První kapitola
Muž za psacím stolem posunul těžké skleněné těžítko o deset centimetrů doprava. Netvářil se nijak zamyšleně či roztržitě, nýbrž naprosto bezvýrazně. Vyznačoval se bledou pletí, jakou mívají lidé, kteří tráví většinu dne za umělého osvětlení. Bylo zřejmé, že tento muž pobývá především v uzavřeném prostoru, za psacím stolem a nad spisy. Skutečnost, že do jeho kanceláře je třeba projít dlouhými spletitými podzemními chodbami, se k němu výtečně hodila. Odhadnout jeho věk by bylo obtížné. Nevypadal ani starý, ani mladý. Měl hladkou tvář bez vrásek a v očích velikánskou únavu. Druhý muž v místnosti byl starší. Tmavovlasý, s malým vojenským knírkem. Vyzařovala z něj ostražitá nervózní energie. Ani teď nebyl schopný posedět, rázoval místo toho sem a tam, přičemž co chvíli prohodil nějakou přerývanou poznámku. „Hlášení!“ vybuchl. „Hlášení, hlášení a zase hlášení! Přitom žádné za nic nestojí!“ Muž za stolem se zahleděl do papírů, jež měl před sebou. Navrchu ležel oficiální spis nadepsaný Betterton, Thomas Charles. Za jménem stál otazník. Muž za stolem zamyšleně přikývl a otázal se: „Všechna hlášení jste prověřili a žádné nikam nevedlo?“ Druhý muž pokrčil rameny. „Jak to spolehlivě poznáte?“ nadhodil. Muž za stolem si povzdechl. „Ano, jak říkáte, opravdu se to těžko pozná.“ 7
Starší muž navázal s prudkostí kulometné palby: „Hlášení z Říma, zpráva z Touraine, byl viděn na Riviéře, všimli si ho v Antverpách, jednoznačně poznán v Oslo, zcela určitě spatřen v Biarritzu, povšimli si ho, jak se podezřele chová ve Štrasburku, viděli ho na pláži v Ostende s nádhernou blondýnkou a taky v ulicích Bruselu, jak venčí chrta! Zatím ho nepotkali jen v zoo, jak objímá zebru, ale nepochybuji, že i toho se dočkáme!“ „Nač byste si vsadil vy, Whartone? Já osobně jsem vkládal naděje do hlášení z Antverp, ale nikam to nevedlo. V tuhle chvíli ovšem…,“ mladší muž se odmlčel a zdálo se, že upadl do kómatu. Vzápětí se z něj vynořil a záhadně pronesl: „Ano, pravděpodobně…, a přece – to by mě tedy zajímalo.“ Plukovník Wharton se zprudka posadil na opěradlo křesla. „Musíme to ale rozlousknout,“ pravil naléhavě. „Musíme zjistit pozadí všech těch jak a proč a kde. Nemůžeme si přece dovolit přijít každý měsíc o dalšího zakřiknutého vědce a nemít přitom ani tušení, jak se ztratil, proč vlastně zmizel a kam! Nachází se to místo tam, kde si myslíme, anebo ne? Vždycky jsme to považovali za hotovou věc, ale teď si již nejsem tak jistý. Četl jste o Bettertonovi nejnovější informace z Ameriky?“ Muž za stolem přikývl. „Obvyklé levicové sklony ve věku, kdy je má každý. Pokud se nám podařilo zjistit, tak to nemělo nijak trvalý charakter. Před válkou odvedl slušnou práci, byť nic velkolepého. Když Mannheim unikl z Německa, byl mu Betterton přidělený jako asistent. Nakonec se oženil s Mannheimovou dcerou. Proslavil se překvapivým objevem štěpení ZE, naprosto geniálním a revolučním. Tak se dostal na vrchol. Měl nastartováno na skvělou kariéru, ale jeho žena zemřela brzy po svatbě a on z toho byl celý zničený. Vrátil se do Anglie. Posledních osmnáct měsíců působil na Harwellu. Před půl rokem se znovu oženil.“ 8
