ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 5
2008-10-14 09:21 Stránka 5
Odesílatel: NJ <nj239@hotmail.com> Komu: Promluvte a přežijte <pribehyprezivsich@promluvteaprezijte.org.uk> Předmět: Tohle není můj příběh Datum: Pondělí, 18. květen 2003 13:28:07 +0100 Tohle není můj příběh. Nejsem si jistá, jestli se o něj (nebo své pocity) chci podělit s cizími lidmi na internetové stránce. Připadalo by mi to falešné – falešné a chlubivé. Prostě vám jen chci něco sdělit a na vaší stránce jsem nenašla žádnou adresu, kam zasílat dopisy. Napadlo vás někdy, když jste vymýšleli název organizace, že promluvit není vždy úplně nejlepší řešení? Když někomu něco řeknete, náhle se to stane ještě skutečnějším. Proč vytahovat na světlo něco, o čem si přejete, aby se to nikdy nestalo, a znovu a znovu to přehrávat v myslích všech známých? Svůj takzvaný příběh nikdy nikomu nepovím, což znamená, že asi nepřijde spravedlnost, žádný trest pro ty, co si ho zaslouží. Někdy se s tou představou smiřuju jen obtížně. Ale i tak je to nízká cena za to, že po zbytek života nebudu považovaná za oběť. Promiňte, přeživší. Ale z toho slova je mi nanic. Mě se totiž nikdo nesnažil zabít. Dává smysl mluvit o přeživších při letecké katastrofě nebo jaderném výbuchu, tedy v situacích, v nichž se očekává, že všichni zahynou. Ale znásilnění vás ve většině případů na životě neohrožuje, proto výjimečnost, kterou v sobě slovo „přeživší“ zahrnuje, je vlastně jen jakási falešná útěcha. Když jsem se poprvé dívala na vaši stránku, doufala jsem,
5
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 6
2008-10-14 09:21 Stránka 6
Sophie Hannah
že se mi po nějaké zdejší informaci uleví, ale stal se spíše pravý opak. Proč většina vašich dopisovatelek používá stejnou připitomělou slovní zásobu: vzkvétat, svěřit se a uzdravit, usmívat se skrz slzy, vstát z popela, atd.? Připomíná mi to texty špatné heavymetalové kapely. A všechny ty ženy tvrdí, že počítají s tím, že se z toho hrozného zážitku vzpamatují! Bude to znít hrozně, ale já vlastně žárlím na většinu lidí, jejichž příběhy jsou na vaší stránce: těch s necitlivým a náročným přítelem, těch, kdo toho na prvním rande moc vypili. Aspoň jim jejich utrpení dává nějaký smysl. Já svého násilníka neviděla nikdy předtím ani nikdy potom. Unesl mě uprostřed dne a znal o mně každý detail: moje jméno, povolání, kde žiju. Nevím, jak to věděl. Nevím, proč si vybral právě mě, kam mě vzal, a kdo byli ostatní lidé, co tam také byli. Víc podrobností už vám nepovím. Kdybych to udělala, možná byste pochopili, proč jsem tak silně přesvědčená o tom, co vám teď řeknu. V kapitole „Co je znásilnění?“ uvádíte seznam definic, poslední z nich je „jakékoli sexuálně zastrašující chování“. Dále pokračujete: „Nemusí dojít k žádnému fyzickému kontaktu – někdy se žena cítí znásilněná po nevhodném pohledu nebo poznámce.“ Když jsem to dočetla, chtěla jsem autora textu ze všech sil praštit. Vím, že nebudete souhlasit s tímto dopisem, se mnou, ani jakýmkoli mým názorem, ale stejně vám ho posílám. Myslím, že je důležité upozornit na to, že ne všechny oběti znásilnění jsou ve stejném duševním rozpoložení a mají podobnou slovní zásobu a názory. N. J.
