I. VěťtĂrna zesnulĂ˝ch nad Acherontem Nic neskrĂ˝vej! Nebo Ä?as, kterĂ˝ vĹĄe vidĂ i slyĹĄĂ, vĹĄechno odhalĂ. Sofokles HelĂŠnskĂĄ ĂŠra byla obdobĂm kultu rozumu, v zĂĄsadnĂch rysech ovlivnÄ›nĂŠho vÄ›dou, a nutila kněŞstvo v tehdejĹĄĂ věťtĂrnÄ› zesnulĂ˝ch nad Acherontem inscenovat vĂ˝jevy z onoho svÄ›ta co nejdĹŻmyslnÄ›ji. Profesor Sotiris Dakaris, archeolog
D
louhĂĄ lĂŠta Şådal lĂ˝dskĂ˝ krĂĄl Kroisos, proslulĂ˝ bohĂĄÄ?, Ä?etnĂŠ věťtĂrny o radu a za jejich doporuÄ?enĂ platil zĂĄvratnĂŠ sumy. KdyĹž si pak svĂŠho Ä?asu usmyslel jednou provĹždy otestovat, kterĂŠ z tÄ›chto posvĂĄtnĂ˝ch mĂst je nejlepĹĄĂ, vÄ›dÄ›l si rady: do sedmi tehdy neznĂĄmÄ›jĹĄĂch orĂĄkul vyslal sedm poselstev a jejich prostĹ™ednictvĂm dal sedmkrĂĄt poloĹžit tutĂŠĹž otĂĄzku. Stalo se tak kolem roku 550 pĹ™ed Kristem. O 2525 let pozdÄ›ji jsem se vypravil na cesty v touze prozkoumat ono snad nejlĂŠpe stĹ™eĹženĂŠ tajemstvĂ starovÄ›ku. PĹ™edsevzal jsem si navĹĄtĂvit nikoli sedm, ale rovnĂ˝ch patnĂĄct věťtĂren; na rozdĂl od KroisovĂ˝ch vyslancĹŻ mi ostatnÄ› takĂŠ nestaÄ?ilo pouhĂ˝ch sto dnĂ, abych dospÄ›l k cĂli, nebo0 jsem jich potĹ™eboval rovnĂ˝ tisĂc: putovĂĄnĂ mi tedy zabralo tĂŠměř tĹ™i roky. A na slavnĂ˝ch mĂstech jsem se ovĹĄem nesetkal s mladiÄ?kĂ˝mi PĂ˝thiemi ani s obstaroĹžnĂmi zasvÄ›cenci z prastarĂŠho rodu BranchovcĹŻ; seznamoval jsem se s modernĂmi vÄ›dci, archeology a historiky, s horlivĂ˝mi kopĂĄÄ?i 11
a rozvážnými profesory. Přebýval jsem v jeskyních, zalykal se suchým pouštním pískem a osobně zažíval odhalení, která mi pak po nocích nedávala spát. Ač patřím k vášnivým nekuřákům, kolikrát mnoho nechybělo a byl bych snad zradil všechny své zásady, jen abych si nějak zaměstnal prsty roztřesené vzrušením. „Nevím jistě, zda budu v nekromanteiu 1. září 1975 (v pondělí); raději se tam sejděme v úterý (2. září),“ oznámil mi telegramem profesor Dakaris z univerzity v Ioannině. Sotiris Dakaris, narozený roku 1916 v severořeckém městě Ioannina, ženatý, otec dcery a syna, vystudoval klasickou archeologii v Athénách a v Tübingenu. V letech 1965 až 1968 působil jako profesor archeologie v Ioannině, jenže po nástupu vojenské vlády ho za nového režimu z místa propustili a rehabilitace se dočkal až v nových časech. Od roku 1970 bádal v odlehlém, opuštěném severním Řecku a odkryl tam efyrskou věštírnu zesnulých – děsivé místo, kde se údajně zjevovaly stíny zemřelých a předpovídaly budoucnost. Herodotos, Thukydides i Strabon psali o Efyře a Homér vypráví ve své Odysseii (Zpěv desátý), jak čarovná Kirke poradila „zchytralému“ Odysseovi, a0 sestoupí do podsvětí a zeptá se duše slepého věštce Teiresia, kdy už se završí jeho mnohaleté putování a která cesta ho bezpečně dovede do Ithaky. Odborníci, mimo jiné právě i Sotiris Dakaris, už dávno pátrali v epeirské oblasti po této věštírně zesnulých a bájném vstupu do podsvětí. Již v díle řeckého autora Pausania, který v letech 160 až 180 po Kristu – jako vypravěč stylisticky sice nepříliš vytříbený, nicméně vycházející povětšinou z dojmů, jež si ověřil na vlastní oči – popsal Řecko, se objevila domněnka, že Homér znal ony končiny, když uplatnil tamní geografické názvy – Acherontu, řeky mrtvých, i jejích přítoků – a výstižně vykreslil okolní krajinu. Jenže dal se takový dohad nějak dokázat?
