Část první
NA SEZNAMU SMRTI 1644
l. Rákoczi má zálusk na Krásnou Horku „Bojíte se o život, důstojný pane?“ „Na mém životě už tolik nezáleží, ctihodný kníže, jako na vašem,“ odpověděl mírně pastor, ale v pronikavých očích se mu mihl stín smutku. „Máte už svá léta a měsíc od měsíce stále víc nepřátel.“ „Ty mi ani nepřipomínejte, jsou to jenom vypočítaví zrádci.“ „Jeho Veličenstvo císař Ferdinand vás prohlásil za zrádce a nepřijal vašeho vyslance.“ „Ano, odmítl přijmout moje podmínky!“ zvýšil hlas Juraj Rákoczi. „A já mu proto vyrvu z rukou i to, na čem si nejvíc zakládá.“ „Buďte opatrný, pane.“ Pastor varovně zvedl prst. „Vyhýbejte se těm, co vás bezhlavě ženou do záhuby, protože se chtějí zmocnit vašeho majetku.“ „Bez nich se neobejdu, důstojný pane. Pokud jim nehodím pár hrstí zlaťáků, nebudou mě chránit.“ „Už teď se postavili proti vám, kníže. Ztratil jste důvěru francouzského i švédského dvora, protože jste porušil podmínky spojenecké smlouvy.“ „Musel jsem bránit svoje zájmy!“ Rákoczi hrdě vypjal hruď. „Jinak bych ztratil prestiž, kterou jsem konečně po tolika letech ve Vídni získal.“ „Panovník nikdy nepřistoupí na vaše požadavky a je jenom otázkou času, kdy se mu podaří zasadit vám rozhodující úder.“ „Prokletí Habsburkové!“ rozhodil Rákoczi rukama a tvář mu ztvrdla. „Gábor Bethlen, můj slavný předchůdce, dokázal pokořit rozpínavého císaře Ferdinanda, a já zase ukážu jeho nástupci, že jeho moc není neomezená.“ „Nesmíte zapomínat, kníže, že za Jeho císařským Veličen-
9
stvem stojí katolická církev. Jestliže se proti ní otevřeně postavíte, zničí vás, stejně jako už zničila mnoho dalších našich bratrů ve víře.“ „Právě proto jsem vzal spravedlnost do svých rukou a pomstím každého zavražděného protestanta!“ hrozivě vykřikl Rákoczi a vytasil z pochvy krátký meč. „I svatý Petr usekl ucho Malchusovi, když v zahradě Getsemanské bránil svého mistra.“ „Kristus mu však přikázal, aby meč zase schoval,“ namítl učený pastor, který dobře znal prudkou povahu sedmihradského knížete. „Jako váš důvěrný rádce vám upřímně doporučuji, abyste namísto násilí volil raději cestu odpuštění a diplomatického jednání.“ „Už jsem vyjednával a prosil příliš dlouho, důstojný pane,“ stál na svém Rákoczi, ale meč schoval. „Vím, že vy vždy dáváte přednost pokojné cestě, jenomže v tomto případě jsem nucen použít osvědčené vojenské umění a sílu zbraní.“ „Chcete zas prolévat nevinnou krev, kníže? Copak už nebylo dost nelidského vraždění ve jménu křesťanství?“ „Zastáváte se ctižádostivých Habsburků, otče? Kardinálové teď mají v Uhrách větší moc než sám palatin! A neštítí se ničeho! Dokonce posílají naše horlivé hlasatele slova Božího na galeje!“ „Ani my protestanti nejsme bez viny, kníže. Jenom si vzpomeňte, kolik nevinných katolických kněží jste dal povraždit.“ Rákoczi pokrčil rameny. „Takový už je zákon pomsty, důstojný pane. Oko za oko, zub za zub! V opačném případě by nás nesnesitelní katolíci vymýtili i s kořeny.“ „Nejhorší na tom je, že kvůli vaší tvrdosti se od vás odvrátilo i mnoho protestantských bratrů.“ „Ty, co kolaborují s Habsburky, stihne krutý trest. V našich řadách žádné zrádce nestrpíme!“ „I vy jste před dvanácti roky zradil švédského krále Gustava Adolfa,“ namítl pastor, ale setkal se jen s vyčítavým pohledem. „Kdybyste mu podle dohody přišel na pomoc, Albrecht z Valdštejna by u Lützenu neporazil švédskou armádu.“ „Tak už dost, důstojnosti,“ ohradil se Rákoczi a jeho sebevě-