6
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 7
2008-10-14 09:21 Stránka 7
2006 Část první
ztrรกty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Strรกnka 8
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 9
I Pondělí 3. dubna
Kdybys tu byl a poslouchal, mohla bych ti to vysvětlit. Porušuji slib, který jsem ti dala, jediný slib, který jsi po mně kdy chtěl. Jistě si na něj pamatuješ. Když jsi mi totiž říkal: „Chci, abys mi něco slíbila,“ myslel jsi to vážně. „Co?“ zeptala jsem se, opřela se o loket a ve snaze být bdělá a vnímavá jsem si odřela kůži o žluté nylonové prostěradlo. Zoufale jsem se tě snažila potěšit. Žádáš po mně tak málo a já vždy hledám drobné, nenápadné způsoby, jak ti dát víc. „Cokoli!“ vyhrkla jsem a úmyslně předstírala hodně bezstarostnou náladu. Slib je vlastně určitý druh závazku a já chtěla, aby mezi námi byly závazky a držely nás při sobě. Moje bujnost tě rozesmála, ale ne na dlouho. Když jsme spolu v posteli, jsi vážný. Podle tebe je tragédie, že se blíží čas odchodu, a právě tak také vypadáš: jako muž připravující se na katastrofu. Když odejdeš, obvykle pláču (ne, nikdy jsem ti to neřekla, protože za žádnou cenu nehodlám podporovat tvoji truchlivou náladu), ale když jsme spolu v naší místnosti, jsem tak plná nadšení, jako bych byla pod vlivem silných psychotropních látek. V tu chvíli mi připadá nemožné, že se někdy rozdělíme, že ten okamžik někdy skončí. A určitým způsobem je to vlastně pravda. Když pak jedu domů a dělám si v kuchyni těstoviny nebo v dílně tesám římské číslice, ve skutečnosti tam vůbec nejsem. Pořád zůstávám v pokoji jedenáct našeho motelu s laciným kobercem rezavé barvy, který škrábe do nohou jako štětiny kartáčku na zuby, se dvěma jednolůžky přiraženými k sobě, jejichž matrace vůbec nejsou matrace, ale silné žíněnky z oranžové pěny, jaké byly na podlaze v tělocvičně u nás na střední. Náš pokoj. Už když jsem tě slyšela říkat recepční: „Ne, musí to být pokoj jedenáct, ten samý jako minule. Pokaždé potřebujeme
9
9
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 10
Sophie Hannah
stejný pokoj,“ jsem si byla jistá, že tě miluju, že to není pouhé pobláznění nebo tělesná přitažlivost. Řekl jsi potřebujeme, ne chceme. Vše je pro tebe naléhavé; nic není jen tak. Nikdy se nenatáhneš na vybledlou nerovnou pohovku, ani si nezuješ boty a nedáš nohy nahoru. Dokud se nechystáme do postele, vzpřímeně sedíš a nesvlékáš se. Když jsme pak zůstali sami, prohlásil jsi: „Bojím se, že to bude nechutné scházet se v mizerném motelu. Tak ať aspoň jsme pokaždé ve stejném pokoji, budeme si připadat domáčtěji.“ Dalších patnáct minut ses mi omlouval, že si nemůžeš dovolit vzít mě do nějakého lepšího podniku. Už tenkrát (Jak dlouho jsme se znali? Tři týdny?) mi bylo jasné, že ti nemám nabízet, abychom se o náklady podělili. Pamatuji si téměř všechno, co jsi mi v uplynulém roce řekl. Možná kdybych si vybavila správnou větu, nějaké významné prohlášení, dovedlo by mě přímo k tobě. Vlastně tomu nevěřím, ale přesto si všechny naše rozhovory přehrávám v hlavě – co kdyby náhodou. „No?“ píchla jsem tě prstem do ramene. „Vedle tebe leží nahá žena a slibuje, že udělá cokoli, a ty ji ignoruješ?“ „Myslím to vážně, Naomi.“ „Já vím. Omlouvám se.“ Rád všechno děláš pomalu, stejně tak i mluvíš. Zlobí tě, když se na tebe spěchá. Podle mě jsem tě nikdy nerozesmála, vlastně ses přede mnou nikdy od srdce nezasmál, ale o smíchu často mluvíš – v hospodě se Seanem a Tonym. „Smál jsem se, až jsem měl slzy v očích,“ vyprávíš. „Smál jsem se, až mi po tvářích tekly slzy.“ Otočil ses ke mně a zeptal se: „Víš, kde bydlím?“ Zrudla jsem. Sakra, provalilo se to. Zjistil jsi, že jsem tebou přímo posedlá, že dávám dohromady ty chudé detaily a informace, na které občas narazím. Tvou adresu jsem si v duchu přeříkávala celý týden, někdy jsem si ji dokonce opakovala při práci nebo zpívala nahlas. „Vidělas mě, jak jsem ji minule psal, viď? Na formulář pro recepční. Všiml jsem si, že se díváš.“ „Chapel Lane číslo tři, Spilling. Promiň. Byl bys raději, kdybych ji neznala?“
