KAPITOLA 2
Ulice zely prázdnotou. Prudký liják zahnal téměř všech-
ny pod střechu nádraží nebo do okolních obchodů. Doprava na Euston Road se skoro zastavila, přičemž stěrače aut zuřivě a marně kmitaly ze strany na stranu po předních sklech vozů. Nervózní řidiči začali troubit a někde poblíž se dokonce spustil i alarm. „Držte se u mě,“ nařídil Nikolas, pak se otočil a zamířil mezi popojíždějícími auty na druhou stranu ulice. Sofie ho bez váhání následovala, zatímco Josh se na chvíli zastavil, pak vykročil do vozovky, ale otáčel se zpátky k nádraží. Tři postavy postávaly u vchodu, jejich hlavy a tváře byly zcela schované pod kapucemi zelených bund. Déšť prosakoval jejich svršky a bundy ztmavly nasáklou vodou. Joshovi se na chvíli zdálo, že se změnily na pláštěnky. Zachvěl se, a tentokrát to nebylo od ledových kapek deště, voda mu pomalu pronikala na kůži. Nakonec se obrátil a rozeběhl se za Nikolasem a Sofií. 9
Nikolas si schovával hlavu před pichlavým deštěm a vedl dvojčata bezpečně mezi auty. „Rychle, když budeme mít štěstí, zápach automobilových zplodin a déšť přebije naše pachy.“ Sofie se podívala zpátky přes rameno a zjistila, že trojice v kapucích opustila přístřešek nádraží a velice rychle se k nim blíží. „Dohánějí nás,“ hlesla vyděšeně bez dechu. „Co budeme dělat?“ pokračoval Josh. „Vůbec netuším,“ odpověděl Flamel bezradně. Rozhlížel se po dlouhé rovné ulici. „Ale jestli zůstaneme na místě, tak to nepřežijeme. Nebo alespoň já ne,“ pousmál se smutně. „Myslím, že se Dee bude stále snažit, aby vás dva dostal živé.“ Flamel se znovu rozhlédl okolo a spatřil malou uličku nalevo. Pokynul dvojčatům, aby šla za ním. „Tudy, pokusíme se je setřást.“ „Kéž by tu byla Scatty,“ zamumlal Josh, kterému konečně ve všech důsledcích došlo, co znamená ztráta Scatty. „Ona by si s nimi určitě poradila.“ V úzké uličce s vysokými zdmi podél obou stran bylo alespoň sucho. Na jedné straně stály modré, zelené a hnědé plastové popelnice a na druhé zbytky dřevěných palet a poházené odpadky z přeplněných černých plastových pytlů. Vzduch čpěl hnilobou a tlejícím jídlem. Na jednom z pytlů stála dlouhosrstá kočka a drápy systematicky likvidovala černý obal. Kočka si jich vůbec nevšímala, ani k nim nevzhlédla, když probíhali okolo. Zato o vteřinu později, když do uličky vstoupily tři postavy v kápích, nahrbila hřbet a se zježenými chlupy okamžitě zmizela někam do temných zákoutí. 10
„Víte, kam to vede?“ ptal se bezděky Josh, právě když míjeli několik dveří nalevo, zřejmě postranní a zadní vchody obchodů na hlavní třídě. „Nemám zdání,“ přiznal Flamel. „Ale dokud nás to povede dál od těch v kápích, tak na tom nezáleží.“ „Sofie se podívala zpátky a oznámila: „Nevidím je. Možná jsme je ztratili.“ Běžela za Nikolasem, který zmizel za rohem, a v tu ránu do něj vrazila. Josh zahnul za roh o chvilku později a jen o vlásek minul stojící dvojici. „Pokračujte,“ vydechl, když se jim vyhýbal a ujímal se vedení. V ten okamžik ale zjistil, proč se oba dva tak náhle zastavili. Ulička totiž končila vysokou zdí z červených cihel, které nahoře lemoval ostnatý drát. Alchymista se otočil a přiložil ukazováček ke rtům. „Ani slovo. Možná ti tři uličku minuli…“ Závan větru přinesl nejen ledovou spršku deště, ale i nezaměnitelný odporný odér zkaženého masa. „Nebo také ne,“ dodal právě ve chvíli, když se tři postavy v kápích vynořily zpoza rohu. Nikolas se snažil zatlačit dvojčata za sebe, ale Josh a Sofie si okamžitě stoupli každý z jedné strany po jeho boku. Sofie instinktivně zaujala místo napravo a Josh nalevo. „Zůstaňte za mnou,“ řekl Nikolas. „Ne,“ odpověděl Josh. „Nenecháme vás čelit těmhle třem samotného,“ dodala Sofie. Tři v kápích zpomalili a pak se rozestoupili, aby zablokovali celou uličku. Stáli až nepřirozeně bez hnutí se svými velkými kapucemi, které jim zcela zakrývaly tváře. „Na co čekají?“ zabrblal potichu Josh. Na jejich posto11
