1
Na schůzce měl hlavní slovo nadporučík Lofting. „Poslyšte, Marnhame, sotva jste přijel, takže od vás nečekáme, že byste se měl vyznat v místních poměrech. Starosti nám tady nedělají Němci nebo Rusové. Dokonce ani Francouzi. Jde o Američany. Naprosto nic nechápou. A co je horší, nehodlají se ničemu učit a nedají si říct. Jsou už zkrátka takoví.“ Zaměstnanec ministerstva pošt Leonard Marnham se sice dosud nikdy s žádným živým Američanem tváří v tvář nesetkal, ale důkladně je doma studoval v místním kině. Lehce se pousmál a přikývl. Sáhl do náprsní kapsy saka pro stříbrnou tabatěrku. Lofting pozvedl dlaň jako k indiánskému pozdravu, aby už předem odmítl nabídku. Leonard si přehodil nohu přes nohu, vytáhl si cigaretu a několikrát s ní poklepal o víko tabatěrky. Loftingova paže vystřelila přes stůl a nabídla Leonardovi v natažené ruce zapalovač. Když mladý civilista sklonil hlavu, aby si připálil, nadporučík pokračoval: „Jak si asi umíte představit, máme spoustu společných projektů, sdílených zdrojů, know-how a podobně. Myslíte si ale, že Američani mají ponětí o týmové práci? Na něčem se dohodneme a oni si to pak stejně udělají podle svého. Obcházejí nás, odmítají nám poskytovat informace, mluví s námi jako s idioty.“ Nadporučík Lofting si urovnal piják, který byl jediným předmětem na jeho plechovém pracovním stole. „Rozumíte, dřív nebo později si vláda bude muset zjednat pořádek.“ Leonard chtěl něco říct, ale Lofting ho posunkem umlčel. „Dám vám jeden příklad. Jsem britský prostředník pro mezisektorové 9
závody v plavání, které se mají konat příští měsíc. A nikdo nemůže popřít, že nejlepší bazén máme tady u nás na stadionu. Je evidentní, že by závody měly proběhnout tady. Američani s tím před pár týdny souhlasili. A kde myslíte, že se to nakonec bude konat? Kus cesty dál na jih, v jejich sektoru, v jakési špinavé mastné louži. A víte proč?“ Lofting mluvil ještě dalších deset minut. Když mu vyložil veškeré věrolomnosti kolem plaveckých závodů, dostal se Leonard konečně ke slovu. „Major Sheldrake mi tady měl nechat nějaké zařízení a zapečetěné instrukce. Nevíte o tom něco?“ „Právě jsem se k tomu chtěl dostat,“ odpověděl nadporučík úsečně. Odmlčel se a zdálo se, že k pokračování sbírá síly. Když opět promluvil, jen stěží dokázal potlačit podráždění v hlase. „Víte, poslali mě sem jenom kvůli tomu, abych tu na vás počkal. Když majora Sheldraka odveleli, měl jsem od něho všechno převzít a předat jeho práci dál. Jenže mezi majorovým odjezdem a mým příjezdem došlo k osmačtyřicetihodinové prodlevě, a to rozhodně ne mou vinou.“ Opět se odmlčel. Z tónu jeho hlasu se zdálo, že si to vysvětlení pečlivě připravil. „Amíci kolem toho samozřejmě udělali děsný dusno, třebaže železniční zásilka byla zamčená ve střežené místnosti a vaše zapečetěná obálka ležela v sejfu v kanceláři velícího důstojníka. Trvali na tom, že někdo musí na zásilky po celou dobu dohlížet a převzít osobní odpovědnost. Veliteli telefonoval do kanceláře brigádní generál z generálního štábu. Nedalo se s tím nic dělat. Přijeli s náklaďákem a všechno si odvezli, obálku, bedny s přístroji, zkrátka všechno. Teprve potom jsem přijel já. Měl jsem rozkaz, abych tu na vás počkal, což dělám už pět dní. Mám se ujistit, že jste ten, za koho se vydáváte, vysvětlit vám situaci a předat vám tuto kontaktní adresu.“ Lofting vytáhl z kapsy obálku z konopného papíru a podal ji přes stůl Leonardovi. Ten mu na oplátku předal své pověřovací listiny. Lofting zaváhal. Zbývalo mu vyřídit ještě jednu špatnou zprávu. 10