10
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 11
Ztráty a lži
„Svým způsobem ano,“ přiznal jsi. „Protože to musí být úplně bezpečné. Už jsem ti to přece říkal.“ Pak ses také posadil a nasadil si brýle. „Nechci, aby to skončilo. Chci, aby to trvalo dlouho, vlastně tak dlouho, dokud budu na světě. Musí to být stoprocentně bezpečné, naprosto oddělené od zbytku mého života.“ Okamžitě jsem to pochopila a přikývla. „Ale… teď už tvou adresu zná i recepční motelu,“ namítla jsem. „Co když ti pošlou účet nebo tak?“ „Proč by to dělali? Platím vždycky hned při odchodu.“ Je pro tebe snadnější, když před odchodem musíš podstoupit podobný administrativní rituál, jakýsi malý obřad na rozhraní našeho a tvého druhého života? Kéž bych já měla podobný úkol. Vždy tu zůstávám celou noc (ale tebe nechávám při tom, že tu spím jen někdy, ne pokaždé) a druhý den ráno z motelu rychle mizím, jen se lehce usměju na recepční, ale to mi připadá příliš neformální, tak nějak moc rychlé a snadné. „Žádné papíry mi poslat nemůžou,“ namítal jsi. „Kromě toho Juliet neotevírá ani svou poštu, natožpak moji.“ Všimla jsem si, jak se ti lehce zatřásla spodní čelist, jak jsi semkl ústa. Stává se to vždycky, když se zmíníš o Juliet. I o ní shromažďuji každý detail, i když bych to raději nedělala. V těch informacích se často objevuje „natožpak“: neumí ani pustit počítač, natožpak používat internet. Nikdy nezvedá telefon, natožpak aby někomu sama volala. Už tolikrát jsem ti chtěla říct, že podle mě není normální, ale pak jsem se zarazila. Nesmím připustit, aby má závist způsobila, že budu krutá. Lehce jsi mě políbil a prohlásil: „Nikdy nesmíš přijít k nám domů, ani mi tam volat. Kdyby tě Juliet spatřila, kdyby to zjistila takhle, zničilo by ji to.“ Líbí se mi, jak používáš slova. Mluvíš mnohem poetičtěji a uhlazeněji než já, já vždycky všechno zatěžkám nicotnými detaily. Zíral jsi skrz mě a já se otočila, protože podle tvého výrazu by se dalo soudit, že za námi je šedonachové horské pásmo skryté v mlze a bělavých mracích, a ne béžová plastová rychlovarná konvice s názvem motelu, která nám horké nápoje pravidelně obohacuje kousky vodního kamene. Na co to zíráš? Kde teď jsi? Chtěla jsem se zeptat na více podrobností. Co jsi myslel tím,
1
11
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 12
Sophie Hannah
že by ji to zničilo? Zhroutila by se na podlahu a rozvzlykala se, ztratila by paměť, začala by být agresivní? Lidi to může zničit mnoha různými způsoby – nikdy jsem nedokázala přijít na to, jestli se bojíš své ženy, nebo o ni. Ale mluvil jsi hrozně pochmurným tónem a já věděla, že mi toho chceš říct ještě víc. Nechtěla jsem tě přerušovat. „Nejde jen o to,“ procedil jsi skrz zuby a v rukách muchlal přikrývku se vzorem kosočtverců. „Je to taky kvůli ní. Nesnesl bych představu, že tě vidí.“ „Proč?“ Připadalo by mi netaktní vysvětlovat ti, že v tomhle ohledu se nemáš čeho obávat. Myslel sis snad, že jsem zvědavá na to, koho sis vzal? Dokonce ještě teď mám ze setkání s Juliet hrůzu. Přála bych si neznat její jméno. Chtěla bych o ní mít představu co možná nejabstraktnější. V ideálním případě by pro mě byla prostě „ona“ a má žárlivost by se neměla čeho chytit. Ale to jsem ti přece při prvním setkání povědět nemohla. „Neříkej mi jméno své ženy, protože jsem do tebe možná zamilovaná a nechci o ní vůbec nic vědět.