První KAPITOLA
Frontispis V hotelu Tigris Palace v Bagdádu dokončovala nemocniční ošetřovatelka dopis. Plnicí pero se hbitě míhalo po papíře. …A to jsou opravdu asi všechny novinky, má drahá. Je to fajn, vidět takhle kus světa – ale to víš, Anglie je Anglie, to je marné. Špíny a nepořádku je v Bagdádu tolik, že bys tomu nevěřila – a vůbec to není tak romantické, jak bys myslela podle dojmu z Tisíce a jedné noci! Na řece je to samozřejmě pěkné, ale město samo je prostě ošklivé a nejsou tu vůbec žádné slušné obchody. Major Kelsey mě provedl po bazarech a je fakt, že jsou doopravdy kuriózní, ale všude spousta odpadků a třískání do měděných kotlíků, až z toho člověka rozbolí hlava – a k jídlu bych si z nich nevzala nic, pokud bych si nebyla jistá, že jsou čisté. U měděného nádobí musí být člověk opatrný. Napíšu a dám ti vědět, kdyby něco bylo s tím místem, o kterém mluvil doktor Reilly. Říkal, že ten Američan je teď v Bagdádu a že se na mne možná dneska odpoledne přijde podívat. Byla by to služba u jeho ženy – má prý nějaké „mouchy“, aspoň tak to doktor Reilly povídal. Víc mi neřekl, ale to víš, má drahá, že si umím představit, co tohle většinou znamená (doufám jen, že nejde opravdu o delirium tremens!). Ten doktor Leidner je archeolog a někde v poušti vykopává zasypané hradby pro nějaké americké muzeum. 9
Už budu pomalu končit, drahá. To, cos mi psala o malém Stubbinsovi, to je prostě strašné! Co tomu říkala vrchní sestra? Pro dnešek končím. Navždy Tvá Amy Leatheranová Vložila dopis do obálky a napsala adresu: Sestra Curshawová, Nemocnice sv. Kryštofa, Londýn. Když zašroubovávala plnicí pero, přistoupil k ní nějaký domorodý chlapec. „Přijít nějaký pán. Doktor Leidner.“ Sestra Leatheranová se otočila. Uviděla středně vysokého muže s trochu pokleslými rameny, hnědým plnovousem a mírnýma, unavenýma očima. Doktor Leidner spatřil asi pětatřicetiletou ženu, sebejistou a vzpřímenou. Spatřil dobrosrdečnou tvář s lehce vystouplýma modrýma očima a lesklými hnědými vlasy. Pomyslel si, že vypadá přesně tak, jak by ošetřovatelka nervově nemocné pacientky vypadat měla. Veselá, statná, bystrá a věcná. Pomyslel si, že sestra Leatheranová to zvládne.
10
Druhá KAPITOLa
Amy Leatheranová se představuje Nehodlám si hrát na spisovatelku a nebudu předstírat, že se v psaní nějak zvlášť vyznám. Pustila jsem se do téhle práce proto, že mě o to doktor Reilly požádal, a když člověka o něco požádá doktor Reilly, nedá se to odmítnout. „Co vás to napadlo, pane doktore?“ řekla jsem. „Já nemám literární talent – ani za mák.“ „Nesmysl!“ opáčil. „Zkuste to třeba tak, jako když píšete chorobopisy.“ Samozřejmě, dá se to tak brát. Doktor Reilly se odbýt nedal. Říkal, že je hrozně důležité, aby někdo sepsal nepřikrášlenou, docela prostou zprávu o těch událostech v Tell Jarindž. „Jestli ji napíše některá ze zainteresovaných stran, nebude to znít tak přesvědčivě. Řekne se, že je to tak či onak zaujaté.“ A v tom měl ovšem naprostou pravdu. Já jsem u toho všeho byla, ale jen jako nezúčastněný divák, abych tak řekla. „Proč tu zprávu nenapíšete sám, pane doktore?“ zeptala jsem se. „Nebyl jsem při tom, kdežto vy ano. A kromě toho,“ dodal s povzdechem, „má dcera mi to nedovolí.“ Podléhá ve všem té své nemožné slečince tak, až mi to připadá přímo ostudné. Už jsem mu to málem chtěla říct, když jsem si všimla, že se mu lesknou oči. V tom byla s doktorem Reillym ta největší potíž. Člověk nikdy nevěděl, co 11
