1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12 END 8. START HOLY. Seděli jsme nad školňákem na kopci, který tu uměle navršili před pár lety, když se stavěla naše školní škatule. Stačilo na něm vyrůst jen pár trsů trávy, zřejmě nějaký odolný druh, protože sloužily jako přitahovadla, přes který jsme se drali vzhůru, a ještě si stačily udržet zbytky zdravé zelené barvy. Architekti to mysleli dobře, uprostřed rovný placky, kam se tak nádherně kreslilo sídliště, vztyčili Kordillery, asi proto, abychom netrpěli tíživým pocitem člověka nížinného (8. třída, 1. pololetí, biologie, vložené téma pro spojené ročníky, přednáška pozvaného psychiatra). Navážka ve tvaru kostrbatého kozího hřbetu se táhla od mostu přes dálnici až nad školní hřiště, možná, že si některý z těch architektů zahrával s myšlenkou, že nás budou tělocvikářky honit nahoru a dolů, to ovšem neměl správnou představu o našich pegožkách. Měly aprobaci jen na volejbal a přeskok přes kozu. A tak kopec zůstal cele v naší režii, do posledního místečka. Časem z navršeniny začal vylejzat původní mate riál, zbytky panelů, železných tyčí, krytiny, pár pneumatik, kusy radiátorů, prostě sídlištní skládka, která měla rozkvést květinami. Sutiny a vůbec všechen festovní odpad nám vy7
hovoval, sloužil jako sedátka na tribuně stadionu. Každej bivakoval na svým. Bez lístků, a přece s pevným zasedacím pořádkem. Do pátý třídy neměli skřeti nárok, mohli se pinožit v ďolíku, od šestky se stoupalo. Každej ročník měl svoji vrstevnici. Odzdola nahoru. Čím starší, tím větší rozhled. Až nahoru, kde už deváťáci obhlídli celý svět, co obklopoval naše sídliště. Koukali z vrcholu a měli jasno v tom, kudy vyrazí do života. Nevím, koho to napadlo, kdo první vylezl o patro výš, ale byli jsme tu všichni, skoro všichni, protože všichni nejsou nikdy všichni. Ještě dneska měli deváťáci právo na trůn. Podle nepsaných zákonů jsme my, poslední den osmáci, mohli na školňák vyšplhat až v září, protože prázdniny, to je mrtvá sezona a nepočítá se. Snad to bylo proto, že jsme se cejtili trochu zklamaný. Nic se nedělo. Sice nás vypustili už první hodinu, ale vloni touhle dobou už tu byli hasiči. Deváťáci zapálili odpad v kotelně, zahulilo to sklep pod všemi trakty. Pět vozů přijelo. Ohně moc nebylo. Spíš svinčík, ale stálo to za to. Předloni to byl čajíček, jenom odšroubovali kohouty na potrubí, malý niagáry na schodech, za moc to nestálo, adrenalin žádnej, ale aspoň sranda. A letos nic. Ubohost. Gábina pobrekávala. Trochu moc vztekle, než aby to budilo soucit. „Jak já se těšila, že budu konečně potvrzenej mazák! Už jsem si vyčíhla pár skřetů, který pěkně vydusím!“ „To zmákneš v pohodě,“ zívla Karola. „Ale budu se muset snažit, rozumíš! Nebude to samo od sebe!“ Gábina marně hledala kapesník, a tak jen předlouze zatáhla nudli. „Zase osmačka! Kdyby aspoň ty letošní sedmačky nebyly takový krávy!“ 8