„Situace teď vypadá následovně: Když se všechny ty vaše věci, ať už je to cokoli, převedly na ně, musíme jim předat i vás. Byl jste převelen. Prozatím patříte pod jejich velení. Veškeré pokyny budete dostávat od nich.“ „To nevadí,“ řekl Leonard. „Já bych to označil za nevšední smůlu.“ Lofting učinil své povinnosti zadost, vstal a potřásl Leonardovi rukou. Vojenský řidič, který Leonarda odpoledne přivezl z letiště v Tempelhofu, na něho čekal na parkovišti u Olympijského stadionu. Ubytování měl Leonard jen pár minut cesty autem. Desátník otevřel kufr malého vozu v maskovacích vojenských barvách, ale podle všeho se nedomníval, že vytáhnout zavazadla by mělo patřit k jeho povinnostem. Dům na Platanenallee 26 byl moderní a v hale měl výtah. Třípokojový byt se nacházel v třetím patře a kromě dvou menších ložnic měl velký obývací pokoj, kuchyni s jídelním koutem a koupelnu. Leonard bydlel doposud doma u rodičů v Tottenhamu a denně dojížděl do práce do Dollis Hill. Procházel se z pokoje do pokoje a všude rozsvěcel světla. Byla zde spousta neznámých novinek. Na jednom ze stolků stál mohutný rozhlasový přijímač se slonovinově zbarvenými tlačítky a na jiném byl telefon. Vedle něho ležela mapa Berlína. Byt byl zařízený armádním nábytkem – pohovka s dvěma křesly s vybledlým květinovým vzorem, taburet s koženými třásněmi, lehce nachýlená stojací lampa a u protější stěny obýváku psací stůl s masivníma prohýbanýma nohama. Užíval si možnosti zvolit si ložnici a pečlivě si vybalil zavazadla. Do vestavěné skříně, jejíž dveře se klouzavě zasouvaly po pouhém dotyku ruky, si pověsil svůj nejlepší, druhý nejlepší i obyčejné obleky pro každodenní nošení. Na psací stůl si položil stříbrem vykládanou tabatěrku z týkového dřeva s intarzovanými iniciálami, dárek od rodičů na rozloučenou. Vedle ní postavil mohutný domácí zapalovač ve tvaru novoklasicistní vázy. Přijdou k němu někdy nějací hosté? Teprve ve chvíli, kdy si všechno přichystal ke své spokojenosti, 11
dopřál si posadit se do křesla pod stojací lampou a otevřít obálku. Obsah ho zklamal. Byl tam jen kus papíru vytržený z psacího bloku. Žádná adresa, jen načmárané jméno Bob Glass a berlínské telefonní číslo. Chtěl si na jídelním stole rozložit mapu Berlína, zjistit adresu, naplánovat si cestu. Teď si bude muset nechat cestu vysvětlit od cizího člověka, navíc od Američana, a bude muset použít telefon, přístroj, který navzdory svému zaměstnání neměl rád. Jeho rodiče ani žádní kamarádi telefon neměli a v práci také musel telefonovat jen velmi vzácně. Položil si útržek papíru na koleno a pečlivě se pustil do vytáčení čísla. Věděl, jak má jeho hlas znít. Uvolněně, odhodlaně. Tady je Leonard Marnham. Myslím, že můj telefonát očekáváte. Do sluchátka zprudka vyštěkl cizí hlas: „Glass!“ Leonard okamžitě upadl do anglického nejistého váhání, jemuž se chtěl v rozhovoru s Američanem za každou cenu vyhnout. „Ach ano, nezlobte se, já se velice omlouvám, že…“ „To je Marnham?“ „Vlastně ano, tady Leonard Marnham. Myslím, že můj…“ „Napište si adresu. Nollendorfstrasse 10, kousek od náměstí Nollendorfplatz. Přijďte zítra ráno v osm.