10
domá tvář se zachmuřila. „Ani Gábor Bethlen, který získal od císaře titul říšského knížete, by se nezachoval jinak.“ „Mýlíte se z rozčilení, či jste tak zaslepený, mocný kníže? Gábor Bethlen měl přece důvěrné kontakty s Albrechtem z Valdštejna a spojil se s Turky za zády Jeho císařského Veličenstva.“ „Konečně jsme našli společnou řeč, důstojnosti,“ ironicky přisvědčil Juraj Rákoczi. „Turečtí psi jsou dnes jedinou pevnou zárukou spolehlivosti.“ „Vraždí naše děti, znásilňují ženy, zotročují křesťany a pustoší nejen Uhry, ale i Sedmihradsko. Proč se s nimi chcete spojit, kníže, když nás, věřící, tak otevřeně nenávidí?“ „Máme s Turky jeden společný cíl, který světí všechny prostředky: chceme rozbít okovy despotické moci Habsburků a zmocnit se jejich území.“ „Turci námi opovrhují a vraždí všechny křesťany bez rozdílu, kníže, nezáleží jim na tom, zda to jsou katolíci či protestanti. Hrajete si s ohněm, ale jestli si nechcete…“ Kočár, ve kterém muži jeli, se náhle prudce naklonil a pastor nečekaně spadl k nohám svého mecenáše. Provinile zvedl hlavu a setkal se s pohledem neúprosného vládce Sedmihradska, který výsměšně utrousil: „Možná nás zrovna přepadli právě Turci a chystají se nám zaživa stáhnout kůži z těla.“ Potom pomohl pastorovi posadit se zpátky na místo, ale než se důstojný pán stačil vzpamatovat, Rákoczi otevřel dvířka kočáru, vyskočil ven, sáhl pod zlatem vyšívaný kabátec a vytasil krátký meč. „Co se stalo, kapitáne?“ zeptal se podrážděně a pohlédl na pohodlný kočár, jehož zadní kolo se zabořilo do hlubokého bahna v příkopu. „Kočí sjel z cesty? Je snad opilý?“ „Bože chraň, urozený kníže, to by ho přišlo draho. Ale koně se splašili, protože z lesa vyběhla srna. Musíme kočár vytáhnout z bláta. Nařídím chlapům, aby…“ „Moc mluvíte, kapitáne,“ přerušil ho stroze Rákoczi a podal ruku pastorovi, který vystupoval z kočáru. „Raději konejte svou povinnost, ale hned!“
11
Kapitán se postavil do pozoru, srazil podpatky vysokých bot a mlčky přikývl. „Hádal jste špatně, kníže,“ ozval se pastor smířlivě. „Nebyli to Turci.“ „Se mnou jste vždycky v bezpečí a nemůže se vám nic stát, důstojný pane,“ ujistil ho sebevědomě Rákoczi a přitom sledoval, jak vojáci tlačí kočár z bahna na cestu. „Vedle mě vám nezkřiví jediný vlásek na hlavě ani obávaní Turci.“ „Důvěřujete jim, kníže?“ „Je nutné držet si je pěkně od těla, ale jinak se na ně dá spolehnout. Ujišťuji vás, že nemám věrnější spojence proti císaři než právě je.“ „Nevěřte Turkům, kníže! Potřebují vás jen při mocenských rošádách. Při nejbližší příležitosti vás však zradí a odkopnou jako prašivého psa.“ „Dosud jsme plnili vzájemné dohody a jen díky jejich vojenské pomoci se mi podařilo získat polovinu Horních Uher a sedm východních žup.