Něco se dělo. Po placatý střeše tělocvičny se rozeběhly postavičky, táhly za sebou srolovanýho hada, kterýho začaly rozbalovat. Školňák postupně utichal v očekávání. Snažily se. Trochu si pravda překážely, ale šly za svým. Had se rozšiřoval, ale pořád ho nebylo dost. „Oni snad budou vyvěšovat ňákej prápor,“ drncla do mě Káča. Fakt že jo. Za chvíli, když ukončili vázání na dráty uzemnění, přehodili hada přes okraj střechy, zavlnil se a dolní okraj zůstal viset v polovině oken spodní tělocvičny. Fábor měl rozměry středně tonážního rogala, muselo na něj prdnout hezkejch pár prostěradel, některý už sepraný, zažloutlý, ale svůj účel splnily. Na světlém podkladu byla promítnuta fotografie, taky sešitá ze čtverců, ne všechny švy na sebe navazovaly přesně, ale snímek, zachycený zřejmě mobilem, byl zřetelný, zvláště z dálky. Všechny detaily byly ostrý, čitelný a přesně zařaditelný. Jestli jsme ještě chvilku váhali, tak jenom proto, že jsme přemýšleli, při jaký příležitosti to někdo vycvak. Vánoční besídka? Pololetí? Návštěva patronů? Skoro současně nám došlo, že je to úplně jedno. Byli tam všichni. Skoro všichni. Ti nejmilejší. Tělocvikář přivíral podlitý oči, vyplazoval jazyk a šátral zástupkyni po stehně, matikářka špulila hýždě na Diodu, o který se vedou řeči, že ve sboru sedí za čtyři procenta, angličtinářka se zakláněla a zrovna ji bylo slyšet, jak řičí smíchy, důchodkyně se praly o chlebíčky, co se válely mezi prázdnejma a poloprázdnejma láhvema, keramický misky, na kterejch družina makala dva měsíce, přetejkaly špačkama. Nic divokýho, jenom takovej normální večírek ve sborovně. Jen na tom obřím sešitým prostěradle působil tak nějak… nepatřičně. Školňákem to zahučelo, ozvalo se první bučení, sílilo, přidávali se všichni. 9
Deváťákům se zadařilo. Dívali se na to zdálky, od dálnice, pár se jich přiloudalo blíž, ale na školňák nepřišli. Nevypadali na to, že by měli chuť pobít se o právo posledního dne na trůn školňáku. Vypadali, že se jen tak zastavili, když šli náhodou kolem, každej sám, po svý cestě. Prostě už tu devítku vzdali. Ta šou jim musela dát zabrat, oceňovali jsme to, pískali na ně, mávali, ale šlo to tak nějak mimo ně. Jejich výtvor ale lákal čím dál víc diváků, vykláněli se z oken protějších paneláků, zastavovali cestou ze sámošky. Plachta visící přes dvě patra tělocvičen byla magnetem, kterej rozpoutával vášně a rozproudil řady diskuzí. To už se objevily i pegožky, bezradně běhaly, školník přitáh štafle, ale byl to marnej pokus, neměl šanci na billboard dosáhnout. Tělocvikář znovu a znovu činil pokus odemknout dveře do tělocvičny, i zdálky jsme poznali, že zámek je ucpanej. Stejná situace se opakovala v prvním a po chvíli i ve druhém patře, chodby jsou z obou stran prosklené, a tudíž se tam nic neutají. Deváťáci nejsou žádný vořezávátka, asi bude chvíli trvat, než se říďa dovolá zámečníka. Diskuzních skupinek přibývalo, začínaly se spojovat ve větší, čímž se úměrně zvětšovalo i rozhořčení rodičů, příbuzných, vzpomínajících seniorů a matek robat věku předškolního. Klidní jsme zůstali jenom my, nevinné oběti chlípných pedagogů, a zahraniční dělníci, kteří si tudy krátili cestu na ubytovnu. Na školňáku se už zaplnily i zbývající mezírky mezi skupinkami a shromáždění začalo připomínat organizovanou manifestaci za lidská práva (8. třída, dějepis, soudobé dějiny), hovořilo se o právu na vzdělání, alkoholismu, drogách, sprejerech a o tom, že se v zimě v tělocvičně málo topí. Pegožky už se dávno skryly ve škatuli, zmizel i školník, štafle nechal napospas davu. Ani deváťáky nebylo už vidět. 10