“ Pochybuji, že si dokážeš představit to utrpení, které jsem zažívala, když jsem si uplynulý rok lehala do postele a říkala si: v tuhle chvíli leží vedle Roberta Juliet. Obličej se mi nekřiví bolestí a vnitřnosti nesvírají v křečích z toho, že vedle tebe spí, ale z toho, že to považuje za běžné. Obyčejné. Nemučím se představami, jak se spolu líbáte a milujete; myslím na to, jak si Juliet na své straně postele čte – něco nudného o jednom z členů královské rodiny nebo o pěstování zahradních rostlin – a když vstoupíš do místnosti, sotva zvedne hlavu. Nevšímá si toho, jak se svlékáš a leháš si vedle ní. Máš na sobě pyžamo? Nějak si to nedokážu představit. Ale, ať už na sobě máš cokoli, Juliet je na to po těch letech manželství zvyklá. Není to pro ni nic výjimečného; jen další nudný a obyčejný večer doma. Vlastně ti nic nechce, ani nepotřebuje říct. Dokonale se soustředí na podrobnosti rozvodu prince Andrewa s Fergie nebo na správné přesazování kaktusů. Když jí začnou klesat víčka, odloží knihu na podlahu a otočí se, daleko od tebe, aniž ti popřeje dobrou noc. Také si chci tebou být naprosto jistá. Ale nikdy se mi to nesplní. „Proč nechceš, abych ji viděla, Roberte?“ ptala jsem se, pro-
12
1
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 13
Ztráty a lži
tože jsi mi připadal zabraný do svých myšlenek, uzavřený sám do sebe. Měl jsi ten svůj obvyklý výraz: mračil ses a vystrkoval dolní čelist. „Je s ní něco… v nepořádku?“ Kdysi bych možná dodala: „Ty se za ni stydíš?“ ale v uplynulých třech letech jsem slovo „stydět se“ nedokázala vyslovit. Ty bys to nepochopil, protože jsem ti něco zamlčela. I já mám věci, od kterých tě chci držet dál. „Juliet neměla lehký život,“ vysvětloval jsi. Omluvně, jako bych ji nějak urazila. „Chci, abys mě vnímala takového, jaký jsem, když jsem s tebou, tady. Ne v tom domě, s ní. Já ten zatracený dům nesnáším! Až se vezmeme, koupím nějaký nový.“ Vzpomínám si, že jsem se po téhle větě zahihňala, protože jsem nedávno viděla film, v němž manžel vede novomanželku k domu, který pro ni navrhl a postavil. Obrovský a krásný dům má kolem sebe velkou červenou stuhu. Když jí dá ruce z očí a zavolá: „Překvapení!“, manželka rozzlobeně uteče; dotklo se jí, že se s ní neporadil a takhle ji postavil před hotovou věc. Já přímo miluju, když rozhoduješ i za mě. Chci, aby ses ke mně choval majetnicky. Chci věci jen proto, že je chceš i ty. Tedy kromě Juliet. Tvrdíš, že ji nechceš, ale ještě nejsi připravený ji opustit. Nejde o to, jestli vůbec, ale kdy, tvrdíš. Ale ještě ne. To mi připadá jen obtížně pochopitelné. Pohladila jsem tě po paži. Nikdy jsem nebyla a nebudu schopná se tě dotýkat, aniž by se mi z toho netočila hlava a nechvělo celé tělo. Tenkrát jsem z toho měla výčitky svědomí, protože jsme si měli vážně promluvit a já myslela na sex. „Slibuju, že si budu udržovat odstup,“ prohlásila jsem, protože jsem věděla, že musíš mít vše pod kontrolou a nesnesl bys pocit, že se ti to vymyká z rukou. Jestli se někdy vezmeme – až se vezmeme – láskyplně ti budu říkat, že jsi kontrolou posedlý, a ty se budeš smát. „Neměj strach.“ Zvedla jsem ruku. „Čestné skautské. Nikdy se nečekaně neobjevím u vás doma.“ A teď tu jsem, parkuju přímo naproti. Ale řekni mi laskavě, co jiného mi zbývá? Jestli tě tu najdu, omluvím se a vysvětlím ti, jaké jsem si dělala starosti, a ty mi určitě odpustíš. Jestli tu budeš, vlastně mi bude úplně jedno, jestli mi odpustíš nebo ne; aspoň se dozvím, že jsi v pořádku. Už je to více než tři dny, Roberte. Začínám pomalu přicházet o rozum.