“ „Měl jste štěstí, jenomže to je vrtkavé,“ zapochyboval pastor a opět nastoupil do kočáru, který vojáci už vytáhli z příkopu. Rákoczi přidržel pastorovi dvířka a hrdě prohlásil: „Spoléhám se na vojenskou sílu a územní moc, kterou jsem za poslední roky získal. Věřme v Boží pomoc, důstojnosti, a víc nepotřebujeme!“ Rákoczi chtěl také nastoupit do kočáru, ale zezadu k němu přistoupil kapitán, kterého před chvílí pokáral za mnohomluvnost, a oslovil ho: „Zadržte, vzácný kníže! Právě se vrátili vaši zvědové a chtějí s vámi mluvit.“ „To jsou zpátky nějak rychle!“ Kníže se naklonil do kočáru a omluvně zamumlal: „Mějte chvilku strpení, důstojný pane.“ Jen zavřel dvířka, už před ním stál jeden z jeho nejlepších vyzvědačů, uctivě se uklonil a zadýchaně spustil: „Nesu špatné zprávy, urozený kníže! Do Krásné Horky už se nedostaneme!“ „Co to povídáš? Žertuješ?“
12
„To bych si nikdy nedovolil, pane!“ „Tak mluv! Co to má znamenat?“ pobídl ho Rákoczi a změřil si podsaditého chlapíka přísným pohledem. „A proč jste tak udýchaní? Copak vás honili běsi?“ „Bylo to horší, velkomožný pane,“ ozval se druhý z trojice vyzvědačů, hubený jako prst. „Na Krásné Horce na nás poštvali psy, a kdybychom nevzali nohy na ramena, určitě by nás zamordovali.“ „Zbabělce v hajduckém vojsku nestrpím!“ zlostně ho přerušil Rákoczi a zamával mu pěstí u nosu. „Ptal jsem se Rafaela, ne tebe, rozumíš?“ „Stalo se přesně to, co řekl Arpád, Vaše Urozenosti,“ zastal se společníka Rafael a rozhodil rukama. „Ani nás nenechali vyřídit vzkaz, pustili na nás psy a hradní pán rozkázal, ať nás pochytají a pověsí za žebra!“ „Nevděčný kapitán z Krásné Horky vystrkuje růžky?“ prohodil Rákoczi posměšně a dodal: „Chce získat hrad do vlastních rukou, proto se postavil proti nám, aby se jidášským gestem zavděčil Habsburkům.“ „Vzkázal vám, urozený pane,“ přispěchal s vysvětlením třetí z vyjednavačů v obavě, aby neúprosný Rákoczi v návalu hněvu neuhodil vyhublého Arpáda, „že už se do Krásné Horky nemusíte obtěžovat.“ „Až tak si troufá ten ctižádostivý Andrássy?“ vykřikl Rákoczi pohrdavě. „A co ještě mi ten zrádce vzkazuje?“ „Že prý nebude podávat pomocnou ruku takovému satanovi v lidské podobě, jakým je sedmihradský kníže,“ váhavě pronesl Rafael. „Za tuhle bohapustou opovážlivost zaplatí životem!“ vykřikl Rákoczi a chtěl Rafaela uhodit, ale ten pohotově uskočil, zvedl ruku a zaprotestoval: „Neračte se zlobit, můj pane! Přece jste chtěl vědět, jak se kapitán Krásné Horky zachoval, či snad ne?“ „Jsi měkně mazaný, Rafaeli.“ Juraj Rákoczi náhle změnil tón a smířlivě ho poplácal po rameni. „Takové, jako jsi ty, potřebuji.“
13
„Ještě vám máme vyřídit,“ ozval se nejistým hlasem třetí z vyzvědačů, „že velitel Krásné Horky slouží Jeho císařskému Veličenstvu, a ne zbabělci, co vyjednává s Turky.“ „Však já mu brzy ukážu, kdo je tu svrchovaným pánem a kdo vládne nejen v Krásné Horce, ale i v celém Sedmihradsku a odbojných Uhrách,“ vybuchl rozzuřený Rákoczi. Rychle se obrátil ke kapitánovi, který celou dobu mlčky stál vedle něho, a rozkázal: „Ať vojáci vyrazí přímo na Krásnou Horku, ale cvalem!“ Zvědové vydechli úlevou: jejich rozzuřený pán se obrátil na patě a nasedl do kočáru, který mu ještě před smrtí daroval jeho předchůdce Gábor Bethlen.