„Něco, co by nás mohlo zajímat?“ otázal se Wharton ostře. Jeho společník zavrtěl hlavou. „Pokud se nám podařilo zjistit, tak ne. Nová manželka je dcera místního notáře. Před sňatkem pracovala v pojišťovací kanceláři. Nepodařilo se nám u ní zaznamenat žádné výrazné politické sympatie.“ „Štěpení ZE,“ pronesl pochmurně a s nechutí plukovník Wharton. „To jsem blázen, co všechny ty termíny dneska znamenají. Já jsem staromódní. V životě jsem si nedokázal představit ani molekulu, a oni si štěpí celý svět! Atomové bomby, štěpení jádra, štěpení ZE a kdovíco ještě. A Betterton byl jedním z hlavních štěpitelů! Co o něm říkají na H arwellu?“ „Že je to docela příjemný člověk. Pokud jde o práci, pak u nich neodvedl nic mimořádného či pozoruhodného. Jen variace praktického využití ŠZE.“ Oba muži na chvíli zmlkli. Jejich rozhovor probíhal nesouvisle, takřka automaticky. Bezpečnostní hlášení ležela na hromádce na stole, leč neskýtala jim žádné užitečné informace. „Při příjezdu k nám ho samozřejmě důkladně prověřili,“ poznamenal Wharton. „Ano, všechno vypadalo naprosto uspokojivě.“ „Uplynulo osmnáct měsíců,“ zamyslel se Wharton. „Víte, ono to na ně dolehne. Bezpečnostní opatření. Pocit, že jsou neustále jako pod mikroskopem, klášterní způsob života. Jde jim to na nervy a začnou se chovat divně. Viděl jsem to už mockrát. Začnou se oddávat snům o ideálním světě. O svobodě a bratrství a sdílení všech tajemství a výsledků výzkumů pro dobro lidstva! Právě takový okamžik vnímá někdo, kdo je spíš odpadkem lidstva, jako svoji šanci a chopí se jí!“ Muž se poškrábal na nose. „Nikdo není tak lehkověrný jako vědec,“ prohlásil. „Já sám sice nechápu proč, ale tvrdí to všechna podvodná média.“ Druhý muž se velmi unaveně usmál. „Ano, ano,“ souhlasil. „Asi to tak bude. Víte, oni se domnívají, že vědí. To může být nebezpečné. My představuje9
me jiný druh. Jsme pokorného založení. Neděláme si iluze, že spasíme svět, jen občas sesbíráme pár roztříštěných kousků a odklidíme nějaký ten řekněme klacek, který ohrožuje soukolí.“ Zamyšleně poklepal prstem na stůl. „Kdybych tak o Bettertonovi věděl víc! Ne o jeho životě a práci, ale obyčejné každodenní věci, které hodně napoví. Jakým vtipům se smál? Proč klel? Jaké lidi obdivoval a kdo ho přiváděl k šílenství?“ Wharton se na něj zvědavě zadíval. „Co manželka? Zkusili jste ji?“ „Několikrát.“ „Nemůže nějak pomoci?“ Druhý muž pokrčil rameny. „Zatím nám nepomohla.“ „Myslíte, že něco ví?“ „Samozřejmě vůbec nepřipouští, že by cokoli věděla. Předvedla všechny obvyklé reakce – obavy, smutek, zoufalou úzkost, ani náznak podezření předem, zcela normální manželský život, žádné starosti, a tak dál a tak dál. Její vlastní teorie zní, že manžela unesli.“ „A vy jí nevěříte?“ „Já mám tu nevýhodu, že nikdy nikomu nevěřím,“ odvětil muž za psacím stolem hořce. „Inu, člověk by si měl uchovat otevřenou mysl,“ pronesl Wharton pomalu. „Jaká je?“ „Obyčejná ženská, s jakou se můžete potkat u partie bridže.“ Wharton chápavě přikývl. „Tím je to samozřejmě těžší.“ „Právě je tady, máme se opět setkat. Znovu spolu projdeme tytéž otázky.“ „Jistě, to je jediný možný způsob,“ souhlasil Wharton. „Já bych to ale dělat nemohl. Nemám dost trpělivosti.“ Vstal. „Nebudu vás už dál zdržovat. Moc daleko jsme nepokročili, což?“ „Bohužel ne. Snad byste mohli zvlášť prověřit to hlášení z Osla. Je to poměrně pravděpodobné místo.“ 10
