Spí celé dopoledne, spí celé odpoledne, téměř stále spí. Potom je většinu noci vzhůru: přerušované bdění, ve kterém okamžiky jasného vědomí střídá obluzení a netečnost, často i bezvědomí. Takhle to jde den za dnem, celé týdny, a čas ubíhá a ubíhá. Když se na chvilku dokáže udržet vzhůru, pokouší se otevřít oči a hned zas upadá do mdloby spánku: hlubokého spánku, z kterého se jen těžko úplně vrací. Už několik dnů v těch řídkých okamžicích, kdy je při vědomí, rozeznává hlasy neznámých lidí. Slyší je z dálky, jako by k ní doléhaly z jiné místnosti nebo ze samé hloubi jejího spánku. Jen občas je zaslechne vedle sebe, velice blízko. Není si tím jistá, zdá se jí však, že hovoří arabsky. Neznámí mluví šeptem. Nerozumí ničemu, co říkají, zvuk jejich hlasů ji však neznepokojuje, naopak uklidňuje. Přichází jí zatěžko přemýšlet; velice zatěžko. Jakmile se pokusí zjistit, kde vůbec je, zmocní se jí krajní únava a okamžitě se propadne do nechtěného spánku. Urputně se snaží neusnout, poněvadž ve snu ji trýzní blouznivé představy. Znovu a znovu ji přepadá táž noční můra: vidí štíra. Dokonce se bojí otevřít oči, i když je vzhůru: co kdyby tam ten pavoukovec ještě byl. Přesto se o to pokouší, má však víčka stále sevřená, jako by na nich měla závaží. Když je pak poprvé otevře, nevidí vůbec nic. Světlo v místnosti ji oslní a oslepí, jako by celou tu dobu byla v nějaké podzemní 11
kobce. Její víčka znovu podlehnou té tíze; teď je však poprvé s to rozlišovat mezi skutečností a snem. „Skifak? Esmak?“ řekne někdo potichu. Je to ženský hlas a zní velice přívětivě. I když slovům nerozumí, přinejmenším tón se jí zdá srdečný. Poznává hlas, který slýchala v posledních dnech či v posledních týdnech, někdy velice zblízka a jindy z dálky, jako ze sousední místnosti. Nemá však sílu mu odpovědět. I když je při vědomí, nedokáže zaplašit obraz štíra, jenž překračuje hranice těžkého snu. Dokonce se jí zdá, že cítí jeho krunýř a nohy, jak jí lezou po lýtku vzhůru. Pokusí se ujistit, že se to neděje doopravdy. Snaží se pohnout, ale nemá sílu. Ve skutečnosti to bylo krátké, ostré bodnutí, jako píchnutí jehlou. Nebýt křiku oné ženy, která ji upozornila „Siňorito, siňorito! Pozor, siňorito!“, bývala by si ho ani nevšimla. Otočila se a podívala ve chvíli, kdy strkala paži do burnusu; to už uviděla štíra, visícího na podšívce, a věděla, že ji právě bodl. Musela si zakrýt ústa, aby se nerozkřičela, nakonec se však nakazila hlasy žen, které se na ni vsedě nebo ve dřepu zděšeně dívaly. Nikdy s určitostí neví, jak ležela předtím: někdy se probouzí na zádech a jindy na břiše. Ví tudíž, že ji někdo obrací, bezpochyby proto, aby se neproležela. První, co uvidí, jsou tmavá místa na oprýskaném stropě. Malým oknem, umístěným příliš vysoko, proniká dovnitř chabé světlo. Neví, jestli se smráká nebo rozednívá. Neslyší nic, co by prozrazovalo, že mimo onu místnost je život. U protější stěny objeví chatrnou, rezavou postel. Jakmile pochopí, že je nemocniční, na okamžik v ní hrkne. Nemá matraci, a drátěnka bezostyšně předvádí, jak