12
Sbohem, dvacáté století… Vybaven fotoaparáty, magnetofony a několika kilogramy starověké literatury včetně Homérova díla Odysseia jsem 31. srpna 1975 odletěl na Korfu, nejsevernější z velkých Ionských ostrovů, a královsky přenocoval v někdejší císařské rezidenci. Tak jsem si ještě užil koupelny, splachovacího záchodu a dvacátého století, na něž jsem pak dlouhou dobu mohl leda vzpomínat. Druhý den jsem si najal vůz, trajektem jsem se dal převézt do Igumenitse a odtamtud už jsem vyrazil k malebné rybářské vesnici Parga, kde jsem se podle rady profesora Dakarise naposled vydatně naobědval; na talíř jsem samozřejmě dostal rybu. V hospůdce u přístavu mě oslovila nějaká dívka, která svým zevnějškem působila jako řecká studentka. Jestli prý to auto venku patří mně. „Vlastně ano, protože jsem si ho pronajal.“ A nesvezl bych ji kousek cesty? Jistě prý mám namířeno do Athén… „Kdepak,“ odpověděl jsem, „do Athén se nechystám. Jedu jen do jedné vesničky, co leží dvacet kilometrů jižně odsud. Jmenuje se Mesopotamon a není zakreslená na žádné mapě světa.“ „Přesně tam mám namířeno i já,“ přikývlo děvče – a já jsem se, jak předpokládám, zatvářil dost vyjeveně. „Za kým jedete?“ „Mám schůzku s profesorem Dakarisem.“ „No to jsme se tedy sešli! Jsem jeho asistentka.“ Tak jsem se dostal ještě týž den do obce Mesopotamon, i když sám bych ji byl pravděpodobně jakživ nenašel. Profesor mě přivítal mimořádně srdečně a první dojem mi připomněl zážitek z jistého hornobavorského internátu, kde jsem svého času pobýval. Když jsme tenkrát dostali nového učitele náboženství, každý z nás kluků si na něj honem sáhl, protože to byl mnich v hnědé kutně a vážně vypadal jako svatý. Dakaris, silně prošedivělý šedesátník s kuřácky chraplavým hlasem, mi představil tým svých archeologických pomocníků, který vesměs tvořili posluchači a posluchačky univerzit v Ioannině a Athénách; dále mě seznámil s Demetriem Panusisem, pověřeným 13
dozorem nad výkopy a obdařeným libozvučným titulem fylax archaiotiton – což koneckonců neznamená nic víc nežli „strážce starožitností“, nicméně na svou funkci byl tento muž tak hrdý, že od chvíle, kdy začal úřad zastávat, se mu podle soudu místních obyvatel hrudník nadmul o dobrých patnáct centimetrů – a také s kopáči, kteří uznale začali zkoumat kvalitu mých džínsů: „Fájn!