I když už jim za tohle představení nic nehrozilo, vůbec nic, najednou nebyli. Možná, že právě proto, že už jim nic nehrozilo. Adrenalin se odpařil. „Co za rok připravíme my?“ zeptal se Ajdam a podíval se na mne. Dělá to vždycky, když nabyde dojmu, že se vyjadřuje k něčemu zásadnímu. Káča říká, ať to neřeším, že je to projev jeho nezralé dlouholeté emoční fixace na mě. Vloni dělala referát z psychologie. Následků se nezbavila doteďka. „Za rok? Co bude za rok? Třeba se budou dít zázraky, škatule zmizí a my si budeme užívat někde na pláži…“ Karola se slastně protáhla a opatrně se položila na vysušený drn. Triko měla rozepnutý, naštěstí knoflíčky byly jenom tři, ale stejně jí vykukovala podprda, černá krajková, zřejmě vypůjčená od mámy. Jo, mohla si to dovolit. „Jen abychom vás za rok touhle dobou nezavazovali do burky,“ zachraptěl Tom s pohledem přiletovaným do černý krajky. „Nestraš!“ zavlnila se Karola a zavřela oči do sluníčka. Nebejt tu ty davy, už by byla svlečená, ale věděla, co se patří, a neodváděla deváťákům pozornost od jejich loučení. Přímo jsem cítila, jak mi naskakují pihy. Bylo mi to jedno. Na prázdniny, co mě čekaly, jsem klidně mohla vyrazit kropenatá s pupínkama. Nad školňák se vyvalil proud smradu. To, co snad někde v jídelně ještě lehce, tak náznakem, vonělo, cestou ztratilo ústřední melodii, zůstaly jen basy, jako když na dýze vyrazíte za barák na vzduch. Ani jsme se nesázeli. Měli jsme jistotu. Školní krmítko se s námi rozloučilo tradičně důstojně. V okýnku stála naše oblíbená kuchařka. Černý knír jí někdy zakrýval i polovinu 11
řezáků. Nikdy se nikomu nepodařilo uhnout talířem včas, vždycky stačila předloženou poživatinu polít nedefinovatelnou tekutinou, dennodenně stejnou, které mazlivě říkala šťávička. I dnes v ní párky plavaly a až hluboko na dně se skrývala bramborová kaše. Má to přesný pravidla. Blebanec kaše s omastkem musí kecnout na talíř soupeře. Ten se tomu snaží zabránit. Hracím nářadím jsou párky. Za blebanec na stole se sčítají trestné body. Přeborníkem byla Káča. Jednou musela platit vymalování celý jídelny. Teď postřelila Karolu u druhýho stolu. „Ty seš blbá, ta blůza je taky mámina,“ předstírala Karla naštvání a hned se začala svlíkat. Dušan ji hltal pohledem a přitom hltal párky z okolních talířů. Podala jsem mu i svůj, nicméně se na mě ani nepodíval. V kuchyni to bublalo, kuchty se cpaly do vokýnka. Zběsile se pohoršovaly, zvedaly ruce do výše, kníratá se držela za hlavu. Byly to Karolíniny nejvděčnější divačky. Jinak tu seděly jenom mrňata, inovovala naši hru, mazala kaši na židle. Karola se vztyčila, aby vynikla jako celek, naklonila se k Dušanovi a políbila ho na tvář, pusu měl plnou párků. „Dozor, kde je dozor!?“ řval pohoršený knírek. Dušan volné párky dorazil, pomalu jsme se zvedali. Káča vystříkla krásný blbanec na zeď. „Každý kousek týhle pitomý zdi je můj. Já jsem si ho předplatila,“ zavřískala na kuchty, když jim předhazovala zadělaný tác. „Dozor!“ ozývalo se z kuchyně ve vokálním mnoho hlasu. „Jo, dozorkyně honěji zámečníka, holky.“ Vycházely jsme pomalu, skoro ospale, dlouze šoupaly teniskama po podlaze. Proto se Karola jenom zapotácela, když ji jeden 12