je otlučená a ošumělá. Mezi oběma postelemi stojí kovový stolek, kdysi bílý; už na pohled je vidět, jak lety zchátral. Ženě poprvé začne být zima. Zbystří sluch, aby rozpoznala jakýkoliv povědomý zvuk. Je to marné, není slyšet nic. Pokusí se promluvit a poprosit o pomoc, není však schopná pronést jediné slovo. Mrhá svými chabými silami, jen aby upoutala pozornost někoho, kdo by ji mohl slyšet. Naráz se otevřou dveře a objeví se tvář ženy, kterou ještě nikdy neviděla. Okamžitě si uvědomí, že je to lékařka nebo ošetřovatelka. Od hlavy až po lýtka 12
je zahalená v pestré melfě*. Přes ni má zelený plášť, zapnutý na všechny knoflíky. Když ošetřovatelka postřehne, že nemocná je vzhůru, rozhodí rukama a okamžik jí trvá, než zareaguje. „Skifak? Skifak?“ vyhrkne pak překotně. I když žena nerozumí, co říká, předpokládá, že se jí ptá, jak se cítí. Nedokáže však pohnout jediným svalem v hrdle, aby odpověděla. Sleduje ji očima a snaží se rozpoznat, jak ta dívka pod melfou vypadá. Ošetřovatelka s křikem vyběhne z místnosti a hned se zase vrátí spolu s nějakým mužem a s jinou ženou. Spěšně hovoří mezi sebou, i když příliš nezvyšují hlas. Všichni tři mají na sobě pláště; ženy je mají přes melfy. Muž ji uchopí za ruku a hledá jí na zápěstí tep. Vybídne obě ženy, aby se ztišily. Zdvihne pacientce víčka a bedlivě jí zkoumá zorničky. Pak ji prohlíží fonendoskopem. Kov, který se ženě dotýká hrudi, pálí jako pochodeň. Lékař se tváří zmateně. Ošetřovatelka mezitím vyšla ven a teď se vrací se sklenicí vody. Obě ženy se pokusí nemocnou zdvihnout a dát jí napít. Ta téměř neotevře ústa. Voda jí vytéká koutky a teče jí po krku. Když ji znovu položí, vidí, že obrátila oči v sloup a propadá se do hlubokého spánku, do téhož stavu, v jakém je už skoro čtyři týdny, od té doby, co ji sem přivezli, přesvědčení, že je mrtvá. „Siňorito, siňorito! Pozor, siňorito!“ Slyšela ten hlas ve snu už tolikrát, že jí připadá známý. „Pozor, siňorito!“, jenže nevěděla, proč ten křik, dokud nezahlédla štíra, visícího na podšívce burnusu. Okamžitě pochopila, že ji bodl. Nakazila se křikem ostatních žen, které si zakrývaly tvář a naříkaly, jako by se stalo nějaké strašné neštěstí. „Allez, allez,“ začala křičet také, aby ji přes ten povyk bylo slyšet. „Pojďte se mnou, nezůstávejte tady. Allez.“ Ženy jí nerozuměly nebo jí nechtěly rozumět. Zakrývaly si obličej šátky a nepřestávaly naříkat. Nakonec jí povolily nervy * říza, kterou se saharské a mauritánské ženy zahalují od hlavy až k patě (obličej ne!), obvykle barevná nebo pestrobarevná. Od striktní černé burky „ortodoxního typu“ se tudíž naprosto liší. Nosí se přes ostatní oblečení. (Pozn. překl.) 13