“ Tohle slůvko se pak v příštích dnech a týdnech ozývalo téměř ustavičně. Když dělníci vytahovali z kapes zažloutlé fotografie mužských tváří a dodávali: „Dortmund fájn!“, popřípadě „Menchengladbach fájn!“, znamenalo to přibližně: „Mám syna, mám bratra v Dortmundu nebo Mönchengladbachu a dobře tam vydělává.“ Profesor Dakaris mi dal na vybranou: buO se mám ubytovat ve vesnici Parga a dvakrát denně přejíždět dvacetikilometrovou vzdálenost, anebo musím vzít zavděk manželskou ložnicí „Fylaxe archaiotitona“. Tuhle druhou možnost jsem ovšem beztak v podstatě nemohl odmítnout, jelikož bych si tím doživotně vykoledoval úhlavní nepřátelství místního strážce, a to jsem rozhodně nechtěl. Efyra, po níž dostala věštírna zesnulých své pojmenování, leží severně od vísky Mesopotamon; z tohoto mykénského města se zachovaly jen pozůstatky několika budov. O necelých pět set metrů dál je na kuželovitém vršku vidět kostelík pozdně byzantského kláštera. Mniši z kláštera svaté Kateřiny v Ioannině si zde v osmnáctém století založili řekněme „pobočku“. Když tam profesor Dakaris prvně přišel v květnu 1959, malý klášter už byl opuštěný, ale v kostele se tu a tam přece jen ještě sloužila nedělní mše. Lidem z okolí však kaple na kopci k srdci nepřirostla. „Tam nahoře,“ vyprávěli si, „je vchod do podsvětí!“ Kde přesně by se brána k Hádovi měla hledat, to ovšem nikdo nevěděl. Dávné pověsti rozhodně nebyly pro Dakarise novinkou. Už na začátku devatenáctého století procestoval jistý anglický plukovník zdejší končiny a přinesl informaci, že podle výkladů místních obyvatel se právě tudy vstupovalo do podsvětní říše. Homér situoval „dusné a zatuchlé Hádovo sídlo“ do blízkosti „lesíka Persefonina“, v němž rostou „vysoké topoly… a vrby, jež ztrácejí plody“ – do míst, „kde se do Acherontu vlévá Pyriflegethon, 14
jakož i Kokýtu proud“ (Odysseia, Zpěv desátý). Co k tomu starověkého pěvce vedlo? Básnická fantazie, nebo pravda? Topografický popis, o tom nebylo sporu, přesně odpovídal konkrétním reáliím. Pyriflegheton skutečně dodnes ústí do Kokýtu – a tam, kde se Kokýtos vlévá do Acherontu, se prostírají rozvaliny Efyry. Dokonce i vrby a topoly v té oblasti rostou, tak jak o tom před více než dvěma a půl tisíciletími vypravoval Homér. Kudy se však vstupovalo do Hádovy temné říše podsvětí? A existoval vůbec nějaký vchod?