1
13
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 14
Sophie Hannah
Když jsem zabočila do vaší ulice, jako první jsem spatřila tvůj červený náklaďák zaparkovaný na okraji trávníku za několika domy těsně před místem, kde se silnice mění v prašnou cestu. Přečetla jsem si tvé jméno na boku dodávky a roztáhl se mi hrudník, jako kdybych se nadýchala helia. (Vždy mi nařizuješ, abych náklaďáku neříkala dodávka. Přezdívku „Muž s červenou dodávkou“ jsi nepřijal, i když jsem to několikrát zkusila.) Robert Haworth velkými černými písmeny. To jméno zbožňuju. Auto je stejně velké jako vždycky, ale tady, na travnatém svahu, vmáčknuté mezi domy a poli vypadá přímo obrovsky; jen tak tak se sem vejde. Hned mě napadlo, že tohle místo není pro řidiče náklaďáku právě šikovné, musí to být noční můra couvat až na hlavní silnici. Druhá myšlenka byla, že je pondělí a auto by tu vůbec nemělo stát. Měl bys s ním být někde pryč, v práci. Začínám si dělat velké starosti, moc velké na to, abych se nechala zastavit – pohledem na tvůj dům, tvůj a její, Julietin – a šla zas domů a předstírala, že je všechno pravděpodobně v pořádku. Věděla jsem, že dům má číslo tři, a zřejmě jsem si představovala, že domů tady bude dvacet až třicet jako ve většině ulic, ale váš dům je třetí a poslední. První dva jsou postavené proti sobě a jsou blíž hlavní ulici a hospodě Old Chapel na rohu. Váš dům stojí osaměle o něco dál, směrem k polím na konci ulice, ze silnice vidím jen kousek břidlicové střechy a dlouhý obdélníkový kus béžové kamenné stěny rozdělený jen malým čtvercovým oknem vpravo nahoře: bude to zřejmě koupelna nebo komora. Dozvěděla jsem se o tobě něco nového. Koupil sis dům, který bych si nikdy nekoupila – má průčelí vzadu, skryté pohledům kolemjdoucích. Na mě to působí nevlídně. Vím, že se to dělá kvůli soukromí, a dává přece smysl, když je z přední části domu krásný výhled, ale stejně mě podobné domy vždy trochu zneklidňovaly – je to jako by se drze točily k světu zády. Stejný názor má i Yvon; vím to, protože kolem podobných domů jezdíme cestou do supermarketu. „To jsou domy pro samotáře, kteří jsou uzavření sami do sebe a často říkají: ,Nesmysl‘,“ tvrdila Yvon, když jsme kolem nich jely poprvé. Vím, co by řekla o Chapel Lane číslo tři: „Vypadá jako dům někoho, kdo je schopný říct: ,Nikdy nesmíš přijít k nám domů.‘“
14
1
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 15
Ztráty a lži
A měla by pravdu. Hodně jsem ti o Yvon vyprávěla, ale přestala jsem, když ses zamračil a prohlásil, že ti připadá sarkastická a do větru. Ta byla jediná tvoje věta, která mě rozrušila. Řekla jsem ti, že je to má nejlepší přítelkyně, a to už od školy. A ano, je sarkastická, ale dobrým způsobem, který člověka tak nějak povzbudí. Je upřímná a vše zlehčuje, je pevně přesvědčená, že bychom se měli všemu smát, dokonce i nepříjemným věcem. Dokonce i mučivé lásce k ženatému muži, kterého nikdy nebudete mít jen pro sebe; Yvon právě to připadá jako věc dobrá k smíchu a polovinu času mě právě její lehkovážnost udržuje při zdravém rozumu. Když sis všiml, že se mě kritika mé přítelkyně dotkla, políbil jsi mě a prohlásil: „Povím ti něco, co jsem si přečetl v jedné knížce, a od té doby mi to usnadňuje život: když se urážíme, škodíme tak sobě i ostatním stejně, jako když urážíme jiné. Chápeš, co tím myslím?