a začala je plísnit a zahrnovat je urážkami. „Jak můžete být takhle hloupé? Jestli se odtud nepokusíme dostat, musíme se smířit s tím, že nás znásilní. Je hanba, že si dáte líbit, aby s vámi takhle zacházeli. Je to horší než otroctví, je to… Je to…“ Sklesle zmlkla, jak si uvědomila, že jí nerozumějí ani ji neposlouchají. Přinejmenším dosáhla toho, že přestaly křičet. Zůstala mlčky a nehybně stát před těmi dvaceti ženami, které se ochromené strachem vyhýbaly jejímu pohledu. Čekala, jak se k tomu postaví, ale žádná neudělala ani krok. Naopak, schoulily se jako holubi v koutě onoho vězení, hledaly podporu jedna u druhé, modlily se a zakrývaly si obličej. Cizinka poprvé pomyslela na toho štíra. Věděla, že z patnácti set druhů, které na Zemi žijí, je jenom pětadvacet jedovatých. Spěšně tu myšlenku zase potlačila. Nesměla ztrácet čas. Navíc si byla jistá, že pokud ten povyk nikoho nepřivolal, znamená to, že je tu nechali samotné a nehlídají je. Natáhla si burnus na ramena a zakryla si hlavu kapucí. „Dělejte si, co chcete, ale já jdu pryč.“ Trhla dveřmi, a jak očekávala, zjistila, že je na nich visací zámek. Už od svítání měla všechno promyšlené. Důkladným kopnutím rozrazila prkna ve spodní části. Dřevo bylo tak suché, že se rozletělo na tisíce třísek. Chvilku počkala, a když se ujistila, že nikdo nejde, znovu do dveří kopla. Teď už byl otvor dostatečně velký; vyhrnula si burnus a protáhla se ven. Polední světlo bodalo do očí. „Ne, siňorito, ne,“ zaslechla ještě, než se několik kroků vzdálila. Cítila, jak se jí třesou nohy, a pohybovala se dost nejistě. Už víc než deset dnů neušla takovou vzdálenost, aniž ji někdo hlídal, deset dnů, které s dalšími dvaceti ženami strávila zavřená v oné barabizně bez oken, postavené z betonových tvárnic a cihel, a s azbestocementovou střechou, pod kterou se nedalo dýchat. I když onoho rána, kdy je přivezli a zavřeli, viděla malou oázu jenom pár minut, znala podle zvuku každý kout. Uprostřed byla jáma se studnou a kladka, kterou vytahovali nahoru vodu. Obrovská plachta jen několik kroků od ní sloužila jako stan; muži tam od rána do večera pili čaj, tlachali a dohadovali se mezi sebou. Všude se válely odpadky. Pod palmami stál důkladnější stan s kobercem u dveří; ten sloužil jako 14
přístřeší Monsieurovi. Posledních devět nocí celé hodiny slýchala v pouštním tichu jeho hrůzostrašné chrápání. Vedle stanu postřehla kovový lesk toyoty. Nikde nikoho neviděla a jedinou stopou po nákladním autu byly vyjeté koleje, vzdalující se do nehostinné hammády*. Snažila se udržet na uzdě své nervy a opojení, které v ní vyvolávalo to, že je na svobodě. Ani si neuvědomovala, jak krutě slunce v zenitu spaluje zemi. Už se nerozmýšlela; přidala do kroku a zamířila k teréňáku. Nedala se sice do běhu, ale šla rázně, nepoddávajíc se panice, kterou začínala pociťovat. Ani jednou se neohlédla zpátky, dokonce ani do stran ne; takže v ní hrklo, když uslyšela, že na ni někdo volá. Nezůstala však stát, šla stejně rázně a otočila hlavu, až když ten hlas za sebou poznala. Byla to Aza, jediná Sahařanka ve skupině. Pospíchala za ní, s melfou spadlou na ramena, a přidržovala si ji oběma rukama, aby si na ni v běhu nešlápla. „Já půjdu s tebou, počkej, půjdu s tebou,“ řekla bezchybnou španělštinou. Počkala na ni tedy a vzala ji za ruku. Společně přeběhly poslední metry k toyotě. Žena otevřela dveře u řidiče a posunkem ukázala Aze, aby nasedla z druhé strany. Sahařanka se hbitě vyhoupla dovnitř. Okamžik seděly mlčky a rozhlížely se kolem, jako by se bály, že je někdo viděl běžet k autu. „Jedeme pryč, Azo. Ta hrůza už je za námi.