuel lOgaN
den bývala stejná jako dřív, ovšem hned druhý den byla někým úplně cizím. Brenda žila pod strýčkovým dohledem v Texasu a rychle zjistila, že tady se žije úplně jinak, než jak byla zvyklá. Rafael Paz měl dvě děti a na Brendu pramálo času. Musela se dělit o malý byt se čtyřmi dalšími lidmi, což se vůbec nepodobalo privilegovanému postavení jedináčka v domě, kde měla dva pokoje jenom sama pro sebe. Cítila se tady jako břímě, ne jako milovaný člen rodiny. Nikdo ji tu nevyzvedával ze školy, nikdo jí nepomáhal s úkoly. Život v Texasu, to byla dramatická a náhlá změna. Nerozmazlovali ji, naopak byla nucena se sama vypořádat s životem v novém městě, kde neměla žádné kamarády. Láska a podpora, které tak potřebovala a na něž byla zvyklá, tu chyběly. Měsíc po začátku školy se studium dostalo na vedlejší kolej, pro Brendu bylo nejdůležitějším cílem najít si kamarády. Toužila po pozornosti a nesnášela návraty domů, kde jí kyselý strýc a nelaskavá rodina nenabízeli o nic víc než nejzákladnější minimum spolužití. Brenda byla od přírody přátelská a otevřená, proto si rychle našla hodně známých. Nakonec se její kroužek rozrostl také o trochu starší kamarády, kteří do školy nechodili. Partička ze školy se sice se světem ulice, gangstery a kriminálníky, překrývala jenom velmi okrajově, ale stačilo to, aby to Brendu vtáhlo do úplně jiného života, než jaký poznala v Kalifornii. Jedním z jejích nových přátel byl jistý Salvadořan, drobný kluk s vyzáblou tváří a zapáleným odhodláním. Od čela dolů ho pokrývalo tetování, které do světa vykřikovalo jeho moc v pouličním gangu. Jeho život určovala snaha přežít na ulici. Byl to tvrďák, jenž si nebral servítky, hrdý a mocný kluk. Ale taky to byl muž, který se jí díval do očí, který ji poslouchal, když něco povídala, který jí pokládal otázky, jež ukazovaly, že ho doopravdy zajímá, co mu Brenda říká. Soustředil se na ni a zaplnil jí v srdci tu prázdnotu, která
g a N g m a r a s a lVat r u c h a
23
v něm zbyla po rozsáhlé rodině v Kalifornii. Zahnal apatii ve strýcově domě. Když Brenda poznala Veta, myslela si zkrátka, že potkala svou životní lásku. Vetovi se líbil Brendin úsměv, její živost a charisma. Pár týdnů poté, co se poznali, spolu začali chodit. Veto byl s Brendou rád. Dokázala ho rozesmát a uměla dát najevo, že má srdce. Respektoval její intelekt a chování. Kvůli své pozici však mohl chodit jenom se členkami vlastního gangu. Brendin život doma nestál za nic, proto byla ideálním cílem pro toho, kdo se snaží získat nového člena gangu. Potřebovala někam patřit a potřebovala ve svém novém životě v Texasu nějakou pevnou jistotu. Veto se tou jistotou stal, a navíc se stával i vzrušující láskou. Chodili spolu celý podzim a začátek zimy, až Veto Brendu přesvědčil, že má do jeho gangu vstoupit.