“ Přikývla jsem, i když jsem si tím úplně jistá nebyla. Nikdy jsem ti to neřekla, ale ten aforismus jsem zopakovala i Yvon, jen jsem samozřejmě změnila kontext. Předstírala jsem, že ses mě něčím dotkl, aniž jsem řekla, že to souviselo s ní. „To se mu hodí do krámu,“ vyhrkla pobaveně. „Takže si to ujasněme: když jsi zamilovaná do trouby, je to stejně špatné, jako když jsi trouba sama. Díky ti, moudrý muži, že ses s námi o to podělil.“ Neustále si dělám starosti, jak to dopadne na naší svatbě, až se konečně vezmeme. Nedokážu si představit, jak s Yvon vedete rozhovor, který skončí jinak, než odmlčením z tvé strany a kousavou poznámkou z její. Včera večer volala k vám domů. Nutila jsem ji, prosila, kazila jí večer, dokud nesouhlasila. Je mi trochu nanic z představy, že slyšela hlas tvé ženy. Je to další krok k něčemu, čemu se nechci postavit – skutečné Julietině přítomnosti na tomhle světě. Existuje. Kdyby neexistovala, už bychom bydleli spolu. Věděla bych, kde jsi. Juliet prý mluvila neupřímně. Aspoň to tvrdila Yvon. Před vaším domem je kamenná zeď s hnědou dřevěnou brankou. Číslo tři není nikde napsané, dům jsem identifikovala vylučovací metodou. Vystoupím z auta a mírně klopýtám, jako bych odvykla chůzi. Je větrný den, ale jasno – až neuvěřitelně jasno. Musím mhouřit oči. Připadá mi, jako by mi příroda radostně sdělovala: „Tady bydlí Robert.“
1
15
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 16
Sophie Hannah
Branka je vysoká, sahá mi až po ramena. Při otevírání vrzne a pak už vklouznu na tvůj pozemek. Ocitnu se na cestičce plné větví a zírám na tvou zahradu. V jednom rohu je stará vana, v ní dvě kola od bicyklu, vedle hromada složených lepenkových krabic. Trávník je neudržovaný, vidím víc plevelu než zahradních rostlin. Je jasné, že tu kdysi byly květinové záhony, ale teď vše splývá v zelenohnědém chaosu. Ten pohled mě rozzlobí. Zlobím se na Juliet. Ty pracuješ každý den, kolikrát sedm dní v týdnu. Nemáš čas starat se o zahradu, ale ona ano. Od svatby nepracuje a nemáte děti. Čím se celé dny zabývá? Zamířím k vchodovým dveřím – kolem zdi a dalšího malého vysokého okna. Panebože, nesmím myslet na to, že možná jsi uvězněný uvnitř. To přece není možné. Měříš sto osmdesát centimetrů, máš široká ramena a jsi statný, Juliet by tě nedokázala nikam zavřít. Pokud tedy… Nesmím si dovolit myslet na podobné absurdity. Rozhodla jsem se, že budu odvážná a půjdu přímo k věci. Před třemi lety jsem si slíbila, že už se nikdy nebudu ničeho ani nikoho bát. Půjdu rovnou ke vchodovým dveřím, zazvoním a zeptám se, na co se potřebuji zeptat. Tvůj dům, uvědomím si, když se dostanu dopředu, je vlastně chata, dlouhá a nízká. Z venku to vypadá, že už s ní nikdo několik desetiletí nic nedělal. Omšelé a zelené dveře, malá čtvercová okna s tabulkami rozdělenými olověnými plíšky do malých kosočtverců. Máš jeden velký strom. Z jeho nejsilnější větve vedou čtyři roztřepené provazy. Byla tu kdysi houpačka? Vpředu se trávník