“ Po hmatu hledala klíčky v zapalování a v tu chvíli zbledla. „Co se děje?“ zeptala se Sahařanka. „Máš strach?“ Žena jí ukázala prázdné dlaně. „Není tu klíček.“ Aze okamžik trvalo, než pochopila, co má na mysli. Nijak ji to neznepokojilo; mávla oběma rukama a přitiskla si je na srdce. Potom se předklonila, sáhla pod své sedadlo a okamžitě vylovila zaprášený černý klíček. „Tohle potřebuješ?“ Žena klíček uchopila a zastrčila do zapalování. Motor toyoty se ihned rozburácel. Chtěla se Sahařanky na něco zeptat, ale ta ji předstihla: „Takhle se to v táborech dělá. Klíčky nesmějí zůstat na dosah dětem. Děti jsou všetečné. To víš, děti.“ Vůz se dal do pohybu. Kdyby tam někdo hlídal, zvuk motoru * pouštní planina se skalním podložím, holým nebo pokrytým tenkou vrstvou písku, oblázků atd. (Pozn. překl.) 15
by ho už přivolal. Opravdu je nechali samotné. Několik vteřin jí trvalo, než si zvykla na řízení vozu a na pedály. Držela se kolejí po jiných autech a postupně nabírala rychlost, směrem ke vzdálené čáře obzoru. Po čele jí stékal pot; místo aby ji ze všeho rozrušení a nervozity polévalo horko, byla jí stále větší zima. „Tudy ne,“ křikla Aza. „Proč? Znáš nějakou jinou cestu?“ „V poušti žádné cesty nejsou. Ale tímhle směrem není voda, a nemáme s sebou nic k pití.“ Zdvihla prst a ukázala někam na jihozápad. „Tudyhle.“ Žena ji bez námitek poslechla. Otočila volantem a obrátila vůz směrem, kam žádné stopy pneumatik nevedly. Bezděčně se přitom podívala na ukazatel benzinu: zbývalo jim čtvrt nádrže. Aza nepřestávala upírat pohled na obzor. Auto se pohybovalo obrovskými skoky, které oběma ženami cloumaly sem tam. Nemluvily. Pot na čele jí z nějakého záhadného důvodu stále víc stydl, až jí začala třást zimnice. Teď poprvé ucítila pálení na krku, kam ji bodl štír. Ztěžka dýchala, ale přičítala to nervům. Aza okamžitě postřehla, že něco není v pořádku. Žena úporně svírala volant, cítila však slabost v nohou a srdce jí nepravidelně bušilo. Z profilu naráz vypadala velice staře. Sahařanka věděla, co se s ní děje, a když toyota zůstala stát, na nic se neptala. „Už nemůžu dál, Azo, nemám sílu,“ řekla žena po chvilce mlčení, „budeš muset jet ty.“ „Nikdy jsem neřídila, nedokázala bych ujet ani metr. Radši si chvilku odpočiň a pak to zkusíš znovu.“ „Není mi dobře, Azo.“ „Já vím: bodl tě ten štír. Měla jsi smůlu.“ Náhle přes volnoběh teréňáku zaslechly nějaký silnější zvuk. V dálce se objevila silueta nákladního auta, které kodrcavě mířilo k nim. „Našli nás,“ řekla Aza. Žena s krajním úsilím sešlápla plynový pedál a sevřela volant, co nejvíc mohla. I když terénní vůz byl rychlejší, každý pahrbek mu překážel, jel klikatě a ztrácel náskok před druhým autem. Byla jen otázka času, kdy jim zahradí cestu a zabrání jet dál. Jakmile se k nim přiblížili, začali na ně muži z náklaďáku křičet arabsky a francouzsky. V obličeji Monsieura, v jeho starodávné uniformě španělského legionáře, se střídal přísný výraz s lehkým úsměvem. Seděl vedle řidiče a ukazoval mu, kudy najet na písečná pole nebo objet balvany. Na koleně držel oběma rukama svůj kalašnikov s plným zásobníkem. 16