ji bylo něco podivně zvláštního, něco, co připomínalo zvířata před útokem na kořist. Josh si vzpomněl na dokument National Geographic, ve kterém krokodýl čekal ve vodě na antilopí stádo, jež mělo řeku přejít. Také krokodýl před útokem ležel ve vodě naprosto nehnutě, až do doby, kdy se oběť přiblížila. Najednou se ozval zvuk jakoby praskajícího dřeva, který se nesl celou uličkou. Následoval další zvuk, který připomínal něco, jako když se trhá látka. „Oni se mění!“ vydechla Sofie. Pod zelenými kápěmi se v křečích napínaly a stahovaly svaly, páteř se protáhla a prohnula a hlava povystrčila dopředu. Paže se viditelně prodloužily a ruce, které nyní vystupovaly z dlouhých rukávů, byly pokryté hustou srstí. Na jejich konci se objevily velké mírně zahnuté černé drápy. „Vlci?“ zeptal se třesoucím se hlasem Josh. „Spíš medvědi než vlci,“ odpověděl Nikolas tiše. Rozhlížel se pomalu po uličce se zúženými zornicemi, jako by hledal nějaký únikový východ. „Ale podobají se víc rosomákům než medvědům,“ dodal, když se ve vzduchu objevil slabý závan vanilky. „Ti pro nás neznamenají žádnou hrozbu,“ oznámila Sofie, která se najednou napřímila. Zvedla pravou ruku a palcem levé ruky stiskla zlatý náramek, vytetovaný do jejího zápěstí. „Ne, to nesmíš,“ vyhrkl Nikolas a natáhl se po Sofiině ruce, aby ji zabránil přivolání magie ohně. „Říkal jsem vám, že tady nemůžete používat svou moc. Vaše aury jsou příliš nápadné a nezaměnitelné.“ 12
Sofie zatřásla rozhořčeně hlavou. „Ale já vím přesně, co jsou tihle zač,“ řekla jistě. Pak se ale v jejím hlase objevil náznak strachu. „Vím, co dokážou. Nemůžete po nás chtít, abychom tu klidně stáli a sledovali, jak vás pomalu požírají. Nechte mě s nimi zatočit. Usmažím je na popel.“ Její vztek se pomalu měnil ve vzrušení, při myšlence, co by těmto mytickým stvořením mohla provést. Usmála se a oči se jí na chvíli zableskly stříbrnou barvou. Její tvář přitom získala nepřirozeně ostré a tvrdé rysy, díky kterým najednou vypadala daleko starší než na svých patnáct let. Alchymista se smutně pousmál. „Tomu samozřejmě věřím, ale pochybuji, že bychom se odsud dostali daleko, než by nás dohnalo něco daleko nebezpečnějšího a smrtícího. Nemáte tušení, co všechno můžete potkat v ulicích Londýna. Já se o ně postarám sám,“ trval na svém Nikolas. „Nejsem tak úplně bezbranný, jak se může zdát.“ „Pozor, chystají se zaútočit,“ naléhavě upozornil Josh. Sám se divil, odkud bere tu jistotu. Vyčetl z postojů a chování trojice, co se v příštích pár minutách stane. „Jestli tedy chcete něco udělat, teď máte poslední možnost.“ Duchové v kápích ve své zvířecí podobě se nyní rozestoupili, aby každý stál naproti jednomu z trojice. Stáli na všech čtyřech s nahrbenými hřbety. Těla jim obepínaly jejich kabáty, přičemž vystupovala mohutná ramena a svalnaté ruce. Ve stínu kapucí se blýskaly modročerné oči a pod nimi velké špičaté zuby. Mluvili spolu nesrozumitelnou řečí, která připomínala bručení a kvíkání. Nikolas si vyhrnul rukávy svého ošuntělého koženého saka a odkryl tenký stříbrný náramek a dva roztřepené ba13