mírně svažuje dolů a je odtud výhled, pro který by se poprali všichni krajináři. Jsou viditelné snad čtyři kostelní věže. Teď už chápu, co tě na dozadu obrácené chatě tolik lákalo. Vidím až do údolí, kudy teče řeka Culver až do Rawndesley. Přemýšlím, jestli bych s dalekohledem zahlédla i svůj dům. Nedokážu projít kolem okna, aniž bych se nepodívala dovnitř. Nadšeně zjišťuji, že v tomhle pokoji jsou tvé věci. Dám obličej blízko ke sklu a oči si zastíním rukama. Obývací pokoj. Prázdný. Je to zvláštní – vždy jsem si představovala, že stěny budou tmavé a na nich kopie klasických obrazů v těžkých dřevěných rámech: Gainsborough, Constable nebo něco v tom stylu. Ale obývák je bílý, malta má hrubou strukturu a visí tu jediný obraz, na němž
16
1
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 17
Ztráty a lži
zpustlý stařec v hnědém klobouku sleduje chlapce hrajícího na flétnu. Podlahu zakrývá obyčejný červený koberec, pod ním je takový ten laciný laminát, na němž je na první pohled znát, že to není dřevo. Místnost je uklizená, což mě vzhledem k zahradě překvapuje. Je tam spousta ozdůbek, vlastně až moc; stojí v řadách a skoro všude. Většinou jde o keramické domečky. To je divné; nedokážu si představit, že žiješ v domě plném takových kýčů. Je to sbírka? Když jsem byla v pubertě, maminka se mě snažila přesvědčit, abych sbírala ohyzdné keramické figurky, jejichž jméno už si nevybavuju. Děkuju, nechci, odmítla jsem. Mnohem víc mě zajímalo hromadění plakátů George Michaela a Andrewa Ridgeleyho. To Juliet dávám za vinu, že z tvého obývacího pokoje udělala miniaturní sídliště, i tu laminátovou podlahu určitě vybírala ona. Ostatní zařízení místností je přijatelné: tmavě modrá pohovka a k ní ladící křeslo; nástěnná světla s polokruhovými sádrovými stínidly; dřevěná podnožka s koženým čalouněním; krejčovský metr; malý stolní kalendář. Tvoje, tvoje, tvoje. Vím, že je to bláhové, ale ztotožňuji se s těmi předměty. Jsem plná nadšení. U jedné ze stěn je prosklená skříňka obsahující další miniaturky domů, tyhle jsou opravdu malé, nejmenší v místnosti. Pod nimi je tlustá svíčka v barvě medu, která vypadá, jako by nikdy nehořela… Ke změně dojde rychle a bez varování. Jako by mi něco vybuchlo v mozku. Ucouvnu od okna, klopýtnu a téměř upadnu. Zkouším, jestli mě náhodou neškrtí límec košile, druhou rukou si stíním oči. Celá se třesu a zdá se mi, že se pozvracím, jestli se rychle nenadýchám vzduchu. Akutně potřebuju kyslík. Čekám, až to přejde, ale všechno se ještě zhorší. Před očima mi vybuchují a rozplývají se černé tečky. Slyším se, jak sténám. Nedokážu stát, namáhá mě to, a tak padnu na všechny čtyři, lapám po dechu a leje ze mě pot. Už nemyslím na tebe, ani na Juliet. Tráva je nesnesitelně studená. Musím se jí přestat dotýkat. Pohnu rukama a přepadnu dopředu. Několik vteřin jen tak ležím a nedokážu pochopit, co mé tělo takhle strašlivě zneklidnilo. Nevím, jak dlouho jsem takhle ochromená a bez dechu, v tak ponižující pozici – vteřiny nebo minuty. Určitě to nebylo víc než několik minut. Jakmile cítím, že už se můžu pohnout, postavím se a běžím k brance, aniž se znovu podívám do pokoje. I kdybych