svišť nastavil nohu. Otočila se na něj, ale nebyl čas se zastavit. „Utíkej, krávo ceckatá,“ zašklebil se na ni čerstvý absolvent první nebo druhý á. Dobře věděl, jak dlouho trvá, než kuchty obejdou celou kuchyň a dostanou se ke dveřím na chodbu. Tam jsme to rozbalily, vedly jsme před kuchtama o deset šaten. Brzy to vzdaly, zaujalo je srocení na školňáku. Žádný z mrňat se neobjevilo. Nezajímaly jsme je. To my v jejich věku – osmáci pro nás byli bozi! A tyhle zmetci prťaví – to snad ani nejsou děti! Dušan a Karola se loudali kousek před námi, ruce kolem pasu, ouško na oušku. Káča mi stiskla ruku. Věděla jsem, co chce říct. Ty její dotyky už ovládám jako morseovku. Povedli se nám. Hodili se k sobě. Káča to říkala hned, jak Dušan propadl do naší třídy. Já jsem ho na začátku moc neregistrovala. Na můj vkus trošku moc vopleskanej svalouš, ruce jak šimpanz, mastný vlasy za ušima. Sympatický bylo, že ho hysterky nevyvedly z míry. Když byl vyvolán, pomalu se vysoukal z lavice, pozdvihl hlavu ke stropu a vyrazil ze sebe dlouhé éééé, které byl schopen několikrát opakovat. Dioda málem zkolabovala, mlátila třídnicí o stůl a pištěla něco o zvláštní škole. „Ééé – jestli vono to nebude tím vodporem,“ zauvažoval Dušan konečně. Dioda potřetí změnila barvu, ale už nepištěla. Jenom mlátila tou třídnicí. A taky Dušan žral. Furt žere. O přestávce, v hodině, ve frontě do krmítka, dokonce i při těláku na hřišti. Když se na něj podíváte, dostanete hlad. „Zajímavý typ,“ řekla Káča asi třetí den po tom, co usedl do našich lavic. Má hroznej vkus a nemožný nápady. Je to moje nejlepší kamarádka. 13
„Dáme je dohromady s Karolou,“ ukončila své úvahy po čtvrtý hodině zeměpisu. Řekla to s uspokojením, který nepřipouštělo diskusi. Přesto jsem to zkusila. „To nemůže vyjít.“ Karola je úžasná holka. Podprsenku nosí trojku a první ve třídě menstruovala. Má krásný vlnitý vlasy, černý srostlý obočí a velikánský hnědý oči, který dokáže ještě dvojnásobně až trojnásobně zvětšit, je-li to zapotřebí. Zuby má veliký, když se zasměje, je to jako huba na billboard a Karola se směje furt. A aby toho nebylo dost, má dlouhatánský štíhlý nohy, žádnej zadek a pas akorát do černýho, lesklýho, koženýho pásku. „Já vím, že to nebude zrovna lehký, ale klademe si náročný cíle, ne?“ Káča si posunula brýle, které jí nepřetržitě klouzaly až ke špičce nosu. „Karolu si beru já,“ dodala milostivě. Bylo mi to jedno. Tady nebylo z čeho vybírat. Káča se pustila do úkolu s houževnatostí buldoka (kterému je koneckonců trochu podobná). Přestávky trávila zavěšená do Karoly, hustila to do ní. Vymyslela si akční story, jak byl Dušan ve své třídě jednička. Dvě holky se prej o něj přímo popraly, no co přestávka, to další díl seriálu. Podařilo se jí dokonce dohnat dvě deváťačky na naši chodbu, aby hodily s Dušanem řeč. Jak se jí to povedlo, nevím. Vypůjčila si spoustu filmových časopisů a nenápadně přiváděla Karolu k přesvědčení, že Dušan je něco mezi Tomem Cruisem a Jeanem Claudem van Dammem (ten taky trochu šilhá). Po třech dnech dosáhla toho, že se Karola na Dušana podívala. Zamrkala hustými řasami (maskáro za pětikilo) a spočinula na něm dlouhým pohledem. Dušan zrovna trhal klobásu. Co trh, to lup, byla to domácí zabijačková klobása. Festovní střevo. 14