Hřbitov: vstup do podsvětí? Podle toho, co mi profesor z Ioanniny vypravoval, právě tenkrát prý se rozpomínal na Ilion, na Troju s jejími četnými kulturními vrstvami. Proto obcházel pozdně byzantský kostelík na pahorku, mezitím již obklopený vesnickým hřbitovem. Každý kámen si prohlédl, co kde ležel, každou proláklinu v zemi prozkoumal. Vedle jednoho z hrobů zel v půdě otvor na pěst široký, a pokud nad ním člověk přidržel ruku, ucítil závan chladného vzduchu. V Dakarisovi tento objev rázem vykřesal naději. Na hřbitově začal kopat, ač sledován nedůvěřivými pohledy vesničanů, a po týdnu usilovné práce už s jistotou věděl, že pod hroby na hřbitově – tedy pod kostelem – se prostírá záhadná budova z navršených obrovských kvádrů. Avšak jakmile badatel odkryl horní část oblouku brány, zároveň odhalil i celou řadu problémů. Předně bylo sporné, nač vlastně narazil a zda se opravdu vyplatí postupovat. Zadruhé potřeboval najít instituci, která by převzala odpovědnost za výkopy, a získat koncesi k dalším vykopávkám. A zatřetí musel přesvědčit obyvatele Mesopotamu o nutnosti kompletně přemístit jejich vesnický hřbitov. Když se dnes profesora zeptáte, jak tohle všechno zvládl, jen pokrčí rameny a po tváři se mu mihne lišácký úsměv. Ač tehdy sám dost dobře netušil, co vlastně objevil, příslušný úřad v Athénách mu přece jen udělil povolení k vykopávkám. Řecká Archeologická společnost převzala na svá bedra výdaje i gesci a profesorovi se podařilo zagitovat mesopotamské muže 15
vyhlídkou, že k přesunu místního hřbitova bude zapotřebí najmout pracovní síly – pochopitelně za slušné mzdy. V letech 1958 až 1964 měl Sotiris Dakaris hodně napilno: exhumoval celý hřbitov, podložil základy kostelíka železobetonovou deskou, a aniž kapli jakkoli poškodil, podhrabal se pod tento byzantský klenot. Roku 1970 se opět pustil do práce: měl již odkrytý obdélníkový okrsek dlouhý 62 metrů a široký 46 metrů. A v té době už nepochyboval, že stojí před efyrskou věštírnou zesnulých. „Čím to, že jste si byl tak jistý?“ zeptal jsem se ho, když jsme se škrábali strmou cestou z vísky k výkopům. Bylo horké zářijové ráno a slunce stálo příčně za zvonicí klášterní zříceniny. Dělníci se stáhli za západní stěnu členité stavby – tam nyní kopali za mohutnými kvádry, které je při své metrové tlouš0ce chránily před horkem jako štít – a dál hledali pozůstatky jedinečné památky, jež snad přetrvala staletí. „Víte,“ opáčil Dakaris a na okamžik se odmlčel, než jsme se protáhli úzkou průrvou ve zdivu, „prostě jsem věřil Homérovi.“ A v tom okamžiku mě opanoval svět tajuplné mystiky, uctivé bohabojnosti i velkolepých podvodů; říše zesnulých jako nápověda pro žijící a opora pro jejich svět, jako zahanbující alibi všemocných božstev.
Po stopách Odysseových Efyrská věštírna zesnulých na mě zapůsobila nepřehledným, zmateným dojmem. Z dlouhých koridorů se úzkými dveřmi vstupovalo do jednotlivých místnůstek, chodby měnily směr, labyrintovité průchody vedly k centrální svatyni, kterou tvořilo několik prostor, a kostel, zdálo se, nad nimi tehdy spočíval zcela vratce. Zakrátko jsem ztratil orientaci. Krev mi zabušila ve spáncích při pomyšlení, že do těchto strašidelných míst zavítal znavený Odysseus k duším zesnulých, aby se dozvěděl, jestli po dlouholetém bloudění přece jen ještě někdy uvidí svou vlast. „Jak já ti ukládám, jamku tam, loket (54 centimetrů, pozn. autora) as dlouhou a na loket širokou vyhrab,“ poradila bájnému hrdinovi krásná kouzelnice Kirke, „okolo ní pak konej všem 16