Wharton přikývl a odešel. Muž za psacím stolem zvedl sluchátko telefonu u svého lokte a ohlásil: „Promluvím si nyní s paní Bettertonovou. Pošlete ji ke mně.“ Zůstal sedět a hleděl do prázdna, dokud se neozvalo zaklepání na dveře. Dovnitř byla uvedena paní Bettertonová, vysoká, asi tak sedmadvacetiletá žena. Nejnápadnější na ní byly nádherné, kaštanově rudé vlasy. Pod touto ohromující kšticí působil její obličej takřka nezajímavě. Modrozelené oči se světlými řasami, jaké často doprovázejí zrzavé vlasy, nemá zvýrazněné žádným líčením, povšiml si muž v kanceláři. Zatímco ženu pozdravil a pohodlně ji usadil do křesla vedle stolu, přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Přiklonil se k názoru, že paní Bettertonová patrně ví víc, než připouští. Podle jeho zkušeností ženy ve stavu hlubokého rozrušení a smutku rozhodně líčení nezanedbávají. Jsou si totiž vědomy spouště, kterou prudké city napáchaly na jejich tváři, a snaží se tyto stopy co nejlépe zakrýt. Zajímalo by ho, zda se paní Bettertonová zdržela líčení s úmyslem dokonaleji sehrát roli zničené manželky. Nyní takřka bez dechu vyhrkla: „Ach, pane Jessope, tolik doufám – máte nějaké zprávy?“ Zavrtěl hlavou a ohleduplně pravil: „Je mi moc líto, že jsem vás sem takhle vytáhl, paní Bettertonová, ale obávám se, že pro vás žádné určité zprávy nemáme.“ Olive Bettertonová rychle pokračovala: „Já vím. Vždyť jste to zmínil v dopise. Jen jsem si prostě říkala, jestli od té doby – ach! Ráda jsem přišla. Víte, jen tak sedět doma, klást si otázky a přemýšlet pořád dokola – to je na tom to nejhorší. Protože já nemůžu nic dělat!“ Muž jménem Jessop chlácholivě pravil: „Nesmíte se na mne zlobit, paní Bettertonová, jestliže se budu opakovat, klást vám stejné otázky, zdůrazňovat stejné body. Víte, vždycky existuje možnost, že se může objevit nějaká drobnost. Něco, nač jste dříve nepomyslela, anebo se vám zdálo, že to nestojí za zmínku.“ „Ano. Ano, chápu. Jen se klidně znovu na všechno zeptejte.“ 11
„Manžela jste naposledy viděla 23. srpna, je to tak?“ „Ano.“ „Tehdy odjížděl z Anglie na konferenci do Paříže.“ „Ano.“ Jessop rychle pokračoval: „Zúčastnil se prvních dvou dnů konference. Třetí den se neukázal. Údajně se jednomu z kolegů zmínil, že ten den využije k výletu na bâteau‑mouche.“ „Bâteau-mouche? Co je bâteau-mouche?“ Jessop se usmál. „Jedna z těch malých lodí, které nabízejí prohlídku Paříže při projížďce po Seině.“ Ostře na ni pohlédl. „Přijde vám, že se takové chování vašemu manželovi nepodobá?“ „Vcelku ne. Měla jsem dojem, že mu na konferenci velice záleží,“ vyslovila své pochybnosti. „Můžete mít pravdu. Nicméně předmět jednání toho dne nepatřil k tématům, o něž by se váš manžel nějak zvlášť zajímal, takže si mohl dost oprávněně dopřát volný den. Vy však máte pocit, že to k vašemu manželovi nesedí?“ Zavrtěla hlavou. „Toho večera se nevrátil do hotelu,“ navázal Jessop. „Pokud jsme byli schopni zjistit, nepřekročil žádnou hranici, rozhodně ne na svůj pas. Domníváte se, že mohl mít další pas, třeba na nějaké jiné jméno?“ „Kdepak! K čemu?“ Pozoroval ji. „Nikdy jste něco takového mezi jeho věcmi neviděla?“ Důrazně zavrtěla hlavou. „Ne, a ničemu takovému nevěřím. Ani na chviličku. Nevěřím, že by odjel úmyslně, jak se snažíte naznačit. Něco se mu stalo, anebo – anebo třeba ztratil paměť.“ „Neměl nějaké zdravotní potíže?“ „Ne. Hodně pracoval a občas se cítil unavený, ale to je všechno.“ „Neměla jste dojem, že by měl nějaké starosti nebo trpěl depresemi?“ 12