revné náramky přátelství, které nosil okolo zápěstí. Rozvázal jeden z nich a pomalu ho mnul v dlaních. Následně zvedl dlaně k ústům a lehce do nich foukl. Sofie a Josh napjatě sledovali, co se bude dít, když Nikolas hodil malý chuchvalec před duchy v kápích. Barevné provázky pomalu padaly do blátivé kaluže přímo před největšího z nich. A najednou bum, jednotlivé proužky se spojily a došlo k výbuchu. I trojice děsivých stvoření v kápích klouzavě poodstoupila od bahnité louže. Ale nic víc se nestalo. Ozval se divný zvuk, který přicházel od největšího z trojice a který možná měl znít jako smích. „Říkal jsem, že máme bojovat,“ poznamenal Josh vzdorně, ačkoliv byl upřímně vyděšený tím, že alchymista neuspěl. Již dříve ho viděl vrhat nože a dýky stvořené z čisté energie, byl svědkem, když Nikolas nechal vyrůst v okamžiku les z dřevěné podlahy, proto možná očekával něco velkolepějšího. Podíval se na Sofii, a aniž se jí na cokoli zeptal, poznal, že myslí přesně na totéž. Věděli, že Flamel není v dobré kondici, že neustále stárne a slábnou i jeho magické schopnosti. Josh lehce kývl na Sofii a viděl, jak zcela neznatelně přikývla v odpověď. „Nikolasi, vždyť jste viděl, jak jsme se vypořádali s chrliči a s kamenným nepřítelem u Notre-Dame,“ začal Josh, s naprostou důvěrou ve své i Sofiiny schopnosti. „Dohromady se se Sofií můžeme postavit komukoliv… a čemukoliv.“ „Pozor, Joshi, hranice mezi sebedůvěrou a pýchou je velice tenká,“ odvětil Nikolas tiše. „A hranice mezi arogancí a hloupostí ještě tenčí, Sofie,“ dodal, aniž se podíval na 14
kteréhokoliv z nich. „Jestli použijete své magické síly, odsoudíte nás k jisté smrti.“ Josh zavrtěl nesouhlasně hlavou. Alchymistova zřejmá slabost ho zjevně otrávila. Odstoupil od starého muže a sundal batoh ze zad. Z jedné strany vyčníval dlouhý papírový tubus, ve kterém se většinou přepravovaly plakáty a stočené mapy. Sundal plastikové víčko a sáhl dovnitř. Vytáhl v bublinkách zabalený dlouhý předmět. „Nikolasi…?“ začala Sofie. „Trpělivost,“ zašeptal Nikolas, „ještě chvilku…“ Největší z duchů v kápích ve své zvířecí podobě udělal krok vpřed, špinavé dlouhé drápy zaskřípaly po chodníku. „Jste můj, dostal jsem vás za odměnu,“ řeklo stvoření a jeho hlas byl nečekaně vysoký, téměř jako dětský. „Dee je velice štědrý,“ odvětil pomalu Flamel. „Ačkoliv mě velmi překvapuje, že duchové v kápích se snížili k tomu, aby vůbec pracovali pro člověka.“ Stvoření v kápi přistoupilo o další krok blíž. „Dee není obyčejný člověk. Tento nesmrtelný kouzelník je sice nebezpečný, ale chrání ho pán daleko nebezpečnější.“ „Možná byste se měli bát spíš mě,“ navrhoval Flamel s úsměvem. „Jsem starší než Dee a nesloužím žádnému pánu, který by mě chránil, ani jsem nikdy žádného nepotřeboval!“ Zpod kápě se ozval pobavený smích a pak zvíře bez jakéhokoliv varování vyskočilo a zaútočilo na Flamela. Vzduchem prosvištělo kamenné ostří Joshova meče, lehce a čistě projelo zelenou kápí, ze které odpadl velký kus látky. Útočník překvapeně vyštěkl a ještě ve vzduchu oto15
čil celé své tělo, aby se vyhnul dalšímu zásahu meče, který se opět blížil. Marně. Ostří tentokrát zasáhlo přední stranu kabátu, ze kterého odpadly knoflíky, a zásah odnesl i zip. Přímo před Nikolasem nyní stál Josh Newman. Držel kamenný meč, který vytáhl z kartonového pouzdra v batohu. „Nevím, kdo nebo co jste zač,“ začal rázně, ačkoliv hlas se mu třásl stoupající hladinou adrenalinu a udržet meč v klidu také nebylo lehké. „Ale myslím, že víte, co držím v rukách!