Ženě za volantem tančilo před očima stále víc černých teček. Málem už neměla sílu sešlápnout plyn. Nakonec vůz najel na písečnou lavici a s prudkým trhnutím tam uvízl. Aza se uhodila o přístrojovou desku a rozrazila si čelo. Cítila chuť své krve, která jí stékala po rtech. Než se stačila vzpamatovat, viděla už Monsieurovy muže, jak auto obstoupili. Tomu se v očích třpytily jiskřičky vzteku, zakrývané předstíraným úsměvem. Muži otevřeli oboje dveře a křikli na ně, aby vystoupily. Sahařanka okamžitě poslechla, druhá žena se však sotva dokázala pohnout. „Říkám ti, abys vylezla.“ „Musíš ji odvézt k doktorovi,“ sebrala Aza odvahu, „bodl ji štír.“ Legionář se pitvorně zachechtal. Žena ho téměř neslyšela. Cítila jen jeho pracky, které ji uchopily za paži a vytáhly ji z auta. Prudce dopadla na zem a už nedokázala vstát. „To se podívejme, štír!“ Plivl na ni a napřáhl nohu ke kopanci, na píď od její hlavy se však zarazil. „Kam jste si kurva myslely, že pojedete? Zatracené ženské. Ty bys přece měla vědět,“ otočil se k Aze, „že tady odtud nikdo neuteče. Nebo jsi tak pitomá jako ona?“ Žena na zemi se snažila prosit o pomoc, z úst jí však vycházelo jen mumlání. Byla nicméně natolik při smyslech, aby rozpoznala Azin křik. Neviděla ji sice, ale věděla, že ji bijí. Měla nepochopitelný pocit, že je to její vina. Hrdlo jí teď spaloval strašlivý žár a zabraňoval jí pronést jediné slovo. V úzkém zorném poli, které jí ponechávaly legionářovy vysoké boty, viděla Sahařanku, jak utíká směrem k obzoru. Při běhu kličkovala, klopýtala o melfu, padala a zase vstávala. Utíkala neohrabaně, ale ze všech sil. Legionář si odložil kalašnikov na kapotu toyoty a jednoho z mužů požádal o pušku. Žena to všechno sledovala ze země, jako ve zpomaleném záběru. Monsieur si opřel pušku o rameno, odhrnul svůj dlouhý prošedivělý plnovous, aby si ho nepřiskřípl, a dopřál si dost času, až měl Sahařanku na mušce. Aza už neutíkala tak usilovně jako předtím, jako by si byla jistá, že ji dřív nebo později chytí. Z běhu o život se postupně stala pomalá chůze, při které se musela přemáhat, aby se neohlédla nebo nezůstala stát. Náhle se ozvalo suché prásknutí, a Azina postava se zhroutila na kamenitou půdu hammády. Jako na znamení smutku se v tu chvíli zvedl nečekaný vítr a postupně nabýval na síle. Poslední, co 17
cizinka viděla, než se jí zavřela víčka, byla obrovská písečná clona, zakrývající hlubokou nesmírnost Sahary. Nemocná vykřikla a pak otevřela oči. V tu chvíli už ji ošetřovatelka drží za ruku. Nic jí neříká; jen pozoruje ženiny oči, jako si prohlížíte někoho, kdo právě přišel. Pokouší se odhadnout její věk: takových čtyřicet, pětačtyřicet. Ví, že kdekoliv jinde se stárne líp než na Sahaře. „Azo, Azo!