Po vysokých horách, obklopujících ze všech stran Krásnou Horku, se rozlévaly zlaté sluneční paprsky. Zeleň lesů hýřila mnoha odstíny a na obzoru nádherně splývala s oblohou modrojasnou jako moře. Na pevné hradby Krásné Horky, kde stál velitel hradní posádky se svou milovanou ženou, dotíral v prudkých poryvech svižný májový vítr. „Bojím se, Petere,“ zvolala Žofie hlasem znějícím jako stříbrný zvonek a hvízdající vítr jí bral slova od úst. „Obávám se nejen o tebe, ale i o našeho synka.“ Kaštanové vlasy jí vlály a v podmanivých očích se jí jako perly třpytily slzy prosvícené slunečními paprsky. Svého manžela milovala Žofie od chvíle, kdy ji přepadli hajduci a on jí zachránil život, a teď se cítila v Krásné Horce ohrožená. „Drahá Žofie, víš, že tě miluji z celého srdce,“ snažil se ji uklidnit manžel a objal ji kolem štíhlého pasu. „Bojíš se zpupného sedmihradského knížete? Nesahá ti ani po paty.“ „Měl jsi jeho posly přijmout vlídněji, a vyjednávat s nimi, jak dlouho to jen šlo. Juraj Rákoczi je bezcitný oligarcha, kterému není nic svaté. Pomstí se nám za urážku svého majestátu, na kterém si tak zakládá.“ „Necouvnu zbaběle před uzurpátorem moci v Uhrách! Před mužem, který vraždí nevinné a drancuje jejich majetky jenom proto, že se k němu nepřidali.“
14
„Má silnou armádu a za to, že jsi mu vypověděl poslušnost, se pomstí a vyplení náš hrad. Nezastaví se před ničím, ani před vražděním šlechticů – proto se všichni přidávají na jeho stranu!“ „Zapomněla jsi, Žofie, jak se zachoval k našim předchůdcům, k obávanému rodu Bebeků?“ zeptal se kapitán Andrássy a odhrnul z manželčiny něžné tváře větrem rozcuchané vlasy. „Podlézali mu a zradili nejen panovníka, ale nakonec i jeho. A to se jim stalo osudným.“ „Byl to krutý rod, v tom máš pravdu, drahý. Ty však musíš dbát na bezpečí své rodiny. Jsi schopný ubránit Krásnou Horku proti přesile sedmihradských hajduků?“ V tom okamžiku se s vrzáním otevřela hlavní brána a po hrbolaté cestě svažující se do podhradí cvalem vyrazili dva jezdci. Peter Andrássy je provázel znepokojeným pohledem, dokud mu nezmizeli z očí v lese, jenž chránil jako živá hradba úbočí pod hradem. „Trvalo jim dost dlouho, než se vydali na cestu,“ zapřemýšlel nahlas, obrátil se k manželce a přitiskl ji k sobě. „Nemohl jsem se dočkat, až je uvidím odjíždět. S tebou, drahá, a s Boží pomocí ubráním Krásnou Horku i před tureckými hordami, nejen před sedmihradským knížetem.“ Nárazy větru náhle proťaly výkřiky a výhružky ozývající se z cesty pod hradbami. Andrássy s manželkou spatřili dva dráby na koni, jak před sebou ženou potácejícího se muže. Andrássy si všiml, že jeden z nich udeřil neznámého bičem, a ucítil, jak sebou manželka trhla. Nešťastník bolestně vykřikl a vysíleně padl na zem. Jeden z drábů seskočil z koně a kopl do ležícího muže jako do psa. Chudák se namáhavě zvedl a snažil se udržet krok s dráby, kteří ho popoháněli kletbami. „Vy dva tam dole – co to má znamenat?“ rozmrzele na ně zavolal správce hradu a vyklonil se z výklenku, aby ho viděli. „Proč s ním zacházíte tak hrubě?“ Drábi nejdřív zůstali jako opaření a překvapeně civěli nahoru. Ten, co do ubožáka kopal, se však po chvíli vzpamatoval a chraptivým hlasem křikl:
15