“ Stvoření ustoupilo, pohled modročerných očí upřel na šedé kamenné ostří. Kápě, která mu kryla hlavu, byla na cáry a zbytky kabátu se držely na ramenou. Nyní všichni jasně viděli, že pod kapucí se skrývala hlava, která neměla ani náhodou nic společného s obličejem člověka. Rysy tváře ale byly až podivuhodně krásné. Josh očekával tvary nějakého monstra, ale hlava byla překvapivě malá s velkýma černýma očima posazenýma hluboko pod úzkým čelem a z tváře výrazně vystupovaly lícní kosti. Nos byl bezvadně rovný a nozdry se mu chvěly vzrušením. Ústa tvořila vodorovná štěrbina, která mírně pootevřená odhalovala žluté, a místy i černé zuby. Joshovy oči rychle mrkly napravo i nalevo, aby zkontrolovaly další dva útočníky, kteří rovněž bedlivě sledovali kamenný meč. „Toto je Klarent,“ představil tiše svou zbraň. „Bojoval jsem s ním proti Nidhogovi v Paříži,“ pokračoval. „A byl jsem svědkem, co tato zbraň udělá s vaším druhem.“ Pohnul mečem a ucítil jemné vibrace. Zároveň se i rukojeť meče rozehřála. 16
„To nám Dee neřekl,“ řeklo stvoření svým dětským hlasem a podívalo se na alchymistu. „Je to pravda?“ „Ano, je,“ odpověděl Flamel. „Nidhog.“ Stvoření téměř vyplivlo jméno starobylého monstra. „Co se stalo s tím starodávným mrchožroutem?“ „Nidhog je mrtvý,“ oznámil Flamel prostě. „Nepřežil zásah Klarentu.“ Nikolas přistoupil k Joshovi a položil mu ruku na rameno. „Josh ho zabil.“ „Nidhoga zabil člověk?“ ujišťoval se nevěřícně duch v kápi. „Dee vás zneužil, zradil vás. Nevaroval vás, že máme tento meč. Co dalšího vám asi ještě nesdělil. Řekl vám, jak dopadly Valkýry v Paříži? A vyprávěl vám o spícím bohu?“ Nebezpečná trojice sklouzla opět do nesrozumitelného jazyka plného kvíkání a bručení a chvíli se mezi sebou na něčem domlouvala. Pak se největší z nich znovu otočil k Joshovi. Chvílemi vystrkoval hnusný černý jazyk, jako by se snažil ze vzduchu něco vycítit. „Tyto souvislosti nemají velkou důležitost. Před sebou totiž vidím vystrašené lidské mládě. Slyším, jak jeho svaly zápasí, jen aby udržel meč v klidu. Cítím ve vzduchu strach.“ „I přesto ovšem musíte také cítit, že vás napadne,“ dodal Flamel tiše. „O čem to asi vypovídá?“ Ramena největšího protivníka se pohnula, což připomnělo bezradné pokrčení, a pak znovu promluvil: „Znamená to, že je buď blázen, nebo hrdina.“ „A vás a celý váš druh ohrožují obě možnosti,“ pokračoval Flamel. „To je pravda, ale na světě již nezůstali žádní hrdinové. 17
Nikdo, kdo by nás mohl ohrozit. Lidé v nás již dávno nevěří, a to nás schovává za plášť neviditelnosti. A díky tomu jsme… nezranitelní.“ Josh zvedl ostří výš a řekl: „To ovšem neplatí, pokud držím Klarent.“ Stvoření sklonilo hlavu a kývlo. „Ano, tento špinavý meč nám může ublížit. Ale my jsme tři a jsme rychlí, velice rychlí,“ dodal jejich vůdce se škodolibým úšklebkem, který odhalil jeho špičaté zuby. „Myslím, že tě přemůžeme a sebereme meč ještě dřív, než…“ Instinkty Joshovi napověděly, že zvíře zaútočí ve chvíli, kdy přestane mluvit. Pak by bylo pozdě. Zaútočil výpadem přesně tak, jak ho to učila Johanka z Arku. Meč zahučel, když mířil proti odhalenému zvířecímu krku. Josh věděl, že jediné, co musí udělat, je zranit zvíře mečem. Jediný zásah zničil i obávaného Nidhoga. Zvíře se po výpadu rozesmálo a pobaveně poodstoupilo. „Příliš pomalu, človíčku, příliš pomalu. Svaly se ti napjaly ještě dřív, než ses pohnul.“ A v tu chvíli si Josh uvědomil, že prohráli. Stvoření v kápích byla prostě příliš rychlá. I přesto uslyšel za svými zády alchymistův tlumený smích. Josh hleděl přímo do tváře protivníka, a věděl, že poslední věc, kterou by v tuto chvíli měl udělat, bylo otočit se, ale byl neskutečně zvědavý, co Flamela tak pobavilo. Podíval se znovu pozorně na trojici před sebou, ale neviděl, že by se cokoliv změnilo… kromě toho, že ve chvíli, kdy se jedna z bytostí v kápích pohnula dopředu, šlápla do velké bahnité louže. 18