“ Žena bezpochyby blouzní. Ošetřovatelka jí přejede rukou po čele a snaží se ji uklidnit. Je si jistá, že nemocná ji teď vidí a slyší. Pošeptá jí několik slov hasanským nářečím, v nejasné naději, že jí porozumí. Podá jí trochu vody. Mluví na ni francouzsky. Pokouší se s ní domluvit anglicky. Zkouší to ve všech jazycích, které zná. „Azo, Azo!“ rozkřičí se žena znovu, teď s očima otevřenýma dokořán. „Oni Azu zabili.“ Ošetřovatelku při tom křiku zamrazí. Snaží se dál usmívat. „Tak vítej. Jak ti je? Ty jsi Španělka?“ Žena se na ni podívá a uklidní se. Stiskne ošetřovatelce pevně ruku. „Kde to jsem?“ „V nemocnici. Jsi naživu, ničeho se neboj. Spala jsi mnoho dní. Ty jsi Španělka?“ „Azu zabili.“ Ošetřovatelka si pomyslí, že blouzní. Už kolik dnů se od ženina lůžka nevzdálila. Onen obličej bez života ji nesmírně zaujal od chvíle, kdy ji vyložili z vojenského auta. Ona jediná se zdála přesvědčená, že žena zůstane naživu. Teď si je jistá, že Bůh vyslyšel její prosby. „Máš baraku*,“ řekne. „Bůh ti požehnal.“ Ošetřovatelka si stáhne melfu z hlavy a odhalí tak černé, velice lesklé vlasy. Nepřestává se usmívat. Nepouští ruku neznámé do* Baraka – v islámské mystice štěstí, ale i duchovní síla, dar Božího požehnání. (Pozn. překl.) 18
konce ani proto, aby utíkala ohlásit, že nemocná je po mnoha týdnech zase při vědomí. Přitiskne si ruku na srdce a pak ženě položí roztaženou dlaň na čelo. „Jmenuji se Lajla,“ řekne. „A jak se jmenuješ ty?“ Při pohledu na Lajlin úsměv se v ženině mysli rozhostí hluboký mír. Sebere síly a promluví. „Montse. Jmenuji se Montse.“
19
Z kůlny, která sloužila jako věznice, svobodník Santiago San Román celý den sledoval neobvyklé přesuny vojenských jednotek. Čtyři metry na šířku a šest na délku, matrace na drátěnce o čtyřech nohách, stůl, židle, velice špinavý záchod a vodovodní kohoutek. Drahá Montse: brzo to bude rok, co o tobě nic nevím. Trvalo mu skoro hodinu, než se rozhodl napsat tu první větu, a teď mu připadala strojená a nepřirozená. Zvuk letadel, přistávajících na letišti v Al Ajúnu, ho vrátil do skutečnosti. Podíval se na papír a nepoznal ani vlastní písmo. Z okna kůlny viděl jen bezpečnostní pásmo přistávací dráhy a část hangáru. Jasně rozeznával jen garáže a landrovery, které neustále přijížděly a odjížděly, nákladní auta plná legionářských bažantů a nezvyklé hemžení služebních aut. Poprvé za sedm dnů mu nepřinesli jídlo, ani mu v půli odpoledne neotevřeli dveře, aby si na konci letištní plochy mohl protáhnout nohy. Už týden s nikým málem nepromluvil slovo, jedl tvrdý chleba a polévku bez chuti a nespouštěl přitom oči ze dveří ani z okna, jak čekal, že pro něj každou chvíli přijdou, naloží ho do letadla a navždy ho odvezou z Afriky. Výhružným tónem ho totiž ujistili, že je to otázka jednoho či dvou dnů a pak už se mu po Sahaře bude celý život jen stýskat. Pro svobodníka San Romána se v posledním týdnu zastavil čas: od chvíle, kdy ho převezli z věznice v kasárnách čtvrtého pluku Legie* na letiště s tím, že ho pošlou na ostrov Gran Canaria * Legie – ve Španělsku založena 1920, původně podle vzoru francouz20