“ Zatímco Leonard co nejpřívětivějším tónem opakoval adresu, telefon oněměl. Cítil se hloupě. Byl sám a celý zrudl. V zrcadle na stěně zahlédl svůj odraz a bezradně k němu přistoupil. Brýle s obroučkami zažloutlými od vypoceného tělesného tuku – takovou měl alespoň teorii – mu absurdně seděly na nose. Když si je sundal, vypadala jeho tvář neuspokojivě. Na nose měl po stranách zarudlé otlaky, pleť tam měl promáčklou až na kost. Měl by se obejít bez brýlí. Věci, které jediné toužil vidět, byly dostatečně blízko. Schéma elektronického obvodu, vlákna v elektronce, druhou tvář. Dívčí tvář. Klid domáckého prostředí ho opustil. Znovu si prošel své nové království, poháněný neovladatelnými tužbami. Nakonec se přinutil sednout si k jídelnímu stolu a napsat dopis rodičům. Podobné slohové úkoly ho stály nemálo úsilí. Na začátku každé věty zadržel dech a na konci ji doprovodil úlevným vydechnutím. Drahá maminko a tatínku, cesta byla nudná, ale 12
nic zlého se nepřihodilo. Přijel jsem dnes ve čtyři hodiny. Mám pěkný třípokojový byt a telefon. Doposud jsem se nesetkal s lidmi, s nimiž mám pracovat, ale myslím si, že se v Berlíně budu mít dobře. Tady prší a fouká silný vítr. Město vypadá strašně zničeně, dokonce i potmě. Zatím jsem neměl příležitost vyzkoušet si svoji němčinu… Hlad a zvědavost ho záhy vyhnaly z bytu. Zapamatoval si cestu podle mapy a vydal se na východ směrem k Reichskanzlerplatz. Leonardovi bylo na konci války čtrnáct, byl tedy už dost velký, aby měl hlavu plnou názvů a technických parametrů bojových letounů, lodí, tanků a střelných zbraní. Podrobně sledoval vylodění v Normandii a postup Evropou na východ a předtím i jižní italskou frontu. Teprve poslední dobou začínal zapomínat názvy a místa důležitých bitev. Pro mladého Angličana ještě nepřipadalo v úvahu, aby byl poprvé v životě v Německu a nepřemýšlel o něm na prvním místě jako o poraženém národu, aby necítil hrdost na vlastní vítězství. Válku prožil u babičky ve velšské vesnici, nad níž ani jednou nepřeletělo nepřátelské letadlo. V životě se nedotkl žádné zbraně a nikdy neslyšel z žádné střílet, aby byla na dostřel; navzdory tomu všemu a navzdory skutečnosti, že město osvobodili Rusové, kráčel toho večera tou příjemnou berlínskou rezidenční čtvrtí – vítr ustal a oteplilo se – s jistou majetnickou pýchou, jako by rytmus jeho chůze určoval slavnostní Churchillův projev. Kam se podíval, všude probíhaly intenzivní práce na obnově. Chodník byl nově vydlážděný a podél ulice vysadili vzrostlé mladé platany. Z většiny parcel už odstranili trosky zničených domů. Země byla srovnaná a všude ležely hromady úhledně poskládaných starých cihel, z nichž otloukli omítku. Nové domy byly podobně jako ten jeho vybudované s důvěryhodnou solidností devatenáctého století. Na konci ulice zaslechl hlasy anglických dětí. Důstojník RAF s rodinou se vraceli domů, což uspokojivě dokládalo Leonardův pocit dobytého města. Ocitl se na Reichskanzlerplatz, rozlehlém a opuštěném náměstí. V okrovém pableskujícím třpytu nově instalovaných beto13