„Doskočil půjde na chodbu a vrátí se, až uspokojí svůj nezvládnutelný hlad. Pak se vrátí. Ano?!“ zasyčela dějepisářka. Uměla syčet přes celou třídu. Dušan se radostně zvedl z lavice, vytáhl igelitový pytlík, kde měl ještě čtyři nohy, a zamířil ke dveřím. „Doskočil, stůj!“ zavelela úča. „Ten sáček polož na stůl!“ Dušan byl viditelně rozpačitý. Váhal. „No tak!“ dějepisářka přitom zaťukala na desku svého stolu a natáhla ruku. Dušanovi se evidentně promítly všechny ty zabrané knížky, časopisy, gejmbojové a volkmeni mizející pod zámkem v zašupovací skřínce třídního kabinetu. Výdej na konci roku. „Jsou jen zauzený. Musejí se sníst rychle,“ řekl Dušan s obavami. Třída zařvala, úča zfialověla. Teď už do stolu bušila, třídní kniha poskakovala. „Jednu nožičku si vemte.“ Dušan odtrhl jednu klobásu a přikročil s ní k dějepisářce. „Nejlepší je teplá. Jestli si ji teda můžete někde tady vohřát,“ dodal ještě. Úča ztuhla. Hýkali jsme, váleli se po lavicích a namáhavě nabírali dech. Pegožka pomalu vztyčila ruku a namířila na dveře. „Ven!“ zavřeštěla. Dušan by byl rád poslechl, ale nevěděl, co s nabídnutou klobásou. Pralo se to v něm. Položil ji na stůl, udělal dva kroky ke dveřím, pak se pro ni vrátil, po pár krocích si to zase rozmyslel, položil ji zpátky na stůl… ale hlad byl silnější. Z poloviny cesty ke dveřím se otočil, popadl klobásu a vystřelil na chodbu. My jsme jenom kvíleli, tišili bolesti břicha a utírali slzy. Dušan zabodoval, Dušan byl rek. Kromě úči se nesmála jenom Karola. Pozorně si nás prohlížela a přemýšlela. Evidentně ještě neuměla situaci vyhodnotit. Byla zmatená. Je to dobrý, že se smějeme? Dobrý pro Dušana? Káča do mne kopla. Vidíš, už se chytla… 15
Opravdu – bohužel. Bohužel pro Káču. Od toho dějáku ji uháněla Karola. Žádala další příběh, drsnější, napínavější a peprnější. Dávala jí zabrat, a že se Káče ve vymejšlení pikantních sérií jen tak nikdo nevyrovná. Až ji jednou vypátrá TýVý, to se teprv bedna rozsvítí. Díky Karolině žádostivosti musela stihnout tak tři díly za den, což by zničilo i otrlý psavce na počítači. Kule z fyziky jí vehnala slzičky za brejličky a vrátila oběma nohama na zem. „Teď je řada na tobě,“ řekla tvrdě a pustila se do působení stejnorodého magnetického pole na prachové částice. Moc jsem tomu nevěřila. Tahle akce Káče nemůže vyjít. Seriálový Dušan brnká hlavou o nebesa, ten náš se válel po lavici a likvidoval svačinu. Káča ale byla neúprosná, tak jsem mu napsala dopis. Pro jistotu hůlkovým písmem. „Moc se líbíš Karole, chtěla by s Tebou chodit.“ V matice jsem mu to hodila na lavici. Podezřívavě si složený papírek prohlížel, jako by čekal dopisní bombu. Konečně ho rozbalil a zamračeně četl. Několikrát. Káča vedle mě ani nedýchala. Sáhl po tužce a dal se do psaní. Káče vzrušením pískalo v nose. Strefil se přede mě perfektní žabkou, Káča se na dopis vrhla, ale vyfoukla jsem jí ho zpod dlaně. „Kerá to je?“ stálo v dopise. Odpadla jsem, ale Káča se nevzdala. Složitou ruční abecedou navigovala ke Karolině lavici. Napjatě ji pozoroval. Bohužel i pegožka. Ze záhadných důvodů dospěla k závěru, že Káča napovídá Rosťovi u tabule. „Soukupová, tvoje pantomima, jak vidíš, není dokonalá. Nakráčej k tabuli, tam na nás můžeš i mluvit.“ Káča vykulila oči a vracela se do reality. „Většina géniů ve škole propadala,“ zašeptala jsem, když se konečně zvedla. Celou dobu, co se Káča lopotila u tabule, si Dušan znovu opakoval trasu siločar, kterou mu naznačo16