myslí v legraci a co ne. Vždycky říkal všechno stejně, tím svým pomalým, melancholickým způsobem, ale v polovině případů se mu při tom leskly oči. „No,“ připustila jsem pochybovačně, „možná že bych to svedla.“ „Samozřejmě.“ „Jenom přesně nevím, jak se do toho pustit.“ „Dám vám vyzkoušenou radu. Začněte od začátku, pokračujte až do konce, a pak toho nechte.“ „Jenže já ani přesně nevím, kde a čím to celé začalo,“ namítla jsem nerozhodně. „Věřte mi, že potíže s tím, jak začít, jsou úplná maličkost ve srovnání s tím, jak těžké je skončit, sestro. Aspoň já mám tuhle zkušenost, kdykoli musím pronést nějakou řeč. Někdo mě musí chytit za šos a odtáhnout mě s použitím fyzického násilí.“ „Vy si děláte legraci, pane doktore.“ „Myslím to úplně vážně. Tak co, dáte se do toho?“ Ještě jedna věc mi dělala starosti. Chvilku jsem váhala a pak jsem řekla: „Víte, pane doktore, já se bojím, že bych třeba někdy mohla být – no, trochu moc osobní.“ „Prokristapána, ženská – čím víc, tím líp! Má to přece být příběh o lidech – ne o strašácích do zelí! Buďte osobní – buďte zaujatá – buďte poťouchlá – buďte, jaká chcete! Napište to po svém. Ty urážky na cti z toho pak můžeme klidně vyškrtat! Jen se do toho dejte. Jste rozumná žena a napíšete o celé té věci rozumnou, zasvěcenou zprávu.“ A tak jsem mu slíbila, že udělám, co je v mých silách. Teď tedy začínám, ale jak už jsem doktorovi řekla, je strašně těžké přijít na to, čím vlastně začít. Snad bych měla nejdřív říct pár slov o sobě. Je mi dvaatřicet let a jmenuji se Amy Leatheranová. Absolvovala jsem praxi v nemocnici svatého Kryštofa a dva roky jsem pracovala v porodnici. Nějakou dobu jsem sloužila po privátech a čtyři roky jsem byla zaměstnána v sanatoriu slečny Bendixové v Devonshire Place. Do Iráku jsem odjela s paní Kelseyovou. 12
Pečovala jsem o ni, když se jí narodilo dítě. Cestovala do Bagdádu s manželem a měla už k dítěti objednanou chůvu, která tam předtím několik let sloužila u jejích přátel. Děti těch lidí se měly vrátit do Anglie a chodit do školy, a tak chůva souhlasila, že půjde k paní Kelseyové, až dětičky odjedou. Paní Kelseyová byla velice křehká a měla obavy z cestování s tak malým dítětem; major Kelsey se proto se mnou dohodl, že pojedu z Anglie s nimi a budu se starat o paní i o dítě. Byli ochotní zaplatit mi cestu domů, pokud bychom nenašli nikoho, kdo by potřeboval ošetřovatelku na cestu zpět. Bylo by zbytečné rozepisovat se o Kelseyových – dítě bylo hotový andílek a paní Kelseyová docela milá, až na to, že byla občas trochu popudlivá. Cesta se mi moc líbila. Tak dlouhý výlet po moři jsem v životě zažívala poprvé. Na lodi cestoval také doktor Reilly, černovlasý pán s protáhlou tváří, který hlubokým, smutným hlasem vykládal spoustu srandovních věcí. Rád si ze mne utahoval a vyprávěl nejneuvěřitelnější historky, aby se přesvědčil, jestli mu na to skočím. Byl civilním lékařem v místě zvaném Hasaníja, které je vzdáleno půldruhého dne cesty od Bagdádu. Byla jsem v Bagdádu asi týden, když jsem ho náhodou potkala. Zeptal se mne, kdy odcházím od Kelseyových. Řekla jsem mu, že je legrační, že se na to ptá, poněvadž Wrightovi (to byla ta druhá rodina, o níž jsem se už zmínila) ve skutečnosti odjíždějí do Anglie dřív, než původně zamýšleli, a jejich chůva je proto volná a může nastoupit ihned. Řekl mi, že už to o Wrightových slyšel, a proto se mne také ptá. „Měl bych pro vás možná práci, sestro.“ „Nějakého pacienta?“ Zašklebil se, jako když uvažuje. „Pacient to vlastně ani není. Jde o jistou dámu, která občas mívá – no, jak bychom to řekli – takové ‚mouchy‘…“ Řekla jsem: „A jé.“ (Vím totiž, co tohle většinou znamená – že pije nebo že je narkomanka!) 13
Doktor Reilly mi nic dál nevysvětloval. Byl velice diskrétní. „No jo,“ řekl. „Nějaká paní Leidnerová. Její manžel je Američan, původem Švéd, abych byl přesný. Řídí ty velké archeologické vykopávky, které tu Američani provádějí.“ A vysvětlil mi, že ta výprava vykopává zříceniny velkého asyrského města, něco jako Ninive. Dům výpravy nebyl příliš daleko od Hasaníje, ale stál na dost osamělém místě a doktor Leidner měl už nějaký čas obavy o manželčino zdraví. „Moc se o tom nešířil, ale vypadá to, že jeho paní trpí opakovanými záchvaty nervozity a strachu.“ „Je mezi domorodci celý den sama?