nových kandelábrů spatřil majestátní veřejnou budovu, z níž zbyla pouze jediná stěna, stržená až do výše oken v přízemí. Uprostřed vedlo krátké schodiště k impozantním vstupním dveřím orámovaným zdobnými reliéfy a frontony. Dveře samotné, které jistě musely být mohutné a těžké, při bombardování zmizely a umožňovaly tak průhled na občasné světlomety automobilů na paralelní ulici. Bylo těžké necítit klukovskou radost nad tisíci dělostřeleckých granátů a bomb, které z domů odnesly střechy, zdemolovaly jejich vnitřnosti a zanechaly pouze fasády s rozšklebenými vytlučenými okny. Před dvanácti lety by ještě mohl roztáhnout paže, začít vrčet jako letecký motor a na slavnostní minutku či dvě se sám stát bombardérem. Zabočil do jedné z vedlejších ulic, kde natrefil na Eckkneipe. Hospoda byla hlučná a ozývala se z ní změť hlasů starých mužů. Uvnitř nebylo nikomu míň než šedesát let, ale když se posadil ke stolu, nikdo si ho nevšímal. Zažloutlý pergamen lampových stínítek a hustá mlha kouře z doutníků mu zajišťovaly pohodlné soukromí. Díval se, jak mu výčepní točí pivo, které si objednal pečlivě nacvičenou frází. Natočil plnou sklenici, stoupající čepici pěny setřel z okraje sklenice stěrkou, potom půllitr opět doplnil a nechal chvíli stát. Pak celý proces znovu opakoval. Uběhlo téměř deset minut, než byl jeho nápoj uznán za způsobilý k servírování. Na stručném menu vyvedeném švabachem rozpoznal Bratwurst mit Kartoffelsalat a objednal si ho. Zadrhával se na jednotlivých slovech. Číšník přikývl a ihned odešel, jako by už nedokázal snést další pokus o prznění svého jazyka. Leonard dosud nebyl připravený na návrat do ticha svého bytu. Po večeři si poručil druhé pivo a potom třetí. Během popíjení si všiml rozhovoru tří mužů u stolu za svými zády. Hlasitost jejich projevu se stupňovala. Neměl na vybranou, musel věnovat pozornost hřímání těch překřikujících se hlasů, které podle všeho nebyly v rozporu, ale usilovně se snažily prosadit vlastními slovy stejný názor. Zpočátku slyšel jen souvislou složitou spleť samohlásek a slabik, podmanivý přerývaný rytmus řeči a zpožděné pointy německých vět. Když dopíjel třetí pivo, jeho němčina 14
se začala zlepšovat a rozpoznával už jednotlivá slova, jejichž význam mu byl po chvíli přemýšlení srozumitelný. Během čtvrtého už slyšel nahodilá slovní spojení a fráze, které si dokázal pohotově přeložit. V předtuše prodlevy v přípravě si objednal další půllitr. A právě během pátého půllitru nabralo jeho porozumění němčině výrazné zrychlení. Nebylo sebemenších pochyb o slůvku Tod, tedy smrt, a o chvíli později zaznělo podstatné jméno Zug, vlak, a sloveso bringen. Zaslechl, jak do krátké chvíle ztišení jeden z nich unaveně pronesl slovíčko manchmal, někdy. Někdy byly ty věci nezbytné. Rozhovor znovu nabral tempo. Bylo jasné, že muži se vzájemně trumfují a vychloubají se jeden před druhým. Nejistota nebo zaváhání znamenaly, že ho ten druhý utře. Bezostyšně skákali jeden druhému do řeči, každý nový projev byl naléhavější, úpornější a hrdě se vychloubal preciznějšími příklady než jeho předchůdce. Jejich svědomí se vlivem piva dvakrát silnějšího než anglické ale a podávaného v půllitrech, které si příliš nezadaly s pintovými sklenicemi, uvolnilo a muži si s potěšením vychutnávali své chvástání, zatímco by se měli děsit hrůzou. Vykřikovali na celou hospodu a předháněli se v líčení svých krvavých činů. Mit meinen blassen Händen! Vlastníma rukama! Každý z mužů se snažil svým příběhem přebít historku druhého, dokud ho jeho druhové neokřikli a nezačali líčit něco jiného. Ozývaly se pohrdlivé