„Neměl žádné starosti ani deprese!“ Roztřesenými prsty otevřela kabelku a vytáhla kapesník. „Všechno je to příšerné.“ Hlas se jí chvěl. „Nemůžu tomu uvěřit. Nikdy neodešel, aniž mě upozornil. Něco se mu muselo stát. Unesli ho, nebo ho možná přepadli. Snažím se na to nemyslet, ale občas mívám pocit, že právě to se muselo stát. Nejspíš je mrtvý.“ „Ale, ale, paní Bettertonová, prosím vás – zatím není třeba o něčem takovém vůbec uvažovat. Kdyby byl mrtvý, tak už by se mezitím našlo jeho tělo.“ „Třeba ne. Dějí se hrozné věci. Třeba se utopil nebo ho nacpali do kanalizace. V Paříži se může stát c okoli!“ „Mohu vás ujistit, paní Bettertonová, že Paříž je velice spořádané a policií dobře střežené město.“ Odtáhla si kapesník od očí a mrskla po Jessopovi rozzlobeným pohledem. „Já vím, co si myslíte, ale tak to není! Tom by vědecká tajemství neprodal ani neprozradil. Není komunista. Celý jeho život je jako otevřená kniha.“ „Jaké měl politické názory, paní Bettertonová?“ „Myslím, že v Americe byl demokrat. Tady volil labouristy. Politika ho nezajímala, byl především vědec.“ Vzdorně dodala: „Vynikající vědec.“ „Ano,“ pravil Jessop, „byl vynikající vědec. V tom je právě jádro pudla. Víte, někdo mu mohl učinit mimořádnou nabídku, aby opustil tuto zemi a šel pracovat jinam.“ „To není pravda!“ Opět se rozhněvala. „To se z toho snaží udělat noviny. Tohle si všichni myslíte, když mě vyslýcháte. Není to pravda. Nikdy by beze mne neodešel, aniž by mi něco řekl.“ „A nic vám neřekl?“ Opět ji pozorně sledoval. „Nic. Nevím, kde je. Myslím si, že ho unesli, anebo, jak říkám, je mrtvý. Ale jestli je mrtvý, musím to vědět. Brzy. Nemůžu takhle pokračovat, žít v nejistotě a jen se dohadovat. Nemůžu jíst ani spát. Jsem starostmi bez sebe a je mi z toho nanic. Nemůžete mi pomoci? Můžete mi vůbec nějak pomoci?“ 13
Jessop vstal, obešel psací stůl a tlumeným hlasem se omlouval: „Je mi to moc líto, paní Bettertonová, opravdu velice líto. Ujišťuji vás, že děláme všechno možné, abychom zjistili, co se vašemu manželovi přihodilo. Denně dostávám hlášení z nejrůznějších míst.“ „Hlášení odkud?“ zeptala se ostře. „Co je v nich?“ Jessop zavrtěl hlavou. „Všechna musíme prověřit, prosít, prozkoumat. Musím ovšem přiznat, že ta hlášení jsou zpravidla krajně neurčitá.“ „Já to prostě musím vědět,“ zamumlala zlomeně. „Nemohu takhle pokračovat.“ „To vám na manželovi tolik záleží, paní Bettertonová?“ „Jistěže mi na něm záleží. Vždyť jsme se brali teprve před půl rokem. Před pouhými šesti měsíci.“ „Ano, já vím. Nedošlo mezi vámi – promiňte, že se tak ptám – k nějaké hádce?“ „Vůbec ne!“ „Nebo k neshodě kvůli jiné ženě?“ „Ovšemže ne. Už jsem vám přece říkala, že jsme se brali teprve v dubnu.“ „Věřte mi, prosím, já nikterak nenaznačuji, že by to bylo pravděpodobné, pouze musíme vzít v úvahu každou možnost, jež by mohla vysvětlit, proč takovým způsobem zmizel. Říkáte, že poslední dobou nebyl nijak rozrušený, ani si nedělal starosti – nebyl, jak se říká, na hraně, nějak nervózní?“ „Ne, ne, ne!“ „V takové práci, jakou dělal váš manžel, se lidé snadno stávají nervózní, paní Bettertonová. Když jsou nuceni žít za tak přísných bezpečnostních podmínek. Vlastně,“ usmál se, „by bylo zcela normální, kdyby byl nervózní.“ Úsměv mu neoplatila. „Byl stejný jako vždycky,“ pravila apaticky. „Spokojený se svou prací? Hovořil o ní s vámi?“ „Ne, je to všechno příliš technicky složité.“ 14