“ zeptala jsem se. „Ale kdepak, je tam spousta lidí – sedm nebo osm. Neřekl bych, že je někdy v domě sama. Rozhodně se však dostala do podivného stavu. Leidner má fůru práce, ale je do své ženy šíleně zamilovaný a dělá mu to starosti, když vidí, jak na tom je. Cítil by se klidnější, kdyby věděl, že na ni dohlíží nějaká spolehlivá, odborně školená osoba.“ „A co si o tom myslí paní Leidnerová?“ „Paní Leidnerová je velice roztomilá dáma,“ odpověděl doktor Reilly s vážnou tváří, „zřídka má na něco stejný názor dva dny za sebou. Ale vcelku vzato se jí ten nápad líbí. Je to zvláštní žena,“ dodal. „Samý afekt, samý citový extrém a hádal bych, že je i přebornice ve lhaní – doktor Leidner ale upřímně věří, že v jejím životě existuje něco, co v ní ty záchvaty děsu vyvolává.“ „Co vám o tom řekla ona sama, pane doktore?“ „Vůbec se o tom se mnou nebavila! Nemá mě moc ráda – z mnoha důvodů. S tímhle návrhem za mnou přišel doktor Leidner. Co tomu říkáte, sestro? Viděla byste něco z téhle země před návratem domů – ve vykopávkách budou pokračovat ještě dva měsíce. A ta archeologická práce je docela zajímavá.“ Chvilku jsem váhala, nechala jsem si celou věc projít hlavou, a pak jsem řekla: „No, myslím, že bych to mohla zkusit.“ 14
„To je báječné,“ zaradoval se doktor Reilly a vstal. „Doktor Leidner je teď v Bagdádu. Řeknu mu, aby se u vás zastavil a dojednal si to s vámi.“ Doktor Leidner za mnou přišel do hotelu hned to odpoledne. Byl to pán ve středních letech a choval se poněkud nervózně a rozpačitě. Působil dost mírně a laskavě, spíš bezradně. Zdálo se, že je velmi oddaný své ženě, ale o tom, co jí vlastně je, se zmínil jen mlhavě. „Víte,“ začal a potahoval si při tom zaraženě plnovous, což byl jeho charakteristický zvyk, jak jsem později zjistila, „má žena je na tom skutečně nervově velice špatně. Mám o ni velkou starost.“ „A jinak je na tom zdravotně dobře?“ zeptala jsem se. „To ano – myslím, že ano. Nevím nic o tom, že by měla nějaké potíže. Jenom si – no – představuje si všelijaké věci, víte?“ „A jaké věci?“ zajímalo mě. Vyhnul se však odpovědi a jenom zmateně zabručel: „Všechno ji rozruší a přitom k tomu nemá žádný důvod… Vážně nevím, čeho by se měla věčně bát.“ „A čeho se bojí, pane doktore?“ „No – jsou to takové záchvaty strachu. Od nervů,“ odpověděl Leidner neurčitě. Krk na to, pomyslela jsem si, že je narkomanka. A on si to neuvědomuje. To dělá spousta manželů. Jenom pořád žasnou, proč jsou jejich ženy tak nervózní a proč trpí tak podivnými změnami nálad. Zeptala jsem se ho, jestli paní Leidnerová souhlasí s tím, abych u ní byla. Obličej se mu rozjasnil. „Ovšem. Až mě to překvapilo, příjemně překvapilo. Řekla, že je to znamenitý nápad, že se bude cítit mnohem bezpečněji.“ To slovo mne hned zarazilo. Bezpečněji. Dost zvláštní, že použila právě tohle slovo. Začala jsem tušit, že paní Leidnerová bude asi případ pro psychiatra. 15
Doktor Leidner však pokračoval s milou chlapeckou horlivostí. „Jsem si jistý, že s ní budete dobře vycházet. Je to opravdu okouzlující žena.“ Usmál se tak, že mě to odzbrojilo. „Má pocit, že pro ni budete velkou oporou. A od chvíle, kdy jsem vás uviděl, myslím si to také. Vypadáte – s dovolením – tak úžasně zdravě a rozumně. Jsem přesvědčen, že jste pro Louisu ta pravá.“ „Dobře, tak to tedy zkusíme, pane doktore,“ souhlasila jsem vesele. „Vynasnažím se, abych vaší paní pomohla. Nemá náhodou pocuchané nervy z těch zdejších domo rodců?“ „To ne, kdepak.“ Zavrtěl hlavou a bylo vidět, že ho můj dohad pobavil. „Má žena má Araby moc ráda – oceňuje jejich prostotu a smysl pro humor. Je tady teprve druhou sezonu – nejsou to ani dva roky, co jsme se vzali – a mluví už docela slušně arabsky.“ Chvilku bylo ticho, a pak jsem to zkusila ještě jednou. „Opravdu mi nemůžete říct, čeho se vaše paní bojí, pane doktore?“ zeptala jsem se. Doktor Leidner zaváhal. Potom pomalu odvětil: „Doufám – věřím – že vám to poví sama.“ A víc jsem z něho nedostala.