poznámky, burácivé projevy jízlivého přitakání. Na ostatní pijáky v hospodě skloněné nad stoly ve svých soukromých rozhovorech to nijak nezapůsobilo. Jenom výčepní čas od času zabrousil k té trojici pohledem, bezpochyby kvůli tomu, aby si zkontroloval stav jejich půllitrů. Eines Tages werden mir alle dafür dankbar sein. Jednou mi za to budou všichni děkovat. Když Leonard vstal a výčepní přišel k jeho stolu, aby mu spočítal tužkou načmárané čárky na tácku, nedokázal Leonard odolat a otočil se, aby si ty tři muže prohlédl. Byli starší a křehčí, než si představoval. Jeden z nich si ho všiml a druzí dva se k němu obrátili. První pozvedl Leonardovým směrem s teatrálně opileckým gestem půllitr a zvýšeným hlasem pronesl: „Na, junger Mann, bist wohl nicht aus 15
dieser Gegend, wie? Komm her und trink einen mit uns. Ober!“ Pojď sem, mladíku, přisedni si a dej si jedno s náma. Pane vrchní! Leonard už ale odpočítával do rukou výčepního marky a předstíral, že neslyší. Druhý den ráno vstal v šest hodin, aby se stihl osprchovat. Dlouho vybíral oblečení, váhal nad odstíny šedé a patřičnou kvalitou bílé. Oblékl si svůj druhý nejlepší oblek a potom si ho opět svlékl. Nechtěl vypadat podle toho, jak se uvedl v telefonu. Mladík stojící ve slipech a obzvlášť teplém nátělníku, který mu přibalila maminka, zíral do šatní skříně na tři obleky a tvídové sako a uvědomoval si sílu skrývající se v americkém způsobu oblékání. Bylo mu jasné, že na jeho upjatém chování je cosi směšného. Jeho angličanství mu neposkytovalo stejný pocit klidné převahy, jaký znala předchozí generace. Cítil se spíš zranitelný a bezbranný. Američané mu na druhou stranu připadali v naprosté pohodě, s níž si mohli dovolit být sami sebou. Zvolil sportovní sako a jasně červenou pletenou kravatu, kterou víceméně ukryl pod ručně pletený svetr s malým výstřihem. Dům na Nollendorfstrasse 10 byl vysoký úzký činžák, v němž probíhaly rozsáhlé opravy. Dělníci, kteří malovali chodbu, museli odsunout štafle, aby mohl Leonard projít na úzké schodiště. Nejhořejší patro domu už bylo hotové a byly v něm položeny koberce. Na odpočívadlo vedly troje dveře. Jedny z nich byly otevřené dokořán. Leonard za nimi uslyšel bzučení. Přes ně se ozvalo volání: „To jste vy, Marnhame? Tak pojďte sakra dál.“ Vešel do místnosti, která sloužila částečně jako kancelář a částečně jako ložnice. Na zdi visela velká mapa města a pod ní stála rozestlaná postel. Glass seděl u psacího stolu, na němž vládl nepředstavitelný nepořádek, a elektrickým strojkem si zastřihával vousy. Volnou rukou nasypal instantní kávu do dvou hrnků s horkou vodou a zamíchal ji. Elektrická konvice stála na podlaze. „Sedněte si,“ přivítal ho Glass. „Tu košili hoďte na postel. Cukr? Dvě?“ Nabral cukr lžičkou z papírového sáčku a sušené mléko ze 16
skleničky a zamíchal kávu v hrníčcích tak energicky, až vystříkla a pobryndala papíry rozložené na stole. Jakmile byla káva přichystaná, vypnul strojek a jeden hrnek podal Leonardovi. Když si Glass zapínal košili, zahlédl Leonard podsaditý trup s nepoddajnými černými chlupy, které se táhly až na ramena. Límeček si Glass dopnul těsně kolem silného krku. Na pracovním stole vylovil kravatu na gumičku s uvázaným uzlem, a zatímco vstával, natáhl si ji přes hlavu. Z opěradla židle si vzal sako a přešel k nástěnné mapě, přičemž si sako za chůze oblékl. Měl na sobě pokrčený tmavomodrý oblek, místy obnošený do té míry, až se látka leskla. Leonard to celé napjatě sledoval. Zjevně existovaly způsoby, jak nosit oblek tak, že na jeho stavu vůbec nezáleželo. Člověk si může vystačit s čímkoli. Glass udeřil hřbetem dlaně do mapy. „Už jste se tu porozhlédl?