P
Plánek „věštírny zesnulých“ nad Acherontem: P = posvátný okrsek, 1 – temná chodba s místnostmi, 2 – následující místnost, 3 – chodba, kde obětovávali ovce, 4 – jižní labyrintovitá chodba, 5 – trojlodní hlavní síň, 6 – východní brána vedoucí do vnější chodby, 7 – prostor k očistě (Kresba: Sotiris Dakaris)
zemřelým úlitbu: první z mléka a medu, jak druhou lij z vína lahodné chuti, třetí konečně z vody a nasyp v ní z ječmene mouku.“ Jako by mi Sotiris Dakaris četl myšlenky, ukázal na jámu o hloubce přibližně dvou metrů, kde kopáči vybavení motyčka17
mi, špachtlemi a koš0aty právě odkrývali zbytky čtyř baňatých nádob; každá z nich měla přinejmenším metrový průměr. Tyto čtyři hliněné nádoby sloužily k ukládání obětin, jimiž uchazeč o věštbu – stejně jako Odysseus – musel splatit svou žádost o proroctví. Kirke přikázala „zchytralému“ ithackému králi, aby se horoucně modlil k duším zesnulých a sliboval, že jim ve vlasti ihned obětuje černou jalovici a slepému věštci Teiresiovi nejstatnějšího berana ze svého stáda. Přímo ve věštírně a0 zařízne černého berana a ovci, zatímco sám se odvrátí stranou, k proudu Acherontu. Až se zvířata budou spalovat v ohni, měli Odysseus i jeho druhové vroucně vzývat Háda a strašlivou Persefonu. Tehdy, vysvětlila Kirke, začnou přicházet duše zesnulých a budou se chtít napít obětní krve; Odysseus však musí vytasit meč a zabraňovat jim v přístupu dlouho, dokud se neobjeví přízrak věštce Teiresia. Ten se musí napít jako první a teprve pak může „vladař lidu“ požádat o proroctví; slepý věštec mu naznačí „směr pouti i délku té cesty, také jak vrátíš se domů, až popluješ rybnatým mořem“. Odysseus uposlechl příkazu. Dorazil na území Kimmeriů, zašel do věštírny, vykonal žádanou úlitbu, setkal se s dušemi zemřelých, s bezejmennými mladíky a děvčaty, ale také se svou matkou Antikleií, která zemřela v době jeho putování, a nakonec i s Teiresiem. Tento věštec se pak vyslovil v tom smyslu, že hrdina se sice vrátí do Ithaky, avšak čeká ho velmi strastiplná pou0. Co se dělo poté, o tom vypráví Homér: Tak mi to sděloval Stín toho mocného věštce, a když pak výroky božské mi sdělil, zas odešel v Hádovo sídlo. Já ale čekal tam dál, až přišla pak konečně ke mně matka a tmavé krve se napila. Poznala hned mě, nářek vedla a na mne pak mluvila vzletnými slovy: „Dítě mé, kterak jsi přišel sem v podsvětní temnotu chmurnou, když ještě žiješ?“ Odysseia, Zpěv jedenáctý Bájný, krvavý příběh. Ba i klasický filolog, ochotný uvěřit v zázraky, by ve verších dávného básníka jen stěží shledával 18
závan reality. A přece musel Homér poznat věštírnu zesnulých v Efyře a rovněž hrůzostrašný průběh tamních kultovních obřadů – nebo0 jinak si nálezy, k nimž se Sotiris Dakaris propracoval v hlubinách nedaleko vísky Mesopotamon, nelze vysvětlit. Proč to můžeme tvrdit? Sledujme nyní profesora, jak prochází „svou“ věštírnou, a důvod zajisté brzy pochopíme.