1
17
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 18
Sophie Hannah
se o to snažila, nedokážu tím směrem ani otočit hlavu. Nevím, jak to vím, ale vím to. Policie. Musím jít na policii. Proběhnu kolem domu a ruce natahuji k brance, protože odtud chci co nejrychleji zmizet. Muselo to být něco hrozného. Viděla jsem oknem něco hrozného, něco tak nepředstavitelně děsivého, že je mi jasné, že jsem si to nemohla vymyslet. Ale přesto nedokážu říct, co to bylo. Zastaví mě hlas – ženský hlas. „Naomi!“ volá. „Naomi Jenkinsová.“ Lapám po dechu. Připadá mi neuvěřitelné, že tu na mě někdo křičí mým jménem. Otáčím se. Už jsem na druhé straně domu, už mi nehrozí nebezpečí, že bych mohla vidět okno do obývacího pokoje. Toho se totiž bojím mnohem víc než ženy, která zřejmě musí být tvoje manželka. Ale ta přece nezná moje jméno, ta neví, že existuju. Své dva životy od sebe udržuješ dokonale oddělené. Míří ke mně. „Juliet,“ oslovuji ji a její ústa se na krátký okamžik zkroutí, jako by se snažila spolknout hořký smích. Důkladně si ji prohlížím, jako předtím ten krejčovský metr, svíčku a obraz starce s chlapcem. Také totiž patří k tobě. Jak by přežila bez tvého platu? No, zřejmě by si našla jiného muže, který ji bude živit. Připadám si vyčerpaná a neschopná, ale dostanu ze sebe: „Jak víte, kdo jsem?“ Jak tahle žena může být Juliet? Podle toho, co jsi mi o ní vyprávěl, jsem si vytvořila představu plaché domácké hospodyňky, ale osoba, na niž se dívám, má pečlivě spletené světlé vlasy a na sobě černý kostým a černé punčochy. S planoucíma očima se ke mně pomalu blíží, schválně si dává na čas, protože se mi takhle snaží nahnat strach. Ne, tohle nemůže být tvá žena, která nezvedá telefon a neumí zapnout počítač. Proč je tak elegantně oblečená? Slova mi spěchají do hlavy a já jim v tom nedokážu zabránit: na pohřeb. Juliet je oblečená na pohřeb. O krok ustoupím. „Kde je Robert?“ křičím na ni. Musím to zkusit. Přišla jsem sem plná odhodlání tě najít. „To vy jste včera večer volala?“ ptá se. Každé její slovo se mi vrývá do mozku jako šíp vystřelený z malé vzdálenosti. Chci se
18
1
ztráty 2.vyd_Sestava 1 17.06.15 19:39 Stránka 19
Ztráty a lži
skrýt před jejím hlasem, obličejem, vlastně vším. Nedokážu snést, že teď už si budu schopná představovat výjevy a rozhovory mezi vámi dvěma. Jednou provždy jsem ztratila tu příjemně zastřenou nejistotu, co si mohu představovat. „Jak znáte mé jméno?“ ptám se, a když se přibližuje, ušklíbám se. „Udělala jste něco Robertovi?“ „Myslím, že jsme Robertovi obě dělaly to samé.“ Samolibě se usmívá. Tuším, že se asi náramně baví. Vše má pod kontrolou. „Kde je?“ ptám se znovu. Jde přímo ke mně, až naše obličeje dělí jen několik centimetrů. „Asi sama víte, co by vám na to řekla teta Sally.“ Ucuknu hlavou před jejím teplým dechem. Sahám po brance, nahmatám kliku a otevírám. Mohu odejít, kdykoli budu chtít. Co mi může udělat? „Řekla by, že vám bez něj bude líp. Považujte to ode mě za laskavost, kterou si nezasloužíte.“ Lehce zvedne ruku, krátce mi mávne, téměř neznatelně zatřepetá prsty a klidně se vrátí zpátky do domu. Nemůžu se dívat, kam jde. Ani na to nedokážu myslet.
1
19