“ Leonard, který si pořád ještě nevěřil, že by se mu podařilo zbavit svého nejistého vyjadřování ve stylu: „No, vlastně ještě ani ne,“ raději jen zavrtěl hlavou. „Zrovna jsem četl tuhle zprávu. Mimo jiný se tam říká, že v tomhle městě pracuje pro tajný služby přibližně pět až deset tisíc lidí, i když je to samozřejmě jenom čísi odhad. Agenti zajišťující pouhý krytí se do toho pochopitelně nepočítají. Jde čistě o aktivně činný lidi. O špiony.“ Naklonil hlavu na stranu a namířil bradou na Leonarda, dokud nebyl spokojený s jeho reakcí. „Většinou jde o lidi na volný noze nebo pracující na částečný úvazek, o děti, o mládež, která za sto marek na ruku vysedává po hospodách. Za pár piv vám prodají cokoli. Taky ale nakupují. Byl jste už v Café Prag?“ „Ne, ještě ne.“ Glass rázně přešel zpátky k pracovnímu stolu. Mapu koneckonců vůbec nepotřeboval. „Vypadá to tam jako na chicagské komoditní burze. Měl byste se tam jednou podívat.“ Měřil přibližně sto pětašedesát centimetrů, skoro o dvacet míň než Leonard. V obleku vypadal jako zašpuntovaný. Usmíval se, ale zdálo se, že je v každém okamžiku připravený obrátit pokoj 17
vzhůru nohama. Když se posadil, plácl se zprudka do kolen a prohlásil: „Takže tě tu vítám!“ Tmavé vlasy měl taky nepoddajné a tuhé jako hřebíky. Rostly mu hluboko do čela a měl je sčesané dozadu, takže mu na hlavě vytvářely vysokou klenbu, až vypadal jako karikatura zapáleného vědce stojícího v ostrém větru. Vousy měl naopak nevýrazné a spořádané a jejich solidní vzhled pohlcoval světlo. Měl je zastřižené do špičky a jejich klín připomínal plnovous na dřevorytecké podobizně Noema. Z odpočívadla sem odkudsi zdálky zavanul skrze otevřené dveře močovinový zápach spáleného toastu. Glass vyskočil, kopnutím dveře zavřel a vrátil se na židli. Dlouze se napil kávy, která byla pro Leonarda dosud příliš horká a jen z ní maloučko usrkl. Chutnala po vařené kapustě. Člověk se musel soustředit na chuť cukru. Glass se na židli důvěrně naklonil k Leonardovi. „Pověz mi všechno, co víš.“ Leonard popsal své setkání s Loftingem. Jeho hlas zněl jemu samému afektovaně. V uctivém odstupu podřízeného postavení vůči Glassovi změkčil a zploštil svůj obvyklý jazykový projev. „Takže ty vůbec nevíš, o jaké jde zařízení, ani jaké zkušební testy s ním budeš muset provést?“ „Ne.“ Glass se protáhl, opřel se o opěradlo židle a ruce si sepnul za hlavou. „Ten Sheldrake je ale blbec. Když ho povýšili, byl okamžitě jako na jehlách a nemohl se dočkat, jak byl natěšenej. Nenechal tu nikoho, kdo by za tvůj materiál zodpovídal.“ Glass pohlédl na Leonarda se soucitem v očích. „Ti Britové. Je strašně těžký dokopat ty chlapy ze stadionu, aby aspoň něco brali vážně. Pořád mají plný ruce práce s tím, aby vypadali jako praví džentlmeni. A to, co mají dělat, nedělají.“ Leonard na to nic neřekl. Domníval se, že by měl zůstat loajální. Glass k němu pozvedl hrnek s kávou v náznaku přípitku a usmál se. „Vy technici jste ale jiní, nemám pravdu?“ „Snad ano.“ 18