Děsivá pou! za věštbou „PojOme,“ vyzval mě Dakaris a přidal povzbudivé gesto. Měl jsem pobídku zapotřebí, nebo0 orákulum, ačkoli se dnes prostírá pod širým nebem – ve starověku bylo skryté v podzemí – a ač nyní na kyklopské zdi praží slunce, je místo opravdu strašidelné. Kdo si přišel pro věštbu, u vchodu odevzdal zároveň s obětními dary i otázku, kterou chtěl položit některému ze zesnulých. Dakarisovi se doposud nepodařilo objasnit, zda žadatel svou otázku zachytil písemně (jako v nedaleké dodonské věštírně), nebo ji postačilo vyslovit; zde totiž, na rozdíl od Dodony, kopáči neobjevili ani jedinou tabulku se zaznamenaným dotazem pro věštce. Což ovšem nepředstavuje důkaz, že by se v Efyře takové destičky nepoužívaly – pokud totiž byly olověné, stejně jako početné dodonské, beztak by je byl roztavil a zničil rozsáhlý požár zdejší věštírny roku 167 před Kristem. Podobný osud koneckonců potkal tamní baňaté nádoby na obětiny – poté co jejich obsah začal vřít, tyto hliněné džbány či zašpičatělé sudy (odborně se taková nádoba nazývá pithos) popraskaly, a když je Dakaris našel, otvory měly dosud uzavřené. Zřejmě však návštěvník hned po příchodu rovnou pověděl, co si přeje. Ještě před vstupem do věštírny stály příbytky jak pro kněze, tak pro žadatele – vždy0 zajisté nebylo možné každého „klienta“ obsloužit ihned. Ale jakmile ho jednou vpustili, devětadvacet dní nespatřil denní světlo, a aniž přesně věděl, co ho čeká, naslepo se musel svěřit knězi, který se ho ujal. „Kdokoli by později třeba jen slůvkem vyzradil, co se tu odehrávalo,“ podotkl Dakaris, „rovnou jako by nad sebou vyřkl ortel smrti.“ Kněz drmolící modlitby nejprve odvedl – často snad spíš 19
dostrkal či dovlekl, záleželo jedině na jeho libovůli – svou bezmocnou obě0 dlouhou chodbou do místnosti vlevo od koridoru. Tam, v prostoru o rozloze asi dvaceti metrů čtverečních, strávil návštěvník několik dní, sestávajících vpodstatě z jediné nekonečné noci. Profesor Dakaris našel stopy po ohništích, zvířecí kosti, metráky mušlí a velkých fazolí, jaké v Řecku jsou sice neznámé, ale hojně se vyskytovaly v hrobech egyptských faraonů jedenácté dynastie. Bezpočet nádob, jež zde odkryli, pocházelo z konce třetího a začátku druhého století před Kristem. Tento časový údaj je v souladu s precizní polygonální technikou zdění; ta totiž také odpovídá přibližně třetímu století. Fazole, mušle a vepřové maso platily odpradávna za pokrmy mrtvých. Velkozrnný bob prasečí či koňský pokládali egyptští kněží za nečistý, protože nadýmá a působí jako afrodiziakum; zato řecké apollonské kulty si ho cenily jako znamení klíčícího života. Mušle, jež jsou právě tak obtížně stravitelné jako fazole, přitom i málo výživné, a navíc mají projímavé a močopudné účinky, platily za „živoucí smrt“, jelikož jim není dána schopnost vidět a slyšet. Vepři se odnepaměti objevují v řecké oblasti při očistných obřadech a smírných obětech. Černé hašišové smotky, jichž Dakaris objevil celé pytle, nezvratně dokazují, že návštěvníky věštírny uváděli kněží do takzvané inkubace, příznačného spánku v chrámových podmínkách. V podzemí, v blízkosti mrtvých a v bezprostředním styku s božskými silami, se měly dostavit snové prožitky a bylo možné vnímat zjevení. Babyloňané, Egyp0ané a Řekové znali takovéto „chrámové spaní“, a jak vypráví Herodotos, Nasamoni byli nadáni věšteckými schopnostmi: chodili prý k náhrobkům svých předků, tam se uložili ke spánku a ve snu se jim pak zjevila jejich budoucnost (IV, 172). Spánek byl podstatný i při Isidinu a Sarapidovu kultu a podle Diodora se k němu dokonce pojila představa o uzdravení. O řeckých spánkových věštírnách si později povíme víc, a0 už to bude Amfiareion v Argu, Asklepion v Epidauru nebo Trofonion v Lebadeii.
20