„Vždyť je to jenom prašivý pytlák, urozený pane! Načapali jsme ho při…“ „Přiveďte ho okamžitě ke mně, Kašpare!“ rozzlobeně mu skočil do řeči Andrássy. „A už se ho ani nedotknete, rozumíš?“ Brána se pomalu se skřípotem otevřela a stráže vpustily dráby s pytlákem dovnitř. Velitel se obrátil k zasmušilé Žofii a ujistil ji: „Ti dva to za toho nešťastníka pořádně schytají. Už třetí rok vtloukám našim drábům do hlavy, aby se nechovali k poddaným bezcitně, ale jako bych mluvil k hluchým, vůbec mě neposlouchají. Ale pytláka taky čeká trest.“ „Neubližuj tomu člověku, Petere,“ zaprosila Žofie a vyklouzla z manželova objetí. „Slíbils mi, že nikdy nebudeš zacházet s chudáky tak hrubě jako nenávidění Bebekové.“ „Copak jsem ten slib nedodržel, drahoušku?“ zeptal se vyčítavě velitel Krásné Horky a chtěl ji chytit za ruku, ale Žofie se už rozběhla ke schodům vedoucím na horní nádvoří. „Kam tak spěcháš?“ „Za synem – a ty se, prosím, chovej lidsky.“ Andrássy ji doprovázel pohledem: když sešla po točitých schodech a zmizela ve zdech paláce, zamyšleně zvedl oči k vrcholkům hor, které se v zelenomodrých vlnách táhly až k modravému horizontu. V tom okamžiku se mihl na hradbách protáhlý stín a z výšky se ozval pisklavý skřek. Andrássy spatřil dravého orla, kroužícího nad hradem. Pták rozpínal mohutná křídla a spouštěl se níž, zřejmě slídil po kořisti. Peter Andrássy bezděky sáhl k pasu po zbrani, ale vtom dravec znovu zaskřehotal, složil křídla k tělu a už se střemhlav řítil do hlubokého údolí. Padal do hlubiny jako mohutný balvan vymrštěný z beranidla, jako by si chtěl rozbít pevné kosti ve smrtelném nárazu. Andrássy se vyklonil. Slyšel další pronikavý křik, následovaný zvířecím skučením; po chvilce se dravec vznesl a majestátně roztáhl široké perutě jako na znamení vítězství. Zakroužil nad hradbami, a ačkoliv Andrássy napínal zrak, nerozeznal, jaká ko-
16
řist se zoufale škube v mohutných orlích pařátech. Její pištění zanikalo v dálce a dravý pták se po chvíli ztratil z dohledu v záplavě slunečních paprsků. „Tady ho máte, urozený pane,“ vyrušil Andrássyho chraplavý hlas vypaseného drába, který sotva popadal dech, jak spěchal po strmých schodech. „Chytli jsme ho, zrovna když upytlačil srnu!“ Postrčil vyděšeného muže směrem k Andrássymu, takže nešťastník málem spadl hradnímu pánovi k nohám. „Mrzí tě život, Kašpare?“ chladně se drába zeptal Andrássy a přitom si přísným pohledem měřil pytláka od hlavy k patě. „Zajdi za velitelem posádky a řekni mu, aby ti našel pořádnou práci, na tohle se asi nehodíš.“ Tlustý dráb zůstal jako opařený a vytřeštil na kapitána oči. Nechápal, proč ho pán tak nespravedlivě trestá za službu, kterou by Bebekové bohatě odměnili. „Dělali jsme jenom svou práci, pane,“ ohradil se druhý dráb. „Nebýt Kašpara, tak tenhle ničema uteče i s kořistí.“ „Už ani slovo,“ zlostně křikl Andrássy a ukázal na zbitého pytláka. „Copak nevíš, Huberte, že i tenhle chudák je člověk? To už nemáte ani kousek lidského citu?“ „Urozený pan Kristián by ho nechal natáhnout na skřipec a za lesní pych by mu napařil sto ran holí,“ vyhrkl uražený Kašpar, který předtím sloužil dlouhé roky u dřívějších majitelů Krásné Horky. „Nakonec nás ještě obviníte, že jsme…“ „Dej si pozor na jazyk,“ varoval ho Andrássy a došel k němu. „Když tak stojíš o skřipec, dám ho vytáhnout a okusíš na vlastní kůži, jaké to je.“ „Mějte slitování, urozený pane,“ zaúpěl vypasený dráb, když pochopil, že pán nežertuje. „Sloužil jsem u vašich předchůdců a ti mě nikdy…“ „Nepřipomínej mi kruté Bebeky, Kašpare,“ nenechal ho domluvit kapitán, zvedl ruku a uštědřil mu políček. „Dnes budete pomáhat při opevňovacích pracích a oba zůstanete o hladu, abyste si dobře zapamatovali, jak se zachází s chudým člověkem.“ Drábům spadla čelist údivem, ale on si jich už nevšímal. Oto-
17