16
Třetí KAPITOLA
Klepy Bylo domluveno, že odjedu do Tell Jarindž následující týden. Paní Kelseyová se zařizovala ve svém domě v Alwíje a já jsem byla ráda, že jí mohu s pár věcmi pomoci. V té době jsem zaslechla několik narážek na Leidnerovu výpravu. Jeden přítel paní Kelseyové – mladý major letectva – překvapeně sešpulil rty a zvolal: „Aha, tak to si Krásná Louisa vymyslela zas něco nového!“ Otočil se ke mně. „Tak se jí totiž říká, sestro – víte? Všichni ji znají jako Krásnou Louisu.“ „A je opravdu tak hezká?“ zeptala jsem se. „To totiž vychází z jejího vlastního hodnocení. Ona si myslí, že je!“ „Nebuďte tak zlomyslný, Johne,“ ozvala se paní Kelseyová. „Víte dobře, že si to nemyslí jen ona. Spoustu lidí úplně uchvátila.“ „Máte nejspíš pravdu. Je už sice trochu v letech, ale svým způsobem je půvabná.“ „Vždyť vás také dočista vyvedla z míry,“ řekla paní Kelseyová se smíchem. Major letectva se začervenal a poněkud zahanbeně připustil: „No, to se s ní člověku stává. Pokud jde o Leidnera, ten by pomalu líbal zem, po které Louisa chodí – a ostatní členové výpravy jsou povinni zbožňovat ji taky. Čeká se to od nich!“ „Kolik jich tam celkem je?“ zeptala jsem se. „Jsou tam nejrůznější lidi, všechny možné národnosti, sestro,“ odpověděl letecký major vesele. „Je tam anglický 17
architekt, francouzský páter z Kartága – ten luští ty nápisy na tabulkách a vyzná se v podobných věcech. Pak je tam slečna Johnsonová, to je taky Angličanka – dělá jim tam děvče pro všechno. Pak takový baculatý mužík, co fotografuje – to je Američan. A Mercadovi. Bůhví, jaké ti jsou národnosti – snad nějací jižané! Ta Mercadová je dost mladá – vypadá jako hádě – a strašně nenávidí Krásnou Louisu! Pak jsou tam dva mladíci, a to je všechno. Hezkých pár podivínů, ale vcelku jsou to milí lidé – nemám pravdu, pane Pennymane?“ Oslovil staršího muže, který seděl a zamyšleně točil na prstě skřipcem. Škubl sebou a zvedl hlavu. „Jistě – jistě – opravdu milí lidé. To jest – každý svým způsobem. Ten Mercado je ovšem trochu podivný –“ „Má takový zvláštní plnovous,“ vmísila se do hovoru paní Kelseyová. „Tak nějak divně zplihlý.“ Major Pennyman pokračoval, jako by ho byla nepře rušila. „Oba ti mládenci jsou milí. Ten Američan je spíš zamlklý, zato ten Anglán toho nažvaní až moc. Což je legrace, protože většinou to bývá obráceně. Leidner sám je příjemný člověk – takový skromný a nevtíravý. Ano, svým způsobem jsou to všechno příjemní lidé. Ale přece jen něco – možná je to jen můj dojem – když jsem tam naposledy byl, měl jsem takový zvláštní pocit, že tam něco nehraje. Sám nevím, čím to přesně bylo. Působili všichni tak nějak nepřirozeně. Vládla tam taková divně napjatá atmosféra. Nejlíp snad vysvětlím, co mám na mysli, když řeknu, že na sebe všichni byli až trochu příliš medoví.“ Maličko jsem se začervenala, poněvadž nerada moc hlásám svoje názory, ale přece jen jsem řekla: „Když jsou lidi spolu příliš natěsno, začnou si dřív nebo později jít na nervy. Mám s tím zkušenosti z nemocnice.“ „To je pravda,“ připojil se major Kelsey, „ale je teprve začátek sezony; sotva měli tolik času, aby si už teď šli na nervy.“ 18