„Nezdálo se vám, že by měl nějaké obavy ohledně… řekněme možné ničivé síly, co se týče výsledků jeho výzkumů? Vědci občas takové pocity mívají.“ „Nikdy nic takového nezmínil.“ „Víte, paní Bettertonová,“ naklonil se Jessop přes stůl a upustil zčásti od své odtažitosti, „já se snažím udělat si o vašem manželovi nějaký obrázek. Jakým typem člověka je. A vy mi moc nepomáháte.“ „Co vám mám říct nebo udělat? Odpověděla jsem přece na všechny vaše otázky.“ „Ano, odpověděla jste na mé otázky, převážně záporně. Já bych si přál něco pozitivního, něco konstruktivního. Rozumíte, co mám na mysli? Hledal by se nám daleko lépe, kdybychom věděli, jaký je.“ Na chvíli se zamyslela. „Už chápu. Aspoň myslím, že chápu. No, Tom je veselý a příjemný. A samozřejmě chytrý.“ Jessop se usmál. „To je výčet jeho předností. Zkusme něco osobnějšího. Četl hodně?“ „Ano, opravdu hodně.“ „Jaký druh knih?“ „Ach, životopisy, tituly doporučené Knižní společností, a když byl unavený, tak detektivky.“ „Je tedy v podstatě konvenční čtenář. Co jeho záliby? Hraje třeba karty nebo šachy?“ „Hrál bridž. Jednou či dvakrát do týdne jsme hrávali s doktorem Evansem a jeho ženou.“ „Měl váš manžel hodně přátel?“ „Ach ano, on je velmi společenský.“ „Tak přesně jsem to nemyslel. Zajímá mne, zda mu hodně záleží na přátelích.“ „Hrává golf s několika sousedy.“ „Nemá tedy žádné zvláštní přátele či oblíbence?“ „Ne. Víte, pobýval hodně dlouho v USA a narodil se v Kanadě. Tady mnoho lidí nezná.“ Jessop mrkl na list papíru u svého lokte. 15
„Vyrozuměl jsem, že ho nedávno navštívili tři lidé ze Států. Mám tady jejich jména. Pokud se nám podařilo zjistit, tito tři byli jedinými osobami, s nimiž se dostal do kontaktu, jak se říká, zvenku. Proto jsme jim věnovali zvláštní pozornost. Jako první je tu Walter Griffiths. Přijel za vámi na Harwell.“ „Ano, byl v Anglii na návštěvě a přijel se za Tomem podívat.“ „Jak na to reagoval váš manžel?“ „Toma jeho návštěva překvapila, ale měl velkou radost. Ve Státech se hodně stýkali.“ „Jak ten Griffiths připadal vám? Prostě ho popište vlastními slovy.“ „Ale vždyť o něm jistě všechno víte, ne?“ „Ano, víme o něm všechno. Ale já bych rád slyšel, jak působil na vás.“ Paní Bettertonová se zamyslela. „No, byl takový slavnostní a dost rozvláčný. Ke mně se choval velice zdvořile a přišlo mi, že má Toma moc rád a nemůže se dočkat, až mu vylíčí všechno, co se stalo po Tomově odjezdu do Anglie. Asi takové místní klepy. Mne to moc nezajímalo, protože nikoho z těch lidí, o nichž byla řeč, neznám. A stejně jsem chystala večeři, zatímco oni vzpomínali.“ „O politice se nemluvilo?“ „Pokoušíte se naznačit, že je komunista.“ Olive Bettertonová zrudla. „Nic takového určitě není. Dělá něco pro vládu, myslím, že v kanceláři okresního návladního. Navíc když Tom řekl cosi žertovného o honech na čarodějnice v Americe, tak Griffiths upjatě prohlásil, že neznáme tamější poměry. Prý to bylo nutné. Což jasně svědčí o tom, že žádný komunista není!“ „Prosím, paní Bettertonová, nerozčilujte se.“ „Tom není komunista! Pořád vám to opakuji, a vy mi nevěříte.“ „Ale ano, nicméně probrat to musíme. Tak tedy druhým 16